8 As 17/2007 — Nejvyšší správní soud

9 A 210/2016- 38 - text 17 č. j. 9A 210/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. ing. Silvie Svobodové v právní věci žalobkyně: DAKR spol. s r.o., sídlem Třída Československé armády 210, Hranice 1 - Město proti žalované: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 o žalobě proti správnímu rozhodnutí žalovaného, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 8. 2016, č. j. 238/570/16, 8214/ENV/16 se z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 3 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 8. 2016, č. j. 238/570/16, 8214/ENV/16, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 18. 12. 2015, č. j.: ČIŽP/48/OOO/SR01/1509784.003/15/OHP. 2. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 35 000 Kč dle § 25 odst. 7 písm. a) zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, a to za správní delikt dle § 25 odst. 2 písm. a) citovaného zákona. Tohoto správního deliktu se žalobkyně měla dopustit tím, že provozovala stacionární zdroj znečišťování ovzduší uvedený v příloze č. 2 pod kódem 9.11 citovaného zákona, a to bez povolení k provozu vydaného příslušným orgánem ochrany ovzduší, kdy žalobkyně měla o toto povolení dle § 46 odst. 1 zákona požádat v termínu do 1. 9. 2013. Tím porušila povinnost provozovatele uvedenou v § 17 odst. 3 písm. a) zákona, tj. povinnost provozovat stacionární zdroj pouze na základě povolení provozu a v souladu s povolením provozu. 3. Žalobkyně se měla dále dopustit správního deliktu podle ustanovení § 25 odst. 2 písm. c) zákona tím, že jako provozovatelka zdroje „lakovna“ neohlásila prostřednictvím „Integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností“ pro tento stacionární zdroj údaje Souhrnné provozní evidence za ohlašovací roky 2012, 2013 a 2014. 4. Předmětem sporu ve správním řízení se stala otázka, zda se na žalobkyni vztahovala ustanovení o povinnostech, jejichž porušení jí bylo vytýkáno, neboť tvrdila, že lakovna, kterou provozuje, nesplňuje parametry pro zařízení jako stacionární zdroj podle přílohy č. 2, pod kódem 9.11. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) 5. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádával s odvolacími námitkami žalobkyně. 6. Žalobkyně namítala, že lakovna na práškové barvy, kterou provozuje, není stacionárním zdrojem podle přílohy č. 2, pod kódem 9.11 označeném „Nanášení práškových plastů“ dle zákona o ochraně ovzduší. Dovozovala z toho, že příloha č. 2 zákona má kapitolu 9. Označenou jako „Použití organických rozpouštědel“ a v bodě 9.11 – „Nanášení práškových plastů“, což je pojem velmi obecný a neodpovídá lakování práškovými barvami, které používá firma žalobkyně, kdy odpovídající název je prášková barva nebo prášková povlaková hmota. Žalobkyně vysvětlovala, že chemicky jde o směs speciálních pryskyřic, plniva a barvy, která je příbuzná částečně plastům a částečně barvám. Pojmu „Nanášení práškových plastů“ užitému v zákoně vyhovují technologické postupy - vířivé nanášení plastů a nanášení práškových plastů plamenem, což jsou zcela jiné druhy výroby. Uvedla, že úmyslem zákonodárce bylo vyjmenovat pouze ty stacionární zdroje, ve kterých jsou použita organická rozpouštědla. Žalobkyně předložila správnímu orgánu I. stupně podklady včetně Bezpečnostních listů použitých barev a sdělení dodavatele barev ohledně obsahů VOC v neměřitelném množství pod 0,1%. Žalobkyně namítala v odvolání, že správní orgán I. stupně nevycházel z předložených dokladů, ale nesprávně vyložil vyjádření žalobkyně k zahájení řízení, kdy zaměnil množství odpařitelných složek v použité práškové barvě za množství škodlivin VOC. Přitom převážnou část odpařitelných složek v použité práškové barvě tvoří voda. Proto povinnost žádat o povolení k provozu pro stacionární zdroje podle přílohy č. 2 pod kódem 9.11. je ryze formální. V tomto bodě není stanoven žádný spodní limit použitých organických rozpouštědel za rok, přestože většina jiných bodů to v kapitole 9 má uvedeno. Žalobkyně uvedla, že v její lakovně se nepoužívají žádná organická rozpouštědla, barvy neprodukují žádné emise VOC a použití těchto barev je z hlediska ochrany ovzduší jednoznačně pozitivní krok. Poukázala na to, že stará lakovna mohla běžet bez dodatečného povolení, neboť byla neklasifikovaným zdrojem, na rozdíl od lakovny žalobkyně, která neprodukuje žádné emise VOC a měla by být klasifikována jako stacionární zdroj, který vyžaduje povolení. Žalobkyně poukázala také na to, že dokud nemá pravomocně stanoveno, zda její zařízení je stacionárním zdrojem, nemůže podat žádost o povolení k provozu, a to i z toho důvodu, že u příslušného krajského úřadu je velké množství žádostí, které doposud nebyly vyřízeny, a to ani z roku 2003, kdy zákon vstoupil v platnost. Zákon uložil rozsáhlé administrativní povinnosti, ale stát nevytvořil podmínky pro to, aby tyto byly řádně vyřízeny, a tak by ani k současnému datu nebyla žádost žalobkyně zpracována. Žalobkyně měla za to, že správní orgán I. stupně se měl ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu (č. j. 6As 2/2007) zabývat materiální stránkou správního deliktu, tj. tím, jak závažné je ohrožení životního prostředí při naplnění dané skutkové podstaty. Lze předpokládat, že zákonodárce se rozhodl sankcionovat taková porušení právních předpisů, která sama o sobě představují určitou nebezpečnost a hypotetickou možnost ohrožení životního prostředí. 7. Žalobkyně dále v odvolání uplatnila námitky proti výši pokuty, kdy správnímu orgánu vytkla porušení zásady zákazu dvojího přičítání spočívajícím v tom, že v neprospěch žalobkyně bylo z hlediska závažnosti deliktu hodnoceno, že došlo k porušení jedné ze základních zákonných povinností provozovatelů stacionárních zdrojů, ačkoli jde již o samou skutkovou podstatu správního deliktu. Stejně spatřovala porušení zásady zákazu dvojího přičítání i v tom, že z hlediska způsobu spáchání deliktu bylo v její neprospěch hodnoceno, že žádost o povolení provozu měli podat do 31. 8. 2013, což je jako přitěžující okolnost uvedeno již v délce trvání protiprávního stavu. Oproti tomu ve prospěch žalobkyně nebylo hodnoceno, že znění zákona je neurčité, že od žalobkyně správní orgán obdržel Bezpečnostní listy a ujištění, že používané práškové barvy neobsahují organická rozpouštědla v měřitelném množství a že u žalobkyně již 18. 10. 2013 byla provedena kontrola, která byla uzavřena s výsledkem: bez závad. Žalobkyně tytéž výhrady vůči výši pokuty uplatnila vůči hodnocení hledisek spáchání správního deliktu i v případě správního deliktu, týkajícího se plnění ohlašovací povinnosti ohledně údajů souhrnné provozní evidence za rozhodná období. 8. Žalobkyně rovněž poukázala v odvolání na to, že v průběhu správního řízení se prokázalo, že omílací zařízení mezi stacionární zdroje nepatří, a proto je žalobkyně přesvědčena, že se to týká i práškové lakovny. 9. Žalovaný k odvolacím námitkám uvedl, že potřeba nového povolení byla vyvolána stanovením nových požadavků pro ochranu ovzduší v souvislosti se zákonem 201/2012 Sb. Žalobkyně však nový zákon nerespektovala a provozovala zdroje znečišťování ovzduší, aniž by podmínky provozu byly stanoveny. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyni schází případná povolení i v době platnosti předchozího zákona č. 86/2002 Sb. a hlášení malých zdrojů na obci s rozšířenou působností. Žalovaný uvedl, že v kategorizaci stacionárních zdrojů není uveden žádný spodní limit znečišťujících látek, což znamená, že i jakékoliv malé množství znečišťujících látek znamená zařazení do kategorie „Nanášení práškových plastů“. Sankce jí nebyla uložena za to, jaké množství látek se odpařuje, ale za provozování zdroje bez povolení. Zásadním důkazem je osobní přiznání žalobkyně ve vyjádření ke správnímu řízení, kdy žalobkyně sama uznala, že nepožádala o povolení k provozu existujícího zařízení a že nepodávala hlášení pravděpodobně nulových emisí TOC. Žalovaný uvedl, že je nepravdivé tvrzení, že by ve spise chyběly bezpečnostní listy, které žalobkyně dodala, neboť jsou součástí spisu v části Protokol o kontrole. 10. Žalovaný k námitkám ohledně prvního správního deliktu, spočívajícím v provozu stacionárního zdroje bez povolení se dále v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval odvolacími námitkami žalobkyně ohledně výše pokuty, kdy zrekapituloval její výhrady, jaké skutečnosti byly a jaké nebyly v její prospěch hodnoceny a dále zrekapituloval to, jak se jednotlivým vyjádřením žalobkyně argumentačně postavil správní orgán I. stupně. Žalovaný přisvědčil žalobkyni v tom, že v rozhodnutí správního orgánu I. stupně nemělo být z hlediska výše pokuty hodnoceno porušení předmětné povinnosti v neprospěch žalobkyně. Ni