1 As 9/2008 — Nejvyšší správní soud

11 A 198/2019- 45 - text 26 11 A 198/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: Ing. I. K., nar. X IČ X místo podnikání X, v řízení zastoupeného Ing. Janem Boučkem, advokátem sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2019, č. j. 162/2019-190-TAXI/3 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým k odvolání žalobce změnil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odbor dopravních agend ze dne 5. 11. 2018, č. j. MHMP 1783822/2018, jímž byl žalobce uznán vinným ze zde uvedených přestupků, za což mu byla uložena pokuta ve výši 200 000 Kč. Výrokem I. žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že uvedl „ve výroku B rozhodnutí se slova „ukládá správní trest pokuty ve výši 200 000 Kč, slovy dvě stě tisíc korun českých“ nahrazují slovy „ukládá správní trest pokuty ve výši 150 000 Kč, slovy jedno sto padesát tisíc korun českých“. Ve zbytku pak prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta za přestupky podle ustanovení § 35 odst. 2 písm. w) a § 35 odst. 1 písm. g) zákona o silniční dopravě. II. Žalobní body 2. Žalobce namítá nezákonně provedený důkaz kontrolním protokolem. Provedenou kontrolou dle žalobce byl porušen zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), který dává pravomoc k provádění kontrol pouze kontrolním orgánům a nikomu jinému. V ustanovení § 5 kontrolní řád uvádí, kdo zahajuje kontrolu a kdy je kontrola zahajována. Až po zahájení kontroly se tedy mohou přizvané osoby účastnit na kontrole. Vychází při tom z § 6 odst. 1 kontrolního řádu, podle kterého může kontrolní orgán k účasti na kontrole v zájmu dosažení jejího účelu přizvat fyzickou osobu. Z podstaty věci se bude jednat o takové fyzické osoby, které svými odbornými znalostmi či zkušenostmi mohou přispět k dosažení kontrolního účelu. Dle žalobce se jedná o např. o znalce, tlumočníky aj. odborníky tam, kde kontrolní orgán takové odborné znalosti a zkušenosti nemá. Není možno tedy s podstaty institutu přizvané osoby tuto využívat k samostatnému provádění kontrolních úkonů nebo částí kontrol (zahájení kontroly), zvláště ne tam, kde je kontrolní orgán k provádění takových kontrolních úkonů nadán. V rozporu s tímto se z protokolu o kontrole podává, že kontrola žalobce byla zahájena nástupem tzv. „cestujících“, tj. přizvaných osob. Jednalo se tedy o první z kontrolních úkonů bezprostředně předcházejících předložení pověření ke kontrole kontrolované osobě. Přizvané osoby nejenže provedly kontrolní nákup, ale také v průběhu kontrolního úkonu zjišťovaly, zda dochází k dodržování zákonných ustanovení. To však přizvané osoby provádět nemohly, neb nejsou nadány zákonným zmocněním, ani takové činnosti nejsou účelem institutu přizvané osoby. Dále namítá, že správní orgán neprokázal, zda byla účast přizvaných osob na konkrétní kontrole žalobce potřebná (účelná) k dosažení účelu kontroly, jak normuje § 6 odst. 1 kontrolního řádu. Kontrolu tedy považuje za nezákonně provedenou od prvopočátku, a proto nelze na takových závěrech postavit správní rozhodnutí o prokázání viny a stanovit trestní sankci. Nesouhlasí se závěrem správních orgánů, které vychází z předpokladu, že protokol o kontrole je nadán pravdivostí a správností. Správní orán nemůže považovat a priory protokoly o kontrole za pravdivé bez toho, aby provedl ve správním řízení řádné dokazování a jestliže tedy prvostupňový správní orgán rezignoval na výslech kontrolující osoby, pak zatížil takové řízení nezákonností. 3. Žalobce dále namítá vady výroku rozhodnutí, když podle něj z rozhodnutí magistrátu není zřejmé, jakého porušení povinnosti se měl žalobce dopustit, když předmětné ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě hovoří v jednotlivých bodech o více různých dokladech, které mají být dle konkrétní situace a zejména typu přepravy ve vozidle. Právní kvalifikace skutku podle něj tedy byla nedostatečná a v rozporu s ustanovením § 93 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb. Tuto vadu nepovažuje za formální chybu, neboť v důsledku této vady se rozhodnutí magistrátu stalo nesrozumitelným a je to důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Navíc v rozhodnutí magistrátu chybí v části o uložení pokuty odkaz na ustanovení § 41 zákona č. 250/2016 a není tak zřejmé, podle kterého ustanovení správní orgán pokutu ukládal. Tuto vadu nenapravil ani žalovaný napadeným rozhodnutím. Žalobce souhlasí s názorem žalovaného, že se dle § 41 zákona o přestupcích při ukládání sankce za více přestupků uloží sankce za ten nejpřísněji trestný a dále se přihlédne k asperační zásadě, ke které se dle žalobce nepřihlíží automaticky. Podle něj je třeba odlišit mezi předmětnými odstavci tohoto ustanovení, kdy odst. 2 je ustanovením fakultativním k odstavci 1, a jsou ustanoveními autonomními. Zvýšení horní hranice pokuty postupem podle odst. 2 tohoto ustanovení je možný, ale zároveň je nutno považovat od správního orgánu pečlivé zdůvodnění takového zvýšení, neboť je zde uvedeno, že „správní orgán může uložit pokutu ve výši sazby“. 4. Žalobce dále namítá nezákonnost uložené sankce s tím, že pokud má být sankce spravedlivá, musí naplňovat principy legality, legitimity a proporcionality/přiměřenosti. Také je nutné, aby výše sankcí odpovídala skutkově shodným případům. Žalovaný však neuvádí, zda poměřoval případ žalobce se skutkově shodnými případy. Rozhodnutí je tak postaveno na libovůli správního orgánu, je nezdůvodněné a nepřezkoumatelné. Rozhodování ve věcech týkajících se poskytnutých přeprav skrze aplikaci Uber je dle žalobce rozkolísané a bylo by možné dovodit, že správní orgány nerozhodují o žalobci, ale s ohledem na politické zadání ve věci používání aplikace Uber. 5. Žalobce připustil, že v době uskutečněné přepravy bylo známo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 9 As 291/2016, ale podle žalobce z toho nelze vyvodit závěry, které učinil žalovaný. Zdůraznil, že v době vytýkaného jednání byla judikaturní praxe nestálá a není možno dovozovat, že právní subjekty měly být již najisto seznámeny s tím, že případné přepravy prováděné skrze aplikaci Uber, jsou v rozporu se zákonem o silniční dopravě. Odkázal při tom i na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2017 č. j. 7 Cmo 185/2017-507, ze kterého vyplývá, že přeprava skrze aplikaci Uber, není „klasickou“ taxislužbou, ale jedná se dle soudu o jinou smluvní službu v oblasti dopravy. Ke stejnému závěru dospěl Vrchní soud v Olomouci i v usnesení ze dne 24. 10. 2017 č. j. 7 Cmo 180/2017-168. Tato rozhodnutí byla korigována až v listopadu 2018. K tomu žalovaný ale nepřihlížel, ačkoli přihlížet měl, zejména při posuzování společenské nebezpečnosti vytýkaného přestupkového jednání, což se musí promítnout i v případě do výše sankce. Žalobce dále namítá k úvahám žalovaného, který při stanovování výše pokut vycházel z toho, že o skupině dopravců poskytujících přepravy přes aplikaci Uber lze hovořit jako organizované skupině, což zvyšuje výslednou pokutu. 6. Nesouhlasí ani s tím, že jako přitěžující okolnost bylo hodnoceno nesplnění povinností, které jsou postižitelné pouze u provozování taxislužby evidovaným vozidlem. Správní orgány tak překračují meze zákonného trestání přestupkových jednání, přičemž tato jednání jsou podřaditelná pod trestní sankcionování ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Žalobce dále namítá, že rozhodnutí magistrátu je vnitřně rozporné, zmatečné a nepřezkoumatelné, když na jednu stranu uvádí, že ve správním řízení trestním je sankcionován žalobce pouze za to, že jeho vozidlo nebylo řádně vedeno v evidenci vozidel taxi služby a že nebyl ve vozidle doklad k oprávnění k podnikání. Ve skutečnosti postihuje žalobce za jiné jednání, jehož prokazováním se v přestupkovém řízení nezabýval, neboť nebylo předmětem přestupkového řízení, tedy za to, že vozidlo nebylo řádně označeno (nápisem taxi a jménem a příjmením dopravce) a vybaveno taxametrem. Žalobce tedy nesouhlasí s tím, že mu byly přičítány k tíži i jiné typy jednání, pro něž vedení správního řízení bylo předem vyloučeno. Za nezákonnou považuje i úvahu na ohrožení řádného vedení účetnictví, neboť zájem na vedení řádného účetnictví není vytýkaným jednáním. Navíc z vytýkaných skutkových podstat přestupků zjevně ani nevyplývá, že by tyto vytýkané přestupky mířily na ochranu spotřebitelů a je tedy nutno odmítnout závěr žalovaného, že dochází k poškozování cestujících/spotřebitelů. Opět je ve výsledku žalobce postihován za skutek zcela jiný, který vylučuje stíhání za skutek, který je pojmově v takovém případě vyloučen. Žalobce v jednání