1 As 30/2015 — Nejvyšší správní soud

5 A 156/2017- 78 - text 20 5 A 156/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců JUDr. Evy Pechové a Mgr. Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalovanému: s Autoleasing, a.s., IČO 27089444 sídlem Budějovická 1912/64b, 140 00 Praha 4 zastoupený advokátem Mgr. Lukášem Petrem sídlem Jankovcova 1569/2c, 170 00 Praha České obchodní inspekce, ústřední inspektorát se sídlem Štěpánská 567/15, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. ČOI 129052/14/1000, č. j. ČOI 31416/17/O100/1000/17/Hl/Št takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaný změnil rozhodnutí ředitele inspektorátu České obchodní inspekce Středočeského kraje a hl. m. Prahy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 1. 2017, č. j. ČOI 5746/17/1000, kterým byla žalobci uložena úhrnná pokuta ve výši 300 000 Kč za spáchání správních deliktů: - podle § 20 odst. 2 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), kterého se měl žalobce jako věřitel dopustit tím, že neposkytl spotřebiteli R. S. v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat informaci uvedenou v příloze č. 2 k zákonu o spotřebitelském úvěru, a to informaci o výpůjční úrokové sazbě, a neučinil tak s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy o úvěru č. UDTA14/10010300 uzavřené dne 13. 8. 2014; - podle § 20 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, kterého se měl žalobce jako věřitel dopustit tím, že ve smlouvě o úvěru č. UDTA14/10010300 uzavřené dne 13. 8. 2014 se spotřebitelem R. S. neuvedl jasným, výstižným a zřetelným způsobem informaci uvedenou v příloze č. 3 k zákonu o spotřebitelském úvěru, a to informaci o výpůjční úrokové sazbě; - podle § 20 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění do 24. 2. 2013, kterého se měl žalobce jako věřitel dopustit tím, že před uzavřením smlouvy o úvěru č. UDTA13/10000763 uzavřené dne 24. 1. 2013 se spotřebitelem M. Z. neposoudil s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr; - podle § 20 odst. 2 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru, kterého se měl žalobce jako věřitel dopustit tím, že před uzavřením smlouvy o úvěru č. UDTA14/10010300 uzavřené dne 13. 8. 2014 se spotřebitelem R. S. neposoudil s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Žalobci byla současně uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč dle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném (dále jen „správní řád“). Žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že uložil úhrnnou pokutu ve výši 250 000 Kč a rozhodl, že namísto správního deliktu podle § 20 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru, kterého se měl žalobce jako věřitel dopustit tím, že neposkytl spotřebiteli R. S. v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat informaci uvedenou v příloze č. 2 k zákonu o spotřebitelském úvěru, a to informaci o výpůjční úrokové sazbě, a neučinil tak s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy o úvěru č. UDTA14/10010300 uzavřené dne 13. 8. 2014; spáchal žalobce správní delikt podle § 153 odst. 1 písm. t) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění rozhodném (dále jen „nový zákon o spotřebitelském úvěru“), kterého se měl žalobce dopustit tím, že v rozporu s § 95 odst. 1 písm. f) nového zákona o spotřebitelském úvěru neposkytl spotřebiteli R. S. před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení č. UDTA14/10010300 uzavřené dne 13. 8. 2014 informaci o zápůjční úrokové sazbě. Ve zbytku žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. Žalobce nerozporoval, že v dokumentu „Předsmluvní informace o spotřebitelském úvěru poskytovaném společností s Autoleasing, a.s.“ a ve smlouvě o úvěru č. UDTA14/10010300 uzavřené dne 13. 8. 2014 došlo k nepřesnému uvedení výpůjční úrokové sazby. Žalobce však namítal, že tato nepřesnost nezakládá odpovědnost za spáchání správního deliktu. Žalobce nerozporoval ani to, že byl v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru povinen uvést veškeré zákonem požadované údaje v přesné a správné podobě. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4838/2015, na které v žalobou napadeném rozhodnutí odkazoval žalovaný, žalobce uvedl, že popisovaná nepřesnost nemohla spotřebitele nijak ovlivnit; dodal, že v daném případě se jednalo o sankci v podobě snížení úročení úvěru podle § 8 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy ve své povaze sankci soukromoprávní, která se neřídí principy správního trestání. 3. Žalobce namítal, že nedošlo k porušení zákona, když zjevně nebyl porušen jeho smysl a účel, kterým je v případě § 5 odst. 1 a § 6 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru umožnit spotřebiteli prostřednictvím komplexu údajů informovat o daném finančním produktu, tak aby jej spotřebitel mohl kvalifikovaně posoudit. Měl za to, že uvedená drobná nepřesnost nezakládá porušení zákona o spotřebitelském úvěru, jelikož RPSN a celková zaplacená částka, jež představují hlavní způsob ochrany spotřebitele, jakož i počet splátek, jejich výše a další požadované údaje byly na všech dokumentech uvedeny správně a zcela v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Spotřebitel tak nepochybně měl dostatek informací k tomu, aby mohl rozumně a kvalifikovaně posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální finanční situaci, čímž byl naplněn smysl a účel zákona. Dodal, že zákon o spotřebitelském úvěru stanoví pouze povinnost výše uvedené údaje uvádět, přičemž dále nerozvádí detailnost a kvalitativní prvek těchto údajů. Na základě teleologického výkladu normy žalobce dospěl k tomu, že cílem zákonodárce nebylo postihovat drobné nepřesnosti jako v předmětném případě, nýbrž toliko nepoctivé obchodníky, kteří záměrně zkreslují údaje o úvěru či je neuvádějí vůbec. 4. Žalobce dále nesouhlasil s aplikací § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil. Namítal, že dané ustanovení dopadá pouze na občanskoprávní spory mezi spotřebitelem a věřitelem, nikoli na oblast správního trestání. Uvedl, že z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá použití zásad trestního práva i pro oblast správního trestání. Přičemž jednou z těchto zásad je i zásada presumpce neviny uvedená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce namítal, že účastník řízení nemůže být nucen prokazovat svou nevinu a že výklad žalovaného je v rozporu s ústavním pořádkem. Shrnul, že žalovaný byl povinen prokazovat vinu žalobce a že ji spolehlivě neprokázal. 5. Žalobce uvedl, že mu v době údajného spáchání správního deliktu žádný zákon nepřikazoval uchovávání dokumentů prokazujících ověření úvěruschopnosti spotřebitele. Tuto povinnost zavedl až nový zákon o spotřebitelském úvěru, účinný od prosince roku 2016. Žalobce shrnul, jak posoudil úvěruschopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Podotknul, že toto shrnutí již žalovanému předkládal, a proto nemůže být pravdivé tvrzení žalovaného, že ze spisového materiálu vyplývá opak. Uvedl, že při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr jednal v obou případech, tedy v případě uzavírání smluv s klienty R. S. a M. Z., s řádnou a odbornou péčí a nezanedbal své zákonné povinnosti. Poukázal na to, že součástí interního schvalovacího procesu žalobce při poskytování úvěrů je 23 kontrol zaměřených výhradně na klienta, jejichž smyslem je zhodnotit jeho bonitu, ověřit jím udávané příjmy a výdaje a zjistit případný výskyt klienta ve veřejných rejstřících. Dodal, že tyto kontroly jsou prováděny jednak lustrací klienta ve veřejných rejstřících a databázích a dále na základě listin předkládaných klientem a informací sdělených klientem. Žalobce v případě obou klientů provedl uvedený schvalovací proces a na základě tohoto procesu zhodnotil, že oba klienti jsou schopni poskytnutý úvěr ve sjednané výši splácet. Žalobce rovněž poukázal na rozdíly mezi oběma případy. Uvedl, že v případě klienta M. Z. navíc došlo k prověření jeho osobního účtu vedeného Českou spořitelnou, a.s. (mateřskou společností žalobce), kterým disponuje již od 17. 3. 1999, a k porovnání klientem uvedených údajů v žádosti o úvěr se skutečností. Žalobce, resp. jeho mateřská společnost, tedy s klientem M. Z. měl již dlouhodobý smluvní vztah, který bezesporu svědčil o jeho úvěruschopnosti; odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015. Žalobce dále uvedl, že oproti tomu u klienta R. S. byly v rámci standardního schvalovacího procesu vyžádány jako potvrzení o příjmech 3 aktuální, po sobě jdoucí výpisy z bankovního účtu. Dodal, že nedisponuje kopiemi p