5 As 34/2003 — Nejvyšší správní soud

6 Ad 12/2016- 51 - text 14 6 Ad 12/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: xxxx zastoupeného: Mgr. Lukáš Rothanzl, advokát se sídlem Pardubice, Teplého 786, proti žalovanému: Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, se sídlem Praha 2, Sokolská 1498/15, zastoupeného: Mgr. Martin Sadílek, advokát se sídlem AK Praha 1 , Štěpánská 39, o žalobě proti rozhodnutí představenstva žalovaného ze dne 14. 4. 2016, č. R1602-9, takto: I. Žaloba ze zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se podanou žalobou ke zdejšímu soudu domáhal jak zrušení potvrzujícího rozhodnutí představenstva žalovaného (dále v textu také jako „Komora, obecně komora nebo ČKAIT“) ze dne 14. 4. 2016, č. R1602-9 (dále jen „napadené rozhodnutí“), tak rozhodnutí Disciplinárního senátu Stavovského soudu České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě ze dne 15. 2. 2016, č.j. StS 343/2014 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Ve správním (disciplinárním) řízení bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že se žalobce uznává vinným tím, že jako inženýr pro obor dopravní stavby, v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti SPK Žamberk s.r.o. a rovněž tak obchodní společnosti AVESTA-AZ spol. s.r.o.: (a) vydal přímý pokyn v období února až března 2014 k provádění, stavebním úřadem nepovolených, stavebních úprav, zásahů do nosných konstrukcí a vzhledu stavby „RD č.p. x, H., P. 9 – K.“, (b) nerespektoval nařízení Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 14 k okamžitému zastavení těchto prací, (c) nezajistil odborné vedení těchto stavebních úprav osobou oprávněnou ve smyslu ust. § 160 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „stavební zákon“), a nedostál tedy své odpovědnosti za odbornou úroveň výkonu vybraných činností a dalších odborných činností, rovněž tak nedostál své odpovědnosti za ochranu veřejného zájmu při výkonu vybraných a dalších odborných činností, nedbal na dodržování společenských, profesních a etických pravidel, nevyvaroval se jednání, které znevážilo profesi ve společnosti, nesplnil povinnost v celém rozsahu plnit veškeré své povinnosti člena Komory tak, jak mu ukládá zákon č. 360/1992 Sb. o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále je „zákon č. 360/1992 Sb.), a plně nerespektoval veškerá ustanovení řádů a vnitřních předpisů Komory, jakož i obecně závazných právních předpisů, nerespektoval tedy ust. § 2 odst.1 a odst. 2, ust. § 4 odst. 2 písm. a) a b) a ust. § 6 odst. 4 Profesního a etického řádu České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (dále jen „Profesní řád a etický řád ČKAIT“), čímž závažným způsobem porušil povinnosti uloženou mu ust. § 12 odst. 1, 3 a 4 písm. b) zákona č. 360/1992 Sb. a podle ust. § 20 odst. 1 písm. c) a § 21 tohoto zákona mu bylo uloženo disciplinární opatření v podobě pozastavení autorizace na dobu 12 měsíců. [2] Žalobce v žalobě uvedl, že disciplinární orgány v řešené záležitosti nesprávně posoudily dosah své disciplinární pravomoci, neboť ji uplatnily v situaci, kdy žalobce (coby statutární orgán či odpovědný zástupce právnické osoby, nikoli tedy jako člen profesní komory) nevykonával jakoukoli činnost, pro kterou mu byla udělena autorizace ČKAIT. Tato pravomoc má své limity a dle dikce právní úpravy se soustřeďuje především na garantování odborného výkonu činnosti osobami v rámci autorizace udělené ČKAIT. V ostatních oblastech – tedy tam, kde není autorizace uplatňována – však již není důvodu, aby ČKAIT touto pozicí garanta disponovala, neboť případné porušení právních předpisů může být v plné míře sankcionováno jako přestupek či jiný správní delikt prostřednictvím orgánů státní správy. V řešené věci bylo však žalobci vytýkáno porušení povinností, které jsou uloženy přímo stavebníkovi či zhotoviteli stavby. V těchto „pozicích“ nevystupoval žalobce, jakožto fyzická osoba, ale právnické osoby, v nichž žalobce zastával pozici statutárního orgánu. [3] Stavovský soud, jehož rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím napadeným, navíc při argumentaci týkající se porušení povinností žalobce poukazuje nejen na vybrané činnosti, ale též na ostatní odborné činnosti dle ust. § 18 a § 19 zákona č. 360/1992 Sb. Výčet uvedený v odkazovaném ust. § 18 (dle jehož návětí platí, že „Autorizovaný inženýr je v rozsahu oboru (§ 5), popřípadě specializace, pro kterou mu byla udělena autorizace, oprávněn vykonávat tyto vy-brané a další odborné činnosti: […].“) však žádnou činnost s výkonem funkce statutárního orgánu nespojuje. Stejně tak platí, že žádná z činností popsaných v uvedeném ustanovení nebyla ve skutečnosti předmětem toho jednání žalobce, které mu je vytýkáno. Má-li přitom být v rámci správního (disciplinárního) řízení založena jakákoli odpovědnost, pak musí mít svou přesnou a nepochybnou oporu v zákonné úpravě. S ohledem na dosud uvedené je však na místě vyslovit pochybnost, zda potrestání žalobce nejde nepřípustně nad zákonný rámec. [4] Dále žalobce namítal, že v rámci disciplinárního řízení poukazoval také na konkrétní ustanovení Profesního a etického řádu ČKAIT, k jejichž porušení mělo údajně dojít a která dle jejich vlastního znění neumožňují rozšiřování disciplinární odpovědnosti (žalobce poukazuje na ustanovení § 2 odst. 1, § 2 odst. 2, a § 4 odst. 2 písm. a) a b). [5] Ve vztahu k činnostem na rodinném domě v ul. H., čp. x nevystupoval žalobce v pozici osoby jakkoli uplatňující svou autorizaci či vykonávající své povolání či jednotlivé činnosti dle zákona č. 360/1992 Sb., což je zřejmé již z faktu, že se jednalo o stavební práce na rodinném domě, přičemž žalobce disponuje autorizací pro stavby dopravní. [6] Dále žalobce poukazuje na to, že strohé odůvodnění napadeného rozhodnutí nesplňuje veškeré požadavky, které judikatura správních soudů klade na rozhodování o správních (zde disciplinárních) deliktech (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2010, č.j. 4 Ads 44/2010-132). V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud mj. uvedl, že v případě správního trestání je třeba klást zvláštní důraz na důkladné zjištění skutkového stavu ze strany správních orgánů (tj. zde zejména stavovského soudu, když představenstvo ani vlastní zjištění neučinilo) a jejich rozhodnutí důsledně poměřovat zásadou materiální pravdy jako jednou ze základních zásad činnosti správních orgánů ve smyslu ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jakož i zásadou vyšetřovací (vyhledávací) podle ust. § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu. Právě zjištění skutkového stavu nebylo v řešené věci dostatečné a také proto jeho následné hodnocení pro svou nepřesnost a nesprávnost neobstojí. [7] Podle žalobce neobstojí ani argumentace obsažená v napadeném rozhodnutí, podle níž se žalovaný neztotožňuje s tvrzením žalobce ohledně havarijního stavu daného domu, aniž by se skutečným stavem nemovitosti zaobíralo. Přitom žalobce na svou obranu a pro komplexní osvětlení důvodů pro volbu daného postupu poukazoval na „Posouzení stavu nosných stavebních konstrukcí“, zpracované – a autorizačním razítkem opatřené – na základě kontrolních prohlídek stavebních konstrukcí (uskutečněných ve dnech 1. února 2014 a 12. února 2014 na místě samém včetně pořízení potřebné fotodokumentace zachycující stav předmětného domu v dané době) xxxxxx, autorizovaným inženýrem v oboru statika a dynamika staveb (čl. č. ČKAIT 1200820) přizvaným ve smyslu ust. § 12 odst. 6 zákona č. 360/1992 Sb. V závěrech tohoto posouzení se výslovně uvádí: „Pro posouzení stavu je rozhodující stav provedení stropních konstrukcí a konstrukce střechy za použití desek HURDIS. Zde hrozí její havárie a vzhledem k provedení i následné zřícení celého domu (přetížení stropní konstrukce ve spodním podlaží, stržení stěnových konstrukcí uloženými nosníky atp.). Je proto nutno neprodleně provést náhradu těchto konstrukcí konstrukcemi dostatečně únosnými.“ V řešené věci neměl své místo opakovaný – a představenstvem v napadeném rozhodnutí opět neřešený – odkaz stavovského soudu na kontrolní prohlídku vykonanou dne 13. února 2014 (a obdobně též dne 17. února 2014) odborem výstavby Úřadu městské části Praha 14 (stavebním úřadem). Ze souvisejícího protokolu je podle názoru žalobce zřejmé, že příslušné úřední osoby toliko konstatují provedení odstraňovacích a zemních prací. Žádná bližší obhlídka nosný