8 As 175/2015 — Nejvyšší správní soud

9 A 123/2018- 71 - text 15 9 A 123/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Aleše Sabola ve věci žalobce: M. N. bytem [adresa] zastoupeného advokátem JUDr. Jaroslavem Svejkovským sídlem Kamenická 1, Plzeň proti žalované: Etická komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu sídlem Nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 3. 2018, č. j. 3759/2017-EKO-7, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva obrany ČR (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 20. 12. 2016, č. j. 262003779/13/2016-1322 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně žalobci zamítl žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 262/2011 Sb.“). II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) 3. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve zrekapitulovala předchozí průběh správního řízení se žalobcem, shrnula závěry uvedené v prvostupňovém rozhodnutí a sumarizovala žalobcem vznesené odvolací námitky. 4. Žalované dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že žalobce využil zájezd cestovní kanceláře Sport-turist do Rakouska k emigraci dne 16. 12. 1986. Za to byl v nepřítomnosti stíhán pro trestný čin opuštění republiky a dne 22. 7. 1987 byl rovněž v nepřítomnosti za tento trestný čin odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ve věci vedené pod spis. zn. 1 T 50/87 k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let a 9 měsíců nepodmíněně. Celý takto uložený trest mu byl následně prominut dne 6. 6. 1989 na základě usnesení Okresního soudu Plzeň – město, kterým bylo rozhodnuto, že se na žalobce vztahovala amnestie prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1988. Dne 11. 6. 1991 vydal Okresní soud Plzeň – město další usnesení, jímž zastavil trestní stíhání žalobce za trestný čin opuštění republiky z důvodu jeho účasti na soudní rehabilitaci. 5. K odvolací námitce žalobce, v níž žalobce tvrdil, že spolupracoval s americkou zpravodajskou službou CIA a západoněmeckými zpravodajskými službami BND a MAD v německém Norimberku v roce 1987, žalovaná uvedla, že archivní materiály neprokazovaly žádné styky žalobce se zmíněnými rozvědnými službami; z e-mailového vyjádření pana O. předloženého žalobcem navíc vyplynulo, že žalobce toliko vozil svým autem k budově, kde se měla nacházet CIA a ve které se měl žalobce scházet s agenty CIA a spolupracovat s nimi zejména na analýze tehdejší situace v Československu. Pan O. však nikdy do budovy nešel, neboť tam neměl jako nepozvaná osoba přístup, a navíc ani nikdy nebyl přítomen samotnému setkání žalobce se zpravodajskou službou CIA. Že v budově měla sídlit CIA, věděl pan O. toliko zprostředkovaně od žalobce. Z těchto podkladů nebylo podle žalované možné učinit závěr, že žalobce ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 262/2011 Sb., spolupracoval se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu. Žalovaná nevyloučila, že žalobce mohl být v určitém kontaktu se CIA, nicméně k naplnění podmínky žalobcem uvažované formy odboje a odporu proti komunismu nedošlo, když taková spolupráce nevyplynula ze spisového materiálu, ani ji v tomto smyslu žalobce v průběhu řízení netvrdil. I kdyby podle žalované prokázal žalobce obsah svých schůzek se zástupci zpravodajské služby, nenaplnily by uvedené schůzky podmínky § 3 odst. 1 zákona č. 262/2011 Sb., neboť se jednalo o obdobu tzv. screeningů standardně prováděných s emigranty, jejichž cílem bylo odhalení případných agentů rozvědek komunistických států, případně získání informací o situaci v Československu v politické, ekonomické a vojenské oblasti. Předmětem takového screeningu přitom podle přesvědčení žalované nebylo úkolování dotazovaných osob ze strany zpravodajských služeb, resp. se nejednalo o spolupráci charakteru a intenzity předpokládané opakovaně citovanými ustanovení zákona č. 262/2011 Sb., čili o účast na akcích směřovaných proti komunistickému režimu v Československu ve spolupráci se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu. Z těchto důvodů žalovaná shrnula, že žalobcovo jednání nenaplňovalo podmínky § 3 odst. 1 zákona č. 262/2011 Sb. 6. Zároveň žalovaná dodala, že prokázané jednání žalobce nenaplňovalo ani podmínky § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 262/2011 Sb. Ze spisu totiž nevyplynul obsah styků žalobce s CIA, zaměření takové jeho činnosti, ani protikomunistický motiv a cíl žalobce, zvláště pokud žalobce uvedl, že byl finančně honorován, tudíž žalovaná vyjádřila pochybnost, zdali nebyl k takové činnosti motivován finančním ziskem. Jiné formy odboje v zahraničí ve smyslu zákona č. 262/2011 Sb. pak podle žalované v projednávané věci nemohly připadat v úvahu. K výslechu pana O. žalovaná nepřistoupila kromě přihlédnutí k principu hospodárnosti vedeného správního řízení z důvodu, že provedení tohoto důkazu by nemohlo prokázat tvrzení žalobce o spolupráci s CIA, BND a MAD z důvodu, že jednak nebyl těmto schůzkám žalobce přítomen, protože žalobce na ně jen vozil svým vozem, a jednak i proto, že uvedl, že si podrobnosti po tak dlouhé době nepamatoval. 7. Z archivních materiálů, ani z jiných podkladů pro vydání rozhodnutí podle žalované nevyplynulo, že by žalobce překročil státní hranice za účelem účasti v odboji a odporu proti komunismu, byť sám v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí jen ve velmi obecné rovině tvrdil, ovšem zároveň nijak neprokázal, že byl při odchodu do emigrace rozhodnut udělat vše pro to, aby se režim v Československu změnil. Prokázána v řízení podle zjištění žalované nebyla ani žalobcova tvrzení o tom, že se od mládí aktivně účastnil odporu proti komunistickému režimu, netajil se se svými názory, pročež měl mít problémy na střední škole a v základní vojenské službě a poté i v zaměstnání, když pro absentující kádrové předpoklady mohl vykonávat jen dělnické profese, a že byl zadržen a dva dny vyslýchán StB v osmdesátých letech minulého století v souvislosti s výjezdem skupiny Autorodeo ČSSR z Rokycan na turné po západní Evropě. 8. Konečně k žalobce namítané vadě řízení, spočívající v tom, že správní orgán prvního stupně před vypravením prvostupňového rozhodnutí do správního spisu založil nové dokumenty týkající se trestního řízení z roku 1987 vedeného se žalobcem ve věci nedovoleného opuštění republiky, konkrétně spisu Okresního soudu Plzeň – město k rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 50/87, které se pouze zčásti shodovaly s archivními materiály, jež správnímu orgánu prvního stupně dodal Archiv bezpečnostních složek, aniž by byl žalobce s nimi podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), seznámen, žalovaná sice konstatovala, že se o vadu řízení jednalo, nicméně zároveň dodala, že se nejednalo o vadu, o níž bylo lze mít důvodně za to, že mohla mít vliv na soulad prvostupňového rozhodnutí s právními předpisy. Ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu pak žalovaná uzavřela, že k takto identifikované vadě řízení se nepřihlíželo, protože předmětné podklady, s nimiž nebyl žalobce seznámen, se týkaly jen trestního řízení pro spáchání trestného činu nedovoleného opuštění republiky vedeného v roce 1987, přičemž sám žalobce v tomto činu nespatřoval svoji protikomunistickou činnost, kterou směřoval k tvrzeným stykům se zahraničními zpravodajskými službami CIA, BND a MAD. Skutková zjištění tak souvisela jen s trestním řízením ve věci spáchání tehdy trestného činu nedovoleného opuštění republiky, netýkala se tudíž žalobcem tvrzené protikomunistické činnosti žalobce, čili tato vada řízení neměla vliv na správnost prvostupňového rozhodnutí. III. Obsah žaloby (včetně jejího doplnění) 9. Žalobce v podané žalobě nejprve stručně shrnul dosavadní průběh správního řízení a zmínil závěry jak prvostupňového rozhodnutí, tak napadeného rozhodnutí, aby následně v obecné rovině konstatoval, že napadené rozhodnutí napadl ve všech výrocích s tím, že spočívalo na nesprávné argumentaci žalované a že zkrátilo žalobce na jeho právech. 10. Žalobce nejprve v prvním žalobním bodu žalované vytkl, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí zjevně nad rámec úpravy § 2 písm. b) ve spojení s § 3 odst. 1 zákona č. 262/2011 Sb. po žalobci požadovala prokázání, že žalobce byl ze strany zpravodajské služby úkolován k vykonávání určitých činností na území Československa, přičemž k plnění těchto úkolů přistoupil, resp. se o ně pokusil. Taková argumentace se podle názoru žalobce neshodovala ani s její předchozí rozhodov