1 Afs 88/2013 — Nejvyšší správní soud

5 A 240/2018- 25 - text 11 5 A 240/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudkyň JUDr. Evy Pechové a Mgr. Martiny Weissové ve věci žalobce: proti žalovanému: T. B. zastoupen advokátem JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D. sídlem Slavíkova 1568/23, 120 00 Praha 2 Ministerstvo kultury se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2018, č. j. MK 58278/2018 OPP, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil usnesení Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 27. 9. 2017, č. j. MHMP 1513547/2017, sp. zn. MHMP 177808/2003, kterým prvostupňový správní orgán nevymezil ochranné pásmo usedlosti K. 2. Soud ze správního spisu zjistil, že dne 11. 12. 2003 byl prvostupňovému správnímu orgánu doručen přípis žalobce ze dne 10. 12. 2003 s návrhem na vymezení ochranného pásma nemovité kulturní památky usedlosti K. 3. Prvostupňový správní orgán rozhodnutím ze dne 27. 9. 2017, č. j. MHMP 1513547/2017, sp. zn. MHMP 177808/2003 H., rozhodl podle § 46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění rozhodném (dále jen „správní řád“), v řízení o vymezení ochranného pásma nemovitosti X, která je kulturní památkou zapsanou v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky (dále jen „ÚSKP ČR“) pod reg. č. X, tak, že ochranné pásmo kulturní památky usedlosti K. nevymezil. Prvostupňový správní orgán konstatoval, že podle § 17 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o státní památkové péči“) správní orgán vymezí ochranné pásmo, vyžaduje-li to ochrana nemovité kulturní památky nebo jejího prostředí. V posuzované věci prvostupňový správní orgán neshledal potřebu takové ochrany nemovité kulturní památky, která by vyvolala nutnost vymezení ochranného pásma, neshledal v daném případě ani skutečnosti rozhodné a nezbytné k zajištění účelu ochranného pásma předmětné kulturní památky, kterým je její ochrana, případně ochrana jejího prostředí z hledisek státní památkové péče, tedy z hledisek prevence jejího přímého poškození a ochrany kulturněhistorických a estetických hodnot spojených s umístěním kulturní památky v daném konkrétním místě. Prvostupňový správní orgán poukázal na to, že již v předchozích rozhodnutích vyjádřil a podrobně odůvodnil názor, že předmětné řízení lze zahájit pouze z moci úřední. Uvedl, že předložený návrh žalobce ve věci vymezení ochranného pásma nemovité kulturní památky usedlosti K. ze dne 11. 12. 2003 nebyl způsobilý zahájit řízení dle § 18 správního řádu, které následně prvostupňový správní orgán vedl na základě příkazu žalovaného podle § 50 správního řádu. Přičemž však toto řízení musí být ukončeno prvoinstančním rozhodnutím. Prvostupňový správní orgán uzavřel, že v souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu i odvolacího orgánu rozhodl ukončit vedené quasi řízeni rozhodnutím o nevymezení ochranného pásma předmětné kulturní památky. 4. Žalobce proti rozhodnutí brojil odvoláním, které žalovaný zamítl žalobou napadeným rozhodnutím. Žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí uvedl, že předmětem odvolacího řízení proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu byl požadavek žalobce jakožto vlastníka usedlosti K. na vymezení ochranného pásma předmětné kulturní památky, kterému prvostupňový správní orgán nevyhověl s odůvodněním nesprávnosti hodnocení charakteru správního řízení. Žalovaný poukázal na to, že otázkou povahy řízení o vymezení ochranného pásma usedlosti K. se na základě „návrhu“ vlastníka předmětné nemovitosti správní orgány a návazně rovněž správní soudy zabývaly opakovaně. Zdůraznil, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno podle pokynů žalovaného poskytnutých v rozhodnutí ze dne 4. 6. 2015, č. j. MK 29735/2015 OPP, které vycházelo ze závěrů přijatých Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 23. 4. 2015, č. j. 9 As 210/2014-26. 5. Žalovaný byl přesvědčen, že důvodem, pro který je v řízení odvíjejícím se od přípisu žalobce ze dne 11. 12. 2003 pokračováno, je již pouze rozdílný názor správních orgánů a žalobce na určení procesního charakteru předmětného řízení. Uvedl, že již během v minulosti probíhajících řízení došlo k potvrzení správnosti názoru orgánu památkové péče. Zdůraznil, že Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 4. 2015, č. j. 9 As 210/2014-26, zrušil příslušný rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i předcházející správní rozhodnutí pouze z důvodu souvisejícího se způsobem ukončení řízení, kterým bylo v daném případě jeho zastavení pro odpadnutí důvodu řízení, a to vzhledem k nesprávné aplikaci § 30 správního řádu. Co se týče procesního postupu při vymezování ochranného písma, nevyslovil Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku v projednávané věci žádnou výhradu ke způsobu posouzení otázky nezpůsobilosti fyzických či právnických osob k podávání návrhů ve smyslu § 17 zákona o státní památkové péči. 6. Žalovaný vyložil, že správními orgány je povaha řízení o vymezení ochranného pásma podle § 17 zákona o státní památkové péči vyjasněna. Rovněž tak správní soudy opakovaně došly ke shodnému závěru, tedy že jde o řízení vedené z moci úřední. V této souvislosti odkázal zejména na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2007, č. j. 4 Ans 10/2006-59, ze dne 24. 8. 2012, č. j. 7 As 42/2012-44, a ze dne 23. 4. 2015, č. j. 9 As 210/2014-29. Uvedl, že stejný závěr o povaze řízení, tj. že jde o řízení z moci úřední, lze vztáhnout na vymezení ochranného pásma i u jiného, zákonem o státní památkové péči chráněného, statku. Poukázal také na stanovisko JUDr. J. V., Ph.D., ze dne 30. 9. 2012, k některým procesním otázkám spojeným s rozhodováním Ministerstva kultury o prohlašování věci za kulturní památky podle § 3 zákona o státní památkové péči. Dovodil, že vymezování ochranného písma podle § 17 zákona o státní památkové péči není řízením o žádosti. 7. Žalovaný uzavřel, že v průběhu let se názor orgánů památkové péče podporovaný správními soudy ustálil. Shrnul, že převážil závěr Nejvyššího správního soudu zastávající právní názor, podle kterého je vymezení ochranných pásem nemovitých kulturních památek výhradně v kompetenci příslušného správního orgánu památkové péče s tím, že jde o řízení zahajovaná výlučně z moci úřední. Přičemž vlastníkem podaný „návrh“ na vymezení ochranného pásma je třeba posoudit toliko jako podnět k zahájení takového řízení. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 8. Žalobce v podané žalobě uvedl, že správní orgány odůvodnily své rozhodnutí tím, že řízení o vymezení ochranného pásma nemovité kulturní památky podle § 17 odst. 1 zákona o státní památkové péči nelze zahájit na návrh fyzické nebo právnické osoby, i když je vlastníkem této památky, ale pouze z moci úřední. Žalobce s tímto právním názorem nesouhlasil; měl za to, že nemá oporu v právních předpisech, jimiž je vedení územního řízení o vyhlášení ochranného pásma upraveno. 9. Konstatoval, že vzhledem k tomu, že v zákoně o státní památkové péči není uveden jiný postup, postupuje se v řízení o vyhlášení ochranného pásma nemovité kulturní památky podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění rozhodném (dále jen „stavební zákon“) a podle správního řádu. V případě řízení podle § 17 odst. 1 zákona o státní památkové péči o vymezení ochranného pásma nemovité kulturní památky se tak jedná o řízení o vyhlášení ochranného pásma, tj. o územní řízení ve smyslu § 32 a násl. stavebního zákona. Žalobce dovodil, že v řízení o vyhlášení ochranného pásma se postupuje podle stavebního zákona a příslušných prováděcích předpisů, zejména vyhlášky č. 132/1998 Sb. S odkazem na § 35 odst. 1 stavebního zákona dospěl k závěru, že se jedná o řízení návrhové, přičemž náležitosti tohoto návrhu jsou stanoveny v § 3 odst. 1, 2, 3 a 6 vyhlášky č. 132/1998 Sb. 10. Žalobce nesouhlasil s tím, že by bylo třeba rozlišovat institut ochranného pásma podle obecné úpravy a zvláštní případ ochranného pásma nemovité kulturní památky. Měl za to, že stavební zákon obsahuje obecnou procesní úpravu vyhlašování ochranných pásem a zvláštní předpisy obsahují hmotněprávní podmínky, za kterých se zřizují. 11. Uvedl, že v případě vyhlašování ochranného pásma nemovité kulturní památky podle § 17 odst. 1 zákona o státní památkové péči se postupuje podle procesní úpravy obsažené ve stavebním zákoně a předpisech vydaných k jeho provedení a podle správního řádu. Neobsahuje-li tedy zákon o státní památkové péči odlišnou úpravu, aplikují se obecná ustanovení o vyhlašování ochranných pásem (o územním řízení). Přičemž územní řízení o vyhlášení ochranného pásma lze zahájit jak z podnětu správního orgánu, tak na návrh, jak stanoví § 35 odst. 1 stavebního záko