1 Afs 88/2013 — Nejvyšší správní soud

3 A 198/2019- 84 - text 19 3A 198/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců JUDr. Jana Ryby a Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobkyně: T.E.P. HOLZ, s.r.o., IČO 27715213 sídlem Školní 574, 696 02 Ratiškovice zastoupená advokátem Mgr. Robertem Jarošem sídlem Štěpánská 644/35, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2019, č. j. MZP/2019/520/1056, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se u Městského soudu v Praze domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vydaného Ministerstvem životního prostředí (dále jen „žalovaný“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“ či „ČIŽP“) ze dne 16. 8. 2019, č. j. ČIŽP/43/2019/5204 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 500 000 Kč za spáchání přestupku spočívajícího ve vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů podle ust. § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (dále jen „zákon o ČIŽP“). Žalobkyně se domáhá zrušení též prvostupňového rozhodnutí. 2. V napadeném rozhodnutí žalovaný nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení a následně se věnoval jednotlivým odvolacím důvodům. Žalovaný nesouhlasí s odvolatelkou (nyní žalobkyně pozn. soudu) stran zániku její odpovědnosti za spáchaný přestupek. Přestože v době rozhodnutí žalovaného od spáchání přestupku uběhlo již šest let a sedm měsíců, je třeba od této doby odečíst ve smyslu ust. § 41 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) dobu, po kterou bylo vedeno soudní řízení v délce 3 let a 3 měsíců. Dle rozhodné právní úpravy účinné ke dni spáchání přestupku (ust. § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP) bylo řízení o uložení pokuty možné zahájit do 1 roku roku ode dne, kdy se inspekce dozvěděla o porušení povinností, nejpozději však do 3 let od doby, kdy k porušení došlo. K protiprávnímu jednání mělo dojít v období od září 2012 do dubna 2013 a správní řízení bylo zahájeno doručením oznámení dne 3. 6. 2013. Byla tak dodržena jak subjektivní, tak objektivní lhůta pro zahájení řízení. Odpovědnost odvolatelky nezanikla ani podle pozdější právní úpravy, tj. podle zákona č. 250/2016, o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen "přestupkový zákon"). Byť odpovědnost za přestupek zaniká uplynutím promlčecí doby (v daném případě v délce 3 let), je třeba vzít v potaz ustanovení § 32 přestupkového zákona, podle nějž se promlčecí doba staví po dobu, kdy se ve věci vedlo soudní řízení správní. Od zahájení řízení do podání správní žaloby uplynula doba 1 roku a 10 měsíců. Dne 11. 5. 2018 nabyl rozsudek právní moci a došlo k přerušení stavění promlčecí lhůty. Dne 23. 8. 2018 bylo rozhodnutím žalovaného původní prvostupňové rozhodnutí zrušeno a ČIŽP dne 11. 3. 2019 vydala nové rozhodnutí, jež bylo zrušeno a následně bylo vydáno rozhodnutí prvostupňové. Do vydání rozhodnutí žalovaného tak uběhla lhůta 18 měsíců od doby přerušení stavění promlčecí doby. Dle ust. § 32 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích se promlčecí doba přerušuje vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným. Předchozí rozhodnutí inspekce ze dne 11. 3. 2019 bylo vydáno před uplynutím promlčecí doby a za účinnosti zákona o přestupcích, a proto je třeba v rámci aplikace ust. § 112 odst. 2 přestupkového zákona přiznat tomuto rozhodnutí účinky přerušení řízení, v jehož důsledku pak dle § 32 odst. 3 přestupkového zákona zaniká odpovědnost přestupce nejpozději pět let od spáchání přestupku, přičemž se do této doby nezapočítává doba stavění promlčecí doby. 3. K námitce nedostatku důkazů stran nepřiměřeného poškození lesa žalovaný uvedl, že inspekce hodnotí stav lesních porostů v době inspekčního šetření a vychází z popisu uvedeného v protokolu o kontrole. Stav linek před provedením těžebních prací inspekce zjišťovala ze zadávacích listů těžby a svědeckých výpovědí. Ke znaleckému posudku ze dne 25. 6. 2014 předloženému odvolatelkou žalovaný uvedl, že se znalec zabýval zejména vizuálním stavem linek, přestože podstatou vedeného řízení bylo poškození životního prostředí v důsledku vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, nikoli narušení estetických funkcí lesa. S ohledem na § 56 správního řádu nebylo třeba vypracování dalšího znaleckého posudku, neboť podle tohoto ustanovení správní orgán provede důkaz znaleckým posudkem tehdy, nedisponuje-li odpovídajícími odbornými znalostmi, tak tomu však v případě ČIŽP nepochybně nebylo. K odvolací námitce, podle níž inspekce opatřila odborné podklady od orgánů Správy CHKO Český les a Městského úřadu Poběžovice, žalovaný konstatoval, že tyto orgány byly přítomny na místním šetření a jejich poznatky byly toliko příspěvkem k hodnocení zjištěného skutkového stavu věci, nikoli podkladem navazujícího rozhodnutí. 4. Žalovaný se dále neztotožnil s námitkou absence deliktní odpovědnosti odvolatelky. V případě skutkové podstaty přestupku dle ust. § 4 písm. c) zákona o ČIŽP odpovědnost jedné osoby nevylučuje možnou odpovědnost i jiného subjektu, přičemž musí být dána příčinná souvislost mezi jednáním každého z odpovědných subjektů a protiprávním stavem. Ze soukromoprávních smluv sice nevyplývá, že by odvolatelka prováděla práce „vlastní rukou“, avšak udávala k provádění těžby pokyny a byla oprávněna způsob provádění těchto prací kontrolovat a řešit možná pochybení. Odvolatelka tak nebyla pouhým „mezičlánkem“ mezi podnikem Lesy ČR a subdodavateli. Odvolatelka při zadávání prací v řadě případů trvala na jejich provedení, ačkoli byla upozorněna subdodavatelem na nevhodné podmínky. (Ne)činnost odvolatelky tak byla zásadní příčinou vzniku protiprávního stavu. Mezi následkem a jednáním odvolatelky spočívajícím v organizaci těžby, udělování pokynů, ignorování nevhodných podmínek a kontroly a přebírání těžebních prací je tak dána jednoznačná příčinná souvislost. Odvolatelka v odvolání nesprávně dovozuje, že inspekce vylučuje možnou odpovědnost Lesů ČR. Dle žalovaného, bude-li zjištěno vlastní jednání v příčinné souvislosti s následkem, nezbavuje odpovědnost odvolatelky možné odpovědnosti jiné subjekty, ať už zadavatele či subdodavatelů. 5. Žalovaný dále nepřisvědčil námitce stran nejasnosti a nesprávnosti výroku. Jeho obsáhlá skutková věta je obsahově jasná a úplná, je v ní ztučněno, za co je odvolatelka postihována a obsahuje popis následku protiprávního jednání odvolatelky. K ust. § 34 odst. 1 lesního zákona žalovaný konstatoval, že bylo prokázáno, že odvolatelka řídila, kontrolovala a udělovala ke způsobu provedení prací pokyny. Žalovaný se rovněž neztotožnil s námitkou zkrácení na právech v důsledku provádění dokazování listinami mimo ústní jednání. Odvolatelka měla možnost se seznámit se skutečnostmi uvedenými v kontrolním nálezu, a to jak v rámci procesu kontroly, tak v rámci správního řízení nahlížením do spisu. Co se týče listinných důkazů předkládaných odvolatelkou, správní orgán se s těmito seznamuje, avšak neprovádí je formou protokolu, tyto jsou pouze součástí spisu. O provádění důkazů svědeckými výpověďmi byla odvolatelka řádně vyrozuměna a byly provedeny v její přítomnosti. Odvolatelka byla v průběhu řízení opakovaně seznamována s dosavadním obsahem správního spisu. Přestože žalovaný shledal dílčí nedostatky v odůvodnění inspekce stran námitky legitimního očekávání, nemohly způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný dále uvedl, že ačkoliv inspekce označuje jedno usnesení inspekce vydané jiným inspektorátem za nezákonné, a nepřípustně tak zpochybňuje zákonnost rozhodnutí, jemuž svědčí presumpce správnosti, současně označuje toto usnesení za ojedinělý exces, který není s to založit jakoukoli rozhodovací praxi. 6. K námitce překročení pravomocí inspekce žalovaný uvádí, že námitka není důvodná, neboť z výroku vyplývá, že odvolatelka je postihována správním trestem, porušení smluvních povinností součástí výrokové části není. Odkazy inspekce na porušení smluvních povinností v odůvodnění pouze dokreslují pasivní přístup odvolatelky k zajištění splnění zákonných povinností. Žalovaný se rovněž neztotožnil s námitkou neposouzení stavu přibližovacích linek po asanaci. Inspekce se stavem linek po asanaci ve svém rozhodnutí zabývala a řádně odůvodnila, proč stav linek po asanaci nepředstavuje okolnost, která by zpochybňovala závěr o nepřiměřenosti poškození přibližovacích linek. Stav linek po asanaci inspekce promítla i do úvah o výši sankce. Stejně tak žalovaný nepřisvědčil námitce nezjištění stavu linek před provedením těžby. Inspekce tyto okolnosti ve svém rozhodnutí posuzovala, vycházela přitom zejména z informací obsažených v zadávacích listech. Naopak