1 Afs 58/2009 — Nejvyšší správní soud

10 A 130/2018- 99 - text 13 pokračování 10A 130/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobkyně: Cool Media, s.r.o., IČ 241 70 291 se sídlem Palackého náměstí 320, Kutná Hora -Vnitřní Město zastoupená advokátem JUDr. Jiřím Teryngelem, se sídlem Ke Klimentce 15, Praha 5 proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti ČR sídlem Vyšehradská 16, 120 00 Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 2. 8. 2018, č. j. MSP-18/2018-ORA-ROZ/3 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Rozhodnutím ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 16. 3. 2018, č. j. MSP-85/2017- OINS-SRIS/14 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“) byla žalobkyně uznána vinnou přestupkem podle § 418j odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“) a byla jí uložena pokuta ve výši 200.000 Kč za jednání, které spočívalo v tom, že žalobkyně celkem ve čtyřech případech u Městského soudu v Praze a v jenom případě u Krajského soudu v Ústí nad Labem v období od 22. 8. 2016 (patrně se jedná o chybu v psaní; dle spisové dokumentace mělo být správné datum 22. 8. 2017 – pozn. městského soudu) do 25. 9. 2017 způsobem popsaným ve výroku rozhodnutí v záměru sepisovat a podávat insolvenční návrhy podala za dlužníky ve výroku uvedené insolvenční návrhy spojené s návrhem na povolení oddlužení, přičemž uplatnila nárok na odměnu v insolvenčním řízení v celkové výši 25.180 Kč za všechny uvedené případy, a to přestože nebyla osobou oprávněnou k sepsání a podání návrhu podle § 390 odst. 1 insolvenčního zákona. 2. Ministr spravedlnosti žalovaným rozhodnutím ze dne 2. 8. 2018, č. j. MSP-18/2018-ORA-ROZ/3 zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. II. Žaloba a další vyjádření 3. Žalobkyně v žalobě nejprve zrekapitulovala námitky, které uplatnila v rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí. Namítla, že žalovaný ministr spravedlnosti se se všemi nevypořádal. Namítla, že byla nesprávně zhodnocena přičitatelnost přestupku. Poukázala na to, že zákonem č. 250/2016 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) byla zavedena liberace z odpovědnosti právnické osoby. Zdůraznila, že je nesporné, že nebyla akreditovanou právnickou osobou a nemohla tedy sama o sobě vystupovat v insolvenčním řízení. Jestliže jí však byla osobou, která toto oprávnění má, vystavena plná moc, byť nazvaná „substituční plnou mocí,“ pak se řídila právním stanoviskem této odpovědné osoby, konkrétně Mgr. B. N., advokátky a insolvenční správkyně. Jestliže tedy žalobkyně prostřednictvím svého jednatele učinila vše, co považovala za potřebné pro součinnost s insolvenční správkyní, uzavřela s ní příkazní smlouvu a přijala substituční plnou moc, která ovšem objektivně platná není, ale byla podepsána osobou, o níž obviněná zcela důvodně předpokládala, že je práva znalá, pak je nedostatkem prvostupňového rozhodnutí to, že sice rozebírá, proč její jednání objektivně naplňuje znaky přestupku, ale nijak se nezmiňuje o tom, proč opatření, která žalobkyně přijala, nejsou postačující a jak v daném případě tedy měla postupovat. Žalobkyně rovněž poznamenala, že právní úprava insolvenčního zákona je oproti předchozímu zákonu o konkursu a vyrovnání složitější. 4. V další části žaloby se neztotožnila s názorem ministra, že trestní odpovědnost právnických osob se od jejich odpovědnosti za přestupky zásadně odlišuje tím, že je založena na zavinění (resp. zvláštní subjektivní odpovědnosti právnické osoby) dovozeného ze zaviněného jednání osoby fyzické, jejíž jednání je dotyčné právnické osobě přičitatelné, zatímco odpovědnost právnických osob za přestupky je založena na principu objektivní odpovědnosti. 5. Žalobkyně namítla, že zákonem o přestupcích byla v zájmu jednoty právního řádu odpovědnost právnické osoby za přestupek upravena shodně jako trestní odpovědnost právnické osoby. Žalobkyně poukázala na ustanovení § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, v němž je definováno jednání právnické osoby jako pachatele přestupku. Žalobkyně je toho názoru, že u fyzické osoby, která za právnickou osobu jednala, je třeba zkoumat zavinění. Míra zavinění u fyzických osob, které sepisovaly jednotlivé insolvenční návrhy, však zkoumána nebyla. Tyto osoby důvodně spoléhaly na to, že tzv. „substituční plná moc“ je opravňuje jednat jménem osob, které k podání insolvenčního návrhu oprávněny jsou. Protiprávního jednání se dopustily subjekty, které takovou „substituční plnou moc“ vystavily, aniž by do spisu založily plnou moc vlastní. 6. Za takové situace jde o nedostatek zavinění k průběhu příčinné souvislosti mezi jednáním osoby, která jednala za žalobkyni, a následkem, který byl způsobem jednáním osoby jiné, konkrétně pak osob, které vystavily plné moci. Tyto osoby v řízení o přestupky nebyly vůbec vyslechnuty, ani požádány o vyjádření, rozhodnutí tedy bylo vydáno na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na nezbytný rozsah zjišťování skutkového stavu v řízení podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád (dále jen „správní řád“). 7. Žalobkyně dále namítla nesprávnost stanovení pokuty. Poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3062/14, jenž se mj. zabýval přiměřeností sankce vzhledem k osobě delikventa a jeho osobním poměrům s tím, že dolní hranice zmenšuje možnost úvah správního orgánu o rozpětí sankce. Žalobkyně je toho názoru, že ustanovení § 418j odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona požadavku Ústavního soudu vyjádřeném v citovaném nálezu neodpovídá, neboť spodní hranici vůbec neobsahuje. 8. Podle názoru žalobkyně správní orgán I. stupně (ministerstvo spravedlnosti) neměl při stanovení druhu a výše správního trestu dostatek podkladů o jeho majetkových poměrech, a nevzal tak tyto v úvahu ani k nim neprovedl žádné důkazy, což je v rozporu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133. Správní orgán I. stupně v rámci správního uvážení o stanovení správního trestu pak dle názoru žalobkyně nesprávně nepřihlédl k „velmi malé“ výši odměny, k níž jednání směřovalo, tedy v souhrnu 25.180 Kč. Správní trest by přitom podle žalobkyně měl být v relaci s neoprávněným obohacením. 9. Pokud rozhodnutí ministra uvádí toliko, že správní orgán „může v rámci správního uvážení zvolit jakoukoli výši pokuty do výše 500 000 Kč v závislosti na povaze a závažnosti spáchaného přestupku a dalších relevantních okolnostech“, žalobkyně namítla, že právě tyto další relevantní okolnosti vůbec nebyly zjišťovány. 10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že co se týká tvrzení žalobkyně, že se žalovaný nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v rozkladu, sama žalobkyně neobjasnila, o které konkrétní námitky se má jednat. Žalovaný k tomu proto uvedl, že námitky žalobkyně uvedené v rozkladu byly řádně vypořádány v bodech 25 až 66 žalovaného rozhodnutí. 11. Žalovaný dále odcitoval ustanovení §§ 20 a 21 zákona o přestupcích i literaturu k otázce zproštění odpovědnosti právnické osoby za přestupek (Prášková H., Nové přestupkové právo, Praha: Leges, 2017, str. 151.). Je toho názoru, že odpovědnost právnické osoby za přestupek je objektivní, tedy odpovědností bez ohledu na zavinění, které se právnická osoba může zprostit cestou liberace podle § 21 zákona o přestupcích. Je proto toho názoru, že jeho závěry v žalovaném rozhodnutí (body 35 a 36 odůvodnění) obstojí a že správně dovodil odpovědnost právnické osoby jako objektivní, a proto nebylo namístě hodnotit míru zavinění fyzických osob, které insolvenční návrhy za žalobkyni jakožto právnickou osobu podávaly. 12. Odborný článek J. Vedrala citovaný žalobkyní není přiléhavý, neboť se týká řešení otázky zavinění u konkrétních institutů přestupkového zákona, které se ovšem v předmětné věci neaplikují. Naopak, co se týká obecné koncepce odpovědnosti právnické osoby za přestupek, vyplývá z tohoto článku závěr shodný s názorem žalovaného. Tuto námitku žalobkyně tedy žalovaný považuje za nedůvodnou. 13. Z hlediska skutkové podstaty přestupku podle § 418j odst. 2 insolvenčního zákona je rozhodující, kdo za dlužníky sepsal a podal insolvenční návrh, přičemž z bodu 16 prvoinstančního rozhodnutí vyplývá, že z listin dostupných v elektronickém insolvenčním rejstříku a předložených Městským soudem v Praze žalovaný zjistil, že insolvenční návrhy za dlužníky sepsala a podala žalobkyně, aniž by byla osobou k tomu oprávněnou (viz body 19 až 20 prvoinstančního rozhodnutí) a za zpracování těchto návrhů si také nárokovala odměnu. Jednání insolvenční správkyně, která žalobkyni vystavila plnou moc, nijak nevylučuje závěr, že žalobkyně jí přičitatelným jednáním spočívajícím v sepsání a podání insolvenčních návrhů na základě této plné moci naplnila skutkovou