9 As 330/2016 — Nejvyšší správní soud

15 A 19/2018- 77 - text 9 pokračování 15A 19/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a soudce Mgr. Bc. Jana Ferfeckého v právní věci žalobců: a) JUDr. V. K. b) Ing. E. L. oba žalobci zastoupeni advokátem JUDr. Radkem Ondrušem sídlem Bubeníčkova 502/42, 615 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo kultury sídlem Maltézské náměstí 471/1, 118 11 Praha o žalobách proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 31.5.2018, č.j. MK 35928/2018 OLP takto: I. Žaloba žalobce a) JUDr. V. K. se zamítá. II. Žaloba žalobce b) Ing. E. L. se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Podstata sporu a předcházející průběh řízení 1. Žalobci se dvěma samostatnými žalobami podanými u Městského soudu v Praze, které soud usnesením ze dne 25.10.2018 č.j. 15 A 19/2018 – 35 spojil ke společnému projednání, domáhali zrušení rozhodnutí ministra kultury označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí žalovaného ze dne 2.11.2017, č.j. 69516/2017 OPP (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“). Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo podle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) rozhodnuto, že dům č.p. X na pozemku p.č. X v k.ú. Ž. není od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí kulturní památkou. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podali mj. žalobci a) i b) rozklady, které byly napadeným rozhodnutím zamítnuty jako nepřípustné. 2. Z obsahu správního spisu vyplývá, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo vydáno na základě žádosti Ing. L. G. doručené žalovanému dne 3.10.2017, kterou se žadatel domáhal rozhodnutí o existenci památkové ochrany domu na adrese Š. v B., který je v jeho vlastnictví. 3. V rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalovaný uvedl, že z evidenčních dokumentů a podkladů vyplývá, že dům č.p. X na pozemku p.č. X v k.ú. Ž. byl do státního seznamu nemovitých kulturních památek zapsán dne 9.2.1989, tedy již v době platnosti zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní památkové péči“ nebo „zákon č. 20/1987 Sb.“). S účinností tohoto zákona však de iure zanikly původní státní seznamy kulturních památek, neboť přestala platit vyhláška č. 116/1959 Ú.l., o evidenci kulturních památek (viz § 46 zákona č. 20/1987 Sb.), a ty se tak staly součástí nově vzniklého jednotného Ústředního seznamu kulturních památek. Od 1.1.1988 tedy již nebylo možné do původního státního seznamu nemovitých kulturních památek zapisovat, neboť ten s účinností zákona č. 20/1987 Sb., a pozbytím platnosti zákona č. 22/1958 Sb., přestal existovat. Od 1.1.1988 se podle § 2 zákona č. 20/1987 Sb., může stát kulturní památkou pouze věc prohlášená za kulturní památku Ministerstvem kultury. Ve vztahu k dotčenému objektu, který je součástí kulturní památky rejstř. čís. ÚSKP ČR: 48688/7-8040, tak žalovaný v souladu s § 42 zákona č. 20/1987 Sb., deklaroval, že není kulturní památkou ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. 4. Na základě rozkladu žalobců, kteří se do řízení přihlásili jako opomenutí účastníci, bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ministr kultury jím zamítl rozklady žalobců pro nepřípustnost z toho důvodu, že žalobci nejsou vlastníky domu č.p. X, a tudíž nejsou účastníky řízení o žádosti vlastníka tohoto domu o určení, zda tento dům je či není kulturní památkou. Ministr kultury dospěl s odkazem na § 3 zákona č. 20/1987 Sb., k závěru, že žalobci jakožto vlastníci sousedních nemovitostí nejsou účastníky řízení podle § 27 odst. 1 ani odst. 2 správního řádu. Následně se ve smyslu § 92 odst. 1 správního řádu zabýval rozklady žalobců jakožto podněty k zahájení přezkumného řízení, obnovy řízení nebo vydání nového rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že předpoklady k zahájení uvedených typů řízení naplněny nejsou. II. Obsah žalob a vyjádření žalovaného 5. Žalobci ve svých žalobách nejprve shrnuli předcházející průběh správního řízení a poukázali na skutečnosti, které dle jejich názoru s řízením souvisejí. Jako důvody, které podle jejich názoru způsobují nezákonnost napadeného rozhodnutí, uvedli a) krácení svého práva na spravedlivý proces, neboť jim bylo upřeno právo účastnit se správního řízení, zejména pak právo účastnit se dokazování, b) nesprávnou aplikaci § 142 správního řádu, c) absenci věcného posouzení, d) nesprávnou aplikaci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7.2.2018, č.j. 9 As 330/2016-192; všechny tyto důvody pak podrobně rozvedli. 6. Žalovaný navrhl, aby byly žaloby odmítnuty, neboť k jejich podání žalobci, kteří nejsou vlastníky dotčené nemovitosti, nejsou aktivně legitimováni. Napadené rozhodnutí se jich totiž přímo nedotýká, dotčen je pouze vlastník domu č.p. X na pozemku parc.č. X v k.ú. Ž., nikoli sousedé (žalobci). 7. V replice k vyjádření žalovaného setrvali žalobci na svých žalobních tvrzeních a zdůraznili, že povaha předmětné nemovitosti je jiná (nejednalo se o samostatné řadové domky, nýbrž o jeden celek - trojdům, se třemi samostatnými vchody) a žalovaný v tomto ohledu nedostatečně zjistil skutkový stav. III. Ústní jednání před soudem 8. Při ústním jednání před soudem dne 27.8.2020 účastníci řízení setrvali na svých dosavadních procesních stanoviscích, k čemuž odkázali na obsah svých písemných podání. Žalovaný při jednání zodpověděl též dotaz soudu ze dne 29.7.2020, zda nemovitosti ve vlastnictví žalobců mají status památkově chráněných objektů, a to tak, že tyto nemovitosti jsou nadále památkově chráněny. Žalovaný též odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.4.2019, č.j. 5 As 309/2018-40. Právní zástupce žalobců zdůraznil, že napadené rozhodnutí je formalistické. Obšírněji se pak zabýval důvody, pro které je Ing. H. zjevně přiznáváno výhodnější postavení, jakož i neutěšeným stavem památkové ochrany v B.. Dále na podporu argumentace, že žalobcům mělo být přiznáno postavení účastníků řízení, neboť domy ve vlastnictví žalobců a Ing. G. jsou jednou stavbou, uvedl, že pro řešení otázky účastenství není podstatné občanskoprávní uspořádání, tj. to, jak jsou zaznamenány vlastnické vztahy v katastru nemovitostí, nýbrž stavebnětechnický stav budovy. Při jednání přítomný žalobce a) k věci uvedl, že se proti zamýšleným stavebním úpravám předmětné nemovitosti ve vlastnictví Ing. G. brání jako účastník stavebního řízení a předložil aktuální fotodokumentaci objektu. IV. Posouzení věci soudem 9. Soud nejprve v reakci na argumentaci žalovaného uvádí, že žaloby jsou přípustné, neboť napadené rozhodnutí, jehož těžištěm je posouzení otázky účastenství žalobců v řízení o určení, zda dům č.p. X na pozemku p.č. X v k.ú. Ž. je či není kulturní památkou, je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „s.ř.s.“). Žalobci jsou zároveň osobami aktivně legitimovanými k podání žalob proti napadenému rozhodnutí, neboť tvrdí zkrácení na svých právech (tj. zejména na právu účasti ve správním řízení) tímto rozhodnutím, jímž bylo rozhodnuto o jejich statusu v uvedeném řízení. 10. Aktivní žalobní legitimaci v řízení podle § 65 a násl. s.ř.s. nelze ztotožňovat s řešením otázky, zda žalobci mají postavení účastníka správního řízení, které jim napadeným rozhodnutím bylo upřeno. Je to právě otázka účastenství žalobců ve správním řízení, která je důvodem žalobní aktivity žalobců, a bude tak podrobena soudnímu přezkumu. 11. Městský soud v Praze tedy přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán, přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1, 2 s.ř.s.). 12. Nutno předeslat, že předmětem posouzení je právě a pouze otázka účastenství žalobců ve správním řízení, a pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí jsou tak irelevantní námitky, které zpochybňují zákonnost a správnost rozhodnutí ve věci samé, tj. otázku, zda předmětná nemovitost je či není kulturní památkou. Jakkoli se totiž žalovaný této otázce v napadeném rozhodnutí rovněž věnoval, činil tak pouze v rámci svých úvah o naplnění předpokladů pro případné využití mimořádných opravných prostředků. Tyto úvahy však předmětem sporu nejsou. Zákonnost a správnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně by totiž žalobci mohli zpochybnit až z pozice účastníků správního řízení. 13. Podle § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu účastníky řízení jsou v řízení o žádosti žadatel a další dotčené osoby, na které se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu. 14. Podle § 27 odst. 2 správního řádu jsou účastníky řízení též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech. 15. Podle § 27 odst. 3 správního řádu jsou účastníky řízení rovněž osoby, o