2 Afs 239/2015 — Nejvyšší správní soud

6 Af 58/2016- 74 - text  19 6 Af 58/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. Věry Jachurové a Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph. D., v právní věci žalobce: XY, s.r.o., IČO: se sídlem proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Brno, Masarykova 427/31 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2016 č.j. 27693/16/5100-41458-711929 takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 20. 6. 2016 č.j. 27693/16/5100-41458-711929 a zajišťovací příkazy vydané Finančním úřadem pro hlavní město Prahu ze dne 15. 4. 2016 č.j. 3186549/16/2003-00540-110077, č.j. 3187683/16/2003-00540-110077, č.j. 3188312/16/2003-00540-110077, č.j. 3170933/16/2003-00540-110077 a č.j. 3176620/16/2003-00540-110077 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta odvolání žalobce a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 3 ze dne 15. 4. 2016 č.j. 3186549/16/2003-00540-110077, č.j. 3187683/16/2003-00540-110077, č.j. 3188312/16/2003-00540-110077, č.j. 3170933/16/2003-00540-110077 a č.j. 3176620/16/2003-00540-110077 (dále jen „zajišťovací příkazy“). Zajišťovacími příkazy uložil správce daně žalobci, aby zajistil úhradu daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období měsíců srpna až prosince 2015, která nebyla dosud stanovena, složením jistoty v celkové výši 2.493.310,- Kč na depozitní účet správce daně. 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnul obsah spisového materiálu, odůvodnění zajišťovacích příkazů a k jednotlivým odvolacím námitkám uvedl, že ze strany správce daně se nejedná o zásah do právního vztahu mezi žalobcem a jeho obchodními partnery, ale o snahu poukázat na jednotlivá zjištění, ze kterých vyplývá, že žalobce o vlastní účasti v podvodem zatíženém obchodním řetězci věděl či vědět měl a mohl, a tudíž že zajištěná daň bude s největší pravděpodobností stanovena. Uvedl, že NSS považuje za legitimní, aby jednou ze skutečností, které mají nasvědčovat vědomému zapojení daňového subjektu do podvodného řetězce, byla i skutečnost, že daňový subjekt pořizuje zboží či služby za ceny, které zjevně neodpovídají jejich obvyklé tržní hodnotě (viz např. rozsudek NSS ze dne 25. 6. 2015 č.j. 6 Afs 130/2014-60). V posuzovaném případě je nepřiměřenost ceny, za kterou žalobce službu pořizoval, o to více zjevná, že obdobná služba byla žalobcem pořízena mnohonásobně levněji od jejího primárního poskytovatele, společnosti XX (dále jen „primární poskytovatel“). Žalovaný je proto přesvědčen, že již v této fázi je zřejmé, že obchodní řetězec s účastí společnosti G. I. (dále jen „společnost G. I.“) byl vytvořen účelově s cílem získat neoprávněnou daňovou výhodu. Jiné vysvětlení se nenabízí a ani žalobce jej neprezentuje. Pořízení služby od společnosti G. I. postrádá jakýkoli ekonomický smysl, když žalobce mohl služby získat přímo od primárního poskytovatele, s nímž byl v jiných obchodních případech v přímém kontaktu a ve smluvním vztahu. 3. Jednotlivé informace, které správce daně v zajišťovacích příkazech uvedl k ceně zdanitelného plnění, je dle žalovaného nutno vnímat komplexně, nikoli jednotlivě, jak činí žalobce. Jakkoli nejsou jednotlivé skutečnosti, které správce daně uvedl k ceně obchodované služby, v rozporu s právním řádem, je žalovaný toho názoru, že správce daně na základě těchto informací přesvědčivou a přezkoumatelnou správní úvahou dospěl k závěru, že žalobce uplatňoval nárok na odpočet DPH v rozporu se zákonem. Bez významu je proto námitka, že ceny reklamy nejsou státem regulovány. Nepřiměřená cena je pouze jedním z dokladů o tom, že žalobce o vlastní účasti na daňovém podvodu věděl, či vědět měl a mohl. 4. V řízení o zajišťovacím příkazu je irelevantní žalobcovo tvrzení o nepřípustném důkazu, jelikož v tomto řízení není správce daně povinen provádět dokazování. Mezi indiciemi, na kterých správce daně založil vydání zajišťovacího příkazu, informace vycházející z obsahu veřejně dostupného článku, jakkoli její věrohodnost není zaručena, v kontextu výše uvedeného obstojí. Zjištění, že daň v řetězci nebyla odvedena, je jednou z podmínek pro nepřiznání nároku na odpočet DPH z důvodu účasti na daňovém podvodu, a proto má i tato informace v zajišťovacích příkazech svoje místo. 5. Z informací zjištěných správcem daně o společnosti G. I. je dle žalovaného patrné, že žalobce neměl snahu vyvozovat jakékoli důsledky ze skutečnosti, že jeho dodavatel je obchodní společnost, která má sídlo zapsané na virtuální adrese, že její jediný jednatel a společník má trvalý pobyt na ohlašovně a přitom působí v dalších dvanácti obchodních společnostech, a že tato společnost nezveřejňuje v rozporu se zákonem účetní závěrky, a to za situace, kdy tomuto dodavateli měl v průběhu roku 2015 uhradit bez písemné smlouvy a v hotovosti částku převyšující 23 milionů korun (tedy téměř celý žalobcův roční obrat). Pokud by žalobce skutečně pořizoval předmětné služby v dobré víře, všechny uvedené skutečnosti by jej minimálně donutily blíže ověřit fungování této společnosti. Ani z podaného odvolání nevyplývají jakákoli opatření, která by žalobce přijal, aby se pořízením služby od této obchodní společnosti nestal účastníkem podvodu na dani. Žalovaný podotkl, že společnost G. I. se stala nespolehlivým plátcem daně ve smyslu § 106a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), z čehož žalobce rovněž nevyvodil žádné důsledky a nadále s touto společností obchodoval. 6. Oprávněná je podle žalovaného zmínka správce daně o statutu společnosti G. I. jakožto nespolehlivého plátce, pokud jde o poslední dvě zdaňovací období, kterých se zajišťovací příkazy týkají. Úvaha správce daně ohledně existence odůvodněné obavy nicméně obstojí i bez této informace, jak dokládají zajišťovací příkazy za dvě předcházející zdaňovací období. 7. Zajištění daně u článku řetězce, který není tím, kdo daň neodvedl, ačkoli k tomu byl povinen, je postup správce daně, který je zcela v souladu s judikaturou vnitrostátních soudů i Evropského soudního dvora, kterou správce daně citoval v zajišťovacích příkazech, a vyplývá z podstaty podvodů na DPH. Osoba povinná uhradit daň nedisponuje zpravidla žádným majetkem k jejímu uhrazení, zatímco ostatní články řetězce uplatňují nárok na odpočet DPH podvodně nebo zneužívajícím způsobem a přitom v souladu se zněním zákona. Některý ze zbývajících článků řetězce pak profituje z neuhrazení daně jiným článkem řetězce. Judikaturou je pro takové případy dovozeno, že jednotlivým článkům řetězce stát může za určitých podmínek odmítnout nárok na odpočet daně, přestože tento nárok byl uplatněn v souladu se zněním zákona, a to s ohledem na vědomou účast na daňovém podvodu, jelikož jejich účastí bylo porušení zákona v řetězci umožněno. Není proto porušením zásady proporcionality, pokud správce daně obrátí svoji pozornost i k jiným článkům řetězce než k tomu, který neodvedl daň, přestože k tomu byl podle zákona povinen. K námitce, že u žalobce nejsou splněny podmínky pro ručení, žalovaný zdůraznil, že důvodem pro odepření nároku na odpočet DPH nebyl institut ručení podle § 109 zákona o DPH, ale účast na daňovém podvodu. 8. K postupu správce daně při zahájení daňové kontroly žalovaný uvedl, že daňová kontrola byla zahájena dle protokolu ze dne 7. 4. 2016, z něhož jednoznačně vyplývá, že správce daně vymezil jak předmět, tak rozsah daňové kontroly a zároveň započal zjišťovat daňové povinnosti žalobce. Žalobce byl před zahájením daňové kontroly řádně poučen, a ačkoli jednatel žalobce uvedl, že je v časové tísni, poučení podepsal a zjevně se s ním seznámil. Z protokolu je rovněž patrné, že žalobce se zahájením daňové kontroly výslovně souhlasil a že se shodl se správcem daně na dalším postupu, spolupracoval rovněž na předání účetnictví. Zahájení daňové kontroly není vázáno na postup podle § 87 odst. 2 daňového řádu, tento postup je výslovně vyhrazen pro případy, kdy daňový subjekt neumožní zahájení daňové kontroly, což se v posuzovaném případě nestalo, a proto námitky týkající se této skutečnosti nejsou důvodné. Žalovaný na tomto místě opětovně zdůraznil, že zajišťovací příkaz není rozhodnutím, které by správce daně vydával na základě dokazování ve smyslu daňového řádu. Jako důvod pro vydání zajišťovacího příkazu v souladu s ustálenou judikaturou postačí souhrn indicií, které ve vzájemných souvislostech zavdávají odůvodněnou obavu ve smyslu § 167 odst. 1 daňového řádu. Daňový řád nestanoví správci daně povinnost zahájit před vydáním zajišťovacího příkazu daňovou kontrolu, proto je otázka, zda byla kontrola zahájena zákonným způsobem a zda byla vůbec zahájena