7 As 36/2020 — Nejvyšší správní soud

10 A 51/2018- 147 - text 18 pokračování 10 A 51/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobkyně: JUDr. Ing. H. H., LL.M. sídlem … zastoupena JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem sídlem Šlejnická 1547/13, Praha proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 26. 1. 2018, č. j. MSP-51/2017-ORA-ROZ/3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Žalobkyně se žalobou podanou společně se společností DV Insolvence, v.o.s., jejíž je žalobkyně společnicí, domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra spravedlnosti, jímž zamítl rozklad žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2017, č. j. MSP-79/2017-OINS-SRIS/20. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobkyni podle § 10 odst. 1 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, (dále jen „ZIS“) pozastaveno právo vykonávat činnost insolvenční správkyně až do skončení trestního řízení zahájeného vůči ní pro podezření z účastenství na zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku ve formě pomoci. V podaném rozkladu byly jako podatelky označeny žalobkyně i společnost DV Insolvence, avšak dle výroku rozhodnutí ministra spravedlnosti bylo rozhodnuto pouze o rozkladu žalobkyně. 2. Městský soud původně žalobu obou žalobkyň zamítl rozsudkem ze dne 23. 1. 2020, č. j. 10 A 51/2018 - 56. Žalobní body týkající se věci samé soud vyhodnotil jako nedůvodné. Skutečnost, že rozhodnutím ministra nebylo explicitně rozhodnuto o rozkladu obou žalobkyň, městský soud vyhodnotil jako vadu, která nemohla způsobit nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, neboť obě žalobkyně podaly jediný rozklad a ministr se se všemi jejich rozkladovými námitkami vypořádal. 3. Uvedený rozsudek městského soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2020, č. j. 7 As 36/2020 - 52, a věc byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se nezabýval stížnostními námitkami týkajícími se věci samé, za důvodnou však považoval námitku, že ministr spravedlnosti svým rozhodnutím vůbec nerozhodl o rozkladu společnosti DV Insolvence. Na rozdíl od městského soudu se Nejvyšší správní soud domníval, že tuto vadu nebylo možné žádným způsobem překlenout. Nejvyšší správní soud v bodu 23 svého rozsudku zavázal městský soud, aby v pokračujícím řízení žalobu žalobkyně, o jejímž rozkladu nebylo rozhodnuto, odmítl. 4. Městský soud v pokračujícím řízení v souladu se závazným pokynem Nejvyššího správního soudu výrokem I. usnesení ze dne 12. 5. 2020, č. j. 10 A 51/2018 - 134, žalobu společnosti DV Insolvence vyloučil k samostatnému projednání. V tomto řízení se tedy již rozhoduje jen o žalobě první žalobkyně (JUDr. H.). II. Napadené rozhodnutí 5. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí v části I. nejprve rekapituloval průběh správního řízení vedeného s oběma původními žalobkyněmi a shrnul výrok prvostupňového rozhodnutí. Konstatoval, že rozklad byl podán včas. Následně na str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí reprodukoval námitky uvedené v rozkladu. Na str. 5 a dále potom ministr posoudil důvodnost rozkladu a vyjádřil se k jednotlivým námitkám. 6. Pokud jde o vyhodnocení, resp. přezkoumání usnesení o zahájení trestního stíhání, ministr s odkazem na judikaturu a odbornou literaturu uvedl, že takovéto usnesení zásadně jako jediný podklad pro zahájení řízení o pozastavení činnosti insolvenčního správce postačuje s tím, že věcné přezkoumávání tohoto usnesení by představovalo nepřípustné vměšování do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Ze stejného důvodu se ministerstvo ani ministr nemohly zabývat vyhodnocováním stížnosti žalobkyně podané v trestním řízení proti předmětnému usnesení o zahájení trestního stíhání. 7. Ministr dále odmítl námitku, že ministerstvo považuje orgány činné v trestním řízení za neomylné, přičemž zdůraznil, že do doby rozhodnutí o stížnosti v rámci trestního řízení je na usnesení o zahájení trestního stíhání třeba aplikovat princip presumpce správnosti aktů státu, a tedy jej považovat za správné. Stížnost navíc neměla odkladný účinek a samo podání stížnosti nikterak nenaznačuje, jak o ní bude rozhodnuto. Z tohoto důvodu odmítl ministr i námitku předčasnosti prvostupňového rozhodnutí, neboť z ničeho neplynulo, že by ministerstvo muselo vyčkat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o podané stížnosti. 8. K námitce týkající se zohlednění údajného účastenství žalobkyně na šetřeném trestném činu napadené rozhodnutí shrnulo, že účastenství není bez dalšího méně závažné než pachatelství, a tudíž okolností svědčící ve prospěch žalobkyně. 9. K namítanému zdůraznění uvedenému v prvostupňovém rozhodnutí, že vyšetřování vede Národní centrála proti organizovanému zločinu, ministr s odkazem na toto rozhodnutí uvedl, že tím byla akcentována povaha šetřených skutků a působnost, tj. věcná příslušnost uvedeného policejního orgánu týkající se organizovaného zločinu, nikoliv jeho pojmenování samotné. 10. Pokud jde o nezohlednění zkušeností žalobkyně v její prospěch, ministr se ztotožnil se závěry prvostupňového rozhodnutí, podle nichž dopustí-li se předmětného úmyslného trestného činu zkušený insolvenční správce a advokát v jedné osobě, je míra ohrožení zákonem chráněného zájmu vyšší. 11. Jestliže v rozkladu bylo namítáno, že Česká advokátní komora (dále jen „ČAK“) neshledala důvod pro pozastavení výkonu advokacie žalobkyni, ministr konstatoval, že ministerstvo se v prvostupňovém rozhodnutí nedopustilo svévolné úvahy, když vysvětlilo, že se jeho kritéria a kritéria ČAK mohou lišit s ohledem na zájem chráněný zákonem a požadavky kladené na obě profese, a svá kritéria v rámci správní úvahy v prvostupňovém rozhodnutí řádně uvedlo a odůvodnilo. Podle napadeného rozhodnutí pak nebylo povinností ministerstva obstarat pro řízení rozhodnutí ČAK ve věci žalobkyně. 12. K další námitce ministr odmítl, že by ministerstvo bylo povinno ve svém rozhodnutí rozvádět úvahy ohledně vlivu plynutí času na ohrožení důvěry v řádný výkon funkce insolvenčního správce obecně pro všechny případy, ale pouze tento aspekt vzít v potaz v posuzovaném případě. To podle názoru ministra bylo prvostupňovým rozhodnutím řádně zdůvodněno a s ohledem na konkrétní okolnosti případu shledáno, že časový odstup od spáchání inkriminovaného jednání není zásadní. 13. Na závěr napadeného rozhodnutí ministr uzavřel tím, že „jednání popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání, jichž se měl účastník (tj. žalobkyně, pozn. soudu) dopustit, vzhledem k povaze konkrétních okolností a zároveň vzhledem k závažnosti spáchaných skutků, ohrožuje zákonem chráněné zájmy § 10 odst. 1 písm. a) ZIS. Výkon funkce insolvenčního správce během tohoto probíhajícího trestního stíhání by tak s sebou nesl výrazné pochyby ohledně nestrannosti insolvenčního správce, hrozila by ztráta důvěry v řádnost všech insolvenčních řízení a vrhalo by to pochybnosti na celý stav insolvenčních správců, neboť trestní stíhání tohoto charakteru by mohlo být spojováno s výkonem činnosti všech insolvenčních správců (srov. rozsudek NSS sp. zn. 4 As 7/2006-73).“ Ministr neshledal ani jiné zákonné důvody pro zrušení prvostupňového rozhodnutí. III. Žaloba 14. Žalobkyně rozdělila žalobní námitky do pěti žalobních okruhů. 15. Pod prvním žalobním okruhem namítala, že žalobkyně svým jednáním neohrozila důvěru v řádný výkon funkce insolvenčního správce. Žalobkyně odkázala na svá podání ve správním řízení před vydáním prvostupňového rozhodnutí a na stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Podle jejího názoru z obsahu usnesení neplynou vzhledem k jeho nízké kvalitě skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr o takové míře ohrožení důvěry v řádný výkon funkce insolvenčního správce, že by bylo nutné výkon funkce insolvenčního správce žalobkyni pozastavit. 16. Dále pod druhým žalobním okruhem žalobkyně uvedla, že ministr a ministerstvo se v daném případě nedostatečně vypořádali s otázkou ohrožení důvěry v řádný výkon funkce insolvenčního správce a jeho míry. S odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, čj. 11 A 34/2017 - 85 odkazovaný v napadeném rozhodnutí žalobkyně došla k závěru, že z tohoto rozsudku neplyne, že by správní orgány nemusely usnesení o zahájení trestního stíhání hlouběji zkoumat při vyhodnocení podmínky míry ohrožení důvěry v řádný výkon funkce insolvenčního správce a jeho míry. Pro vnímání trestního stíhání ze strany veřejnosti a třetích nezúčastněných osob ve vztahu k výkonu činnosti insolvenčního správce bylo podle ní nezbytné posoudit i otázku důvodnosti daného trestního stíhání. 17. Žaloba v této části poukázala též na to, že žalobkyně při nahlížení do spisu zjistila, že i když byla stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání ministerstvu zasílána, není součástí s