1 Azs 20/2009 — Nejvyšší správní soud

14 A 76/2019- 39 - text 15 pokračování 14A 76/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Jana Kratochvíla a Štěpána Výborného ve věci žalobce: P. M. sídlem X zastoupen advokátem Mgr. Ing. Janem Boučkem sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2019, č. j. 7/2019-190-TAXI/3, takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2019, č. j. 7/2019-190-TAXI/3 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný změnil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních agend (dále také „MHMP“) ze dne 26. 2. 2018, č. j. MHMP 310945/2018 (dále také „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“), kterým byl žalobce uznán vinným z tam uvedených přestupků a byla mu uložena pokuta ve výši 150 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení, výrokem I. tak, že stanovil výši pokuty na 80 000 Kč lhůtu splatnosti a výrokem II. ve zbytku rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Žalobce navrhl, aby soud, pokud se neztotožní s argumentací žalobce ohledně základu věci, svým rozhodnutím změnil výši uložené sankce. 2. V prvním žalobním bodu žalobce namítl, že MHMP jeho jednání nesprávně právně posuzoval podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční přepravě (dále též „zákon o silniční přepravě“). Dle žalobce jej nebylo možné postihovat za skutečnost, že neměl viditelně a čitelně označeno vozidlo jménem a příjmením dopravce, neměl střešní svítilnu žluté barvy s nápisem TAXI a neměl vozidlo vybaveno měřící soustavou taxametru, jestliže měl vozidlo evidované dopravním úřadem jako vozidlo taxislužby bez taxametru, kdy pro takovouto podobu evidence platí zákonné výjimky ohledně vybavení vozidla. Žalobce se nemohl dopustit porušení zákonných ustanovení upravujících „klasickou“ taxislužbu, protože vykonával pouze přepravu na základě předchozí smlouvy podle § 21 odst. 4 zákona o silniční přepravě. Žalobce odkázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2017, č. j. 7 Cmo 185/2017-507, ze kterého explicitně vyplývá, že přeprava skrze aplikaci UBER není „klasickou“ taxislužbou, ale jinou smluvní službou v oblasti dopravy. K totožnému závěru dospěl Vrchní soud v Olomouci i v usnesení ze dne 24. 10. 2017, č. j. 7 Cmo 180/2017 – 168. Žalobce uvedl, že nebyl tím, kdo vyúčtoval předmětné jízdné, neboť uživatel aplikace UBER nemá žádnou možnost cenu jízdného ovlivnit, tato je určena smluvně. Žalobce neurčuje cenu za přepravu volnou úvahou, kdy cena přepravy je určována aplikací Uber v závislosti na ujetých kilometrech, dobou čekání a počtu online přihlášených uživatelů softwarovou aplikací Uber a podléhá odsouhlasení cestujícím. Správním orgánům (tj. MHMP i žalovanému) je z úřední činnosti známo, že cestující jsou předem prostřednictvím aplikace Uber informováni o předběžné ceně jízdného, a to ještě před nastoupením do vozidla, které jim je na základě aplikace Uber přistaveno. Z platné právní úpravy (viz § 1767 o. z.) vyplývá, že lze uzavřít smlouvu ve prospěch třetího, kdy aplikace UBER umožňuje, aby smlouva byla uzavírána ve prospěch dopravce, který ke smlouvě přistupuje. Na počátku celého kontraktačního procesu stojí poptávka odběratele služby po zajištění odvozu z místa A do místa B. Na tuto poptávku je reagováno nabídkou odvozu s uvedením ceny (přibližné rozpětí ceny, kdy cena odpovídá právní regulaci cen) a třetí osoby, která smlouvu bude realizovat. Odběratel služby svým projevem vůle, odkliknutím příslušného políčka v aplikaci, souhlasí s nabídkou, přičemž tímto dochází k uzavření dohody. Taková dohoda je uložena na datovém úložišti UBER, ze kterého je vždy možno takovou dohodu elektronickými prostředky dokladovat. I jen prosté uvedení jména a příjmení v elektronické aplikaci UBER a vyplnění dalších údajů má za následek platné uzavření písemné smlouvy ve smyslu § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, protože k platnému písemnému právnímu jednání postačuje podle § 561 odst. 1 o. z. nahrazení podpisu mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Tedy postačuje nahrazení podpisu mechanickými (zde elektronickými) prostředky vyjádřenými v datové zprávě v elektronické aplikaci UBER ve formě jména a příjmení a jeho „odkliknutím“ (potvrzením) pomocí tlačítka v elektronické aplikaci UBER, což je, v době běžných elektronických komunikací, nutno považovat za obvyklé. 3. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítl nezákonnost řízení neprovedením výslechu kontrolující osoby, zatížil takové řízení nezákonností. Není možné, aby správní orgán bez řádného dokazování konstatoval, že opak skutečností zaznamenaných v protokolu o kontrole nebyl v rámci řízení prokázán a tedy skutkový stav pokládal za prokázaný bez důvodných pochybností. 4. Ve třetím žalobním bodu žalobce namítl, že byl odsouzen za jeden skutek dvakrát, kdy za přestupky vyplývající z porušení povinností podle zákona o cenách vyplývajícího ze stejného skutkového základu mu byla uložena sankce ve výši 50 000 Kč (rozhodnutí MHMP ze dne 26. 2. 2018, č. j. MHMP 310896/2018). Žalobce pokládal napadené rozhodnutí trestající ho na základě stejného skutkového základu za dvojí trestání. Žalobce uvedl, že v jeho případě byla porušena elementární zásada trestního práva ne bis in idem. 5. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce namítl, že mu byla napadeným rozhodnutím uložena nezákonná sankce i přes její snížení. Pokud má být sankce spravedlivá, musí naplňovat principy legality, legitimity a proporcionality/přiměřenosti. Je však také nutné, aby výše sankcí odpovídaly skutkově shodným případům. To sice žalovaný sděloval v napadeném rozhodnutí, ale nikterak neuvedl (alespoň) příkladmo, o jaké skutkově shodné jiné případy se při jeho úvaze jednalo (např. spisovými značkami, aby bylo možné takový argument žalovaného vůbec ověřit). Ve výsledku je výše pokuty postavena na libovůli správního orgánu a úvaha o ní je nezdůvodněná a nepřezkoumatelná. Žalovaný pouze lakonicky ve dvou větách uvedl, že „Odvolací orgán v rámci odvolacího řízení přistoupil ke snížení výše uložené pokuty z částky 150.000 Kč na částku 80.000 Kč, neboť se domnívá, že tato výše pokuty lépe odpovídá okolnostem daného případu.“ Žalovaný neposoudil přiměřenost sankce v kontextu jediného jednání žalobce, kdy žalobce byl fakticky potrestán sankcí ve výši 130.000 Kč, a to za přestupky vyplývající ze zákona o cenách a ze zákona o silničním provozu. Žalobce namítl, že správní orgány nepostupovaly podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 133. 6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že se neztotožnil s názorem žalobce na charakter provedené přepravy. Mezi dopravcem a cestujícím fakticky písemná smlouva vyhovující požadavkům § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, která by byla známa oběma stranám smluvního vztahu, nevznikla, ani v průběhu řízení nebyla ze strany žalobce za účelem prokázání opaku doložena. Je pravdou, že mezi cestujícím a dopravcem byla uzavřena smlouva o provedení přepravy, a to prostřednictvím aplikace Uber. Tato smlouva však neobsahovala předepsané náležitosti podle zákona o silniční dopravě. Zásadním nedostatkem smlouvy byl údaj o ceně za přepravu, kdy zákon o silniční dopravě vyžaduje, aby byla ve smlouvě uvedena „cena nebo způsob jejího určení“, kdežto žalobce v bodech 13. – 17. žaloby, kde se vyjadřoval k ceně za přepravu, sám přiznal, že cestujícímu byla před provedením přepravy známa pouze „odhadovaná cena jízdného, resp. rozpětí maximální ceny, která mohla být cestujícímu za přepravu účtována“. Žalovanému je z úřední činnosti známo, že osoba dopravce nebyla cestujícímu známa v okamžiku objednání přepravy prostřednictvím aplikace Uber, kdy znal pouze osobu řidiče, vozidlo, kterým bude přeprava provedena a cenové rozpětí ceny za přepravu. Až po jejím provedení a ukončení se mohl cestující seznámit s tím, kdo byl dopravcem, a to prostřednictvím zaslané faktury, kterou si musel aktivně stáhnout ze svého uživatelského účtu. Co se týče argumentace žalobce o písemné formě smlouvy a kontrasignačního procesu, žalovaný nerozporoval, že by nebylo možné uzavřít předchozí písemnou smlouvu v elektronické formě. Pro uplatnění výjimky podle § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě bylo však podstatné, jestli smlouva obsahující předepsané náležitosti byla uzavřena, nikoliv jestli právní úprava uzavření takové smlouvy umožňovala. Vzhledem k výše uvedenému bylo shledáno, že k uzavření smlouvy nedošlo. K námitce žalobce, že ve správním řízení nebylo provedeno řádné dokazování, především výslech kontrolující osoby, žalovaný odkázal na rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 As 25/2014-48, v němž soud vyslovil, že není povinností provést výslech, pokud správní orgán ze spisu zjistil veškeré podklady prokazující stav věci,