7 As 54/2019 — Nejvyšší správní soud

10 A 67/2019- 51 - text 18 10A 67/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobkyně: AVE CZ odpadové hospodářství, IČO: 493 56 089 sídlem Pražská 1321/38a, 102 00 Praha 10 zastoupena advokátem JUDr. Vilémem Podešvou, LL.M. sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha 4 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 o žalobách proti rozhodnutím žalovaného č. j. MZP/2019/510/201 ze 4. 2. 2019 a č. j. MZP/2019/510/202 z 5. 2. 2019 takto: I. Rozhodnutí žalovaného č. j. MZP/2019/510/201 ze 4. 2. 2019 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Rozhodnutí žalovaného č. j. MZP/2019/510/202 z 5. 2. 2019 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 30 684 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, advokáta JUDr. Viléma Podešvy, LL.M. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Rozhodnutím č. j. MZP/2019/510/201 ze 4. 2. 2019 žalovaný změnil co do výše uložené pokuty a ve zbytku potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích (dále jen „ČIŽP“) č. j. ČIŽP/42/2018/2096 z 23. 11. 2018, jímž byla žalobkyně uznána vinnou z přestupků: a) Podle § 66 odst. 2 písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2017, (dále jen „zákon o odpadech“), jejž se jako provozovatelka zařízení „Středisko likvidace odpadů Fedrpuš“ (dále též „skládka Fedrpuš“) dopustila tím, že v hlášení o nakládání s odpady za rok 2016 uvedla využití celkem 7 814,21 tun odpadů kat. č. 17 01 01, 17 01 02, 17 01 03, 17 01 07, 17 03 02, 17 05 04, 17 09 04 a 19 05 03 na konstrukční prvky skládky pod kódem N1, i když nebyly využity v zařízení k využívání odpadů na povrchu terénu, ale byly uloženy na skládku (t. j. použity v zařízení k odstraňování odpadů). b) Podle § 66 odst. 5 zákona o odpadech, jejž se dopustila tím, že nevytvořila finanční rezervu na rekultivaci skládky ve výši 29 750 Kč za odpady uložené do zařízení v období od 1. 1. 2017 do 28. 2. 2017, konkrétně za 850 tun vyrobeného Rekosolu – materiálového výstupu ze zařízení k využívání odpadů, jejž použila ve skládce jako „technologický materiál na zajištění skládky“, resp. jako „konstrukční prvky skládky“. Žalovaný doplnil do výroku o uložení pokuty odkaz na příslušná zákonná ustanovení a výši pokuty snížil z 1 000 000 Kč na 500 000 Kč, neboť původní výši považoval za nepřiměřenou. 2. Rozhodnutím č. j. MZP/2019/510/202 z 5. 2. 2019 žalovaný potvrdil rozhodnutí ČIŽP č. j. ČIŽP/42/2018/5457 z 23. 11. 2018, jímž bylo žalobkyni jako provozovatelce skládky Fedrpuš podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech stanoveno opatření pro zjednání nápravy, a to odvedení rezervy ve výši 29 750 Kč, kterou byla povinna vytvořit za výrobek z odpadů s názvem Rekosol, jejž v období od 1. 1. 2017 do 28. 2. 2017 v množství 850 tun nepoužívala jako výrobek, ale odstraňovala jej jako odpad uložením na skládku (použila ho pro tvorbu konstrukčních prvků skládky). 3. Proti každému z těchto rozhodnutí podala žalobkyně samostatnou správní žalobu. Jelikož obě věci spolu skutkově úzce souvisejí, soud usnesením z 14. 10. 2021 spojil řízení o obou žalobách ke společnému projednání. II. Napadená rozhodnutí 4. K přestupku popsanému v odst. 1 písm. a) tohoto rozsudku žalovaný uvedl, že žalobkyně vytvořila nový druh materiálu pro technické zabezpečení skládky (dále též „TZS“) – konstrukční prvky, které odlišuje od dalšího materiálu na technické zabezpečení skládky, a takové rozdělení schválil krajský úřad prostřednictvím integrovaného provozního řádu v integrovaném povolení (dále jen „provozní řád“). Nicméně účelem konstrukčních prvků vybudovaných v první fázi provozu skládky (obvodové hrázky, komunikace, přitěžovací lavice a další prvky zajišťující stabilitu navršovaného tělesa) není nic jiného, než technicky zabezpečit provoz skládky, tudíž bez ohledu na to, jak byly odpady použité na nutné zabezpečení provozu skládky označeny, vztahují se na ně povinnosti, které zákon stanoví pro technologický materiál na TZS. Vyhláška č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, pak pro ukládání odpadů jako technologického materiálu na zajištění skládky stanoví kód nakládání N12, a nebylo možné uvést u něj v hlášení kód N1, jenž je určen pro využití odpadů na povrchu terénu a od 21. 3. 2016 je výslovně stanoveno, že jej nelze použít pro využití odpadů na skládce. 5. Žalovaný v tomto ohledu zastával poněkud odlišný názor než ČIŽP, podle níž, pokud odpad uložený do skládky jako konstrukční prvky není součástí TZS (jak je uvedeno v provozním řádu), pak byl do skládky uložen jako každý jiný odpad a v hlášení měl být uveden pod kódem nakládání D1. Taková úvaha podle názoru žalovaného nerespektuje skutečné nakládání s předmětnými odpady, neboť deklarované konstrukční prvky byly využity na TZS, nikoli uloženy do skládky. Žalovaný však zároveň zdůraznil, že tento odlišný názor nemění nic na skutečnosti, že žalobkyně uvedla v hlášení nesprávný kód nakládání s daným odpadem. 6. K přestupku popsanému v odst. 1 písm. b) tohoto rozsudku žalovaný připustil, že žalobkyně podle integrovaného povolení může využívat Rekosol na konstrukční prvky skládky, avšak s odvoláním na svá dřívější rozhodnutí konstatoval, že pokud je Rekosol uložen na skládce, nesplní podmínky § 3 odst. 6 zákona o odpadech pro to, aby se stal výrobkem z odpadu, s nímž by mohla žalobkyně nakládat mimo režim zákona o odpadech, ale nadále je třeba jej považovat za odpad. Výrobky z odpadů totiž nelze zaměňovat za výrobky, které vznikly ze surovin, které nikdy nebyly odpadem, což je právě případ Rekosolu. Výstup ze zařízení k využívání odpadů, ačkoli splňuje všechny parametry výrobku z odpadu, podle názoru žalovaného zůstává za situace, kdy následně není využit nebo je využit v rozporu s právními předpisy, stále odpadem. Pro určení, zda výstup ze zařízení na výrobu Rekosolu je výrobkem z odpadu, je proto rozhodující, zda byl na skládce využit nebo odstraněn. Jelikož v první fázi provozu skládky se odpady odstraňují, je Rekosol uložený do skládky v této fázi jako materiál na TZS (mezi něž spadají i konstrukční prvky ve smyslu integrovaného povolení) stále odpadem, za jehož ukládání je třeba tvořit finanční rezervu. Postačujícím důvodem k tomu, aby žalobkyně mohla nakládat s Rekosolem mimo režim zákona o odpadech, není ani certifikát vydaný Technickým a zkušebním ústavem stavebním Praha, s.p., na produkt Rekosol (typ A). Jedná se totiž o dobrovolný certifikát, jenž nebyl vydán v souladu s harmonizovanými technickými normami, a proto sice může zvýšit důvěru v daný produkt, ale není to závazný dokument, který by měl být akceptován správními orgány. 7. Ohledně žalobkyniny tvrzené dobré víry žalovaný podotkl, že právní názor obsažený v napadeném rozhodnutí jí musel být znám již z jeho dřívějších rozhodnutí týkajících se shodné situace ve skládce Fedrpuš, jakož i z několika soudních rozhodnutí, ale žalobkyně jej ani nadále nerespektovala. 8. Jelikož žalobkyně porušila svou povinnost vytvářet z ukládaného Rekosolu finanční rezervu na rekultivaci skládky, bylo jí podle zákona o odpadech stanoveno nápravné opatření spočívající v odvedení finanční rezervy, která podle § 51 odst. 4 písm. b) zákona činila 35 Kč za jednu tunu uloženého ostatního odpadu a odpadu azbestu, odpadu ukládaného jako technologický materiál na zajištění skládky a odpadu azbestu, celkem tedy 29 750 Kč. III. Žaloby 9. Žalobkyně označila napadená rozhodnutí za nesrozumitelná, nepřezkoumatelná, vnitřně rozporná, nedostatečně odůvodněná a věcně nesprávná. Konkrétně namítla, že v hlášení o nakládání s odpady nemohla využít kódů, na něž odkazují správní orgány (D1 a podobně), neboť postupovala podle integrovaného povolení, které jí umožnilo využívat odpady na budování konstrukčních prvků skládky. V souladu se zájmem na řádné evidenci nakládání s odpadem tak musela zvolit kód nejbližší skutečnému faktickému způsobu nakládání s odpadem, t. j. v případě odpadů využitých na konstrukční prvky skládky jejich využití v tělese skládky. Označení z řady N ostatně přesněji reflektují skutečnou povahu nakládání s odpadem, neboť kódy z řady D presumují odstraňování odpadů, což nikdy nebyl případ nakládání s konstrukčními prvky skládky. Žalobkyně se neztotožnila se závěry žalovaného, že mezi konstrukčními prvky skládky a prvky TZS nebylo žádného rozdílu. Provozovatelka řadí konstrukční prvky mezi odpady zajišťující stavbu skládky, kdežto TZS jsou odpady, díky nimž eliminuje provozovatel úlety ze skládky, zápach a řeší jimi ve většině případů překryv aktivního tělesa. Zcela rozdílné fyzikální a chemické vlastnosti daných odpadů je tak předurčují ke zcela odlišnému využití na tělese skládky. 10. Správní orgány pod