2 As 45/2010 — Nejvyšší správní soud

6 A 88/2018- 45 - text 11 6 A 88/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Praha 7, Pplk. Sochora 27, o žalobě proti rozhodnutí předsedkyně žalovaného ze dne 11. 5. 2018, č. j. UOOU-00148/13-107, t a k t o : I. Žaloba ze zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : [1] Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů, kterým byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 20. 3. 2018, č.j. UOOU-00148/13-100 (dále jen„prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 45 odst. 1 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), v souvislosti se zpracováním citlivých osobních údajů bez právního titulu, čímž došlo k porušení povinnosti správce stanovené v § 9 zákona o ochraně osobních údajů, za což byla žalobci v souladu s § 45 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů uložena pokuta ve výši 240 000,- Kč a podle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb. (dále jen „správní řád“) povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. [2] Žalobce v žalobě předně uvádí, že nezákonnost vydaného rozhodnutí je spatřována zejména v nesprávném výkladu pojmu nezbytnost a absenci náležitého zohlednění specifické činnosti policie a jejích potřeb pro důsledné plnění jejích zákonných úkolů a povinností. [3] Předmětné profily DNA jsou zcela jistě citlivými údaji zpracovávanými ve smyslu § 4 písm. b) a e) zákona o ochraně osobních údajů. Podle znění § 9 písm. i) zákona o ochraně osobních údajů je možné citlivé údaje zpracovávat bez souhlasu osoby, jíž se tyto údaje týkají, tehdy, jestliže se jedná o zpracování podle zvláštních zákonů při předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti, stíhání trestných činů a pátraní po osobách. Ustanovením zvláštního zákona, podle kterého může policie zpracovávat osobní údaje včetně citlivých údajů bez souhlasu osoby, jíž se tyto údaje týkají, pokud je to nezbytné pro plnění jejích úkolů, je ust. § 79 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o Policii“). [4] Oprávněním stanoveným v § 65 odst. 1 zákona o Policii je dále policii umožněno u taxativně vymezených kategorií osob, u kterých je podle kriminologických výzkumů typově zvýšená pravděpodobnost recidivy, provést identifikační úkony, tedy rovněž odebírat biologické vzorky za účelem stanovení profilů DNA. Ustanovení § 65 odst. 5 zákona o Policii pak vyjadřuje, že policie získané údaje dle odstavce prvního citovaného ustanovení zlikviduje, jakmile jejich zpracování není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti. [5] Jako kritérium oprávněnosti zpracování předmětných osobních údajů je tedy s odkazem zejména na zákon o ochraně osobních údajů a jím odkazovaný speciální zákon o Policii, zákonodárcem stanovena jednak souvislost s úkoly policie a jednak nezbytnost takového zpracování údajů. [6] Rozhodujícím kritériem pro posouzení oprávněnosti zpracovávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace, tedy i profilu DNA, je v souladu se zákonem o Policii daná nezbytnost pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti. Nezbytnost získání profilu DNA a jeho uchování ve smyslu nutnosti a opodstatněnosti je dána jednoznačně tehdy, pokud je pro zjištění spojitosti mezi konkrétní osobou a jednotlivým trestným činem nebo pro identifikaci budoucího pachatele zpracovávání profilu DNA nezbytné. Nezbytnost uchování profilu DNA je tedy dána tehdy, pokud je profil DNA nepostradatelný ve smyslu nemožnosti splnění úkolu policie, např. zjištěním či usvědčením pachatele konkrétního trestného činu, a to i do budoucna. Uchovávané profily DNA slouží jak k odhalování, tak k usvědčování pachatelů trestných činů, přičemž zásah v podobě uchovávání osobních údajů v souvislosti s provedenými identifikačními úkony je přiměřený ve vztahu k naplnění cíle, tedy k plnění úkolů policie při předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti, stíhání trestných činů, zajišťování bezpečnosti, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti. [7] Žalobce stále trvá na tom, že stěžejním kritériem při zpracování profilů DNA, resp. pro aplikaci § 65 zákona o Policii, je subjektivní stránka trestného činu, která vypovídá o vnitřním vztahu pachatele k trestnému činu, a nezbytnost pro účely plnění úkolů policie. Zákonodárce tedy zjevně považoval za důležité, aby měla policie možnost získávat osobní údaje pro účely budoucí identifikace u všech úmyslných trestných činů a taxativně vyjmenovaných osob, a podle všeho považoval takovýto zásah do ústavně zaručených práv jednotlivce za ospravedlnitelný s ohledem na zájem společnosti na ochranu před pachateli trestné činnosti. Uvedeným je tak umožněno policii využití daného oprávnění v závislosti na svých zákonných potřebách, a tím zasahovat do soukromí osob skutečně jenom v případech, kdy je to nezbytné pro plnění zákonných úkolů, přičemž zcela jednoznačně dochází k zohlednění nebezpečnosti protiprávního jednání, kterými jsou přestupky, správní delikty a trestné činy, kdy pro společnost jsou nebezpečné všechny trestné činy, ať již úmyslné či nedbalostní, a to právě uvedeným rozlišením ve smyslu subjektivní stránky trestné činnosti. [8] Žalobce dále uvedl, že pro účely provádění identifikačních úkonů nelze kategorizovat trestné činy podle jejich závažnosti, neboť každý trestný čin, kterého se osoba dopustila úmyslně, je nezbytné považovat za zásah do chráněného zájmu osob a společnosti. Domněnka o podmínce závažnosti úmyslné trestné činnosti není zcela na místě, (často je odkazováno na nejzávažnější trestné činy, jako jsou trestné činy proti životu a zdraví, resp. u násilných trestných činů, které často zanechávají větší množství stop), a to především s ohledem na současné poznatky z praxe k páchání trestné činnosti recidivisty, přičemž je nezbytné zdůraznit, že velmi často se jedná o recidivu nestejnorodou. V České republice je statisticky prokázáno, že např. majetkovou trestnou činností, která se nezřídka překlopí do násilné, je zahajována kriminální „kariéra“ pozdějších recidivistů. Lze také hovořit o eskalaci trestné činnosti, kdy se pachatel „zdokonaluje“ a od bagatelních trestných činů postupně přechází ke kriminálnímu chování (i s prvky násilí). [9] Žalovaný ve svých rozhodnutích namítá, že při posouzení nezbytnosti není dostatečně posuzována povaha trestného činu a nejsou tak zohledněna kritéria jako faktická využitelnost, důvodnost a závažnost trestného činu, tak aby nedocházelo ke svévolnému a náhodnému postupu. K uvedenému názoru žalobce namítá, že i když jsou dle žalovaného tato hlediska (kritéria) významná z pohledu posouzení nezbytnosti uchovávání osobních údajů předmětných osob, vztahují se zejména k ustanovením předešlého zákona o policii, který na rozdíl od nyní platného zákona umožňoval ve smyslu § 42e zákona č. 283/1991 Sb. provádět identifikační úkony i u osob obviněných ze spáchání trestného činu, tedy bez ohledu na formu zavinění. V takovém případě lze připustit, že výše uvedená kritéria jsou významná z hlediska posouzení povahy trestného činu a nezbytnosti uchovávání osobních údajů pro plnění úkolů policie v souvislosti s trestním řízením. V současné právní úpravě je však povaha trestných činů vymezena právě formou zavinění (v podobě úmyslného trestného činu), a proto žalobce nadále zastává názor, že toto kritérium (rozlišení trestných činů podle formy zavinění) je dostatečným odůvodněním nezbytnosti a potřebnosti zpracování a uchovávání osobních údajů pro plnění zákonných úkolů policií ve smyslu § 65 odst. 5 a § 79 odst. 1 zákona o Policii. [10] Dále žalobce uvádí, že je žalovaným namítáno, že u osoby J. P., který se dopustil trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, nebylo nezbytné uchovávat profil DNA, neboť charakter činu nevykazuje zvýšenou míru škodlivosti a nebezpečnosti pro společnost a neplní ani žádné z dalších kritérií svědčících ve prospěch uchování jeho profilu DNA. Žalobce poukazuje na to, že uvedený trestný čin maření