1 A 12/2020

Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž Magistrát hlavního města Prahy (dále jen „žalovaný“), na základě odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6, odboru dopravy a životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 20. 3. 2019, čj. MCP6 037638/2018, částečně změnil podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), výrok o vině tak, že slova: „ze spáchání přestupku podle ustanovení § 34e odst. 1 písm. a) SilDop, kterého se dopustil z nedbalosti tím, že v rozporu s § 21c odst. 1 SilDop vykonával práci řidiče taxislužby bez oprávnění řidiče taxislužby. Výše uvedené přestupkové jednání obviněného bylo zjištěno dne 01. 02. 2018, v době okolo 10:30 hodin, hlídkou Policie ČR, Městskou policií hlavního města Prahy a kontrolním pracovníkem Magistrátu hlavního města Prahy, v ulici Schengenská, Praha 6, při kontrole motorového vozidla tovární značky Ford Focus, modré barvy, státní poznávací značky X“ nahradil slovy: „ze spáchání přestupku podle § 34e odst. 1 písm. a) SilDop, kterého se dopustil z nedbalosti tím, že dne 1. února 2018 při přepravě formou taxislužby uskutečněné v čase 10:26 – 10:30 hodin vozidlem Ford Focus, SPZ: X, na trase z terminálu 2 letiště Václava Havla na Praze 6 do ulice Schengenská na Praze 6, v rozporu s § 21c odst. 1 SilDop vykonával práce řidiče taxislužby bez oprávnění řidiče taxislužby“ (podtržený text dále též jen jako „skutková věta“).

Žalovaný dále změnil výrok o trestu tak, že slova „správní trest pokuty ve výši: 50.000 Kč (slovy: Padesáttisíc korun českých)“ nahradil slovy „správní trest pokuty ve výši: 40.000 Kč (slovy: Čtyřicettisíc korun českých)“. Ve zbytku žalovaný rozhodnutí správního rogánu I. stupně potvrdil podle § 90 odst. 5 věty druhé správního řádu.

Správní orgány uložily žalobci pokutu dle § 34e odst. 4 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen „zákon o silniční dopravě). Současně mu uložily podle § 34e odst. 6 zákona o silniční dopravě správní trest zákazu činnosti spočívající v nabízení nebo poskytování zpoplatněné přepravy, včetně činností s tím souvisejících vozidlem určeným k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče pro cizí potřeby podle § 2 odst. 9 a odst. 10 písm. a) zákona o silniční dopravě, a to na dobu jednoho roku od nabytí právní moci rozhodnutí.

Žalobce v prvním žalobním bodu uvedl, že ze skutkové věty napadeného rozhodnutí neplynou všechny znaky vytýkaného přestupku a nebylo tak naplněno ustanovení § 93 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Skutková věta hovoří jen o jakési přepravě formou taxislužby, avšak bez dalších důležitých okolností, ze kterých by bylo možno dovodit spáchání daného přestupku. Zejména není jasně vymezen způsob spáchání skutku.

Podle druhého žalobního bodu správní orgány porušily zásadu totožnosti skutku. V oznámení o zahájení řízení o přestupku nebyl skutek vymezen řádně a srozumitelně, přestože popis skutku dle § 78 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky, je rozhodující pro posouzení otázky zachování totožnosti skutku. Popis skutku uvedený v napadeném rozhodnutí nesouhlasí se zněním skutku v oznámení. Žalovaný též změnil popis skutku oproti rozhodnutí správního rogánu I. stupně údajně z důvodu přehlednosti, avšak správně měl rozhodnutí zrušit. Žalobce s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 23. 9. 2009, čj. 4 As 7/2009-66, č. 1975/2010 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2013, čj. 8 Afs 17/2012-375, č. 2822/2013 Sb. NSS, a ze dne 21. 9. 2005, čj. 2 As 44/2004-62, č. 1378/2007 Sb. NSS, uvedl, že žalovaný nemůže rozhodnutí toliko změnit, pokud se jeho rozhodnutí opírá o jiný skutek než přezkoumávané rozhodnutí, nebo pokud toto rozhodnutí obsahuje nepřezkoumatelné či nedostatečné vymezení skutku.

Ve třetím žalobním bodu žalobce namítl, že se nemohl přestupku dopustit, neboť je mu vytýkáno jediné jednání, zatímco § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě obsahuje formulaci „vykonává práci řidiče taxislužby“ (nedokonavý vid slovesa), proto spáchání přestupku vyžaduje soustavnost a opakování jednání. Žalobce k tomu odkázal na rozsudky NSS ze dne 25. 8. 2005, čj. A 14/2003-51, ze dne 8. 6. 2017, čj. 1 As 50/2017-32, a ze dne 13. 2. 2014, čj. 6 Ads 46/2013-35, jakož i na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, čj. 4 A 29/2016-48. Žalobce pro srovnání poukázal na užití dokonavého vidu slovesa „užije“ v § 34e odst. 1 písm. b) zákona o silniční dopravě. Podle žalobce tedy v jeho případě bylo nutno prokázat opakované a trvalé vykonávání práce řidiče taxislužby, neboť soustavnost je jejím pojmovým znakem. Podle žalobce jeho verzi výkladu potvrdil i zákonodárce, neboť po završení nyní probíhajícího legislativního procesu bude v § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě nahrazen nedokonavý vid slovesa „vykonává“ dokonavým videm slovesa „vykoná“. Žalobce označil odkazy žalovaného v napadeném rozhodnutí na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 1996, sp. zn. 7 A 43/94, a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, čj. 2 A 40/2016-44, za nepřípadné, neboť v prvním případě dle žalobce nebyl posuzován výklad pojmu „vykonávání práce“, a ve druhém případě dle žalobce soud posuzoval odlišnou skutkovou věc, a to neprovedenou přepravu. Podle žalobce nemůže žalovaný odůvodňovat dostatečnost toliko jediného jednání u daného přestupku tím, že správní orgány nejsou (či jsou jen s nadměrným úsilím) schopny provést opakovanou kontrolu téhož řidiče; poukázal na zásadu in dubio pro reo. Podle žalobce je navíc, v případě dvojího možného výkladu § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, třeba respektovat zásadu in dubio pro mitius.

Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce namítl, že mu správní orgány uložily pokutu v rozporu se zásadou přiměřenosti a zásadou individualizace správního trestu. Předně žalobce poukázal na § 37 písm. f) zákona o odpovědnosti za přestupky, jenž vyžaduje zohlednění osobních poměrů obviněného. Správní orgány, přestože žalobci uložily vysokou pokutu při polovině zákonné sazby, nezohlednily osobní poměry žalobce, resp. úvahy uvedené žalovaným v napadeném rozhodnutí jsou jen obecné a nepřezkoumatelné. Dle žalobce se však osobními poměry rozumí poměry osobní, rodinné, včetně péče o rodinu, poměry majetkové a zdravotní, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1544/2015. Žalovaný se podle žalobce nezákonně odmítl zabývat jeho majetkovými poměry jen proto, že nepovažoval uloženou pokutu 40.000 Kč za likvidační a ani sám žalobce její likvidační účinek netvrdil. V daném případě je však dle žalobce nutno postupovat obdobně dle § 68 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, (dále jen „t. z.“); správní orgány musí vždy přihlédnout k osobním poměrům obviněného, a to na základě jím předložených důkazů, nebo na základě opatřených podkladů správním orgánem samotným v rámci provedení přezkoumatelného odhadu osobních a majetkových poměrů. Pokud žalovaný odkazoval toliko na rozsudek NSS ze dne 29. 2. 2012, čj. 3 As 25/2011-68, žalobce k tomu uvedl, že není fyzickou osobou podnikající, jako jí byl obviněný v dané kauze.

Žalobce dále v souvislosti s touto námitkou poukázal na správní praxi žalovaného (konkrétně na jeho rozhodnutí ze dne 4. 11. 2019 čj. MHMP 2214659/2019, a ze dne 18. 11. 2019 čj. MHMP 2322609/2019). Uvedl, že za shodné přestupky, a to při ukládání pokut dle § 34e odst. 5 zákona o silniční dopravě s horní hranicí sazby 50.000 Kč, ukládá žalovaný pokuty ve výši 20% sazby. Oproti tomu žalobci uložil při zákonné horní hranici sazby 100.000 Kč pokutu ve výši téměř 50% sazby.

Žalobce v pátém žalobním bodu namítl, že správní orgány považovaly skutečnost, že vozidlo řízené žalobcem nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby, za přitěžující. Žalobce však s odkazem na skutkovou podstatu přestupku dle § 34e odst. 2 písm. c) ve spojení s § 21d odst. 1 zákona o silniční dopravě, namítl, že daného přestupku se může dopustit pouze „řidič taxislužby“. Žalobce jím však nebyl, neboť nebyl držitelem oprávnění řidiče taxislužby. Navíc, okolnost, která sama naplňuje skutkovou podstatu jiného přestupku, nelze dle žalobce považovat za přitěžující. Naopak, správní orgány nezohlednily jako polehčující okolnost skutečnost, že žalobce později oprávnění řidiče taxislužby získal; možnost této polehčující okolnosti je žalovanému z úřední činnosti známa a měl by ji použít s ohledem na správní praxi.

V šestém žalobním bodu žalobce uvedl, že žalovaný v jeho věci dovodil vhodnost rozložit uloženou pokutu do splátek, avšak nerozhodl o nich ve výroku napadeného rozhodnutí. S odkazem na § 101 písm. c) správního řádu a zásadu a minore ad maius žalobce uvedl, že žalovaný měl na základě hodnocení poměrů žalobce stanovit ve výroku rozhodnutí splátky, a pokud tak neučinil, napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné.

Závěrem pak žalobce v sedmém žalobním bodu namítl, že mu správní orgány uložily sankci zákazu činnosti v rozporu se zásadou individualizace správního trestu. Uložení sankce zákazu činnosti dle § 34e odst. 6 zákona o silniční dopravě závisí na správní úvaze, která by měla být pečlivá a předvídatelná. Podle žalobce správní orgány neodůvodnily nutnost uložit mu takovou sankci vedle sankce pokuty. Správní orgán I. stupně měl v úmyslu zabránit žalobci v recidivě, případě mu ztížit páchání shodného přestupku tím, že při porušení zákazu činnosti by žalobce naplnil znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Podle žalobce však není zřejmé, z čeho správní orgán I. stupně dovodil nebezpečí dalšího páchání; žalobce je „prvotrestaný“. Uložení daného trestu pak nemůže správní orgán odůvodňovat hypotézou o případném spáchání trestného činu (maření úředního rozhodnutí); takové odůvodnění je excesivní. Ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí, které je dle žalobce jen obecné, není proto podle žalobce zřejmá nutnost uložit trest zákazu činnosti. Správní orgány navíc podle žalobce vůbec neodůvodnily délku uloženého trestu zákazu činnosti; rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná.

Žalobce v žalobě navrhl, aby soud napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušil a uložit žalovanému povinnost nahradit mu náklady řízení.

K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že skutková věta splňuje zákonné požadavky, tedy údaj o místě, době i způsobu spáchání, přičemž popis skutku je jasný a nezaměnitelný, vyhovující zásadě ne bis in idem i zásadě rei iudicatae.

Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že z oznámení o zahájení řízení, z předvolání k ústnímu jednání, i z rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve znění napadeného rozhodnutí vyplývá jeden a tentýž řádně popsaný skutek. Žalovanému není zřejmé, z čeho by měla plynout změna totožnosti skutku; žalobce obecně poukázal na rozsudky NSS, avšak bez konkrétního objasnění pro nyní projednávaný případ.

Ke třetímu žalobnímu bodu uvedl, že dle jeho názoru ani gramatickým výkladem § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě nelze dovodit, že musí jít u daného přestupku o opakované porušení povinnosti; souslovím „vykonává práci řidiče taxislužby“ je míněn každý okamžik výkonu takové činnosti, tedy i činnost probíhající (nedokončená). Žalovaný zdůraznil účel zákonného ustanovení – tj. zajištění bezpečnosti silničního provozu, resp. spolehlivosti daného druhu dopravy (taxislužby) a ochrana spotřebitelů. Pro srovnání poukázal na § 35h odst. 5 zákona o silniční dopravě, ve kterém je podle něj, navzdory užití vidu nedokonavého, rovněž třeba vyložit formulaci „po dobu zadržení průkazu řidiče taxislužby nesmí řidič vykonávat práci řidiče taxislužby“ tak, že i jediná jízda by porušila citovaný zákaz. Žalovaný k tomu odkázal na rozsudky NSS ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 5 As 51/2007, ze dne 20. 8. 2009, čj. 5 As 39/2009-81, ze dne 3. 4. 2014, čj. 9 Azs 84/2014-37, a ze dne 29. 3. 2018, čj. 10 As 298/2016-24, č. 3742/2018 Sb. NSS, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 Tdo 1434/2011-15. Argumentoval současně důvodovou zprávou k zákonu č. 102/2003 Sb. (správně má být č. 102/2013 Sb. – pozn. soudu), kterým se mění zákon o silniční dopravě a další související zákony. Podle ní cílem vložení § 34e do zákona o silniční dopravě bylo zajistit, aby řidiči poskytující taxislužby disponovali potřebným povolením k této činnosti; posílena má být odpovědnost těchto řidičů a zvýšení ochrany spotřebitelů; bez takového povolení není řidič oprávněn vykonat byť jednu jízdu taxislužby, neboť není prokázána jeho bezúhonnost a spolehlivost dle § 9 odst. 3 zákona o silniční dopravě. Podle žalovaného nelze přihlédnout k judikatuře zmiňované žalobcem, neboť její podstatou bylo postihnout neoprávněné podnikání či nelegální práci jako soustavné činnosti. K žalobcem odkazovanému rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 4 A 29/2016-48, žalovaný uvedl, že se jedná o ojedinělý rozsudek, který vyložil sporný pojem zcela v rozporu s výše citovanou judikaturou. Dle názoru žalovaného toto tvrzení prokazuje i pozdější rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 2 A 40/2016-44. Podle žalovaného nemůže mít případná (pozdější) novela sporného ustanovení § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě vliv na dosavadní výklad sporného ustanovení a užití dosavadní judikatury, a to i s ohledem na znění přechodného ustanovení k této novele, podle kterého se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí a práva a povinnosti s nimi související se posoudí podle zákona č. 111/1994 Sb. ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Ke čtvrtému žalobnímu bodu žalovaný oponoval tím, že se v napadeném rozhodnutí zabýval osobními poměry žalobce, což je zřejmé i z pasáží uváděných samotným žalobcem v žalobě. Hodnotil osobní poměry jemu známé a zjistitelné. Je povinností obviněného upozornit na své další podstatné osobní poměry a prokázat je; správní orgán není schopen takové skutečnosti zjistit ze své správní činnosti bez součinnosti obviněného. Odkaz na § 68 odst. 1 t. z. je nepřípadný, neboť je třeba vycházet z právních předpisů upravujících přestupkové řízení. Uloženou pokutu považuje žalovaný za přiměřenou, neboť je ve výši 40% možného maxima sazby, není likvidační a odpovídá závažnosti přestupku. Žalovaný má za to, že se stanovením výše sankce neodchýlil ani od správní praxe, neboť v obou věcech zmiňovaných žalobcem byl řešen odlišně přestupek dle § 34e odst. 5 zákona o silniční dopravě, s jinou maximální sazbou pokuty (50.000 Kč) a v ní i implicitně zahrnutou jinou společenskou závažností přestupkového jednání, a za odlišných polehčujících a přitěžujících okolností. Podle žalovaného proto nelze argumentovat toliko matematickým procentuálním výpočtem poměru pokut. Žalovaný dodal, že ani sám žalobce v odvolání nebrojil proti výši pokuty a sám ji tedy nepovažoval za likvidační.

K pátému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že užití přitěžující okolnosti spočívající v absenci zápisu vozidla v evidenci vozidel taxislužby odůvodnil v předposledním odstavci na str. 8 napadeného rozhodnutí. Současně si není vědom, že by v jiných řešených kauzách přihlédl jako k polehčující okolnosti k tomu, že příslušné oprávnění bylo obviněným získáno dodatečně. Je naopak názoru, že taková skutečnost není uvedena ve výčtu v § 39 zákona o odpovědnosti za přestupky a žádné z tam uvedených okolností se ani „neblíží“. Příslušné oprávnění navíc žalobce získal až 3 měsíce po spáchání přestupku, přičemž tato skutečnost nemůže protizákonnou činnost žalobce zhojit či ji učinit méně závažnou.

Proti šestému žalobnímu bodu žalovaný konstatoval, že ani sám žalobce po vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně nenavrhl rozložení pokuty na splátky. Rovněž žalovaný neshledal důvod pro stanovení splátek. Žalobce má navíc možnost požádat správce daně o rozložení pokuty na splátky.

K sedmému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že délku sankce zákazu činnosti odůvodnil v prvním odstavci na str. 8 napadeného rozhodnutí. Žalobce vážně porušil esenciální povinnost uloženou zákonem o silniční dopravě, přičemž z lustrace plyne, že bez příslušného oprávnění poskytoval taxislužby dlouhodobě – 3 měsíce (delší dobu není schopen žalovaný prokázat). Žalovaný je proto názoru, že zabránit dalšímu obdobnému porušení zákona mohl jen trest zákazu činnosti, nadto uložený pouze v 1/3 zákonem umožněného rozsahu (od 6 do 24 měsíců).

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

Žalobce v replice ze dne 17. 4. 2020 znovu poukázal na novelu § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě a uvedl, že zákon č. 115/2020 Sb., vyhlášený 24. 3. 2020, nahradil v daném ustanovení nedokonavý vid slovesa „vykonává“ za dokonavý vid slovesa „vykoná“. Tím podle žalobce potvrdil i správnost závěrů Městského soudu v Praze v rozsudku čj. 4 A 29/2016-48. Oproti žalovanému je pak přesvědčen, že je možno vycházet ze závěrů NSS v rozsudku čj. 6 Ads 46/2013-35, neboť i v případě žalobce byla řešena problematika „vykonávání práce“ řidiče taxislužby, tedy opakovaná činnost. Žalovaným odkazovaný rozsudek Městského soudu v Praze čj. 2 A 40/2016-44, považuje za nesprávný, neboť zde došlo k rozšíření skutkové podstaty přestupku a výkladu právní normy v neprospěch obviněného. Podle žalobce je správní orgán povinen (v případě nesoučinnosti obviněného) postupovat ohledně zjištění osobních poměrů obviněného obdobně jako soud v trestní právu (§ 68 odst. 4 t. z.), pokud zde chybí odpovídající právní úprava přestupková. Na přestupky, stejně jako na trestné činy, dopadá úprava v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“), proto je třeba u nich uplatňovat i shodné principy a postupy. I soudní judikatura dovodila, že v řízení o přestupku je na místě analogicky aplikovat pravidla stanovená trestním právem, pokud samotný předpis přestupkového práva neřeší daný postup a analogie není k újmě obviněného z přestupku. Podle žalobce posuzoval žalovaný nesprávně výši pokuty jen dle likvidačního efektu a podle závažnosti přestupku. Žalobce s odkazem na rozsudek NSS ze dne 13. 3. 2013 čj. 7 As 188/2012-25, uvedl, že i pokuta při dolní hranici zákonného rozpětí může být citelným zásahem do majetkové sféry jednotlivce. Správní orgány přitom nehodnotily nijak konkrétně poměry žalobce a jako fyzické osobě mu uložily pokutu ve výši skoro poloviny zákonné sazby. Úvahu o splácení pokuty je přitom povinen správní orgán provést z úřední povinnosti, a to v kontextu hodnocení majetkových poměrů žalobce. Podle žalobce pak nelze vyloučit nějakou polehčující okolnost (zde dodatečného získání příslušného oprávnění) jen proto, že není v § 39 zákona o odpovědnosti za přestupky uvedena, ani se žádné z uvedených neblíží; výčet polehčujících okolností je demonstrativní. Dodatečné získání oprávnění je za polehčující okolnost považováno Ministerstvem dopravy, jako odvolacím orgánem ve věcech rozhodovaných na prvním stupni žalovaným, proto tato správní praxe by měla být žalovanému známa. Podle žalobce je zcela nepodloženým závěr žalovaného, že žalobce poskytoval taxislužby bez oprávnění 3 měsíce po spáchání přestupku, neboť až po 3 měsících od spáchání přestupku získal příslušné oprávnění. Takový závěr je spekulací, je nezákonný a porušuje právo obviněného na spravedlivý proces; žalovaný dovozuje protizákonnou činnost žalobce bez důkazů.

Žalovaný v doplnění vyjádření ze dne 20. 5. 2020 poukázal na rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2020, čj. 5 As 255/2019-32, kterým došlo k potvrzení jeho výkladu slovního spojení „vykonává práci řidiče taxislužby“.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; dále jen “s. ř. s.”). Při přezkoumávání vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). K projednání věci soud nařídil ústní jednání na den 2. 8. 2021, neboť oba účastníci řízení ústní takové projednání věci požadovali. Při jednání setvrvali účasntníci řízení na svých stanoviscích a procesních návrzích.

Městský soud v Praze po provedeném jednání a po posouzení všech žalobních bodů v konfrontaci se skutečnostmi, které vyplynuly z předloženého správního spisu, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Ze správního spisu vyplynulo, že dne 1. 2. 2018 uskutečnili kontrolní pracovníci žalovaného, jako cestující, kontrolní jízdu vozidlem Ford Focus na základě objednávky přes aplikaci Uber. Po ukončení kontrolní jízdy kontrolní pracovníci žalovaného za účasti hlídky Městské policie hl. m. Prahy ztotožnili řidiče – žalobce - a provedli kontrolu označení a vybavení uvedeného vozidla. O kontrole byl následně sepsán protokol č. T/20180201/1/Fk, dle kterého žalobce vykonal tuto přepravu v Praze za úplatu (220 Kč), a to pod obchodním jménem dopravce VRB Transport a spedice s. r. o., IČ: 24225631, který však neměl živnostenské oprávnění pro provozování taxislužby. Podle kontrolního protokolu žalobce nebyl držitelem oprávnění řidiče taxislužby a vozidlo jím řízené nebylo evidováno jako vozidlo taxislužby; vyznačena jsou i další porušení zákona o silniční dopravě (např. doklad o oprávnění k podnikání nebyl ve vozidle, vozidlo bylo bez střešní svítilny a další, která nejsou z hlediska projednávané žaloby podstatná, a proto soud nepovažoval za nezbytné je podrobně uvádět). Při kontrole byla pořízena též fotodokumentace.

Oznámením o zahájení správního řízení ze dne 14. 3. 2018 zahájil správní orgán I. stupně se žalobcem řízení pro podezření ze spáchání přestupku podle § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě. Žalobce byl předvolán k projednání přestupku v ústním jednání na den 14. 5. 2018. Téhož dne obdržel správní orgán I. stupně vyjádření žalobce k přestupku, v němž žalobce s odkazem na čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2017, čj. 7 Cmo 185/2017-507, a ze dne 24. 10. 2017, čj. 7 Cmo 180/2017-168 tvrdil, že se daného přestupku nemohl dopustit, neboť neprováděl činnost řidiče „klasické“ taxislužby; přeprava objednaná prostřednictvím aplikace Uber není taxislužbou, a jde o jinou službu v oblasti poskytování přepravy, jež není upravena zákonnými předpisy, avšak není zakázána. Pro případ, že správní orgán I. stupně uzná jeho vinu, žádal o přiměřenou sankci pokuty v rozmezí shodném s obdobnými kauzami, tedy do 25.000 Kč.

Správní orgán I. stupně vydal dne 20. 3. 2019 rozhodnutí, kterým žalobce uznal vinným ze spáchání výše specifikovaného přestupku, za což mu uložil pokutu 50.000 Kč a současně správní trest zákazu činnosti spočívající v nabízení nebo poskytování zpoplatněné přepravy, včetně činností s tím souvisejících vozidlem určeným k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče pro cizí potřeby podle § 2 odst. 9 a odst. 10 písm. a) zákona o silniční dopravě, a to na dobu jednoho roku. S námitkami žalobce se neztotožnil; správní orgán I. stupně na základě zákona o silniční dopravě, soudní judikatury a provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobcem poskytnutá služba přepravy objednaná prostřednictvím aplikace Uber naplňuje zákonné znaky taxislužby, proto bylo povinností žalobce mít oprávnění řidiče taxislužby.

Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí odvolání. Namítl, že výrok rozhodnutí nesplňuje požadavky § 93 odst. 1 písm. a) a d) zákona o odpovědnosti za přestupky, a nebylo řádně provedeno dokazování (toliko byl konstatován obsah protokolu o kontrole). Současně s odkazem na rozsudek NSS čj. 1 As 50/2017-32, a rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 4 A 29/2016-48, tvrdil, že se daného přestupku nemohl dopustit, neboť jeho spáchání vyžaduje opakované a setrvalé vykonávání práce řidiče taxislužby, což je v příslušné skutkové podstatě vyjádřeno slovesným tvarem v nedokonavém vidu. Za excesivní označil uložení žalobci vysoké pokuty a současně trestu zákazu činnosti; odůvodnění správního orgánu I. stupně k uloženým sankcím označil za obecné a pomíjející majetkové poměry žalobce, které ani nebyly zjišťovány.

Žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 31. 1. 2020 odvolání žalobce zamítl. V první řadě se ztotožnil se závěrem správního orgánu I. stupně, že bylo prokázáno, že žalobce uskutečnil přepravu formou taxislužby ve smyslu § 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě. Vzhledem k tomu, že žalobce práci řidiče taxislužby vykonával dne 1. 2. 2018, a oprávnění řidiče taxislužby mu bylo uděleno až 30. 5. 2018, nepochybně uvedeného dne vykonával práci řidiče taxislužby bez potřebného oprávnění. Poukázal na zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci čj. 7 Cmo 185/2017- 507 nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4072/17, a na rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2017 čj. 9 As 291/2016-136. Žalovaný dále konstatoval, že rozhodnutí správního rogánu I. stupně obsahuje náležitosti § 93 zákona o odpovědnosti za přestupky (popis skutku i formu zavinění). Uvedl, že protokol o kontrole je zákonným důkazem, jenž byl hodnocen v souvislosti i s dalšími důkazy a podklady rozhodnutí.

K námitce slovesného tvaru užitého ve skutkové podstatě daného přestupku žalovaný především odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 A 43/94, a rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 2 A 40/2016, z nichž citoval podstatné části, a konstatoval, že uvedené závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc. Smyslem povinnosti mít oprávnění řidiče taxislužby je stručně řečeno zaručení práv cestujících, zejména ochranu jejich života a zdraví, neboť při udělování oprávnění příslušný správní orgán zkoumá též přestupkovou historii řidiče – žadatele o oprávnění, zejména v oblasti dopravních přestupků, a dále též práv a ochrany životů, zdraví a majetku jiných účastníků silničního provozu, popř. osob pohybujících se v blízkosti pozemních komunikací. Všechna tato práva mohou být zásadně ohrožena, pokud bude práci řidiče taxislužby vykonávat osoba úředně neprověřená. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dále uvedl, že účinná ochrana jmenovaných práv a zájmů je na území hlavního města Prahy prakticky nezjistitelná při nutnosti prokázat protiprávní jednání jednoho řidiče opakovaně. Sousloví „vykonává práci řidiče taxislužby“ v sobě dle žalovaného musí obsahovat i činnost, kdy je řidičem taxislužby zahájena či realizována jedna konkrétní přeprava formou taxislužby. Žalovaný k žalobcem odkazovanému rozsudku zdejšího soudu, sp. zn. 4 A 29/2016, uvedl, že byl překonán pozdějším rozsudkem zdejšího soudu ve věci sp. zn. 2 A 40/2016, který rovněž vychází z rozsudku Vrchního soudu v Praze, citovaného výše. Ani další žalobcem odkazovanou judikaturu neshledal žalovaný za relevantní, neboť daná problematika spočívala v aplikaci zákona o živnostenském podnikání (neoprávněné podnikání ve zdravotnictví), kdy prvek soustavnosti protiprávního jednání je nutno prokazovat z povahy definice pojmu podnikání. V dané věci je však řešen přestupek nepodnikající fyzické osoby – řidiče. Pokud by žalovaný přistoupil na výklad žalobce, kdokoliv bez oprávnění řidiče taxislužby by mohl jednorázově vykonat práci řidiče taxislužby beztrestně, a takový výklad považuje žalovaný za nesprávný a v rozporu s účelem zákona o silniční dopravě.

Žalovaný se ztotožnil se správním orgánem I. stupně, i pokud jde o uložení trestu pokuty podle § 34e odst. 4 písm. c) zákona o silniční dopravě i trestu zákazu činnosti na jeden rok. Žalobce nesplnil elementární podmínku výkonu práce řidiče taxislužby. Dále poukázal na formu zavinění – vědomou nedbalost. Jako přitěžující okolnost hodnotil užití vozidla neevidovaného jako vozidlo taxislužby (smyslem evidence je ochrana života a zdraví cestujících), když za porušení této povinnosti nebyl žalobce samostatně stíhán v důsledku tzv. faktické konzumpce skutkových podstat. Jako polehčující okolnost žalovaný neuznal dodatečné získání příslušného oprávnění, naopak přihlédl k tomu, že se žalobce dopustil porušení zákona o silniční dopravě poprvé, a proto mu s ohledem na svou správní praxi výši uložené pokuty snížil na 40. 000 Kč. Žalovaný k poměrům žalobce zmínil jeho produktivní věk a předpokládaný dobrý zdravotní stav s tím, v dosavadní práci měl žalobce odpovědnost za životy a zdraví jiných osob. Dle žalovaného má žalobce reálnou možnost, a to i s ohledem na současnou nízkou nezaměstnanost, najít jinou práci. Výší pokuty a uložením trestu zákazu činnosti je sledován citelný (nikoliv jen mírný) trest a odrazující účinek individuální, a současně prevenci generální; nižší pokuta než 40% maxima by podle žalovaného neplnila svůj účel. Žalovaný uvedl, že se nebude zabývat majetkovými poměry žalobce, neboť pokuta není likvidační, a to při současné možnosti splátkového kalendáře až na dobu 6 let (poukázal na rozsudek NSS ze dne 29. 2. 2012, čj. 3 As 25/2011-68). Žalovaný konstatoval, že ani sám žalobce nedoložil své majetkové poměry a nenamítal, že by pro něj byla pokuta likvidační. Žalovaný ohledně výše pokuty poukázal na to, že přestupky daného druhu jsou řešeny Úřady městských částí hl. m. Praha, přičemž výše pokuty uložená jedním z těchto úřadů není závazná pro úřady další, proto pokuty nemohou být ve shodné výši.

Soud při posuzování věci vycházel z následující právní úpravy.

Podle § 93 odst. 1 písm. a) a b) zákona o odpovědnosti za přestupky [v]e výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, se kromě náležitostí podle správního řádu uvede a) popis skutku s označním místa, času a způsobu jeho spáchání, b) právní kvalifikace skutku, (…).

Podle § 36 téhož zákona [s]právní trest lze uložit samostatně nebo spolu s jinými správními tresty; napomenutí nelze uložit spolu s pokutou. Podle § 36 odst. 4 zákona o silniční dopravě [z]a přestupky podle tohoto zákona, s výjimkou přestupků podle § 34e, nelze uložit propadnutí věci nebo náhradní hodnoty.

Dle § 37 téhož zákona [p]ři určení druhu správního trestu a jeho výměry se přihlédne zejména: a) k povaze a závažnosti přestupku, b) (…), c) k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, d) (…), e) (…), f) u fyzické osoby k jejím osobním poměrům (…), g) (…), h) (…), i) (…).

Podle § 38, písm. a), b) c), d), e) a f) téhož zákona je povaha a závažnost přestupku dána zejména: a) významem zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen, b) významem a rozsahem následku přestupku, c) způsobem spáchání přestupku, d) okolnostmi spáchání přestupku, e) u fyzické osoby též druhem a mírou jejího zavinění (…), f) délkou doby, po kterou trvalo protiprávní jednání pachatele (…).

Ustanovení § 39 téhož zákona upravuje, že [j]ako k polehčující okolnosti se přihlédne zejména k tomu, že pachatel a) spáchal přestupek ve věku blízkém věku mladistvých, b) spáchal přestupek, aby odvrátil útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela naplněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, nebo překročil meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost, c) napomáhal k odstranění škodlivého následku přestupku nebo dobrovolně nahradil způsobenou škodu, d) oznámil přestupek správnímu orgánu a při jeho objasňování účinně napomáhal, nebo e) spáchal přestupek pod vlivem hrozby nebo nátlaku anebo pod tlakem podřízenosti nebo závislosti na jiném.

Ustanovení § 40 téhož zákona upravuje [j]ako k přitěžující okolnosti se přihlédne zejména k tomu, že pachatel a) spáchal přestupek tak, že využil něčí bezbrannosti, podřízenosti nebo závislosti na jiné osobě, b) spáchal více přestupků, c) spáchal přestupek opakovaně, d) zneužil ke spáchání přestupku svého zaměstnání, postavení nebo funkce, e) spáchal přestupek jako člen organizované skupiny, nebo f) spáchal přestupek na dítěti, osobě těhotné, nemocné, zdravotně postižené, vysokého věku nebo nemohoucí.

Podle § 78 odst. 3 téhož zákona [o]známení o zahájení řízení o přestupku obsahuje popis skutku, o kterém má být v řízení rozhodováno, a jeho předběžnou právní kvalifikaci.

Podle § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, ve znění účinném do 30. 6. 2020, [f]yzická osoba se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 21c odst. 1 vykonává práci řidiče taxislužby bez oprávnění řidiče taxislužby (podtržení doplnil soud).

Podle § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, ve znění účinném od 1. 7. 2020, [f]yzická osoba se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 21c odst. 1 vykoná práci řidiče taxislužby bez oprávnění řidiče taxislužby (podtržení doplnil soud).

Podle § 21c odst. 1 téhož zákona, ve znění účinném do 30. 9. 2020, [p]ráci řidiče taxislužby je oprávněna vykonávat pouze osoba, která je držitelem oprávnění řidiče taxislužby. Oprávnění řidiče taxislužby uděluje na žádost dopravní úřad příslušný podle místa trvalého, dlouhodobého, přechodného nebo jiného povoleného pobytu žadatele, pokud je žadatel starší 21 let a spolehlivý podle § 9 odst. 3. K žádosti žadatel přiloží fotografii, která svým provedením odpovídá požadavkům zákona o občanských průkazech.

Podle § 34e odst. 4 písm. c) téhož zákona lze za přestupek podle odstavce 1 písm. a) uložit pokutu do 100 000 Kč.

Podle § 34e odst. 6 téhož zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2020, lze za přestupek podle odstavce 1 písm. a) uložit zákaz činnosti od 6 měsíců do 2 let.

Dříve, než soud přistoupil k samotnému meritornímu posouzení žaloby, reflektoval závěry rozšířeného senátu NSS v usnesení ze dne 16. 11. 2016, čj. 5 As 104/2013-46, podle kterého „[r]ozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, že zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.“

V případě zákona o silniční dopravě došlo s účinností od 1. 7. 2020 (tj. po právní moci napadeného rozhodnutí – 7. 2. 2020) k významné změně znění § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, jehož výklad je předmětem sporu v dané věci, provedenou zákonem 115/2020 Sb. Proto se soud nejprve v souladu s uvedeným rozhodnutím rozšířeného senátu NSS z úřední povinnosti zabýval, a to s ohledem na tuto pozdější novelizaci zákona o silniční dopravě, ale i následující novelizace č. 337/2020 Sb. a č. 609/2020 Sb., a dále s ohledem na novelizace zákona o odpovědnosti za přestupky provedené zákony č. 277/2019 Sb., č. 54/2020 Sb., a č. 325/2020 Sb., otázkou, zda není pozdější právní úprava pro žalobce příznivější, neboť v takovém případě by byl povinen napadené rozhodnutí zrušit. Při hodnocení jednotlivých zákonných ustanovení soud přitom vycházel z konstantní judikatury správních soudů, dle níž se trestnost přestupků řídí obdobnými principy jako trestnost trestných činů (srov. např. rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2007, čj. 8 As 17/2007-135, usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73, rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008-45.). V případě trestných činů přitom platí, že trestnost činu nelze posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (srov. analogicky např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1430/2010).

Jak vyplynulo z výše citovaného srovnání znění § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě účinného před 1. 7. 2020, a po tomto datu, provedená změna spočívala v tom, že slovesný tvar „vykonává“ byl nahrazen slovesným tvarem „vykoná“. Nové znění tohoto ustanovení tak dle názoru soudu není pro žalobce příznivější, neboť žalobce opírá svou stěžejní argumentaci o tvrzení, že dříve účinné znění skutkové podstaty vytýkaného jednání za použití nedokonavého slovesného vidu připouští dvojí výklad, a dále právě o názor, že ho je potřeba vykládat tak, že k naplnění skutkové podstaty, za kterou byl žalobce potrestán, musí vést až opakované a soustavné jednání, což dle něj v jeho věci splněno nebylo. Tento výklad však po uvedené novelizaci již zcela jistě možný není. Ani po porovnání znění všech dalších pro posuzovanou věc relevantních ustanovení zákona o silniční dopravě ve znění účinném v době, kdy se žalobce dopustil vytýkaného jednání, a jejich znění po právní moci napadeného rozhodnutí, soud neshledal, že by bylo pro žalobce příznivější na jeho věc aplikovat pozdější znění příslušných zákonů. K žádným změnám, které by mohly být pro žalobce příznivější, nedošlo ani v případě novelizací zákona o odpovědnosti za přestupky, včetně otázky zániku odpovědnosti za přestupek (srov. např. rozsudky NSS ze dne 15. 12. 2005, čj. 3 As 57/2004-39, ze dne 16. 4. 2010, čj. 7 As 11/2010-134, jejichž závěry jsou aplikovatelné i v režimu stávající právní úpravy správního trestání).

S ohledem na to, že správní orgány přičetly žalobci jako přitěžující okolnost jednání, kdy žalobce vykonával práci řidiče taxislužby vozidlem, které nebylo evidováno jako vozidlo taxislužby, přičemž argumentovaly tím, že takové jednání by jinak naplnilo skutkovou podstatu přestupku, neopomněl se zdejší soud zabývat ani případnou pozdější změnou zákonné úpravy obsažené v § 34e odst. 2 písm. c) ve spojení s § 21d odst. 1 písm. d) zákona o silniční dopravě (srov. citaci těchto ustanovení výše). Shledal přitom, že uvedenou novelou - zákonem č. 115/2020 Sb. došlo v této právní úpravě rovněž ke změně, tato však neměla vliv na (správní) trestnost daného jednání. Daná skutková podstata přestupku byla toliko přemístěna do ustanovení § 34e odst. 2 písm. b) zákona o silniční dopravě.

Obdobně zdejší soud neopoměl, s ohledem na uložení trestů pokuty a zákazu činnosti, ani zkoumat případnou změnu v podmínkách či sazbách u těchto trestů, přičemž zjistil, že trest zákazu činnosti v sazbě 6 měsíců až 2 roky umožňuje zákon o silniční dopravě uložit za daný přestupek shodně od spáchání přestupku žalobcem až dosud (došlo toliko od 1. 10. 2020 k přemístění ustanovení o tomto trestu z § 34e odst. 6 do § 34e odst. 9). Rovněž sazba pokuty za daný přestupek je od spáchání přestupku až dosud shodná – tj. do 100.000 Kč [došlo pouze k přemístění tohoto ustanovení v rámci odstavce 4 z písmene c) do písmene d), a to s účinností od 1. 10. 2020].

Žalobce vznesl celkem 7 žalobních bodů, ohledně nichž dospěl soud na základě prokázaného skutkového stavu, k níže popsaným právním závěrům.

Podstatou sporu mezi účastníky řízení je především aplikace a výklad § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (třetí žalobní bod). Jinými slovy, žalobce v žalobě nezpochybňuje, že k vytýkanému jednání došlo, ale zpochybňuje toliko právní kvalifikaci jeho jednání. Obě strany sporu přitom pozdější novelizaci uvedeného ustanovení, účinnou po právní moci napadeného rozhodnutí, vykládají ve svůj prospěch; žalobce tvrdí, že následná změna slovesného vidu v uvedené skutkové podstatě přestupku na tvar dokonavý jen potvrzuje, že dosud zákonodárce zamýšlel postihovat pouze opakované a soustavné jednání specifikované v daném ustanovení, tj. vykonávání práce řidiče taxislužby bez oprávnění řidiče taxislužby, naopak žalovaný tvrdí, že provedená novelizace pouze jednoznačně odstraňuje pochybnosti o tom, že zákonodárce hodlal postihovat i jen jediné naplnění uvedené skutkové podstaty. Obě strany sporu pak svou argumentaci podpořily příslušnou judikaturou správních soudů, která se vztahuje k výkladům skutkových podstat deliktů podle různých zákonů, v nichž je obsaženo sloveso v nedokonavém slovesném vidu, a jejichž závěry se liší.

Soud v této souvislosti upozorňuje na svá rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. 1 A 2/2020, 1 A 3/2020, a 1 A 10/2020, jejichž klíčovou námitkou byla stejnná právní otázka, jako v nyní posuzované věci. V uvedených věcech shledal soud námitku obsaženou ve třetím žalobním bodu žalobce nedůvodnou. Soud pak na základě skutečností zjištěných ze správního spisu, skutečností tvrzených v žalobě či při jednání dne 2. 8. 2021 neshledal důvodu pro jiné závěry ani ve věci nynějšího žalobce. Soud pro úplnost dodává, že ve všech těchto případech vystupovali stejní zástupci obou účastníků řízení, a jsou tak s názorem soudu na tuto právní otázku již dobře obeznámeni.

Soud tedy shodně, jako v předešlých obdobných věcech, nepopírá, že § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, ve znění účinném do 30. 6. 2020, je sice možné pouze na základě jazykového výkladu vyložit způsobem preferujícím verzi žalobce, ovšem tento výklad soud neshledal s ohledem na okolnosti posuzovaného případu a účel vykládané právní normy za správný, neboť je příliš formální. Jazykový výklad je totiž výkladem prvotním, kterým se interpret poprvé seznamuje s obsahem právní normy, který je upraven ve vykládaném právním předpisu. V posuzovaném případě bylo pro správné posouzení věci nutné zohlednit všechny okolnosti ve vzájemných souvislostech a aplikovat také ostatní výkladové metody - především výklad teleologický. Ostatně obecně platí, že to, zda smysl a účel právní normy je skutečně takový, jak se zdá z jazykového výkladu právního předpisu, musí potvrdit nebo vyvrátit ostatní výkladové metody – především výklad teleologický, logický, systematický a případně historický, jejichž závěry je nezbytné poměřovat imperativem ústavně konformní interpretace a aplikace (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2012, čj. 4 Ads 9/2012-37).

Jak uvedl Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, „jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e radione legis atd.).” K tomu lze odkázat též na rozsudek NSS ze dne 29. 3. 2018, čj. 10 As 298/2016-24, na nějž poukazoval i žalovaný, a judikaturu Ústavního soudu tam uvedenou, zejména v bodě [16] a [17], která se týká postupu v případě „napětí“ mezi jazykovým a teleologickým výkladem právní normy.

Žalobce v nynější věci staví svou argumentaci v podstatě jen na skutečnosti užití nedokonavého vidu slovesa v sankčním ustanovení, přičemž této jazykové argumentaci nemůže soud vedle jiných výkladových metod, vedoucích soud k odlišné interpretaci zákonného ustanovení od žalobce, přisvědčit (srov. zejména výklad logický a teleologický). Je nepochybné, že smyslem a účelem ustanovení, které je předmětem sporu v této věci, je ochrana práv (života, zdraví, majetku) cestujících a dalších účastníků silničního provozu. Bylo by proto zcela v rozporu s logikou, aby jedna (první) jízda řidiče taxislužby nemusela naplňovat uvedený účel zákonného ustanovení (na který správně poukázal již žalovaný), zatímco druhá a další přeprava již musela. Soud tak nepřisvědčuje námitce žalobce o možném dvojím výkladu § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě ve znění účinném do 30. 6. 2020.

Soud, naopak, při posouzení této stěžejní žalobní námitky, přisvědčil argumentaci žalovaného. Vyšel přitom zejména z nedávného nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1889/20 (zejména jeho body 33. až 35.). Ústavní soud v uvedené věci posuzoval skutkově obdobnou věc týkající se stejného ustanovení zákona o silniční dopravě, která před soudy začala podáním žaloby tamního žalobce ke zdejšímu soudu, a kterou soud zamítl rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, čj. 2 A 40/2016-44. Závěry v uvedeném rozsudku posléze potvrdil i NSS rozsudkem ze dne 30. 4. 2020, čj. 5 As 255/2019-32, ke kasační stížnosti tamního žalobce. Tvrzení žalobce, že ve věci právě uvedených na sebe navazujících rozsudků zdejšího soudu a NSS nešlo o obdobnou skutkovou věc, soud nemohl akceptovat, neboť přestože v tam uvedené věci ve skutečnosti k samotné přepravě nedošlo (klientka do vozidla nakonec nenastoupila), závěry v nich uvedené jsou zcela jistě aplikovatelné i na právě projednávanou věc, a to v důsledku uplatnění argumentu logického výkladu a minori ad maius (od menšího k většímu), tj. pokud uvedená argumentace platí pro jednání podle předmětné skutkové podstaty i jen ve stádiu pokusu, o to více platí v případě, že toto jednání bylo dokonáno.

Ústavní soud v odkazovaném nálezu k otázce použití nedokonavého slovesného vidu v předchozím znění § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, v bodě 35. konstatoval, že „oba správní orgány, městský soud i Nejvyšší správní soud tento pojem vyložily tak, že pod vykonáváním této práce nelze rozumět pouze samotnou přepravu klienta v každém jednotlivém případě, nýbrž veškerou činnost svojí povahou spadající pod práci řidiče taxislužby. Takto viděno ovšem stěžovatel tím, že v rozhodné době pracoval pro společnost Uber, dostával od ní instrukce a také platby ("výdělek za cestu"), tuto činnost skutečně vykonával. Okolnost, že byla prokázána pouze jedna tato přeprava (navíc ve stádiu pokusu), na tomto závěru nic nezmění: tato přeprava totiž byla v podstatě jen indikátorem dlouhodobější činnosti vykonávané pro společnost Uber, nikoliv ojedinělou událostí. Tento závěr, ke kterému rozhodující orgány v případě stěžovatele dospěly, považuje Ústavní soud za plně odpovídající výsledkům provedeného dokazování a rovněž za závěr logický a racionální. Naopak argumentaci stěžovatele, založenou výhradně na důsledném lpění na nedokonavosti předmětného slovesného vidu (což jej vede k závěru, že nebyla-li prokázána opakovanost a soustavnost jeho činnosti, nemohl se ani dopustit daného přestupku), pokládá zdejší soud za přepjatě formalistickou a výhradně postavenou na jedné z možností gramatického způsobu výkladu, která nicméně v konfrontaci s ostatními způsoby výkladu (zejm. logický, teleologický, nebo systematický) nemůže obstát.“

Důvodová zpráva k novele č. 115/2020 Sb. k tomu uvádí (novelizační bod 83): „U některých již existujících skutkových podstat přestupků se upřesňuje jejich formulace tak, aby bylo nepochybné, že daného přestupku se řidič dopustí již při jediném provedení přepravy v rozporu se stanovenými povinnostmi.“ I na základě této skutečnosti tak Ústavní soud v bodě 34. dospěl k závěru, že „je zjevné, že i úmyslem zákonodárce při novelizaci aplikované úpravy nebylo dosavadní úpravu obsahově změnit, nýbrž předejít případným interpretačním nejasnostem, kdy vykonáváním práce řidiče taxislužby byla míněna i jediná přeprava klienta.“ Nelze se proto ztotožnit se žalobcem v tom, že ke spáchání předmětného přestupku je zapotřebí opakované a soustavné činnosti řidiče taxislužby bez řádného oprávnění k tomu. Soud se se žalobcem neztotožnil ani v tom, že žalovaný odůvodnil dostatečnost zjištění i jen jediného jednání u přestupku zejména tím, že správní orgány mají omezenou možnost opakovat kontrolu téhož řidiče, byť to byl jeden z jeho argumentů v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jak však soud již uvedl výše v popisu obsahu napadeného rozhodnutí, žalovaný argumentoval logickým a teleologickým výkladem dané normy. K tomu soud dodává, že zákonodárce jistě nezamýšlel do zákona o silniční dopravě zahrnout skutkovou podstatu přestupku, jejíž naplnění by bylo jen velmi složitě prokazatelné (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 7. 2020, čj. 1 A 96/2015-123, bod 53.).

Soud proto dospěl k závěru, že k jednoznačnému výkladu ustanovení § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě lze dospět za pomoci kombinace několika standardních výkladových metod, a to zejména za použití teleologického výkladu, a dále s přihlédnutím k důvodové zprávě k novelizovanému znění uvedeného ustanovení účinného od 1. 7. 2020. Proto v dané věci již nepanují nejasnosti a nelze ani použít zásadu in dubio pro reo, či in dubio pro mitius, jak požaduje žalobce.

Dále se soud zabýval prvním žalobním bodem, tj. námitkou, že ze skutkové věty nevyplývají všechny významné okolnosti, které v konkrétním případě vytváří znaky vytýkaného přestupku. Dle žalobce skutková věta hovoří pouze o přepravě formou taxislužby bez dalších vysvětlujících okolností, z nichž by bylo možno dovodit spáchání daného přestupku.

S uvedenou námitkou se soud neztotožnil. Z výše citované právní úpravy § 93 odst. 1 písm. a) a b) zákona o odpovědnosti za přestupky vyplývá, že výroková část rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným ze spáchání přestupku, musí kromě dalších stanovených náležitostí obsahovat též popis skutku s označením místa, času a způsobu jeho spáchání, a dále právní kvalifikaci skutku, neboť vydané rozhodnutí musí jednoznačně určit, čeho se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný delikt spočívá. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek (ne bis in idem), a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě. V zájmu právní jistoty obviněného proto musí být skutek ve výrokové části rozhodnutí popsán dostatečně určitě, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem (srov. např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73, jehož závěry jsou aplikovatelné i v režimu stávající právní úpravy správního trestání).

Výroková část rozhodnutí o přestupku je proto klíčovou částí, na kterou musí být kladeny vysoké formální požadavky, a to nejen z důvodů již uvedených, ale především z toho důvodu, že v návaznosti na trestněprávní doktrínu je třeba i v případě rozhodnutí o přestupku trvat na tom, aby jeho výrok zahrnoval vedle popisu skutku i všechny další okolnosti, které jsou rozhodné pro subsumpci daného skutku pod konkrétní skutkovou podstatu přestupku (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2010, čj. 1 As 92/2009-69). Rovněž výrok rozhodnutí o přestupku, stejně jako rozsudku, jímž je obžalovaný uznán vinným z trestného činu, musí obsahovat skutkovou větu, v níž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného přestupku, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto přestupku. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro jeho právní kvalifikaci (srov. analogicky např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1157/2007).

Soud k této námitce konstatuje, že skutková věta uvedená v napadeném rozhodnutí splňuje požadavky kladené na její formulaci zákonem i výše citovanou judikaturou. Je nepochybné, že v souladu s § 93 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky obsahuje jednoznačné vymezení času „dne 1. února 2018“, „v čase 10:26 - 10:30 hodin“, místa „na trase z terminálu 2 letiště Václava Havla na Praze 6 do ulice Schengenská na Praze 6“, i způsobu spáchání „při přepravě formou taxislužby“, „vozidlem Ford Focus, SPZ: X“, „vykonával práce řidiče taxislužby bez oprávnění řidiče taxislužby“, přestupku, jehož se žalobce měl dopustit, a takto vymezený skutek je vymezený v daném případě dostatečně určitě, a není zaměnitelný se skutkem jiným. Popis skutku dle zdejšího soudu obsahuje všechny podstatné okolnosti, které lze podřadit formálním znakům daného přestupku podle § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě.

Podle § 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě [t]axislužba je osobní doprava pro cizí potřeby, kterou se zajišťuje přeprava osob včetně jejich zavazadel vozidly určenými k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče a která není linkovou osobní dopravou, mezinárodní kyvadlovou dopravou nebo příležitostnou osobní silniční dopravou. Jednáním žalobce byla podmínka osobní přepravy pro cizí potřeby splněna, neboť mezi žalobcem a cestujícími (kontrolními pracovníky správního orgánu), vznikl závazkový vztah, jehož předmětem byla přeprava osob (srov. § 2 odst. 3 zákona o silniční dopravě). Touto přepravou byla zajištěna přeprava osob včetně jejich zavazadel vozidlem určeným k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče. Zároveň se nejednalo o linkovou osobní dopravu ve smyslu § 2 odst. 7 zákona o silniční dopravě, o mezinárodní kyvadlovou dopravu ve smyslu § 2 odst. 8 zákona o silniční dopravě ani o příležitostnou osobní silniční dopravu dle § 2 odst. 10 zákona o silniční dopravě. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že během předmětné jízdy došlo k naplnění zákonem stanovených definičních znaků taxislužby ve smyslu § 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě (srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 26. 2. 2019, čj. 11 A 128/2017-55, ze dne 26. 2. 2019, čj. 11 A 105/2017-48, nebo již zmiňovaný rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2020, čj. 5 As 255/2019-32). V dané věci nebylo mezi účastníky řízení sporu o tom, že žalobce neměl oprávnění k výkonu práce řidiče taxislužby. Zbývá tedy posoudit, zda skutková věta obsahuje dostatečný popis znaků dané skutkové podstaty. Skutková věta obsahuje formulaci „při přepravě formou taxislužby“ a ze skutkové věty je zřejmé, že se žalobce dopustil vytýkaného jednání jako řidič při řízení motorového vozidla. Skutečnost, že k přepravě osob – kontrolních pracovníků žalovaného, na základě přijaté objednávky skutečně došlo, ani sám žalobce ve svých námitkách nezpochybnil.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu I. stupně pak plyne, že přeprava byla objednána prostřednictvím aplikce Uber (UberPOP). Pojem „Uber“ byl v době, kdy se žalobce vytýkaného jednání dopustil, již všeobecně známý, odvozený právě od názvu příslušné mobilní aplikace, obecně chápaný tak, že se jedná o službu, jež umožňuje osobě, která se potřebuje někam dopravit, využít k tomuto účelu možnost přepravy poskytnutou jí jinou osobou, která disponuje místem ve svém vozidle, nacházejícím se poblíž. Povahou služby Uber (obdobně též UberPOP) se zabýval SDEU např. v rozsudku ze dne 20. 12. 2017 ve věci C-434/15 („Uber Spain“), z něhož vyplývá, že splňuje-li žalobcem poskytnutá přepravní služba navázaná na předchozí zprostředkování přes aplikaci Uber parametry výkonu taxislužby podle zákona o silniční dopravě, nebrání právo EU použití těchto vnitrostátních předpisů na projednávanou věc, přičemž v rozsudku SDEU ze dne 10. 4. 2018 ve věci C-320/16 („Uber France“) tento soud výslovně připustil možnost aplikace sankčních ustanovení vnitrostátního práva pro situace, v nichž samotné přepravní jízdě předchází zprostředkování pomocí elektronické aplikace. Také Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 4072/17, nevyloučil, že i v případě, že provozovatel služby Uber nesplňuje zákonem stanovené podmínky pro výkon taxislužby, lze jeho činnost i tak považovat za taxislužbu. K obdobnému závěru dospěl i NSS v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, čj. 9 As 291/2016-136, kdy nevyloučil, že poskytnutí přepravy řidičem využívajícím aplikaci Uber, může být výkonem práce řidiče taxislužby, a to i v případě vykonání jediné přepravy osob jinak odpovídající vymezení taxislužby podle § 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě.

Zdejší soud se ve svých rozhodnutích rovněž zabýval povahou této služby opakovaně, např. v rozsudku ze dne 21. 7. 2020, čj. 1 A 96/2015-12, v bodě 55, konstatoval, že „[o]dkazuje-li § 34e odst. 1 zákona o silniční dopravě na “práci řidiče taxislužby“ je tím myšlen soubor činností spočívající v řízení motorového vozidla, nabízení taxislužby, účtování platby apod. Takovou činností bude i nabízení a vykonání přepravy prostřednictvím aplikace UberPOP. Mezi žalobcem a zákazníky došlo bez pochyby k uzavření závazkového právního vztahu, který lze zcela jistě z podstaty věci podřadit pod pojem výkon práce řidiče taxislužby, neboť takovýto závazkový právní vztah definuje samotný rámec pro poskytování přepravy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020, čj. 5 As 255/2019-32).“ Dále zdejší soud ve svém jiném rozsudku ze dne 9. 9. 2020, čj. 10 A 73/2019-54, dospěl k závěru, že „[p]rovozovatel služby Uber pak kontroluje veškeré důležité prvky dopravy cestujícího – tj. cenu za přepravu, za dopravce obeznamuje cestujícího s výší jízdného, provádí rozpis jízdného i fakturaci a ve všem podstatném komunikuje namísto dopravce se zákazníkem, ovlivňuje motivaci řidičů i motivaci cestujících, jakož i požadavky na řidiče a jejich vozidla. To vše je, podle názoru soudu, důkazem o velmi propracovaném a systematickém zasahování organizátora samotné přepravní služby odlišného od dopravce do přepravy vozidly jednotlivých řidičů včetně žalobce, kteří jsou tak pouze vykonavateli smluvených jízd k požadavku zákazníka a zcela bez ohledu na přepravní potřeby samotného dopravce. V tomto směru tak aplikace Uber přebírá roli dispečinku v organizaci přepravy vozy taxislužby spolupracujících dopravců s tím, že živého dispečera nahrazuje automatizovaný softwarový systém, který distribuuje konkrétní požadavky poptávajících zákazníků po přepravní službě mezi nasmlouvané dopravce za úplatu odpovídající předem stanovené cenové představě nabízející smluvní strany (čili samotným zprostředkovatelem a organizátorem přepravy), vyjádřené před jízdou.“ Tato přeprava tak má s ohledem na výše uvedené nepochybně charakter taxislužby. Současně soudy již naznačily, že se nemůže v případě společnosti Uber jednat o přepravu vyplývající ze společenské úsluhy nebo přepravu občansky sdílenou (srov. např. rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2017, čj. 9 As 291/2016-136, zejména body [20] – [22]). S ohledem na výše uvedené tak lze uzavřít, že sporná skutková věta tak, jak byla formulována v napadeném rozhodnutí, obsahuje dostatečný popis všech znaků skutkové podstaty přestupku, jehož spáchání je žalobci vytýkáno.

Soud neshledal důvodný ani druhý žalobní bod, podle něhož byla porušena zásada totožnosti skutku. Podle žalobce popis skutku uvedený v napadeném rozhodnutí nesouhlasí se zněním skutku v oznámení o zahájení řízení a současně, napadené rozhodnutí se opírá o jiný skutek, než rozhodnutí správního orgánu I. stupně, příp. jeho rozhodnutí obsahuje nepřezkoumatelné vymezení skutku.

Oznámením o zahájení řízení o přestupku dochází k vymezení předmětu řízení, proto je nutno v něm uvést popis skutku (skutkového stavu), resp. popis určitého jednání či opomenutí podezřelého, a další podstatné skutkové okolnosti, které mají být v řízení podrobeny bližšímu zkoumání, a také uvést předběžnou právní kvalifikaci daného skutku. V přestupkovém řízení je současně třeba respektovat zásadu totožnosti skutku, která spočívá v tom, že správní orgán může rozhodnout pouze o skutku, o kterém zahájil řízení (řízení je zahájeno doručením oznámení o zahájení řízení podezřelému - § 78 odst. 2 téhož zákona). Vymezení stíhaného skutku je zásadní rovněž z důvodu případných překážek řízení dle § 77 téhož zákona. Z logiky věci plyne, že popis skutku i předběžná právní kvalifikace v počátku přestupkového řízení, tj. v oznámení o zahájení řízení o přestupku, nebude zpravidla tak precizní, jako tomu je (má být) v konečném rozhodnutí, kterým je obviněný uznán vinným z přestupku. Teprve v průběhu řízení je třeba opatřit všechny nezbytné podklady a provést důkazy, které slouží ke zpřesnění výroku konečného rozhodnutí ve věci, může totiž dojít např. k upřesnění časového rozhraničení skutku, rozsahu způsobeného následku atd. Je to až vydané rozhodnutí, které jednoznačně určí, čeho se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný přestupek spočívá. Identifikace předmětu přestupkového řízení však musí být v oznámení o zahájení p