1 Afs 206/2018 — Nejvyšší správní soud

6 Af 2/2018- 40 - text 15 6 Af 2/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: PRK Partners s.r.o. advokátní kancelář; zápis v anglickém jazyce: PRK Partners s.r.o. attorneys at law, se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, IČ: 266 92 392, zastoupen Mgr. Michalem Syllou, advokátem, se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2017, č.j. 38676/17/5300-21443-701922, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou původně podanou u Krajského soudu v Brně a následně postoupenou Městskému soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2017, č.j. 38676/17/5300-21443-701922 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 6. 4. 2017, č.j. 2051254/17/2001-52523-105042 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla žalobci podle ustanovení § 101h odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením § 101h odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), uložena pokuta ve výši 50.000 Kč za nepodání kontrolního hlášení za období leden 2016, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. [2] Žalobce v prvním žalobním bodu namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů rozhodnutí. V této vadě žalobce spatřoval nicotnost napadeného rozhodnutí. Uvedl, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s odvolací námitkou ohledně toho, zda se v daném případě aplikuje ustanovení § 255 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Uvedl, že své kontrolní hlášení označil za dokument, který tomuto ustanovení podléhá; správný postup správce daně tedy měl být takový, že měl oslovit Českou advokátní komoru, aby pověřila svého zástupce a ten by musel dát správci daně souhlas k tomu, aby se správce daně mohl s listinou seznámit. Žalobce uvedl, že ustanovení § 255 odst. 2 daňového řádu se na podávání kontrolních hlášení vztahuje, neboť jde o ustanovení označené jako „společné“, a dále je nutno jej vykládat extenzivně, protože jde o garanci základního práva na spravedlivý proces klientů žalobce a garanci mlčenlivosti i ve vztahu k orgánům státu. [3] Ve druhém žalobním bodu žalobce namítal, že předkládání kontrolního hlášení dle zákona o DPH ze strany advokáta by bylo porušením povinnosti mlčenlivosti advokáta ve smyslu ustanovení § 21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“). Uvedl, že uvedení identifikačních údajů jednotlivých odběratelů (klientů) a hodnota každého poskytnutého plnění jsou skutečnosti, které jsou kryty povinností mlčenlivosti. K tomu žalobce odkázal na stanovisko České advokátní komory. Žalobce dále uvedl, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp.zn. Pl.ÚS 32/15, vyplývá, že povinnost podat informace obsažené ve formuláři kontrolního hlášení není povinností stanovenou právními předpisy, protože obsah formuláře z žádného právního předpisu neplyne. Na předmětný případ se proto dle žalobce nemůže uplatnit výjimka z advokátní mlčenlivosti dle ustanovení § 21 odst. 5 zákona o advokacii. Dle žalobce je nesprávné i tvrzení žalovaného, že nedošlo k rozšíření vyžadovaných údajů, neboť údaje uváděné v kontrolním hlášení musel před jeho zavedením každý plátce vést v rámci tzv. evidence pro účely DPH (viz ustanovení § 100 zákona o DPH). [4] Žalobce ve třetím žalobním bodu namítal, že žalovaný interpretoval nález Ústavního soudu sp.zn. Pl.ÚS 32/15, jímž byla shledána protiústavnost ustanovení zákona o DPH týkající se kontrolních hlášení, povrchně. Uvedl, že nález neposuzoval předmětnou úpravu z pohledu advokátní mlčenlivosti, jinak by Ústavní soud musel dospět k závěru, že se uplatní postup dle ustanovení § 255 odst. 2 daňového řádu. Za podstatné dále žalobce označil, že nález neřeší otázku ukládání sankcí dle ustanovení § 101h zákona o DPH v období, kdy je rozhodnuto o jeho zrušení k počátku roku 2018 a zákonodárce dosud nenahradil toto zrušené ustanovení jiným zněním, které by bylo v ústavněprávní rovině v pořádku. Žalobce se v tomto směru dovolával zásady nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. Dle žalobce tak nelze uložit pokutu za porušení povinnosti, jejíž obsah není vymezen zákonem nebo jiným právním předpisem vůbec, ale pouze formulářem vydaným Ministerstvem financí. [5] Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce rozporoval argumentaci žalovaného ohledně tzv. nulového kontrolního hlášení. Uvedl, že má za to, že podáním takového kontrolního hlášení by se vystavil riziku sankce dle ustanovení § 101h odst. 2 zákona o DPH. [6] V pátém žalobním bodu pak žalobce rozporoval tvrzení žalovaného, že pokuta dle ustanovení § 101h odst. 1 zákona o DPH je sankcí vznikající ze zákona, tj. že rozhodnutí správce daně o uložení této pokuty má pouze deklaratorní charakter. Dle žalobce by takové pojetí bylo v přímém rozporu se zásadami právního státu. Bez rozhodnutí správce daně neexistuje povinnost daňového subjektu pokutu zaplatit. [7] Závěrem žalobce navrhoval, aby soud, v případě, že neshledá důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, upustil od uložené pokuty ve smyslu ustanovení § 78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), a to z toho důvodu, že žalobce předem správce daně upozorňoval, že kontrolní hlášení z uvedených důvodů nepodá, a to proto, že v důsledku předmětného nálezu Ústavního soudu je právní úprava obsažená v zákoně o DPH nejasná. [8] Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. K prvnímu žalobnímu bodu (nepřezkoumatelnost) nejprve žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 14. 9. 2015, č.j. 52 Af 54/2014-78 a dále uvedl, že se v napadeném rozhodnutí dostatečně vyjádřil ke všem odvolacím námitkám žalobce, což platí i ve vztahu k námitce ohledně aplikace ustanovení § 255 odst. 2 daňového řádu (srov. body [28] až [31] napadeného rozhodnutí). Uvedl, že v kontrolních hlášeních nejsou požadovány žádné údaje, které mají vypovídací schopnost stran povahy poskytnutých právních služeb, tudíž nemůže být ohroženo zachování povinnosti mlčenlivosti advokáta. Zakotvení povinnosti advokátů podávat kontrolní hlášení stejně jako každý jiný plátce DPH za podmínek dle ustanovení § 101c zákona o DPH je tedy učiněno v souladu a s respektem k ustanovení § 255 odst. 2 daňového řádu. Žalovaný dále odkázal na důvodovou zprávu k daňovému řádu, ze které vyplývá úmysl zákonodárce toto ustanovení aplikovat ad hoc, kdy správce daně požaduje po konkrétním advokátu konkrétní písemnosti, které mohou obsahovat skutečnosti podléhající povinnosti advokátní mlčenlivosti. [9] K druhému žalobnímu bodu (povinnost mlčenlivosti) žalovaný uvedl, že správce daně prostřednictvím kontrolního hlášení po advokátovi nepožaduje, aby porušoval svou povinnost mlčenlivosti uloženou zákonem o advokacii, ale aby správci daně poskytl vedle kontaktních údajů o advokátovi jako plátci daně pouze identifikační údaje o odběratelích advokátem poskytnutých zdanitelných plnění, evidenční číslo daňového dokladu, datum povinnosti přiznat daň, základ daně a informaci o výši daně. Z toho nelze dle žalovaného dovodit nic o poměrech odběratele (klienta) a není možné jakkoliv usuzovat, jaký druh právní služby advokát svému klientovi poskytl (nic o povaze věci). Dle žalovaného se tak ustanovení § 21 odst. 1 zákona o advokacii na institut kontrolního hlášení nevztahuje. Žalovaný dále odkázal na Usnesení předsednictva České advokátní komory č. 9/1999 Věstníku, ze kterého vyplývá, že předložení účetních dokladů advokátem není ve střetu s jemu uloženou povinností mlčenlivosti. Dle žalovaného je tedy povinnost advokáta podat kontrolní hlášení a s tím korelativní oprávnění správce daně kontrolní hlášení po advokátovi (žalobci) požadovat a jeho případné nepodání sankcionovat vznikem povinnosti uhradit pokutu aprobováno. Povinnost ke kontrolnímu hlášení pro advokáty je zcela legální a legitimní. [10] Ke třetímu žalobnímu bodu (relevance nálezu Ústavního soudu sp.zn. Pl.ÚS 32/15) žalovaný uvedl, že tvrzení žalobce jsou pouhými hypotézami, které nemají v nálezu žádný podklad, neboť nelze předjímat, jaký závěr by k otázce kontrolního hlášení ve vztahu k povinnosti mlčenlivosti advokáta Ústavní soud zastal. Uvedl, že Ústavní soud prostřednictvím tohoto nálezu zrušil ustanovení § 101d odst. 1 zákona o DPH, a to ke dni 31. 12. 2017. Platební výměr na pokutu za nepodání kontrolního hlášení za období leden 2016 byl však správcem daně vydán již dne 6. 4. 2017 a nabyl právní moci dne 8. 9. 2017. Zákon o DPH do 31. 12. 2017 blíže neupřesňoval předep