6 As 159/2014 — Nejvyšší správní soud

18 A 80/2020- 65 - text 19 18 A 80/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Sabola a soudců Mgr. Martina Lachmanna a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobce: Česká pošta, s.p., IČO 471 14 983, sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1 proti žalovanému: Český telekomunikační úřad sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9 o žalobě proti rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 17. 9. 2020, čj. ČTÚ-31 799/2019-603 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se žalobou podanou dne 16. 11. 2020 domáhal zrušení rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 17. 9. 2020, čj. ČTÚ-31 799/2019-603 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad žalobce, potvrzeny výroky I. a II. a změněn výrok III. (náklady řízení) rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 26. 6. 2019, čj. ČTÚ-17 245/2019-638/III. vyř. – ThA (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 37a odst. 3 písm. a) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění účinném do 29. 8. 2019 (dále jen „zákon o poštovních službách“), kterého se měl dopustit tím, že v rozporu s § 33 odst. 1 písm. a) téhož zákona neplnil poštovní povinnost způsobem, který je v souladu s potřebami veřejnosti a se základními kvalitativními požadavky, včetně soustavného poskytování informací o základních službách a způsobu jejich užití, a to tak, že jako držitel poštovní licence dne 14. 9. 2018 v rozporu s § 21 odst. 1 vyhlášky č. 464/2012 Sb., o stanovení specifikace jednotlivých základních služeb a základních kvalitativních požadavků na jejich poskytování, ve znění vyhlášky č. 203/2016 Sb. (dále jen „Vyhláška“) u doporučené zásilky s podacím číslem RR593743506CZ (dále jen „Zásilka“) neposkytl službu odnáška zásilek, kterou si p. J.Š., trvalým pobytem XYZ, Olomouc (dále jen „Zákazník“), sjednal na provozovně žalobce 771 00 Olomouc 1, a předmětnou zásilku místo toho uložil na své provozovně 772 00 Olomouc 2, za což mu byla uložena podle § 37a odst. 4 písm. b) zákona o poštovních službách pokuta ve výši 10 000 Kč. 3. Žalobce současně navrhnul, aby soud zrušil rovněž Prvostupňové rozhodnutí. 4. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 17. 9. 2020. II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí) 5. Předsedkyně Rady žalovaného v odůvodnění Napadeného rozhodnutí rekapitulovala předchozí průběh přestupkového řízení a jemu předcházející kontroly a shrnula závěry uvedené v Prvostupňovém rozhodnutí (str. 2 až 6). Následně v Napadeném rozhodnutí reprodukovala námitky uvedené žalobcem v rozkladu proti Prvostupňovému rozhodnutí (str. 6 až 8) a právní rámec rozhodování předsedkyně žalovaného o rozkladu (str. 8 až 10). 6. Předsedkyně Rady žalovaného posléze na str. 11 až 16 Napadeného rozhodnutí vypořádala jednotlivé rozkladové námitky žalobce, přičemž je shledala nedůvodnými. 7. V první námitce žalobce uvedl, že jediným důkazním prostředkem, o který se Prvostupňové rozhodnutí v otázce viny opírá, je interní výpis doručování Zásilky, když Zásilku neměl správní orgán k dispozici. Předsedkyně Rady žalovaného konstatovala, že správní orgán prvního stupně během kontroly zjistil z interního systému žalobce, že Zásilka byla uložena na poště Olomouc 2, namísto pošty Olomouc 1, jak se mělo stát dle se Zákazníkem sjednané služby „odnáška“. Žalobce přitom nepopřel, že by k pochybení došlo, a zároveň dostatečně nevysvětlil, proč byla Zásilka uložena na jiné než sjednané poště (provozovně). Dále uvedla, že žalobce by se dle § 21 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“) mohl vyvinit, pokud by prokázal, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránil. Připomněla, že odpovědnost žalobce je objektivní (bez ohledu na zavinění), tudíž nese odpovědnost za takto zjištěný protiprávní stav, neboť uvedený liberační důvod v řízení neprokázal. Samotnou Zásilku sice neměly správní orgány k dispozici, z interního výpisu žalobce však vyplynulo, že zásilka byla vrácena zpět odesílateli (Katastrální pracoviště Olomouc), a Zákazníkovi tak nebyla vůbec doručena. Předsedkyně Rady žalovaného se ztotožnila se správním orgánem prvního stupně, který dospěl k závěru, že Zásilka nebyla doručována obálkou se zeleným pruhem, na jejíž doručování se vztahuje výjimka ze služby „odnáška“ dle § 25 odst. 1 Vyhlášky. 8. Žalobce dále namítal, že účelem kontroly není opatřovat podklady pro správní řízení, ale zjišťovat, zda kontrolovaná osoba dodržuje povinnosti, které jí vyplývají z právních předpisů. Předsedkyně Rady žalovaného s odkazem na judikatorní závěry Nejvyššího správního soudu uvedla, že není sice primárním účelem kontroly opatřování podkladů pro správní řízení, ale v situaci, kdy je během kontroly zjištěno porušení povinností, má žalovaný možnost udělit pokutu. Takto bylo podle ní postupováno i v případě žalobce, kdy byl dne 10. 1. 2019 sepsán Protokol o kontrole č. 1810-312-00/1K (dále též „Protokol o kontrole“) a na základě zjištěného porušení povinnosti bylo následně s žalobcem jakožto obviněným zahájeno přestupkové řízení. 9. Dále žalobce namítal, že i v rámci kontroly se uplatní zákaz sebeobviňování, a proto při kontrole nemůže správní orgán zjišťovat od kontrolované osoby skutečnosti, které by v přestupkovém řízení od obviněného zjišťovat nemohl. Podle žalobce tak vydáním interního výpisu žalobcem správnímu orgánu prvního stupně v rámci kontroly došlo k porušení zákazu sebeobviňování. Předsedkyně Rady žalovaného odkázala na pravomoci kontrolujícího dle § 8 písm. c) a f) a povinnosti kontrolované osoby dle § 10 odst. 2 a 3 zákona č. 255/2012, o kontrole (kontrolní řád), ve znění zákona č. 183/2017 Sb. (dále jen „kontrolní řád“), z čehož podle jejího názoru vyplývá, že kontrolovaná osoba je povinna poskytnout kontrolujícímu údaje, dokumenty a věci vztahujících se k předmětu kontroly. I s odkazem na odbornou literaturu dospěla předsedkyně Rady žalovaného k závěru, že zásada zákazu sebeobviňování nebyla v případě žalobce porušena, neboť žalobce měl povinnost poskytnout správnímu orgánu prvního stupně během kontroly součinnost, jinak by byl účel kontroly znemožněn. 10. Další námitka poukazovala na to, že během správního řízení správní orgán neprovedl žádné dokazování a omezil se pouze na zjištění učiněná v rámci kontroly. K tomu předsedkyně Rady žalovaného odkázala na § 81 přestupkového zákona s tím, že skutečnosti zjištěné při kontrole mohou být jediným podkladem rozhodnutí o přestupku. Navíc uvedla, že žalobce žádné námitky proti Protokolu o kontrole nevznesl a rovněž ani v přestupkovém řízení neučinil žádné důkazní návrhy. 11. Pokud jde o výrok o pokutě, žalobce v rozkladu namítal, že správní orgán prvního stupně mu přičetl k tíži jeho vyjádření a překroutil jeho skutečné znění, když žalobce v rámci kontroly uvedl, že „[p]ravděpodobně došlo k chybnému přečtení uvedeného údaje o poště“. Žalobce podle předsedkyně Rady žalovaného v přestupkovém řízení nevysvětlil, proč pochybil při doručování Zásilky. Uvedené vyjádření žalobce nebral žádný ze správních orgánů jako přitěžující okolnost, jak se podle předsedkyně Rady žalovaného mylně domnívá žalobce. 12. Předsedkyně Rady žalovaného neshledala důvod pro snížení pokuty ani s ohledem na žalobcem odkazovaná dřívější rozhodnutí žalovaného, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 5 000 Kč. Uvedla, že Napadeným rozhodnutím potvrzovaná pokuta byla uložena „[p]ři samé dolní hranici zákonem stanovené sazby, plně odráží rozsah škodlivého a nežádoucího jednání, kterého se obviněný (tj. žalobce, pozn. soudu) dopustil. Uložená sankce plně odpovídá míře zavinění a významu chráněného společenského zájmu a současně splňuje preventivní a výchovný charakter, jehož má být dosaženo.“. Doplnila, že žalobce uvedenou povinnost neporušil poprvé a závažnost jeho protiprávního jednání zvyšuje skutečnost, že žalobce vrátil Zásilku zpět odesilateli, aniž by sám zjistil své pochybení a zjednal nápravu. Zásilka, kterou představovala úřední písemnost, se tak Zákazníkovi dostala se zpožděním, když ji odesilatel byl nucen doručovat opětovně. 13. V závěrečné části Napadeného rozhodnutí (str. 16 a 17) odůvodnila předsedkyně Rady žalovaného formální změnu výroku III. týkající se paušální náhrady nákladů řízení. III. Žaloba 14. Žalobce své žalobní námitky vtělil do tří žalobních bodů. 15. V prvním žalobním bodě žalobce uplatnil námitky poukazující na nedostatečné zjištění skutkového stavu a absenci dokazování dle správního řádu. 16. Podle žalobcova tvrzení spatřoval žalovaný naplnění skutkové podstaty přestupku v porušení § 7 odst. 1 zákona o poštovních službách, neboť mělo dojít k neposky