4 As 71/2013 — Nejvyšší správní soud

3 A 97/2017- 37 - text 10 3A 97/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Ludmily Sandnerové ve věci žalobkyně: JUDr. Ing. K. F. Ch., IČO ... sídlem X zastoupená advokátkou Mgr. Ing. Petrou Bělicovou sídlem Buzulucká 678/6, 160 00 Praha 6 proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 9. 5. 2017 č. j. MSP-34/2016-SJL-ROZ/3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí ministra spravedlnosti (dále též „rozkladový orgán“) ze dne 9. 5. 2017 č. j. MSP-34/2016-SJL-ROZ/3, jímž rozkladový orgán potvrdil rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (dále též „prvostupňový orgán“ či „žalovaný“) ze dne 14. 10. 2016 č. j. MSP-18/2016-OINS-SRIS/11. Podle tohoto rozhodnutí se žalobkyně jako insolvenční správkyně dopustila správního deliktu podle § 36b odst. 1 písm. c) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZIS“), jelikož ke dni 1. 8. 2015 nepředložila žalovanému doklad o uzavření smlouvy o pojištění o odpovědnosti za škodu podle § 14 odst. 3 ZIS za období ode dne 1. 8. 2014 do dne 1. 8. 2015, za což jí byla podle § 36b odst. 3 písm. a) ZIS uložena pokuta ve výši 3 000 Kč. 2. Předně žalobkyně v žalobě uvádí, že vykonává činnost insolvenčního správce na základě povolení žalovaného. Dne 9. 2. 2016 jí byl doručen příkaz žalovaného ze dne 9. 2. 2016 č. j. MSP-18/2016-OINS-SRIS/1 (dále jen „příkaz“), jímž jí za shora uvedený správní delikt žalovaný uložil pokutu ve výši 3 000 Kč. Proti příkazu žalobkyně podala odpor, na jehož základě dne 14. 10. 2016 žalovaný vydal shora uvedené rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala rozklad, z jehož podnětu vydal rozkladový orgán žalobou napadené rozhodnutí. Proti oběma rozhodnutím žalobkyně brojí podanou žalobou. Námitky v ní uplatněné lze rozdělit do těchto žalobních bodů: 3. V prvním žalobním bodu žalobkyně nesouhlasí se žalovaným, že nesplnila svou informační povinnost podle § 14 odst. 3 ZIS. Podáním ze dne 21. 10. 2015 žalobkyně splnila další informační povinnost. Již v příkazu žalovaný uvedl, že žalobkyně dne 13. 1. 2014 přípisem žalovanému doložila kopii první strany pojistné smlouvy č. 2942607538 s pojišťovnou za doklad o pojištění odpovědnosti za škodu. Tuto skutečnost rozkladový orgán nedostatečně vyhodnotil. 4. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně nesouhlasí se žalovaným, který si vyložil zákon č. 185/2013 Sb., jímž se mění ZIS s účinností od 1. 8. 2013, tak, že roční lhůta pro předložení dokladu o uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu se počítá od 1. 8. 2013, proto první roční období pro splnění informační povinnosti končilo ke dni 1. 8. 2014. Podle žalobkyně z uvedené novely ani z přechodných ustanovení nevyplývá, že by „jednou ročně“ znamenalo žalovaným vybrané období. Rozkladový orgán si tohoto byl vědom, a v napadeném rozhodnutí uvedl, že „… v předmětném ustanovení nic nenasvědčuje tomu, že pojem ,jednou ročně´ je v § 14 odst. 3 ZIS užit ve významu kalendářního roku.“ Zákonodárce si byl nejednoznačného výkladu vědom a novelou č. 64/2017 Sb. s účinností ode dne 1. 7. 2017 upravil znění § 14 odst. 3 ZIS tak, že pro informační povinnost stanovil lhůtu „do 2 měsíců po uplynutí předchozího kalendářního roku“. Žalovaný měl proto žalobkyni trestat pouze v mezích nesplnění explicitně stanovené povinnosti, nikoli na základě svého logického výkladu zákonného ustanovení. Porušil tím zásady trestání nullum crimen sine lege certa a analogie in malam partem. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 14. 7. 2017 navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. K prvnímu žalobnímu bodu uvedl, že předchozí plnění informační povinnosti žalobkyně nebylo předmětem správního řízení, rozkladový orgán k němu nesprávně v odst. 22 napadeného rozhodnutí uvedl, že „účastník byl povinen plnit informační povinnost poprvé v období od 1. 8. 2013 do 1. 8. 2014 (…), přičemž však v těchto obdobích informační povinnost dle § 14 odst. 3 ZIS nesplnil.“ Tato skutečnost neměla vliv na závěr o spáchání správního deliktu, na stanovení druhu a výše sankce. Je tomu tak proto, že předchozí plnění informační povinnosti žalobkyně nebylo předmětem řízení a současně napadené rozhodnutí pouze potvrdilo rozhodnutí prvostupňového orgánu, v němž bylo správně uvedeno, že „účastník řízení splnil informační povinnost dle § 14 odst. 3 ZIS pro roční období od 1. 8. 2013 do 1. 8. 2014.“ K řádnému splnění informační povinnosti žalovaný přihlédl v úvaze o výši sankce, proto se dané pochybení nijak nedotklo práv žalobkyně. K namítanému splnění informační povinnosti podle § 14 odst. 3 ZIS z podání žalobkyně ze dne 21. 10. 2015 žalovaný uvedl, že v předmětném podání je toliko výpis z bankovního účtu z téhož dne o úhradě správního poplatku ve výši 5 000 Kč. Potvrzení o pojištění odpovědnosti žalobkyně jakožto insolvenční správkyně součástí uvedeného podání nebylo. Pokud by žalobkyně dne 21. 10. 2015 potvrzení o pojištění žalovanému i doložila, nadále by tím nesplnila informační povinnost podle § 14 odst. 3 ZIS za období od 1. 8. 2014 do 1. 8. 2015, neboť by potvrzení bylo doloženo až po datu 1. 8. 2015, což se však nestalo. 6. Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že „rok“ je tradičně chápán jako jednoleté období, jehož počátek je určen rozhodnou skutečností a konec připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá. Naopak, pojem „kalendářní rok“ vymezuje období od 1. ledna do 31. prosince. V novelizovaném znění § 14 odst. 3 ZIS účinném od 1. 7. 2017 je pojem „kalendářní rok“ explicitně použit. Tato novela nejen měnila periodicitu plnění informační povinnosti, nýbrž přinesla i zásadní změnu v jejím způsobu a obsahu. Jedná se o zcela jinou informační povinnost insolvenčního správce. Podle žalovaného z ustanovení § 14 odst. 3 ZIS nic nenasvědčuje, že pojem „jednou ročně“ je zde užit ve významu kalendářního roku. Žalobkyně je jako insolvenční správkyně povinna vždy jednou za průběžné roční období předložit žalovanému doklad o uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu. Pro insolvenční správce, kteří získali povolení k výkonu činnosti před novelou č. 185/2013 Sb., stanovující informační povinnost s účinností od 1. 8. 2013, počátek prvního období připadá právě na den 1. 8. 2013, neboť v tento den jim informační povinnost vznikla a končí dnem 1. 8. 2014. Žalovaný zvolil výklad příznivý pro adresáta právní normy, protože plnění povinnosti na bázi průběžného roku snižuje četnost plnění a riziko spáchání správního deliktu. Jestliže žadatel předloží doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škodu při podání návrhu na vydání povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce, splní tím automaticky svou povinnost pro celé roční období následujícího po dni nabytí právní moci povolení, nikoliv jen pro zbývající část kalendářního roku. Obdobně insolvenční správci, kteří získali povolení před účinností novely č. 185/2013 Sb., by při aplikaci kalendářního roku mohli být vystaveni správnímu postihu za případné nesplnění informační povinnosti již za období končící dnem 31. 12. 2013, a nikoli končící dnem 1. 8. 2014. Žalovaným zvolený výklad proto logicky sleduje smysl a účel právní normy. Ačkoli jakýkoli výklad § 14 odst. 3 ZIS vede k závěru, že žalobkyně měla od roku 2013 do roku 2015 svou povinnost splnit vícekrát, učinila tak pouze jednou. O protiprávnosti jejího opomenutí neshledává pochyb. 7. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud rozhodl o věci samé bez nařízení jednání, jelikož s takovýmto vyřízením věci žalovaný výslovně souhlasil, žalobkyně se ve lhůtě stanovené soudem nevyjádřila (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). 8. Ze správního spisu vyplývají tyto rozhodné skutečnosti: 9. Dne 4. 2. 2016 žalovaný lustrací v rejstříku insolvenčních správců ověřil, že insolvenční správkyni vzniklo právo vykonávat činnost dne 28. 1. 2011, své sídlo má v X, a disponuje čtyřmi provozovnami: v Jihomoravském kraji (X), v Severočeském kraji (X), a ve Středočeském kraji (X). 10. K činnosti insolvenční správkyně je ve správním spisu založena kopie „Pojistné smlouvy o škodovém pojištění profesní odpovědnosti za škodu č. návrhu 9313457037“ uzavřené dne 11. 1. 2011 mezi insolvenční správkyní a pojišťovnou Generali Pojišťovna a.s. Tato pojistná smlouva je uzavřena na dobu neurčitou se vztahuje na pojištěný předmět činnosti insolvenčního správce. Insolvenční správkyně v ní