9 As 423/2018 — Nejvyšší správní soud

5 A 239/2018- 64 - text 9 5 A 239/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudkyň JUDr. Evy Pechové a Mgr. Martiny Weissové ve věci žalobkyně: proti žalovanému: M. N. zastoupená advokátkou JUDr. Ing. Šárkou Krejčířovou, Ph.D. sídlem Tovačovského 2784/24, 767 01 Kroměříž Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2018, č. j. MSP-121/2018-ODSK-OTC/11, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Soud přiznává JUDr. Ing. Šárce Krejčířové, Ph.D. odměnu za zastupování ve výši 8 228 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Městského soudu v Praze do jednoho měsíce od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. IV. Zástupkyně JUDr. Ing. Šárka Krejčířová, Ph.D. se vyzývá, aby ve lhůtě do jednoho týdne od doručení tohoto rozhodnutí sdělila soudu číslo svého bankovního účtu, popřípadě svůj požadavek na poukázání předmětné částky poštovní složenkou. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl její žádost o poskytnutí peněžité pomoci pro nesplnění podmínek stanovených v § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění rozhodném (dále jen „zákon o obětech trestných činů“). 2. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobkyně žádostí doručenou žalovanému dne 7. 6. 2018 a doplněnou podáním ze dne 14. 8. 2018 požádala o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestných činů, a to v paušální částce ve výši 200 000 Kč. Žalobkyně v žádosti uvedla, že je pozůstalou matkou X. X., která zemřela dne X v důsledku trestného činu (dále jen „oběť“). Vysvětlila, že oběť byla jí a jejímu manželovi svěřena do pěstounské péče, když jí byly 4 roky, a že se s manželem považují za její rodiče. Rovněž tak se považovala za osobu, které oběť poskytovala výživu. 3. Žalovaný žádost žalobkyně zamítl žalobou napadeným rozhodnutím pro nesplnění podmínek stanovených v § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů. Žalovaný nejprve shrnul průběh správního řízení a skutková zjištění a poukázal na § 961 odst. 1 a § 970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění rozhodném (dále jen „občanský zákoník“). Konstatoval, že pěstounská péče, na jejímž základě žalobkyně v minulosti o oběť pečovala, již zanikla, neboť oběť v době své smrti již byla zletilá. Měl proto za to, že ani při extenzivním výkladu § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů žalobkyni nelze považovat za „rodiče“ oběti. Poukázal rovněž na to, že samotné svěření dítěte do pěstounské péče nemá vliv na vyživovací povinnost rodičů k dítěti. Nepovažoval pro účely posouzení splnění zákonných předpokladů pro poskytnutí peněžité pomoci za relevantní tvrzení žalobkyně, že měla nadále s obětí velmi blízký vztah, který se podobal vztahu mezi rodičem a dítětem. Dodal, že samotná skutečnost, že žalobkyně sdílela s obětí společnou domácnost, není dostatečným předpokladem k poskytnutí peněžité pomoci. Uvedl taktéž, že přispívání na chod společné domácnosti (např. úhradou elektřiny, společného nákupu apod.) vyplývá ze samotné podstaty společné domácnosti ve smyslu spotřebního společenství trvalé povahy, v němž členové přispívají na jeho chod a obstarávání společných záležitostí, a proto ho nelze považovat za poskytování výživy žalobkyni ze strany oběti. Uzavřel, že žalobkyni nelze považovat za osobu oprávněnou ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů. II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a replika žalobkyně 4. Žalobkyně v žalobě uvedla, že byla žalobou napadeným rozhodnutím zkrácena na svých právech. Namítala, že žalovaný nesprávně posoudil pojem rodiče. Měla za to, že nelze striktně vycházet ze zákonných ustanovení upravujících pěstounskou péči, nýbrž je nutné zohlednit faktické vztahy v rodině. Vysvětlila, že v daném případě žalobkyně se svým manželem o oběť pečovala od jejích 4 let, kdy ji převzala z dětského domova. Zdůraznila, že oběť nebyla se svými biologickými rodiči v žádném kontaktu, neznala je; za svou matku od malička považovala žalobkyni; vztah mezi žalobkyní a obětí byl stejný jako vztah matky a dcery. Žalobkyně se domnívala, že reálné posouzení vztahu by mělo mít přednost před automatickým posouzením na základě formálního názvu. Uvedla, že jí nelze přičítat k tíži, že formální vztah s obětí zůstal na úrovni pěstounské péče. Jelikož vztah v rodině fungoval, nepovažovala za nutné nechat jej upravit na osvojení. Nemohla předpokládat, že dojde k současné situaci. Domnívala se, že pojem rodiče by měl být vykládán v souladu s faktickým stavem, nikoliv podle toho, jaký byl vztah daný právními předpisy. Poukázala na to, že i Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně shledal, že vztah mezi žalobkyní a obětí byl velmi blízký a žalobkyni přiznal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč. 5. Namítala taktéž, že žalovaný nesprávně posoudil poskytování výživy žalobkyni ze strany oběti. Vzhledem k finanční situaci žalobkyně byla pro ni i úhrada elektřiny a zaplacení nákupu velkou pomocí a příspěvkem na výživu. Vysvětlila, že s ohledem na exekuce na majetek žalobkyně nemohla oběť posílat peníze žalobkyni na účet, a proto vypomáhala faktickými úhradami. Žalobkyně poukázala na svůj čistý měsíční příjem ve výši 6 964 Kč s tím, že jí finanční výpomoc poskytovaná obětí chybí a její absenci na své finanční situaci pociťuje. 6. Žalobkyně navrhla, aby soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí. 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 31. 10. 2019 konstatoval, že na základě právního posouzení shledal, že žalobkyně není oprávněnou žadatelkou o poskytnutí peněžité pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů, a proto byla její žádost zamítnuta. Uvedl, že žalobkyni není možné považovat za „rodiče“ ve smyslu zákona o obětech trestných činů, a to ani při extenzivním výkladu citovaného § 24 odst. 1 písm. c). Zopakoval, že pěstounská péče, na jejímž základě žalobkyně v minulosti o oběť pečovala, již zanikla, neboť oběť byla v době své smrti zletilá. Ačkoliv měla žalobkyně s obětí i nadále velmi blízký vztah, který se podobal vztahu mezi rodičem a dítětem, nebyl podle žalovaného mezi žalobkyní a obětí v době smrti oběti žádný právní vztah, který by zakládal právo žalobkyně na poskytnutí peněžité pomoci. Žalovaný dále poukázal na to, že závěru, že pojmy „rodič“ a „pěstoun“ nelze zaměňovat, svědčí rovněž skutečnost, že svěření dítěte do pěstounské péče nemá vliv na trvání vyživovací povinnosti rodičů k dítěti. Dodal, že samotná skutečnost, že žalobkyně sdílela s obětí společnou domácnost, není dostatečným předpokladem k poskytnutí peněžité pomoci. Žalovaný setrval rovněž na závěru, že přispívání na chod společné domácnosti nelze považovat za poskytování výživy žalobkyni ze strany oběti ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů. 8. Žalovaný navrhl soudu, aby nedůvodnou žalobu zamítl. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 dále navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši po 300 Kč za jeden úkon právní služby. 9. Žalobkyně v replice ze dne 22. 11. 2019 zdůraznila, že zákon by měl být vykládán nejen formálně, ale zejména podle jeho účelu. Přičemž účelem § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů je poskytnout peněžitou pomoc nejbližším příbuzným oběti, kteří jsou v tomto ustanovení vyjmenováni, pokud vztah byl natolik blízký, že spolu žili v jedné domácnosti. Dodala, že podmínkou není trvající vyživovací povinnost; je tedy nerozhodné, že mezi pěstounem a dítětem není ze zákona vyživovací povinnost. Zopakovala, že oběť se se svými biologickými příbuznými nikdy nestýkala, nikdy je neviděla, neznala je. Pro oběť byla žalobkyně maminkou, byť podle právních předpisů se jednalo o pěstounku. Uvedla, že strohé právní předpisy nelze jednoduše aplikovat na skutečné rodinné vztahy. Vztah, který si žalobkyně a oběť vybudovaly, byl vztah matky a dcery, a těžko mohl zaniknout jen proto, že podle § 970 občanského zákoníku zaniká pěstounská péče zletilostí. Žalobkyně se domnívala, že by měly být pečlivě posouzeny skutečné vztahy v rodině. III. Posouzení žaloby 10. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť žalobkyně i žalovaný s tímto postupem souhlasili. 11. Na základě podané žaloby přezkoumal Městský soud v Praze napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobkyní uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). 12. Žaloba není důvodná. 13. Při posouzení věci soud vyšel z následující právní úpravy: 14. Podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů „[p]rávo na peněžitou pomoc má osoba pozůstalá po oběti,