7 As 100/2010 — Nejvyšší správní soud

11 A 105/2018- 72 - text 14 11 A 105/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Aleše Sabola ve věci žalobce: Ing. K. M. bytem Ú. 8, K. V. zastoupený advokátem Mgr. Ing. Ondřejem Blahou sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 proti žalované: Rada pro veřejný dohled nad auditem sídlem Vodičkova 1935/38, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 3. 2018, č. j. RVDA-268/2018, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se jako auditor podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Dozorčí komise Komory auditorů České republiky (dále jen „kontrolní orgán“) ze dne 15. 1. 2018, č. j. 59/2018 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím kontrolní orgán: (i.) shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“), neboť tím, že dne 14. 3. 2017 v sídle auditora Úvalská 8, Karlovy Vary, nevpustil člena kontrolní skupiny do prostor svého sídla při kontrole kvality RPKK 2017/069, která byla zahájena dne 25. 1. 2017, jako kontrolovaná osoba nesplnil svoji povinnost vyplývající z § 10 odst. 2 kontrolního řádu poskytnout potřebnou součinnost a umožnit kontrolujícímu výkon jeho oprávnění, (ii.) uložil žalobci pokutu ve výši 30 000 Kč podle § 15 odst. 2 kontrolního řádu se splatností do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, a (iii.) uložil žalobci povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) 3. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve zrekapitulovala předchozí průběh správního řízení, kdy připomněla, že vydání prvostupňového rozhodnutí předcházelo dřívější rozhodnutí kontrolního orgánu o uložení pokuty ze dne 12. 9. 2017, č. j. 1614/2017, které bylo k odvolání žalobce zrušeno rozhodnutím žalované ze dne 3. 11. 2017, č. j. RVDA-1111/2017 a věc byla vrácena kontrolnímu orgánu zpět z důvodu opomenutého vypořádání možné příznivější právní úpravy správního trestání v důsledku provedené reformy přestupkového práva; v návaznosti na uvedené žalovaná potvrdila závěry uvedené v prvostupňovém rozhodnutí, které se týkaly v dřívějším řízení kontrolním orgánem opomenutého vypořádání příznivější právní úpravy správního trestání. Následně žalovaná v napadeném rozhodnutí přistoupila k vypořádání jednotlivých odvolacích námitek žalobce. 4. K odvolací námitce, v níž žalobce brojil proti nezákonnosti a šikanózní povaze opakované snahy kontrolního orgánu o provedení kontroly kvality u žalobce, žalovaná uvedla, že poslední kontrola spisové dokumentace (v materiálním smyslu) byla naposledy uskutečněna v roce 2011 [s tím související následný postup Kárné komise Komory auditorů České republiky (dále jen „Kárná komise“) již byl podle žalované věcně vyřešen zrušením sankčního postihu, přičemž postup Kárné komise podle žalované nelze zaměňovat za kontrolu kvality při počítání šestileté periody k provedení opakované kontroly kvality). Kontrola kvality neproběhla ani v letech 2013 a 2014 pro prokázanou pracovní neschopnost žalobce. Žalovaná tedy konstatovala, že aktuálně nebyla dána žádná právní, ani skutková překážka, která by měla zpochybňovat legitimní a zákonnou snahu o zorganizování a provedení kontroly kvality u žalobce. 5. Žalovaná taktéž v této souvislosti uvedla, že došlo k personální obměně v kontrolním orgánu, proto nebylo lze ani uvažovat o jeho případné systémové podjatosti. Žalovaná v projednávané věci neshledala žádný exemplární exces motivovaný snahou poškodit žalobce. Podle žalované svědčila kontrolnímu orgánu k provedení kontroly kvality ve smyslu § 24a odst. 2 a § 35 odst. 1 zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o auditorech“) jak formálně existující kompetence, tak zákonem předvídaný a racionální účel související s pojetím auditu jako služby ve veřejném zájmu, jak tomuto závěru přisvědčoval čl. 9 směrnice Rady a Evropského parlamentu 2006/43/ES o auditu ročních a konsolidovaných účetních závěrek. Na kvalitu práce statutárního auditora proto dle názoru žalované spoléhal širší okruh osob a institucí s tím, že dobrá kvalita auditu přispívala k řádnému fungování trhů v důsledku zvýšení pravdivosti a efektivity účetních závěrek. Právě ke kontrole řádného poskytování auditorských služeb v souladu se zákonem o auditorech a mezinárodními auditorskými standardy sloužila dohledová oprávnění kontrolního orgánu, jimž podléhali všichni statutární auditoři a auditorské společnosti a jejichž výkon působil preventivně vůči těm, kteří nedodržovali tato pravidla, a to směrem ke zvyšování úrovně poskytovaných auditorských služeb. U žalobce se přitom kontrolnímu orgánu nepodařilo kontrolu kvality provést ani v roce 2016, přičemž kontrolnímu orgánu zákon předepisoval na základě provedené analýzy rizik nejméně šestiletou periodu provádění kontrol kvality ve smyslu § 24 odst. 4 písm. d) bod 2. zákona o auditorech. 6. K dalším odvolacím námitkám procesního charakteru se žalovaná vyjádřila v odůvodnění napadeného rozhodnutí tak, že žalobci bylo dne 25. 1. 2017 pod č. j. 036/2017 řádně doručeno oznámení o zahájení souhrnné kontroly kvality (dále jen „oznámení o kontrole“). Termín kontroly kvality byl v oznámení o kontrole vymezen na dny 14. – 15. 3. 2017 a žalobce byl v jeho rámci poučen o možnosti vznést námitku proti termínu kontroly i složení kontrolní skupiny a navrhnout dva nové termíny v období dvou měsíců bezprostředně následujících po původně oznámeném termínu kontroly kvality. Za důvod pro změnu termínu přitom nebylo uznáváno pracovní zaneprázdnění kontrolovaného auditora. Žalobce na oznámení o kontrole zareagoval dopisem doručeným kontrolnímu orgánu až dne 8. 3. 2017, z něhož vyplývalo, že žalobce považoval provedení kontroly kvality za nezákonné. Kontrolní orgán podle žalované takový výklad žalobce odmítl přípisem ze dne 13. 3. 2017 (č. j. 553/2017), v němž žalobci zároveň sdělil, že na provedení kontroly kvality trvá v původně avizovaném termínu. Žalobce však obratem zareagoval obecným sdělením, že se kontrola kvality nemůže uskutečnit z důvodu jeho nepřítomnosti na pracovišti. Dne 14. 3. 2017 pak dorazil do bydliště žalobce s cílem provést ohlášenou kontrolu kvality vedoucí kontrolní skupiny, který svou přítomnost do spisu prokázal pořízenou dokumentací i na místě sepsaným záznamem o nesoučinnosti. Žalovaná k odvolacím námitkám žalobce současně neshledala, že by prvostupňové rozhodnutí nesplňovalo obsahové náležitosti ve smyslu § 69 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Kontrolní orgán podle žalované ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem, logicky a přezkoumatelně popsal skutek z hlediska místa, času a způsobu spáchání bez dalších pochyb ohledně zaměnitelnosti s jiným skutkem. Žalovaná potvrdila, že kontrolní orgán neopomněl ani na právní kvalifikaci skutku žalobce ve smyslu § 10 odst. 2 kontrolního řádu. 7. Na poslední odvolací námitku žalobce ohledně údajného porušení § 12 až § 14 kontrolního řádu spočívající v tom, že kontrolní orgán nedodržel zákonný postup při provádění kontroly, protože nedoručil žalobci protokol o kontrole a znemožnil žalobci uplatnit k němu následně námitky, žalovaná reagovala tak, že žalobce dospěl k nesprávnému závěru, neboť v projednávané věci bylo vedeno řízení o přestupku nesoučinnosti při prováděné kontrole kvalty, a nikoliv o vlastních kontrolních zjištěních. Jestliže žádná kontrola kvality neproběhla, neboť ji žalobce neumožnil, nebylo lze z povahy věci hovořit o kontrolních zjištěních a vyhotovovat protokol o kontrole ve smyslu § 12 kontrolního řádu; nebyl-li v projednávané věci vyhotovován protokol o kontrole, nemohlo být samozřejmě v projednávané věci ani aplikováno ustanovení o námitkách. III. Žaloba 8. Žalobce v podané žalobě nejprve v obecné rovině konstatoval, že postup zahájení kontroly kvality dne 9. 1. 2017 byl zatížen závažnými procesními nedostatky, jimiž byl porušen zákon o auditorech, kontrolní řád a Dozorčí řád Komory auditorů České republiky (dále jen „dozorčí řád“). 9. Následně žalobce obšírně a retrospektivně, zpětně až k roku 2011, brojil proti postupu kontrolního orgánu a jmenovitě pak ing. Š. a dalších zaměstnanců odboru kontroly Komory auditorů České republiky (dále jen „KAČR“), který označil za šikanózní a „pravděpodobně vedený osobní averzí“ zaměstnanců KAČR vůči žalobci, čili z tohoto důvodu nepožívající soudní ochrany. Žalobce v žalobě uvedl, že u něj nebylo na základě předtím provedených kontrol ze strany KAČR identifikováno žádné pochybení, pro které by se měla zkracovat šestiletá lhůta