6 As 102/2018 — Nejvyšší správní soud

10 A 194/2019- 76 - text 17 10 A 194/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: JUDr. Mgr. D. N., Ph. D. bytem … proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu žalovaného spočívajícímu v přidělení žalobce pro opakovanou odbornou justiční zkoušku konanou ve dnech 15. až 18. 10. 2019 ke zkušební komisi ve složení: J. B., S. B., T. B., R. H. a K. V., takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Žalobce se (po úpravě žalobního petitu na výzvu soudu) žalobou proti nezákonnému zásahu žalovaného domáhal toho, aby soud žalovanému zakázal vycházet z výsledku opakované odborné justiční zkoušky, již žalobce konal ve dnech 15. až 18. 10. 2019, a přikázal žalovanému umožnit žalobci opětovné vykonání opakované odborné justiční zkoušky před komisí, jejímiž členy nebudou J. B., S. B., T. B., R. H. a K. V., tedy členové původní komise. Žalobce má za to, že se žalovaný v souvislosti s jeho opakovanou justiční zkouškou dopustil řady pochybení, zejména že členové komise byli jmenováni v rozporu se zákonem, jeden člen komise byl podjatý a komise se seznámila s údaji o žalobcově první justiční zkoušce, které již neměly být uchovávány. II. Žaloba 2. Žalobce zaprvé tvrdil, že jeho žaloba je přípustná, protože k obraně svých práv nemohl využít jiných prostředků. Upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2014, č. j. 8 Ans 3/2013 - 63, č. 3090/2014 Sb. NSS, z něhož vyplývá, že proti rozhodnutí zkušební komise o tom, že uchazeč o složení justiční zkoušky neuspěl, nelze brojit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 s. ř. s. Napadnout lze pouze deklaratorní rozhodnutí o tom, že uchazeč zkoušku nesložil, avšak takové rozhodnutí v projednávané věci jednak nebylo vydáno, jednak by v žalobě proti němu beztak nebylo možné uplatnit námitky, které žalobce uplatňuje nyní. Žaloba je tedy přípustná. Dle žalobcova názoru žaloba směřuje proti jednorázovému zásahu s trvajícími důsledky spočívajícímu v jeho přiřazení dané zkušební komisi. 3. Většina žalobních tvrzení směřuje proti členu komise K. V. Ten předně dle žalobcova názoru vůbec nebyl ke členství způsobilý, neboť nespadá do žádné z kategorií vymezených v § 114 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). K. V. v době konání zkoušky již nebyl soudcem a nebyl ani zaměstnancem ministerstva, odborníkem z právní teorie nebo právní praxe. Dle žalobce nemůže být odborníkem z právní teorie někdo, kdo odborně nepublikuje, a odborníkem z právní praxe nemůže být osoba, která již právní praxi nevykonává. 4. Dle žalobcova názoru byl dále K. V. z žalobcovy zkoušky vyloučen, neboť existovaly pochybnosti o jeho podjatosti. Po právní stránce žalobce svou argumentaci o podjatosti opíral pouze o základní zásady správní činnosti podle § 177 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 4 a § 7 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, (dále jen „správní řád“). Ačkoliv bylo hlasování o výsledku zkoušky neveřejné, považuje žalobce na základě délky porady za pravděpodobné, že hlasování bylo těsné. Na výsledek měl pravděpodobně podstatný vliv K. V., neboť již na začátku ústní zkoušky žalobci sdělil, že mu písemnou část zkoušky z trestního práva neuzná. Na každý pád však dle žalobce k závěru o nezákonném zásahu do jeho práv postačuje podjatost jediného zkušebního komisaře. 5. Konkrétně jsou pochybnosti o podjatosti založeny dvěma okolnostmi. Zaprvé, žalobce je asistentem soudce Ústavního soudu J. F., který byl členem senátu, jenž usnesením ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 897/18, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost K. V. týkající se výše jeho starobního důchodu. Je běžné, že asistenti soudců připravují koncepty rozhodnutí a že s nimi soudci svá rozhodnutí konzultují, a tedy mohl být K. V. zaujatý nejen proti soudcům, kteří o jeho věci rozhodovali, ale i proti jejich asistentům. Historické paralely k nastalým okolnostem žalobce spatřoval v pronásledování Edvarda Beneše ze strany odpůrců T. G. Masaryka a v popravě Rudolfa Slánského pramenící z jeho blízkého vztahu s Klementem Gottwaldem. Druhý důvod podjatosti K. V. žalobce spatřoval ve skutečnosti, že jako trestní soudce Vrchního soudu v Praze se musel v minulosti stýkat s V. K., trestní soudkyní téhož soudu a později Nejvyššího soudu, která je manželkou V. K., bývalého soudce Ústavního soudu, jehož asistentem byl žalobce v minulosti. Třetí důvod pochybností žalobce o podjatosti K. V. spočívá ve skutečnosti, že při prvním žalobcově pokusu o složení odborné justiční zkoušky byl členem zkušební komise dlouholetý kolega K. V. ze soudního senátu V. S. Začtvrté pochybnosti o podjatosti K. V. vznikají v souvislosti s usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2332/15, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele, jehož zastupoval advokát jménem K. V., dle žalobcova mínění syn člena zkušební komise. Člen zkušební komise měl dle žalobce o daném řízení vědět z veřejné databáze rozhodnutí Ústavního soudu. 6. Dále žalobce namítl, že se celá zkušební komise v rozporu se zákonem seznámila s podklady o konání jeho první odborné justiční zkoušky. Podle § 21 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 382/2017 Sb., o výběru, přijímání a přípravné službě justičních čekatelů, a o odborné justiční zkoušce, (dále jen „vyhláška č. 382/2017 Sb.“) se údaje o zkoušce uchovávají po dobu tří let. Tato doba byla zjevně překročena, neboť žalobce první odbornou justiční zkoušku skládal již v roce 2015. 7. Ačkoliv žalobce výslovně uznal, že městský soud nemůže přezkoumat hodnocení jím vykonané zkoušky, považoval za potřebné se k této otázce vyjádřit. Uvedl, že v písemné části zkoušky z trestního práva mu nebyl dán k dispozici skutečný rozsudek, který byl v dané věci vydán. Samotný fakt, že soud ve skutečnosti rozhodl opačně, než jak žalobce formuloval výrok rozsudku odevzdaného v rámci zkoušky, nemůže vést k žalobcovu neúspěchu. Žalobce obsáhle rozvedl důvody, pro které dle jeho názoru skutečný soud v dané trestní věci rozhodl nezákonně. III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce 8. Žalovaný zaprvé označil žalobu za nepřípustnou. Uvedl, že samotné přiřazení žalobce ke zkušební komisi nebylo způsobilé zasáhnout do jeho veřejných subjektivních práv. Takovým zásahem by mohl být až samotný průběh nebo výsledek zkoušky, které však žalobce nijak nenapadal. 9. Ke způsobilosti K. V. být členem zkušební komise žalovaný uvedl, že K. V. působil jako soudce od 70. let minulého století a od roku 1992 do roku 2015 byl předsedou trestního senátu Vrchního soudu v Praze. Funkci soudce přestal vykonávat v důsledku dosažení věku 70 let. Za daných okolností žalovaný nepochyboval o odborné způsobilosti K. V. získané dlouholetou soudcovskou praxí a ostatně ani žalobce nepoukázal na žádnou konkrétní pochybnost o jeho odbornosti. 10. Ohledně samotného průběhu zkoušky žalovaný poukázal na vyjádření předsedy zkušební komise, z něhož vyplývá, že na výsledku zkoušky se komise shodla jednomyslně, přičemž předseda nezaznamenal, že by se kdokoliv k žalobci po celou dobu zkoušky choval jakkoliv nepatřičně. 11. K tvrzení o podjatosti člena komise K. V. žalovaný uvedl, že žalobce byl na úvod písemné části zkoušky dne 15. 10. 2019 poučen o složení komise, k níž byl přidělen, a o možnosti namítnout podjatost jejích jednotlivých členů. Dle žalovaného mohl žalobce vznést námitku podjatosti podle § 14 odst. 3 správního řádu, což neučinil v průběhu písemné ani ústní části zkoušky. Důvody podjatosti K. V. uvedené v žalobě žalovaný označil za nepřípadné. 12. Dále žalovaný uvedl, že nebylo namístě o výsledku žalobcovy zkoušky vydávat rozhodnutí. Závěry rozsudku č. 3090/2014 Sb. NSS o tom, že je o výsledku justiční zkoušky třeba vydat deklaratorní rozhodnutí podle § 142 správního řádu, se dle názoru žalovaného na opakovanou justiční zkoušku neuplatní, neboť zde již není zájem na osvědčení, v jakém rozsahu má být zkouška opakována. Nadto žalovaný poukázal na skutečnost, že vyhláška č. 382/2017 Sb. vydání rozhodnutí o zkoušce nepředpokládá, a to na rozdíl od dříve účinné vyhlášky, již ve svém judikátu aplikoval Nejvyšší správní soud. Žalovaný dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2019, č. j. 10 As 276/2018 - 72, v němž byly věcně posouzeny tvrzené procesní vady zkoušky insolvenčního správce na podkladě žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Dle žalovaného je judikatura Nejvyššího správního soudu nekonzistentní, neboť připouští paralelně podání zásahové žaloby a žaloby proti deklaratornímu rozhodnutí o výsledku zkoušky podle § 142 správního řádu; nejednotnost judikatury by měl dle názoru žalovaného řešit rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, což žalovaný