5 As 18/2017 — Nejvyšší správní soud

9 A 184/2017- 120 - text 12 č. j. 9A 184/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové v právní věci žalobkyně: JERICHO, spol. s r. o., IČO: 28472438 sídlem Jablonského 640/2, Praha 7 zastoupena advokátem JUDr. Luďkem Lissem sídlem Jablonského 640/2, Praha 7 proti žalovanému: Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky sídlem Vladislavova 1390/17, Praha 1 zastoupený advokátem Mgr. Martinem Bělinou sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 o žalobě proti rozhodnutí (sdělení) žalovaného ze dne 15. 9. 2017, takto: I. Žalovaný je povinen rozhodnout o žádosti žalobce ze dne 9. 8. 2017 o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, kterou se žalobce na žalovaném domáhal poskytnutí informací k dotazům kategorie A – F, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů v řízení ve výši 33 570 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Luďka Lisse, Ph.D. LL.M. MPA, advokáta. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce (dále bude uváděno žalobkyně) se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí (sdělení) žalovaného ze dne 15. 9. 2017 a ze dne 23. 8 2017 (dále jen „napadená rozhodnutí“) a uložení povinnosti žalovanému poskytnout dle § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), požadované informace týkající se činnosti žalovaného, konkrétně např. počtu rozhodčích řízení zahájených u žalovaného za jednotlivé roky, celkového objemu peněžních prostředků vybraných za jejich zahájení, seznamu rozhodců rozhodujících nejvíce sporů a výše jejich odměn atd. 2. Vydání napadených rozhodnutí předcházela žádost žalobkyně o poskytnutí informací podaná podle zákona o svobodném přístupu k informacím ze dne 9. 8. 2017 (dále jen „žádost“), jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala poskytnutí výše uvedených informací o činnosti žalovaného. Na tuto žádost odpověděl žalovaný e-mailem ze dne 23. 8. 2017, v němž žalobkyni sdělil, že žalovaný není povinným subjektem ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, naopak dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), je vázán povinností mlčenlivosti a principem neveřejnosti řízení. Na to žalobkyně reagovala podáním ze dne 11. 9. 2017, označeným „Žádost o poskytnutí informací – STÍŽNOST NA NEPOSKYTNUTÍ INFORMACE“, v níž vyjádřila názor, že žalovaný měl na její žádost buď do 15 dní odpovědět ve smyslu § 14 odst. 5 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím anebo vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti podle § 15 odst. 1 citovaného zákona. Žalovaný odpověděl dopisem ze dne 15. 9. 2017, v němž odkázal na e-mail ze dne 23. 8. 2017 a konstatoval, že tím považuje věc za uzavřenou. II. Žaloba 3. Žalobkyně založila svou žalobní argumentaci na názoru, že žalovaný jako stálý rozhodčí soud působící při Hospodářské komoře České republiky (dále jen „Hospodářská komora“) je veřejnou institucí a tedy i povinným subjektem s úplnou informační povinností podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalovaný naplňuje definiční znaky veřejné instituce vymezené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, a to s ohledem na způsob jeho vzniku, osobu jeho zřizovatele, vytváření jeho jednotlivých orgánů a veřejný účel instituce. 4. Ve vztahu ke způsobu vzniku, osobě zřizovatele a vytváření orgánů žalovaného poukázala žalobkyně na to, že žalovaný, dříve Rozhodčí soud při Československé obchodní a průmyslové komoře, byl zřízen výnosem ministerstva zahraničního obchodu ze dne 27. 5. 1949. Šlo o orgán zřízený z vůle státní moci a sloužící zájmům tehdejší vlády. Žalovaný jakožto právní nástupce Rozhodčího soudu při Československé obchodní a průmyslové komoře byl po roce 1990 „rekreován“ zákonem č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 301/1992 Sb.“), a jeho přímým zřizovatelem je tak stejně jako v roce 1949 stát. Žalovaný tak de facto není právnickou osobou soukromého práva, ale pracovištěm (součástí) Hospodářské komory. Kreace exekutivního orgánu žalovaného je dána přímo zákonem č. 301/1992 Sb. tak, že v jeho čele je předsednictvo jmenované představenstvy Hospodářské komory a Agrární komory České republiky (dále jen „Agrární komora“). Obě komory jsou veřejnými institucemi zřízenými vládou a mají postavení povinného připomínkového místa pro legislativní i nelegislativní materiály týkající se právní regulace podnikání. Naproti tomu soukromoprávní komory jsou zřizovány soukromými osobami ryze soukromoprávním jednáním bez jakékoli státní ingerence a mají odlišný účel. U Hospodářské a Agrární komory je účel jejich existence i předmět činnost závazně určen přímo zákonem a jejich rozpočet není financován z peněz členů, ale je napojen na veřejné finanční prostředky formou poskytování dotací na provozní činnost. Hospodářská i Agrární komora jsou tedy zákonem zřízenými specifickými veřejnými institucemi sledující naplňování veřejného účelu; tyto závěry se mutatis mutandis vztahují i na žalovaného, který působí podle § 19 odst. 1 zákona č. 301/1992 Sb. jako jejich pracoviště. Ke kreaci orgánů žalovaného tak dochází v podstatě státem, přičemž je nerozhodné, že se tak děje nepřímo, prostřednictvím zákonem zřízených veřejnoprávních komor. 5. Ohledně veřejného účelu žalovaného žalobkyně konstatovala, že hlavním předmětem činnosti žalovaného je rozhodování majetkových sporů podle zákona o rozhodčím řízení. Z § 13 citovaného zákona plyne výlučné postavení žalovaného na trhu poskytovatelů institucionalizovaných rozhodčích institucí (stálých rozhodčích soudů), přičemž je evidentní, že soukromoprávnímu subjektu by stát nemohl takové postavení legislativně přiznat. Žalobkyně uvedla několik příkladů, kdy byla založena pravomoc žalovaného k řešení určité konkrétní agendy rozhodování sporů založena ústředními orgány státní správy (Ministerstvem průmyslu a obchodu, Ministerstvem zdravotnictví atd.) nebo Evropskou komisí, a dodala, že žádný subjekt soukromého práva by takových benefitů, výsad či privilegií dosáhnout nemohl, neboť by šlo o zjevné narušení hospodářské soutěže. Výsledkem dané právní úpravy (§ 13 zákona o rozhodčím řízení) je existence pouze jednoho fakticky působícího stálého rozhodčího soudu, kterým je žalovaný. Žalovaný je tak jediný zákonem aprobovaný autoritativní stálý orgán, nadaný přímo zákonem autoritou a pravomocí k rozhodování sporů ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Výlučnost tohoto orgánu je patrná i z § 13 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení. Zájem státu na tom, aby v České republice působil pro rozhodování sporů mezi občany vedle obecných soudů jen tento jediný rozhodčí orgán, je podle názoru žalobkyně evidentní. I podle státních zakázek, které žalovaný od ústředních orgánů státní správy dostává, je zřejmý jeho veřejný účel. 6. Žalobkyně se z výše uvedených důvodů domnívala, že působení žalovaného je natolik specifické a rozsáhlé, že se jedná o instituci zřízenou a vykonávající svou činnost pro veřejný, a nikoli pouze pro soukromý účel. Obdobný závěr byl reflektován mimo jiné v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2016, č. j. 3 As 81/2014 – 103, podle něhož povinnými subjekty mohou být za určitých okolností také soukromoprávní korporace poskytující služby související s veřejným zájmem. I kdyby bylo dovozeno, že žalovaný je ryze soukromoprávní osobou, bylo by jej přesto nezbytné považovat za povinný subjekt ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť je zjevné, že žalovaným poskytované služby souvisejí s veřejným zájmem a stát má zájem na tom, aby tyto služby poskytoval výlučně žalovaný. 7. Žalobkyně závěrem žaloby shrnula, že napadená rozhodnutí je třeba považovat za materiální rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace. Napadená rozhodnutí jsou podle názoru žalobkyně nezákonná, když jejich nezákonnost spočívá v nesprávném právním posouzení postavení žalovaného jakožto povinného subjektu podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Napadená rozhodnutí jsou dále nezákonná pro vady řízení s tím související, když žalovaný nerozhodoval předepsanou formou správního rozhodnutí se všemi náležitostmi a žalobkyni požadované informace neposkytl. Žalobkyně tedy navrhla, aby Městský soud v Praze napadená rozhodnutí zrušil a žalovanému uložil povinnost požadované informace poskytnout. III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že není povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Při naplňování obsahu neurčitého právního pojmu „veřejná instituce“ je třeba zohlednit aktuální nález Ústav