18 A 48/2021

CETIN a.s., IČO: 04084063, sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2021, čj. X, sp. zn. X

Žalobci se žalobou podanou dne 24. 5. 2021 domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2021, čj. X, sp. zn. X (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí (společné povolení) Úřadu městské části Praha 6, odboru výstavby (dále jen „správní orgán prvního stupně“ či „stavební úřad“) ze dne 30. 8. 2019, čj. X, sp. zn. X (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“), kterým stavební úřad na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení 1 (dále též „stavebník“) ve společném územním a stavebním řízení podle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), schválil stavební záměr označený „Stavba individuálního bydlení na místě odstraněného stávajícího domu č.p. X v ul. X, Praha X, na pozemcích parc. č. A (zastavěná plocha a nádvoří), parc. č. B (zahrada) a parc. č. C (ostatní plocha) v k.ú. V.“ (dále jen „Stavba“).

Napadené rozhodnutí bylo doručeno žalobkyni b) dne 25. 3. 2021 a žalobci a) dne 4. 4. 2021. Žalobci navrhli též zrušení Prvostupňového rozhodnutí.

Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí k odvolání žalobců proti Prvostupňovému rozhodnutí nejprve konstatoval, že odvolací námitky směřují rovněž proti závaznému stanovisku dotčeného orgánu územního plánování, Magistrátu hl. m. Prahy, odboru územního rozvoje (dále jen „MHMP OÚR“), které bylo podkladem Prvostupňového rozhodnutí. Proto požádal o přezkoumání závazného stanoviska Ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen „MMR“). MMR svým závazným stanoviskem čj. X ze dne 15. 9. 2020 dílčím způsobem změnilo předmětné závazné stanovisko MHMP UZR. Žalovaný ještě následně požádal MMR o doplnění odůvodnění závazného stanoviska k otázce výškových hladin.

Žalovaný dále popsal navrhovanou Stavbu, přičemž připomněl, že pro dosavadní rodinný dům č. p. 165, na jehož místě má Stavba vzniknout, byl vydán souhlas s odstraněním stavby.

Žalovaný s poukazem na § 94n odst. 3 stavebního zákona vyložil, proti čemu mohou směřovat námitky účastníků předmětného stavebního řízení (žalobců), s tím, že předmětem námitky může být toliko stavební záměr, dokumentace, způsob provádění stavby, způsob užívání stavby a požadavky dotčených orgánů, a to pouze v případě, pokud jimi může být přímo dotčeno vlastnické nebo jiné věcné právo účastníka řízení k pozemku nebo stavbě, přičemž k neodůvodněným námitkám se nepřihlíží. Pokud jde o odvolací námitky žalobců, žalovaný uvedl, že žalobci jsou spoluvlastníci pozemků sousedících s pozemky, na nichž má vyrůst Stavba, avšak „[j]ak je uplatněním té které konkrétní odvolací námitky přímo dotčeno vlastnické nebo jiné věcné právo odvolatelů k pozemkům nebo stavbě, jež spoluvlastní, v žádné z odvolacích námitek uvedeno není a z některých odvolacích námitek to ani není patrno.“ S ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu pak doplnil, že z některých odvolacích námitek žalobců není zřejmé konkrétní možné dotčení jejich vlastnických práv.

Pokud jde o námitku nedostatečného proslunění, studie předložená žalobci (Ing. P. a Ing. P.) dle názoru žalovaného hodnotí pouze jeden bod v podzemním patře rodinného domu patřícího žalobcům v ulici X č. p. X, Praha X (dále jen „Dům žalobců“), a v rozporu s původní technickou normou nevyhodnocuje pro výpočet proslunění součet podlahových ploch obytných místností v tomto domě. Žalovaný dále uvedl, že podle stávající normy ČSN EN 17037 Denní osvětlení budov, která je účinná od 1. 9. 2019, tedy v době probíhajícího odvolacího řízení, postačí „v rodinném domě proslunění prokázat prosluněním jedné obytné místnosti po dobu 90 minut v rozmezí od 1. 2. až 21. 3., přičemž došlo i ke změnám v posuzování započitatelné doby slunečního záření“. Ze studie doc. K. předložené stavebníkem přitom vyplývá, že Dům žalobců bude dne 1. března prosluněn po dobu 112 minut a dne 21. března po dobu 142 minut, tudíž normové hodnoty budou dodrženy.

K dalším námitkám žalobců týkajícím se hmotového řešení Stavby, jejího nesouladu s regulativy, hrubé podlažní plochy (HPP) a koeficientu podlažních ploch (KPP) a nesprávného porovnání s okolní zástavbou žalovaný nejprve citoval závazné stanovisko MMR. To dospělo, shodně jako MHMP OÚR, k závěru, že Stavba je z hlediska souladu s Územním plánem sídelního útvaru Hl. m. Prahy a z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování přípustná. Odvolací námitky týkající se závazného stanoviska MHMP OÚR přitom shledalo nedůvodnými.

Žalovaný uvedl, že se v případě Stavby nejedná o rozsáhlou stavební činnost ve stabilizovaném území, neboť i když jde o stavbu individuálního bydlení o třech bytových jednotkách, s jedním podzemním podlažím a třemi nadzemními podlažími (s tím, že třetí nadzemní podlaží je ustoupené), odpovídá stávající zástavbě. Nejde podle něj o extrémní netypické řešení, překračující limity stanovené územním plánem. Dodal, že jeden rodinný dům, i když o třech bytových jednotkách, rozvoj dané lokality ovlivní zcela minimálně (pokud jej vůbec ovlivní) a nikoli významně. Dále doplnil, že Stavba je v souladu s okolní zástavbou, vhodně reaguje na charakter a strukturu okolní zástavby a nezhoršuje hodnotu území, přičemž je architektonicky zdařilá, a do lokality ji lze začlenit jako její doplnění, oživení, ozvláštnění.

Žalovaný dále uvedl, že tvrzení žalobců o tendenčním výběru posuzovaných objektů jako charakteristického vzorku zástavby přisvědčit nelze, když správní orgány posuzovaly stavby v dané lokalitě, v okolí Stavby.

Pro stabilizované území pak územní plán nestanoví KPP, tudíž námitka dovolávající se jeho nesprávného výpočtu je dle žalovaného irelevantní.

Stran namítaného nesouladu výškových hladin s nařízením Rady hl. m. Prahy č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Pražské stavební předpisy“), žalovaný nejprve souhlasil se stavebním úřadem ve vymezení posuzovaného území, přičemž „podle výkresu č. 200 Struktura území ÚAP součástí lokality s kódem 327/ U Potoka Z(06) 0 0,23 4/6, v níž je typický počet podlaží (90 % percentil) 4 a maximální počet podlaží 6 [typický počet podlaží je takový počet podlaží po hlavní římsu, kdy 90 % budov (jejich rozlohy) v dané lokalitě je menší nebo stejně vysoký jako udávaný počet; je tak odfiltrováno 10 % nejvyšších staveb]“. Dále se s ním ztotožnil i v závěru o souladu s § 20 Pražských stavebních předpisů, když se Stavba „nachází v lokalitě se strukturou zahradního města s individuální výstavbou staveb pro bydlení o výšce do třech nadzemních podlaží, místa s ustupujícím či podkrovním podlažím. Střešní krajinu tvoří šikmé i rovné střechy. Výška obvodových linií střech uvedená v územně analytických podkladech se pohybuje převážně v rozmezí 6 – 12 m s ohledem na značnou svažitost terénu. Podíl zastavěné části pozemku i výška a objem objektu nepřekračuje podíl zastavění charakteristický pro místní zástavbu.“. Obdobně přisvědčil stavebnímu úřadu v závěru o souladu s § 26 těchto předpisů týkajícím se výškové regulace, když „[h]orní hrana atiky nad posledním ustupujícím podlažím je na uliční straně ve výšce 7,2 m od přilehlé komunikace. Vzhledem k tomu, že jsou pozemky v daném území svažité od jihu k severu, jsou směrem do zahrady vždy vyšší (podzemní podlaží je v této části přístupné z terénu). Maximální výška navrhované stavby nepřesahuje výškovou hladinu stávající zástavby.“. Žalovaný doplnil, že největší výšku 15,7 m v posuzovaném území má dům č. p. X (směrem do svahu, směrem do ulice X má výšku 12,4 m). Vysvětlil, že rozsah výšek nelze v předmětném území stanovit určením jedné výškové hladiny podle § 25 odst. 2 Pražských stavebních předpisů, ale dvou hladin, přičemž hladina III je v rozmezí 0 m – 12 m a hladina IV v rozmezí 9 m – 16 m. Možnost stanovit rozsah výšek v území určením více hladin uvedené ustanovení výslovně připouští, a umožňuje tak pokrýt výškově členitější charakter zástavby. I u jednoho objektu je dle žalovaného možné prolnutí hladin, zejména u zástavby ve svahu. Maximální regulovaná výška 16m hladiny IV nebude překročena.

Co se týká namítaného chybějícího pohledu od severu, žalovaný by považoval jeho doplnění za vhodné, jen pokud by na tuto stranu zástavby bylo „odněkud z veřejného prostranství vidět“. Avšak s ohledem na zákaz přístupu veřejnosti do severní přilehlé komunikace není nutné tento pohled dokládat.

K námitce snížení kvality prostředí, resp. pohody bydlení žalovaný předeslal, že argumentace žalobců vyhláškou č. 501/2006 Sb. je mimoběžná, neboť na území hl. m. Prahy se tato vyhláška neaplikuje, a to ani subsidiárně. Dále akcentoval, že v zásadě každá nová stavba s sebou nese možné negativní vlivy na pohodu bydlení/kvalitu prostředí sousedů, a je právě účelem územního řízení posoudit přípustnou míru těchto negativních vlivů a stanovit, zda je umístění navrhované stavby možné či nikoli. V případě Stavby se přitom ve vztahu k žalobcům nic takového neprokázalo. Připomněl rovněž, pokud stavebník splní podmínky stanovené právními předpisy na úseku stavebního řádu, jakož i podmínky stanovené dotčenými orgány, stavební úřad nemůže stavbu nepovolit. Žalovaný doplnil argumenty stavebního úřadu a došel též k závěru, že Stavbou nedochází ke snížení soukromí žalobců nad přípustnou míru.

Pokud jde o tvrzené neúměrné působení hmoty Stavby na Dům žalobců, ani tuto námitku neshledal žalovaný důvodnou. Zdůraznil, že si žalobci „nemohou osobovat právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna v jejich sousedství, která má potenciál změnit stávající stav zastínění či výhledové poměry“. Pokud jsou dodrženy stavební předpisy a není výhled zajištěn nějakým věcným oprávněním (věcné břemeno, resp. služebnost), nelze omezení či dokonce odnětí výhledu považovat za nepřípustný zásah do práv vlastníka nemovitosti. Navíc dle žalovaného v posuzovaném případě nejde ani o omezení výhledu nepřiměřené místním poměrům či omezující užívání nemovitostí žalobců. Žalovaný metricky porovnal umístění obou staveb a dopad na výhled žalobců s tím, že neshledal nepřiměřená omezení v tomto ohledu.

Ve vztahu k otázce osvětlení a oslunění žalovaný upozornil, že přístup zpracovatele studie, při kterém nebyl při výpočtu osvětlenosti uvažován stínící vliv zeleně, je zcela běžný a správný, neb „listnaté stromy jsou v zimě bez listí, takže nestíní, a v létě působí naopak příznivě, protože brání nadměrnému přístupu slunečních paprsků“. Pokles činitele denní osvětlenosti v hlavním obytném prostoru Domu žalobců pak nelze považovat za nepřiměřený poměrům. Ani dle výše uvedené studie doc. K. nepoklesne míra osvětlení ani v jediné tím dotčené obytné místnosti žalobců pod normové hodnoty (90 min).

K námitce ztráty solárních zisků v Domě žalobců žalovaný dospěl k závěru, že Stavba respektuje stavební čáru stávající zástavby směrem k uliční čáře a je navrhována v obdobné „hloubce“, jako je Dům žalobců, který byl rovněž postaven v místě odstraněného domu o menší zastavěné ploše. Protože se neprokázalo snížení proslunění jejich domu pod normové hodnoty, nemohou žalobci „v zastavěném a v zastavitelném území oprávněně požadovat zachování „solárních zisků ze západní fasády“ svého rodinného domu a případně budou muset vytápění svého domu upravit“.

Žalovaný uvedl, že žalobci nepředložili žádný důkaz ohledně jimi namítaného snížení tržní hodnoty nemovitostí v jejich vlastnictví. Doplnil, že stavební orgány beztak nejsou kompetentní k řešení otázky poklesu tržní ceny sousedních nemovitostí. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 3197/18 uzavřel, že údajný pokles hodnoty majetku žalobců v důsledku Stavby není protiprávní.

K dalším námitkám vůči studii doc. K. žalovaný uvedl, že i po přepočtu (snížení doby proslunění o 4 minuty k 1. březnu) při tloušťce obvodové zdi 50 cm (což však neodpovídá schválené stavební dokumentaci k Domu žalobců, která počítá se 45 cm) a aplikaci aktuálně platné ČSN EN 17037 stále předmětná obytná místnost v Domě žalobců splňuje požadovanou minimální dobu proslunění 90 minut. Ke stínění lesem opětovně konstatoval, že jej tvoří „opadavý porost, který se při posuzování proslunění k datu 1. 3. neprojeví a k datu 21. 3. stejně tak, neboť v tu dobu ještě nejsou stromy olistěny“. Nicméně, dle žalovaného tento porost nelze považovat za stínící překážku ani s ohledem na jeho polohu k Domu žalobců a vzdálenosti k jejich pozemku (zahradě). Jediný relevantní zdroj stínění je tak Stavba, ta však “respektuje stavební čáru stávající zástavby směrem k uliční čáře, je navrhována v obdobné „hloubce“ jako je dům odvolatelů, je v souladu s okolní zástavbou, vhodně reaguje na charakter a strukturu okolní zástavby, dotváří ji“. Stavba tudíž dle přesvědčení žalovaného nepředstavuje z hlediska žalobců imisi nepřiměřenou místním poměrům.

Další námitka vytýkala závaznému stanovisku MMR, že nevzalo v úvahu naprosto vymykající se charakter Stavby ve srovnání s okolní zástavbou, a to zejména z hlediska výšky a nerespektování svažitosti terénu s tím, že ve skutečnosti jde o bytový, nikoli rodinný dům. K tomu žalovaný uvedl, že třetí ustupující podlaží Stavby odpovídá definici ustupujícího podlaží ve smyslu § 2 písm. p) bod 3 Pražských stavebních předpisů. Zopakoval, že v posuzované věci je třeba brát v úvahu prolínání dvou výškových hladin (hladiny III a IV) a, pokud jde o namítanou excesivní podlažnost, zopakoval, že ve stabilizované ploše se nestanovuje KPP. Pražské stavební předpisy ani neznají pojem „bytový dům“ použitý žalobci. Stavba naopak odpovídá definici „stavby individuálního bydlení“, kterou se rozumí m. j. další stavby pro bydlení, ve kterých více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé rodinné bydlení a jsou k tomuto účelu určeny, a které mají nejvýše tři samostatné byty a nejvýše pět podlaží, z nichž nejvýše čtyři jsou nadzemní. Tvrzení žalobců o následném rozdělení jednotek označil za spekulativní a nepodložené. Výčet domů v okolí, jimiž v závazném stanovisku argumentuje MMR, označil žalovaný za logický, když by naopak bylo nelogické omezit posuzovanou lokalitu „pouze na západní část ulice X v bezprostřední blízkosti záměru bez zohlednění zástavby v celé délce ulice, která je podle platného územního plánu součástí jedné plochy OB a podle výkresu č. 200 Struktura území ÚAP součástí lokality s kódem 327/ X Z(06) 0 0,23 4/6, v níž je typický počet podlaží (90 % percentil) 4 a maximální počet podlaží 6“.

Žalobci v podané žalobě uvedli, že Stavba sousedí na západní straně s nemovitostmi ve vlastnictví žalobců, mezi které patří Dům žalobců. Ten má jedno nadzemní a jedno podzemní patro. Stavba naopak má do značné míry Dům žalobců zastiňovat, přičemž míra zastínění je o to větší, když obě stavby umístěné na severním svahu od jihu zastiňuje příkrý svah se vzrostlým lesním porostem. Dům žalobců má jedinou prosluněnou obytnou místnost umístěnou v podzemním podlaží cca o 10 m níže, než činí výška horní hrany atiky Stavby. Tím dle žalobců dojde k podstatnému omezení doby proslunění Domu žalobců, hluboko pod minimální normovou hodnotu.

Žalobci v obecné rovině předeslali, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s jejich odvolacími námitkami, nedostatečně zjistil skutkový stav, v návaznosti na to nesprávně vyložil neurčité právní pojmy, nesprávně aplikoval prováděcí právní předpisy, nezajistil soulad Napadeného rozhodnutí s obecnými požadavky na výstavbu, vybočil z přijatelných mezí správního uvážení, a v důsledku toho vydal nezákonné rozhodnutí. Toto obecné žalobní tvrzení doplnili třemi konkrétními žalobními body.

Pod prvním žalobním bodem žalobci brojili proti dle jejich přesvědčení nepřípustnému snížení doby proslunění. K argumentaci žalovaného v Napadeném rozhodnutí, kterou odmítl jejich námitky proti studii proslunění vypracované doc. K. ke stavu k 1. březnu, žalobci uvedli, že není pravdou, že ke stínění Domu žalobců dochází výlučně Stavbou. Překážku paprskům staví též „bezprostředně přiléhající strmý svah mezi ulicemi X a X, který je navíc zalesněný přibližně 20 m až 30 m vysokými stoletými stromy“. K 1. březnu nevystoupí dle žalobců slunce tak vysoko, aby se paprsky nemusely prodírat k referenčnímu bodu kmeny a korunami těchto stromů. Dále namítly, že i u opadavých stromů mohou být v březnu překážkou kmeny a větve, neboť norma ČSN EN 17037 Denní osvětlení obytných budov definuje překážku jako „cokoliv vně budovy, co zabraňuje přímému pohledu na část oblohy“. Navíc přilehlý svah je podle nich z cca 40 % zalesněn jehličnany (smrky a borovice).

Dle žalobců není požadavek na proslunění obytných místností samoúčelný, neboť sluneční světlo prospívá zdraví. V posuzované věci dle názoru žalobců „dochází vlivem smíšeného lesního porostu ke stínícímu účinku a snížení intenzity záření okolo 50 %. Při takovém snížení intenzity slunečního záření je nutné, aby obytná místnost nebyla prosluněna pouze 90 minut, ale mnohem déle, optimálně po dobu nejméně 180 minut. Proslunění dopadající na referenční bod přes smíšený les daného sponu a vzrůstu po dobu 180 minut odpovídá 90 minutám proslunění bez překážek.“. Jestliže tedy doc. K. vypočetl dobu proslunění na 112 minut, jde o dobu podstatně nižší (neboli při clonění smíšeného lesa neměl doc. K. dospět k době proslunění 112, nýbrž 56 minut, tedy hluboko pod normou předepsanými 90 minutami).

Žalobci konečně poukazovali na aktualizované odůvodnění k § 45 Pražských stavebních předpisů (str. 129) a zdůraznili, že norma ČSN 73 4301 je stále platná (nebyla nahrazena jinou normou, jak tvrdí žalovaný), pouze od srpna 2019 je ji nutno aplikovat nikoliv s normou ČSN 73 0581 ale s normou ČSN EN 17 037.

Jako druhý žalobní bod žalobci namítli ztrátu solárních zisků. Žalobci uvedli, že při výstavbě Domu žalobců hleděli na požadavky zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií a souvisejících prováděcích předpisů, aby vytvořili energeticky úspornou budovu. Brali proto významně v úvahu „pasivní solární zisky, které jsou vytěžovány prostřednictvím slunečního záření procházejícího skrze prosklené plochy. S tímto cílem také žalobci investovali do rozměrného prosklení západní fasády, které mělo zajišťovat výraznou akumulaci tepelných solárních zisků.“ Při nadměrném zastínění západní fasády proto podle nich dojde ke značné ztrátě tepelných solárních zisků a energetické bilance domu. Žalobci mají legitimní očekávání, že příslušné správní orgány budou aplikovat právní předpisy týkající se hospodaření s energiemi nejen při povolování nových staveb, ale též „ve smyslu ochrany dosažené účinnější energetické bilance staveb již existujících“. Pokud tudíž správní orgány uvedly k obdobné odvolací námitce, že právo na solární zisky stavby není nikde zaručené, resp. za situace, kdy proslunění domu neklesá pod normové hodnoty, nemohou žalobci požadovat zachování dosavadních solárních zisků a případně budou muset vytápění upravit, odporuje podle žalobců tento přístup smyslu uvedené legislativy a mezím přijatelného správního uvážení o námitce občanskoprávní povahy.

Žalobci zdůraznili, že Stavba nemá vyrůst na nezastavěném pozemku, ale nahradit dosavadní rodinný dům č. p. X. Žalobci nemohli předpokládat, že tento dům bude nahrazen Stavbou charakteru bytového domu, která několikanásobně předčí objem dosavadního rodinného domu. Podle nich se správní orgány nevypořádaly s touto skutečností dostatečně ani po linii veřejnoprávní (veřejný zájem na energetické úspornosti stávající stavby), ani soukromoprávní (imise zastíněním a související omezení vlastnického práva žalobců).

Pod třetím žalobním bodem žalobci namítali porušení principů výstavby ve stabilizovaném území. Dle žalobců je Stavba „hmotově naddimenzována a porušuje principy přípustné výstavby ve stabilizovaném území“. Při odmítnutí související odvolací námitky žalovaný i MMR jako nadřízený orgán územního plánování podle žalobců nepostupovali nestranným způsobem při výkladu neurčitých právních pojmů jako např. „zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury“ či „rozsáhlá stavební činnost“ nebo „ustupující podlaží“.

Žalobci vytýkají MMR, že porovnává Dům žalobců a Stavbu co do zastavěné plochy, která je srovnatelná, ale neuvádí, že prvně jmenovaný objekt je dvojpodlažní, zatímco druhý čtyřpodlažní. Obestavěný prostor Stavby je tak zhruba dvakrát větší než u Domu žalobců, třikrát větší než u průměrné stavby v dané stabilizované lokalitě a dokonce pětkrát větší než u odstraněného dosavadního rodinného domu.

Dále se dle názoru žalobců MMR odchýlilo v závazném stanovisku od dosavadní rozhodovací praxe, když v rozporu se svým stanoviskem ze dne 7. 8. 2019, čj. 29684/2019-81-2, neposuzovalo ve stabilizovaném území hodnoty HPP (hrubé podlažní plochy) a KPP (koeficient podlažních ploch) a bralo je jen jako přibližný odhad stavebníka. K obdobnému přístupu žalovaného pak žalobci namítli, že skutečnost, že ve stabilizovaném území nebyly předepsány parametry KPP a HPP, „neznamená, že pomocí nich nelze kvantifikovat intenzitu využití funkční plochy povolované stavby a porovnat ji s intenzitou využití ploch u stávající zástavby“. Žalovanému dále mohlo být na první pohled zřejmé, že porovnáním HPP a KPP u Stavby se stávající zástavbou v území vyjde najevo, že nejsou dodrženy princip zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury a princip nepřípustnosti rozsáhlé stavební činnosti ve stabilizovaném území. Dle žalobců by průměrná hodnota KPP předmětného území odpovídala kódu míry využití území B až C (rodinné domy), Stavbě by odpovídal kód využití D až E (typický pro „viladomy“ či „činžovní vily“).

Jestliže v posuzované věci navazuje na stabilizované území jediná rozvojová plocha s kódem míry využití OB-A (nejmenší možná intenzita využití), do které by dle žalobců jistě nebylo možno umístit dům velikosti plánované Stavby o čtyřech podlažích (jemuž by odpovídal kód OB-D až OB-E), odporuje takový postup ustálené rozhodovací praxi MMR, podle níž se o rozsáhlou stavební činnost jedná tehdy, pokud by obdobnou stavbu se srovnatelnými rozměry nebylo možné umístit ani v přímo navazujících rozvojových plochách.

Podle žalobců ignoruje žalovaný judikaturu k výkladu předmětných neurčitých právních pojmů (konkrétně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2017, čj. 7 As 143/2017 - 75, k pojmu rozsáhlá stavební činnost). Dále měli za to, že si žalovaný mylně vyložil Pražské stavební předpisy, pokud jde o stavby ve svahu a prolínání dvou přípustných výškových hladin staveb, když připustil, že na patě svahu může stavba překračovat běžnou výšku v lokalitě. Podle žalobců by naopak stavba ve svahu měla svah kopírovat, tedy její relativní výška by měla být více méně konstantní, zatímco její absolutní výška by se měla směrem dolů po svahu schodovitě snižovat. Upřesnili, že „není z hlediska výškové úrovně problematická výška v uliční čáře (2 NP) ale to, že poslední podlaží je směrem od severu nedostatečně ustoupené a působí hmotově nepřiměřeným věžovitým dojmem (4 NP). Jinak řečeno, poslední podlaží by mělo od severu ustupovat mnohem více, aby při pohledu ze severu budova působila dojmem nikoliv čtyřpodlažní ale pouze třípodlažní budovy (3 NP).“.

Žalobci dále rozporovali závěr, který žalovaný činí z Územně analytických podkladů hl. m. Prahy (dále jen „ÚAP HMP“), když uvedl, že v dané lokalitě je typický počet podlaží (90 % percentil) čtyři a maximální počet podlaží 6. Podle žalovaných je v ÚAP HMP v tomto ohledu chyba, protože z ostatních územně analytických podkladů naopak vyplývá, že typický počet podlaží (90 % percentil) v dané lokalitě odpovídá třem podlažím (nikoliv čtyřem) a pouze bytový dům na pozemcích parc. č. X a X v k. ú. V. se 16 bytovými jednotkami má podlaží pět (nikoliv šest). Navíc, význam uvedeného bytového domu se 16 jednotkami je dle žalobců pojímán ze strany žalovaného i MMR nesprávně, když měli za to, že Stavba ve srovnání s tímto objektem nemůže představovat nepřiměřeně rozsáhlou stavební činnost. Dle žalobců je však tento bytový dům „v kontextu okolní zástavby jedinou výjimkou a naprostým extrémem“, přičemž povolením Stavby dojde následně k nezadržitelné přestavbě předmětného území a popření smyslu stabilizovaného území (nejde o plochu přestavby).

Žalobci dále nesouhlasili se závěrem žalovaného, který neshledal nutným posoudit výšku a hmotu Stavby při pohledu ze severu s odkazem na to, že není na tuto stranu zástavby z veřejného prostranství vidět. Dle žalobců však je na tuto linii zástavby od severu vidět z „přilehlé komunikace č.p. X1 ve vlastnictví hl. m. Prahy, při jízdě železnicí, z jižní fronty ul. X, z protější základní školy atd.“ Zachování výškové a urbanistické struktury navíc podle jejich názoru nelze vázat pouze na pohledy z veřejných prostranství, když je zástavba od severu vidět ze zahrad a soukromých domů, včetně zahrady žalobců.

Žalobci v neposlední řadě považovali za mylnou několikrát v Napadeném rozhodnutí opakovanou pochybnost o námitce, že případná zvýšená míra intenzity zástavby v předmětné lokalitě se může přímo dotknout vlastnických práv a oprávněných zájmů žalobců. Žalobci byli přesvědčení, že „[h]odnota nemovitých věcí (materiální stránka) a pohoda bydlení (duchovní stránka), jsou nepochybně přímo odvozeny od kvality okolního prostředí a závisí mimo jiné na zachování sociálních a urbanistických hodnot v daném území“.

Závěrem žaloby shrnuli, že obě správní rozhodnutí musí být ze shora uvedených důvodů zrušena, předmětný stavební záměr musí být zredukován a v novém řízení podroben přísnějšímu posuzování tak, aby se dostal do souladu s obecnými požadavky na výstavbu a nezasahoval nepřiměřeným způsobem do vlastnických práv žalobců. Zřetel by měl být správními orgány vzat na všechny specifické okolnosti dané lokality (severní expozice pozemku, příkrý zalesněný svah na jihu) a na skutečnost, že Stavba nemá vyrůst v místě proluky, ale na místě odstraněného rodinného domu, jehož parametry do značné míry předurčily legitimní obvyklé užívání Domu žalobců. Stavební úřad by dle žalobců měl posuzovat parametry stavebního záměru nikoliv pouze jednotlivě a odděleně, ale také současně v jejich společném působení na Dům žalobců, neměl posuzovat zvlášť zastavěnou plochu a zvlášť výšku Stavby, ale dohromady celou její hmotu včetně dopadu na zastínění, obvyklé užívání a hodnotu Domu žalobců.

Dne 4. 6. 2021 pak žalobci předložili soudu znalecký posudek č. 26/2021 vypracovaný Vysokým učením technickým v Brně, Fakultou stavební (dále jen „Znalecký posudek“), týkající se doby proslunění Domu žalobců při zohlednění stínícího efektu přilehlého zalesněného svahu, z nějž má vyplývat, že se doba proslunění podle příslušné technické normy sníží na 46 minut (normová hodnota je alespoň 90 min). Znalecký posudek zároveň konstatuje, že jak studie doc. K., tak Ing. P. a Ing. P. neberou v potaz stínící vliv vzrostlého porostu a vycházejí z tloušťky příslušného okenního ostění v Domě žalobců 45 cm, a nikoli reálných 50 cm.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 21. 6. 2021 setrval na závěrech uvedených v odůvodnění Napadeného rozhodnutí a navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný nejprve ke Znaleckému posudku předloženému žalobci soudu sdělil, že ač byl vypracován až dva měsíce po skončení správního řízení, jeho obsahem žalobci argumentovali již v odvolání, přičemž žalovaný se k těmto argumentům vyjádřil a na svých závěrech setrvává.

Co se týká otázky proslunění, žalovaný dále připomněl, že české technické normy (ČSN) nejsou obecně závazné, normou udaný postup je doporučený a Pražské stavební předpisy na normu týkající se proslunění neodkazují, závazná tudíž není. Podle něj bylo v řízení prokázáno (studie doc. K., studie Ing. K.), že nedojde ke snížení proslunění v obytné místnosti v Domě žalobců pod normové hodnoty.

K tvrzenému vyššímu stínícímu účinku vzrostlého lesa a zeleně žalovaný setrval na argumentaci v Napadeném rozhodnutí, že les jižně od komunikace X nelze považovat za stínící překážku, neboť jeho porost prokazatelně tvoří opadavé stromy, přičemž ani k 1. ani 21. březnu nejsou stromy ještě olistěny. Nelze jej považovat za stínící překážku ani s ohledem na jeho polohu ve vztahu ke stavbě Domu žalobců (jižně) a vzdálenosti k jejich pozemku. Tvrzení žalobců o stínícím účinku lesního porostu zůstalo dle žalovaného jen v rovině tvrzení, žalobci jej ve správním řízení nedoložili relevantním posudkem nebo studií.

K druhému žalobnímu bodu, tj. tvrzené ztrátě solárních zisků v Domě žalobců, žalovaný uvedl, že je oprávněn si učinit úsudek o takovéto námitce občanskoprávní povahy, přičemž nepřekročil meze správního uvážení. V Napadeném rozhodnutí uvedl, že Stavba respektuje stavební čáru stávající zástavby směrem k uliční čáře, je navrhována v obdobné „hloubce“ jako je Dům žalobců, který byl rovněž postaven v místě odstraněného domu o menší zastavěné ploše. Jelikož lze posoudit soulad Stavby s charakterem území a bylo prokázáno, že nedochází k poklesu proslunění v Domě žalobců pod normové hodnoty, nemohou žalobci v zastavěném a v zastavitelném území oprávněně požadovat zachování „solárních zisků ze západní fasády“ svého domu. Nejedná se tak dle žalovaného o imisi nepřiměřenou místním poměrům.

Rekapituloval, že žalobci nemají nárok na absolutní neměnnost poměrů v území. Pokud solární zisky „nejsou zajištěny nějakým zřízeným věcným oprávněním (věcné břemeno, resp. služebnost) nelze samo omezení solárních zisků považovat za zásah do práva“. Podle žalovaného u žalobců nejde o absolutní ztrátu solárních zisků a nejedná se ani o prokázané omezení solárních zisků podstatně omezující nebo znemožňující obvyklé užívání Domu žalobců.

Ohledně třetího žalobního bodu, resp. namítaného porušení principů výstavby ve stabilizovaném území, žalovaný předeslal a zdůraznil, že není zřejmé, jak jsou žalobci jejím uplatněním přímo dotčeni na svých vlastnických nebo jiných věcných právech k pozemku nebo stavbě, když přímou dotčenost ve svých námitkách, v rozporu s § 94n odst. 3 stavebního zákona, nedeklarují (přitom žalovaný poukázal na názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 11. 4. 2014, čj. 5 As 92/2013 - 51).

Rovněž vypíchl, že závazné stanovisko MMR bylo pro žalovaného závazné a nepřísluší mu jakkoliv jej zpochybňovat či rozporovat. MMR dle žalovaného posuzovalo Stavbu nejen z hlediska zastavěné plochy, ale zabývalo se i její hmotou („obestavěné prostory“), posuzovalo a porovnávalo ji s hmotou sousedních staveb. Žalovaný přitom z tohoto závazného stanoviska citoval.

Skutečnost, že původní, nyní již odstraněná, stavba (rodinný dům č. p. X) byla menší, neznamená, že by ji nemohla nahradit Stavba svými rozměry větší, „zejména když se svou hmotovou strukturou (dvě plnohodnotné nadzemní podlaží, třetí ustupující) nevymyká okolní zástavbě“. Žalovaný podotknul, že i Dům žalobců o ploše 252 m2 nahradil původní menší objekt o ploše cca 100 m2.

Pokud jde o namítaný odklon MMR od jeho dřívější rozhodovací praxe, žalovaný zdůraznil, že žalobci argumentují v tomto ohledu pouze jediným odlišným stanoviskem MMR, jehož obsah není žalovanému znám. V projednávané věci je dle žalovaného podstatné, že Stavba je navržena ve stabilizovaném území v ploše, pro kterou v územním plánu není stanoven KPP, proto se u ní požadavek KPP neposuzoval a výpočet provedený stavebníkem, který ale z uvedeného důvodu nebylo třeba dokládat, MMR věcně nepřezkoumávalo, i když zmínilo jeho zřejmou nesprávnost. I ve vztahu k obsahu pojmu „rozsáhlá stavební činnost“ dospělo MMR v případě Stavby přezkoumatelným způsobem k závěru, že se o rozsáhlou stavební činnost v daném území nejedná.

Žalovaný je přesvědčen, že rovněž zdůvodnil, proč se v případě Stavby o rozsáhlou stavební činnost nejedná, poukázal přitom i na podobnost rodinného domu na pozemku parc. č. X v k. ú. V., u něhož „směrem do zahrady 1. PP (stejně jako u předmětného stavebního záměru) částečně vystupuje nad terén a má 2 NP + obytné podkroví“.

K námitce rozporující dvě výškové hladiny u staveb ve svahu žalovaný s odkazem na Napadené rozhodnutí doplnil, že výška Stavby byla stanovena a začleněna do výškových hladin včetně posledního podlaží, které je ustupující, přičemž vyšel z ustálené rozhodovací praxe a přihlédnul k výkladu § 25 Pražských stavebních předpisů. Pro navržené ustupující podlaží není uplatňováno ustanovení § 27 odst. 2 Pražských stavebních přepisů, které umožňuje přesně specifikované ustupující podlaží vystavět nad maximální regulovanou výšku. Z žádného ustanovení Pražských stavebních předpisů dle názoru žalovaného nevyplývá, že „hmota domu musí „uskakovat“ podlažími tak, aby co nejvíce kopírovala svažitý terén“. Ustoupené podlaží u Stavby splňuje definici ustoupeného podlaží dle § 2 písm. p) bod 3. uvedeného nařízení, a proto požadavek žalobců, že „poslední podlaží by mělo od severu ustupovat mnohem více“, nemá oporu v právním předpise.

Pokud jde o namítanou chybu v ÚAP HMP, žalovaný odkázal na § 26 a § 2 písm. h) Pražských stavebních předpisů s tím, že ÚAP HMP jsou podkladem (nikoli regulativem) pro stanovení charakteru okolní zástavby. Podle žalovaného není důvod, aby nepřihlédl k tomu, že posuzované území je součástí uvedené lokality s kódem 327/ U Potoka Z(06) 0 0,23 4/6. Naopak, žalobci nejsou odborně nadáni zpochybňovat stanovení lokality ani údaje uvedené v kódu lokality. Zdůraznil, že celkovým počtem podlaží jsou míněna pouze nadzemní podlaží včetně podlaží podkrovních a ustupujících, což rovněž Stavba splňuje, avšak údaj o podlažnosti v ÚAP HMP nemá pro posouzení záměru žádný význam. V § 25 Pražských stavebních předpisů je totiž podle přesvědčení žalovaného jednoznačně stanoveno, že „výškové hladiny se definují stanovením závazné maximální a minimální regulované výšky budov nebo stanovením minimálního a maximálního počtu podlaží. V ustanovení § 25 odst. 2 [Pražských stavebních předpisů] však jsou definovány jen minimální a maximální výšky budov, žádný min. a max. počet podlaží uveden není.“. K řadám podlažnosti v ÚAP HMP nejsou přitom přiřazena čísla výškových hladin. Regulativ počtu podlaží není možné použít pro posuzování záměrů také proto, že nikde není stanoveno, jakou výšku má podlaží (aby bylo možné z rozsahu výšek v metrech vypočítat počet podlaží). Pouze v historických jádrech obcí, což není případ Stavby, se závazně přihlíží též k počtu podlaží (plus střešní krajině). Žalovaný rovněž dovozuje, že pojem podlažnost je již zapracován v Pražských stavebních předpisech do limitu výšek.

Dále žalovaný oponoval tvrzení žalobců, že umístěním Stavby dojde k přestavbě charakteru daného území. Stavba dle něj “svým vzhledovým uspořádáním i hmotovými poměry není žádným extrémním netypickým řešením, v jejím bezprostředním okolí se již nyní nachází několik obdobných staveb (na pozemcích parc. č. X, parc. č. X a X, parc. č. X a X, vše v k. ú. V.)“. Rozhodně správní orgány neodvozovaly při posuzování výškových a objemových parametrů Stavby své závěry jen od jediné stavby v okolí.

K požadavku žalobců na posouzení výšky a hmoty Stavby od severu nad rámec odůvodnění Napadeného rozhodnutí uvedl, že pohledy dokumentující začlenění Stavby do stávající zástavby se dokládají „pro potřeby posouzení stavebního záměru z tohoto hlediska stavebním úřadem, nikoliv pro účastníky řízení a už vůbec ne pro cestující ve vlaku či žáky a učitele školy nebo pozorovatele ze vzdálené ulice“. Je přitom na stavebním úřadu, aby posoudil, jaké pohledy jsou pro posouzení začlenění stavby do zástavby nutné, právní předpisy neukládají povinnost doložit pohledy ze všech světových stran. Žalovaný nepopírá, že na severní fasádu Stavby je vidět i ze zahrady žalobců, ale ta nepatří pod veřejné prostranství, stejně jako žalobci zmiňované zahrady privátních domů. Žádní další vlastníci okolních domů nadto proti Stavbě nebrojili.

Osoba zúčastněná na řízení 1 ve vyjádření ze dne 7. 9. 2021 sdělila, že plně souhlasí se způsobem, jakým se žalovaný vyjádřil k jednotlivým žalobním bodům. Dále se konkrétněji věnovala pouze prvnímu žalobnímu bodu (proslunění Domu žalobců).

Ke Znaleckému posudku uvedla, že má za to, že jeho předložení ze strany žalobců až v této fázi soudního řízení a zadání posudku formulované žalobci svědčí o jejich zjevně obstrukčním postupu, jehož jediným cílem je prodloužení celého stavebního řízení. Pozastavila se nad tím, že znaleckému ústavu žalobci zadali posoudit „[v]liv okolního vzrostlého porostu na snížení možné doby proslunění“ Domu žalobců. To má podle ní odporovat platným normám a zavedené praxi, podle nichž se vzrostlý porost jako souvislá překážka při výpočtu doby proslunění nezahrnuje.

O účelovosti zadání Znaleckého posudku žalobci má podle stavebníka svědčit skutečnost, že sami žalobci, když stavěli Dům žalobců, si nechali v roce 2013 zpracovat studii, kterou ve svém stavebním řízení dokládali, že jejich dům je dostatečně prosluněn a má dostatek denního osvětlení. Pro výpočet proslunění Domu žalobců přitom jakýkoli vzrostlý porost jako překážku proslunění neuvažovali. Avšak pro posouzení vlivu záměru stavebníka tento porost jako trvalou překážku nyní používají a znalci svým zadáním ukládají, aby jej do výpočtu zahrnul.

Osoba zúčastněná na řízení 1 připomněla, že v předmětném správním řízení ohledně její Stavby již byly vypracovány tři studie oslunění nebo denního osvětlení různých autorů (dvě zadával stavebník, jednu žalobci), přičemž ani jedna neuvažuje vliv vzrostlého porostu na výpočet těchto veličin. Přitom doplnila, že „doc. K. je dokonce jednou z vůdčích odborných osobností v oblasti osvětlení s rozsáhlou akademickou a publikační činností v oboru a v historii byl členem normalizační komise, která normy osvětlení a oslunění tvořila“. Shrnula, že kdyby bylo běžné vzrostlý porost jako překážku pro tyto účely uvažovat a zahrnout ji do výpočtu, jistě by tak učinil alespoň některý ze zpracovatelů těchto studií.

Pokud měli žalobci za to, že okolní vzrostlý porost měl být ve správním řízení týkajícím se Stavby zohledněn (ačkoli to neučinil ani jeden z odborníků zpracovávajících tři předložené studie), měli a mohli tuto skutečnost vznést v rámci správního řízení, přičemž dle stavebníka by se pak již ve správním řízení prokázalo, že vzrostlá zeleň se jako stínící překážka dle platných norem a dlouhodobé praxe nezohledňuje. Odkázal na článek doc. K. publikovaný v časopise Světlo, nazvaný „Význam činitelů při výpočtech ve stavební světelné technice“, který uvádí: „Za stínící překážky se zpravidla považují budovy, inženýrské stavby a terénní útvary. Uvažování vzrostlé zeleně jako překážky pro přístup denního světla je méně obvyklé, protože listnaté stromy jsou v zimním období bez listí, takže nestíní, a v letním období působí zeleň naopak spíše příznivě, protože brání nadměrnému přístupu slunečních paprsků. Zadání rozměrů stínící překážky tvořené vzrostlou zelení do výpočtu by bylo také velmi problematické, protože tvary korun stromů jsou složité, během času se mění a je obtížné je geometricky zaměřit a popsat.“. Stejnou definici překážky uvádí dle stavebníka Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, když konstatuje: „Za stínicí překážky se zpravidla považují budovy, inženýrské stavby a terénní útvary.“. Nadto se podle něj porost dá odstranit nebo upravit, nejde tudíž o překážku trvalého rázu.

Dále upozornil stavebník na to, že jej žalobci v e-mailu ze dne 12. 1. 2019 požádali, aby neodstraňoval ovocné stromy a ořešák, které stály na jeho pozemku poblíž pozemku žalobců, neboť dle jejich vyjádření „[v] létě poskytuje příjemný stín“. Ani tyto stromy přitom do studií proslunění nebo osvětlení nikdo nezahrnul. Kladl (si) v této souvislosti otázku, zda by v případě, že by byly ořešák a ovocné stromy do výpočtu proslunění zahrnuty, se po jejich pokácení musela udělat nová studie. Na druhou stranu, nově (v budoucnu) vzrostlá zeleň se dle stavebníka také nepokácí, aby byla splněna norma. Proto se do výpočtů proslunění nezahrnuje a nebere se jako souvislá překážka.

Dále namítl, že celá konstrukce Znaleckého posudku je postavena na pouhém odhadu, nikoli na přesném zaměření (které u zeleně není možné). Odhaduje výšku porostu, složení lesa, černých pixelů nebo prostup světla porostem. Stavebník připustil, že Znalecký posudek „sice vyhověl zadání žalobců posoudit možný vliv vzrostlého porostu, ale samo zadání posudku je chybné a posudek v kontextu zavedené praxe v oboru, všeobecně přijímanému postoji odborné veřejnosti a účelu a znění norem vůbec neobstojí a nelze se jím jako relevantním podkladem řídit“. Soud by proto neměl s odkazem na § 52 odst. 1 s. ř. s. z tohoto důkazu vycházet.

Stavebník rovněž doplnil, že nová Evropská norma ČSN EN 17037 představuje pro mnohé členské státy naprosté novum v oblasti oslunění, ale v Československu platily normy v této oblasti od 60. let minulého století. Nová norma má dokonce být mírnější než předchozí, ryze tuzemské. Dle stavebníka nebylo účelem nové normy zavést nejpřísnější možnou regulaci, proto také nepřinesla extenzivnější výklad slova „překážka“, než bylo doposud v České republice zvykem, a vzrostlý porost nadále nelze brát jako překážku trvalého rázu.

Závěrem připomněl, že i Znalecký posudek dospěl k závěru, že „bez vlivu porostu záměr stavebníka platné normě ČSN EN 17037 vyhoví“.

Žalobci v replice ze dne 13. 9. 2021 k vyjádření osoby zúčastněné na řízení 1 (stavebníka) odmítli, že by se chovali obstrukčně. Přestože stavebníka vyzvali k setkání již v prosinci 2018, projekt Stavby jim představil až v dubnu 2019, 6 dní před místním šetřením, v rámci kterých proběhly i Velikonoce. Připomněli, že námitku zastínění vzrostlým porostem vznesli již v průběhu správního řízení. Odmítli rovněž stavebníkovu údajnou „hru na city“. Prezentuje se totiž dle jejich slov jako „úspěšný jedinec znalý a protřelý v odvětví investiční výstavby“ a developer, pro něhož Stavba představuje jen jeden z mnoha minulých a budoucích investičních záměrů.

Pokud jde o Znalecký posudek, uvedli, že v žalobě ani ve znaleckém posudku se netvrdí, že lesní porost tvoří slunečním paprskům souvislou překážku. Zpracovatel posudku stínící efekt této překážky snižuje na 57,8 %, tedy pojímá lesní porost jako překážku perforovanou. Dále rozporovali tvrzení stavebníka, že les není překážkou trvalou, neboť jeho trvalost je srovnatelná s budovami (těžba po 80 až 120 letech u jehličnanů a 120 až 150 letech u listnatých stromů). Úpravy lesa mají zajišťovat, „aby hladina korun stromů zůstala co nejvíce sevřená a propouštěla co nejméně světla“. Normy navíc dle žalobců neznají pojmy jako „souvislá překážka“ nebo „trvalá překážka“. Od roku 2018 normy definují jako překážku „cokoliv vně budovy, co zabraňuje přímému pohledu na část oblohy“. Kmeny, větvě a jehličí stromů při pohledu na oblohu dle žalobců definici překážky beze sporu naplňují a část oblohy zakrývají. Jestliže stavebník s odvoláním na jím vybrané zdroje tvrdí, že „je velice obtížné stromy a vzrostlou zeleň do výpočtu zahrnout“, žalobci tomu přisvědčují, nicméně zpracovatel posudku (erudovaný znalecký ústav) se dle jejich názoru s tímto obtížnějším úkolem „dokázal vypořádat na špičkové úrovni, a to zcela transparentním a snadno přezkoumatelným způsobem“.

Dále zdůraznili, že ČSN EN 17037 uvádí, že metodika používající počítačový program „musí mít grafický modul, který umožňuje generovat zobrazení výhledu z kontrolního bodu“, tedy neříká nic o tom, že by se zobrazení skutečného výhledu mělo jakkoli modifikovat, resp. se část zobrazení měla odstranit či zanedbat.

Jestliže stavebník poukázal na to, že při samotné výstavbě Domu žalobců nebyl stínící efekt lesa vzat v úvahu, žalobci jednak namítli, že tato skutečnost by mohla jít k tíži zpracovatele příslušné studie nebo stavebního úřadu, nikoli k jejich tíži, a dále, že vzrostlý porost je z hlediska žalobců problematický až v kombinaci se Stavbou.

K vyjádření žalovaného žalobci nejprve uvedli, že žalovaným akcentovaná nezávaznost norem v oblasti proslunění jde proti smyslu § 76 odst. 2 stavebního zákona a § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), jež má stavební úřad a žalovaný vzít v úvahu. Podle nich norma ČSN EN 17037 „zavádí 1,5 hodiny jako minimální, tedy nejkratší možnou délku doby proslunění, když za střední tedy obvyklou a kýženou dobu proslunění bytu norma považuje 3 hodiny“.

Z důkazních prostředků předložených žalobci má jednoznačně vyplývat, že les na svahu jižně od Domu žalobců tuto budovu zastiňuje. Již v odvolacím řízení uplatnili argumenty směřující k tomuto závěru.

Podle žalobců to měl být žalovaný, kdo na základě toho měl sám nechat vypracovat oponentní studii nebo přímo znalecký posudek. Namísto toho žalovaný stanovil žalobcům velmi krátký termín pro seznámení se s podklady rozhodnutí a stanovil jim lhůtu pro připomínky pouhých 10 dní, čímž jim poskytnul efektivní dobu k opatření oponentní studie na pouhé 4 pracovní dny od seznámení se s podklady. Proto v tak krátké době nemohli žalobci znalecký posudek opatřit.

Ani problematiku solárních zisků dle názoru žalobců neposoudil žalovaný dostatečně z pohledu jak veřejného, tak soukromého práva (§ 76 odst. 2 stavebního zákona a § 1013 odst. 1 občanského zákoníku). Připustili, že české veřejné právo regulaci této otázky dosud příliš neřeší. Upozornil nicméně na existenci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/31/EU, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/27/EU a směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/844, které byly platné a závazné pro Českou republiku v době vydání Napadeného rozhodnutí a měly by se tak promítnout do rozhodovací praxe dotčených správních orgánů.

Jestliže pak žalovaný konstatoval, že mu není znám obsah žalobci zmiňovaného stanoviska MMR (odlišného, co do koeficientů HPP a KPP), žalobci připomněli, že jej připojili k žalobě.

Dále poukázali na § 20 odst. 1 Pražských stavebních předpisů, z nějž má plynout, že při umisťování stavby není relevantní jen pohled z veřejných prostranství. Správní orgán dle jejich názoru „měl správně posoudit začlenění stavby do stabilizovaného území ze všech světových stran, měl porovnat společný účinek půdorysných rozměrů povolené stavby a její výšky s okolními stavbami a posoudit dopad povolené stavby na veřejné zájmy i zájmy žalobců“, což však učinil nedostatečně.

Na jednání konaném dne 17. 9. 2021 strany setrvaly na svých procesních stanoviscích. Žalovaný navrhl, aby Znalecký posudek nebyl jako důkaz připuštěn, neboť nebyl podkladem pro Napadené rozhodnutí, a dále uvedl, že s účinností od 8. 11. 2018 byla regulace proslunění v Pražských stavebních předpisech zrušena.

Soud v rámci jednání provedl následující důkazní prostředky:

K obsahu technických norem soud provedl k důkazu žalobci navrhovanou normu ČSN 73 43 01 Obytné budovy ve znění změn Z1, Z2, Z3, Z4, konkrétně část 4.3 týkající se Proslunění (důkaz č. 10), normu ČSN EN 17 037 Denní osvětlení budov (titulní strana) (důkaz č. 11), Tabulku A.6 – doporučená doba proslunění dle normy ČSN EN 17037 (důkaz č. 20), Termíny a definice dle normy ČSN EN 17037 (důkaz č. 23), D.3 Metoda využívající počítačový program dle normy ČSN EN 17037 (důkaz č. 24). Osoba zúčastněná na řízení 1 k tomu dále upozornila na bod 3.19 Termínů a definic dle normy ČSN EN 17037 a akcentovala její doporučující charakter.

Soud dále k otázkám souvisejícím s prosluněním provedl k důkazu žalobci navrhované schematické znázornění stínícího efektu přilehlého zalesněného svahu mezi ulicemi X a Y na Dům žalobců dne 1. března ve 13.00 hod. (důkaz č. 6), fotografii přilehlého zalesněného svahu pořízená z místa referenčního bodu Domu žalobců dne 28. února ve 13.00 hod. (důkaz č. 7), písemné vyjádření lesního J. J., zástupce Lesů hl. m. Praha, k druhové skladbě lesního porostu na přilehlém svahu (důkaz č. 8), pohled na západní fasádu Domu žalobců s rozměrným prosklením (důkaz č. 12) a půdorysy 1.PP a 2. NP Domu žalobců (důkazy č. 21 a 22). K otázkám souvisejícím s prosluněním dále k důkazu provedl studii proslunění a denního osvětlení k Domu žalobců z roku 2013, článek Význam činitelů při výpočtech ve stavební světelné technice, doc. Ing. J. K., Ph.D., Časopis Světlo 2008/3: dokument Denní osvětlení budov (TP 1.8.8), ČKAIT, strana 21, odstavec 4.4.1 Světelně technické vlastnosti stínicích překážek, dostupné na webové stránce https://profesis.ckait.cz/dokumenty-ckait/tp-1-8/tp-1-8-8/ a článek Hodnocení proslunění budov podle ČSN EN 17037, 15. 3. 2021, doc. Ing. J. K., Ph.D., strana 6, odstavec Závěr, dostupné na webové stránce https://stavba.tzbinfo.cz/denni-osvetleni-a-osluneni/21986-hodnoceni-prosluneni-budov-podle-csnen-17037, (oba cit. dle stavu k 17. 9. 2021), to vše předložené osobou zúčastněnou na řízení 1.

K otázkám spojeným s třetím žalobním bodem pak soud k důkazu provedl žalobci navrhované odborné posouzení stavebního záměru ve stabilizovaném území na pozemcích parc. č. A a B v k.ú. V. z hlediska souladu s charakterem zástavby vypracované Ing. arch. V. Š., Ph.D., autorizovaná architektka ČKA v oboru architektura, doktorka v oboru urbanismus a územní plánování (důkaz č. 13), stanovisko MMR Zn. X ze dne 7. 8. 2019 s vyznačenými pasážemi na str. 7/9 (důkaz č. 14), výřez hlavního výkresu ÚP SÚ HMP s vyznačenou rozvojovou plochou OB-A v okolí předmětné stabilizované plochy (důkaz č. 15), určování výšky staveb ve svahu dle Pražských stavebních předpisů (důkaz č. 16) a podlažnost v předmětném území 327/U Potoka dle ÚAP HMP (důkaz č. 17).

Soud provedl k důkazu také žalovaným předložené podklady, konkrétně print screen dvou žalovaným předložených leteckých snímků v aplikaci WebGIS Praha z roku 2020 ke složení porostu z vegetačního a mimo vegetační období, printscreen dvou žalovaným předložených leteckých snímků v aplikaci WebGIS Praha z roku 2010, katastrální mapu v aplikaci WebGIS Praha, sedm žalovaných předložených snímků fotodokumentace v aplikaci Google, dále žalovaným předložené print screeny ÚAP HMP 2016 – výkres č. 200 Struktura území s legendou, print screen ÚAP HMP 2016 – výkres č. 223 Podlažnosti s legendou.

Soud zároveň považoval za potřebné provést k důkazu Pražské stavební předpisy 2018 s aktualizovaným odůvodněním. Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy, 2018; dostupné na https://www.iprpraha.cz/uploads/assets/dokumenty/psp_aktualizace_2021.pdf, a rovněž tiskovou zprávou k novelizaci Pražských stavebních předpisů dostupné na https://www.iprpraha.cz/proslunenischvaleno (obojí dle stavu k 17. 9. 2021).

Soud naopak zamítl návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem č. 26/2021 vypracovaným Vysokým učením technickým v Brně, Fakultou stavební (Znalecký posudek), který byl navržen k prokázání doby proslunění stávající stavby při zohlednění stínícího efektu přilehlého zalesněného svahu mezi ulicemi X a Y. Z posudku dle žalobců má vyplývat, že v případě realizace povolené stavby se doba proslunění stávající stavby sníží na 46 minut, zatímco normou doporučená minimální hodnota proslunění činí 90 minut; je tudíž navržen ke skutkovému tvrzení žalobců, že se doba proslunění Domu žalobců sníží oproti normové hodnotě zhruba na polovinu. Soud však nepovažoval pro posouzení důvodnosti uplatněných žalobních námitek, resp. pro posouzení zákonnosti Napadeného rozhodnutí v daném ohledu za potřebné provádět důkaz Znaleckým posudkem, resp. výslechem znalce, neboť i pokud by byla skutková tvrzení žalobců snížení hodnot proslunění pod normové hodnoty v důsledku stínění vzrostlým porostem na přilehlém svahu opřená o navrhovaný Znalecký posudek v tvrzeném rozsahu prokázána, toto skutkové tvrzení by z důvodů, jež budou podrobně vyloženy dále v rozsudku, nemohlo ničeho změnit na závěru o tom, že nedodržení normových hodnot samo o sobě realizaci záměru Stavby v daném území nebrání. Soud přitom současně zdůraznil, že důvodem neprovedení navrhovaného důkazního prostředku nemohla být skutečnost akcentovaná žalovaným při jednání; přestože žalobcům nic nebránilo předložit znalecký posudek již v rámci správního řízení, s ohledem na zásadu plné jurisdikce soudního přezkumu v tomto typu řízení nebylo provedení Znaleckého posudku jako důkazního prostředku teprve v řízení před soudem a priori nepřípustné.

Soud rovněž zamítl návrh na provedení důkazních prostředků č. 18 a 19 (e-mail žalobců stavebníkovi ze dne 14. 12. 2018 a e-mail stavebníka žalobcům ze dne 17. 12. 2018), neboť byly navrhovány k tvrzením, která soud nepovažoval pro posouzení důvodnosti uplatněných žalobních námitek a posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí za rozhodné.

Soud pro úplnost konstatoval, že v souladu s ustálenou rozhodovací praxí správních soudů neprováděl dokazování podklady, předloženými stranami, které jsou již součástí správního spisu (důkazy č. 3 až 5 z návrhu žalobců, tj. Napadené rozhodnutí, Prvostupňové rozhodnutí a závazné stanovisko MMR; Studií denního osvětlení z 01/2019, resp. Studií proslunění z 02/2020, jež navrhoval žalovaný).

Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí.

V posuzované věci brojí žalobci podanou žalobou proti Napadenému rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jejich odvolání a potvrdil Prvostupňové rozhodnutí, jímž stavební úřad na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení 1 ve společném územním a stavebním řízení schválil Stavbu. Žalobci se fakticky nespokojili s argumentací, s níž žalovaný v Napadeném rozhodnutí, případně MMR ve svém závazném stanovisku, vypořádali jejich odvolací námitky.

Soud přitom nepřehlédl, že žalobci v úvodní části žaloby v obecné rovině poukazovali na to, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s jejich odvolacími námitkami, nedostatečně zjistil skutkový stav, v návaznosti na to nesprávně vyložil neurčité právní pojmy, nesprávně aplikoval prováděcí právní předpisy, nezajistil soulad Napadeného rozhodnutí s obecnými požadavky na výstavbu, a vybočil z přijatelných mezí správního uvážení.

Soud k takto obecně vznesené žalobní argumentaci podotýká, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel. Nejvyšší správní soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje na skutečnost, že obecně formulované žalobní námitky, které jsou prostým výčtem tvrzených porušení bez uvedení toho, v čem konkrétně se správní orgány dopustily pochybení a jakým způsobem mělo v důsledku toho dojít ke zkrácení práv žalobce, nelze považovat za řádně formulované žalobní body, které by umožňovaly soudní přezkum. Soud se proto těmito námitkami mohl věcně zabývat pouze v rozsahu, v jakém měly svůj předobraz v následně uplatněných třech žalobních bodech.

Pro úplnost přitom soud poznamenává, že pokud se žalobci v podané žalobě omezili na paušální a blíže nerozvedenou poznámku stran tvrzeného nevypořádání se s některými odvolacími námitkami, nezbylo soudu, než v obdobně obecné rovině konstatovat, že Napadené rozhodnutí takovou vadou, jež by jinak obecně byla způsobilá zatížit rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, netrpí.

Správní soudy v minulosti nesčetněkrát judikovaly, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů (či pro nesrozumitelnost) skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2006, čj. 2 As 37/2006 - 63, č. 1112/2007 Sb. NSS), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (rozsudek ze dne 19. 12. 2008, čj. 8 Afs 66/2008 - 71), či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005, č. 689/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným pro nedostatek skutkových důvodů pak může být podle ustálené rozhodovací praxe rozhodnutí pro takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné. Městský soud v Praze v tomto směru pro stručnost odkazuje na závěry vyjádřené mj. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, čj. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 29/2007 - 64. Uvedený přístup vychází z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 35/99, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10).

Dle Městského soudu v Praze však žádná z těchto skutečností v posuzované věci nenastala.

Soud ověřil, že žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí neopomněl reagovat na všechny klíčové námitky uplatněné v průběhu odvolacího řízení. Každou z těchto námitek se žalov