3 As 57/2004 — Nejvyšší správní soud

5 Ad 2/2019- 38 - text 9 5 Ad 2/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudkyň JUDr. Evy Pechové a Mgr. Martiny Weissové ve věci žalobce proti žalovanému MUDr. P. H. zastoupen Mgr. Naděždou Priečanskou, advokátkou se sídlem Zborovská 619/49, Praha Ministerstvo zdravotnictví se sídlem Palackého náměstí 4, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2018, č. j. MZDR 39241/2018-2/FAR, sp. zn. FAR: A54/2018, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2018, č. j. MZDR 39241/2018-2/FAR, sp. zn. FAR: A54/2018, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, advokátky Mgr. Naděždy Priečanské. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. sukls138094/2014, č. j. sukl304489/2018. 2. Prvostupňovým správním rozhodnutím byl žalobce, jakožto provozovatel zdravotnického zařízení, uznán vinným ze spáchání správního deliktu dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o léčivech“), kterého se dopustil tím, že jako poskytovatel zdravotních služeb v oboru všeobecné praktické lékařství – ambulantní péče, v prostorách jím provozovaného zdravotnického zařízení skladoval větší množství registrovaných léčivých přípravků a zacházel s nimi bez příslušného povolení k této činnosti a nad rámec svého oprávnění plynoucího z rozhodnutí o registraci nestátního zdravotnického zařízení vydaného Magistrátem hlavního města Prahy pod sp. zn. MHMP/715970/12/ZDR ze dne 29. 5. 2012. Tímto jednáním se dopustil porušení povinnosti dle § 7 odst. 2 zákona o léčivech, a proto mu byla dle § 107 odst. 1 písm. e) zákona o léčivech uložena pokuta ve výši 30 000 Kč. Taktéž mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč dle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění rozhodném (dále jen „správní řádů). 3. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, které bylo žalobou napadeným rozhodnutím zamítnuto. Žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí předně shrnul průběh správního řízení tak, že v dané věci byla dne 12. 11. 2012 provedena kontrola u žalobce. O kontrole byl sepsán protokol; žalobce vůči němu uplatnil námitky; o námitkách bylo rozhodnuto dne 31. 11. 2013. Dne 29. 9. 2014 byl vydán příkaz, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 50 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení; proti příkazu podal žalobce odpor, čímž byl příkaz zrušen. Dne 13. 11. 2014 prvostupňový správní orgán vydal v pořadí prvé rozhodnutí, kterým byla žalobci za zjištěné závadné jednání uložena pokuta ve výši 50 000 Kč; žalovaný toto (v pořadí první) prvostupňové rozhodnutí k odvolání žalobce zrušil a věc vrátil prvostupňovému správnímu orgánu k novému projednání. Následně prvostupňový správní orgán vydal dne 14. 8. 2018 ve věci v pořadí druhé rozhodnutí, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 30 000 Kč. Žalobce i proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, v němž uplatnil řadu námitek, a to mimo jiné i námitku promlčení, jelikož celková doba řízení již přesáhla zákonem stanovenou dobu 5 let. Žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí k této námitce vyjádřil tak, že na případy, kdy došlo k jednání zakládajícímu odpovědnost za přestupek (správní delikt) před 1. červencem 2017, tj. datem nabytí účinnosti zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění rozhodném (dále jen „přestupkový zákon“), dopadá přechodné ustanovení § 112 odst. 2 věty druhé přestupkového zákona; dle kterého nemohla odpovědnost za předmětný správní delikt zaniknout dříve, než by uplynula lhůta dle § 109 odst. 3 zákona o léčivech. Přičemž tato lhůta byla vázána pouze na okamžik zahájení řízení. Žalovaný tedy dospěl k závěru, že bylo-li správní řízení zahájeno před datem nabytí účinnosti přestupkového zákona, což se v dané věci stalo, pak k zániku odpovědnosti za správní delikt uplynutím promlčecí doby v dané věci nedošlo. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. Žalobce v podané žalobě nejprve krátce zrekapituloval průběh předcházejícího správního řízení. Potvrdil, že dne 12. 11. 2012 byla prvostupňovým správním orgánem provedena kontrola jeho zdravotnického zařízení. Datum provedení kontroly označil za okamžik, kdy se prvostupňový správní orgán dozvěděl o jeho údajném spáchání přestupku. Ve věci byl pak vydán dne 29. 9. 2014 příkaz, jímž mu byla uložena pokuta; příkaz však byl zrušen dne 13. 11. 2011; následně bylo ve věci prvostupňovým správním orgánem vydáno rozhodnutí ze dne 13. 11. 2014, které bylo žalovaným zrušeno. A až dne 14. 8. 2018, tj. po pěti letech a šesti měsících od údajného spáchání správního deliktu, bylo vydáno nové prvostupňové správní rozhodnutí, které bylo žalobou napadeným rozhodnutím potvrzeno. 5. Zdůraznil, že již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí uplatnil námitku promlčení. Zásadně nesouhlasil s tím, že ji žalovaný posoudil jako nedůvodnou. Byl přesvědčen, že v dané věci byla ke dni 12. 11. 2017 jeho odpovědnost za vytýkaný správní delikt promlčena. V této souvislosti konkrétně poukázal na § 109 odst. 3 zákona o léčivech, kde je stanovena maximální pěti letá lhůta pro zánik odpovědnosti. Uvedl, že institut zániku odpovědnosti za správní delikt promlčením je institutem hmotněprávním, jehož smyslem je reflexe plynutí času, v jehož důsledku mj. klesá společenská škodlivost jednání naplňující skutkovou podstatu správního deliktu, až tato společenská nebezpečnost zanikne zcela. V tomto případě si nelze představit jakoukoliv společenskou škodlivost správního deliktu, který měl být žalobcem spáchán před více než šesti lety. 6. Žalobce dále konstatoval, že pokud by soud měl za to, že ve věci nelze aplikovat zákon o léčivech, pak by měl vyjít z právní úpravy přestupkového zákona a poměřovat, zda pozdější právní úprava není pro žalobce příznivější. V této souvislosti konkrétně odkázal na § 32 přestupkového zákona, v němž je uvedeno, že odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději pět let od jeho spáchání, jde-li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice činí alespoň 100 000 Kč. 7. Upozornil, že zákonnost, tím i otázku zániku odpovědnosti za přestupek, je nutno přezkoumat správními orgány ex officio v plném rozsahu, nikoli pouze v rozsahu odvolacích námitek. Jelikož tak žalovaný neučinil, dopustil se porušení zásady legality dle § 2 odst. 1 správního řádu. 8. Žalobce navrhl soudu, aby zrušil žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 28. 3. 2019 uvedl, že se žalobními námitkami nesouhlasí. Byl přesvědčen, že odpovědnost žalobce za vytýkané jednání nezanikla. Taktéž poukázal na § 109 odst. 3 zákona o léčivech a vysvětlil, že lhůta v něm stanovená pro zánik odpovědnosti je jasně formulována pouze jako lhůta pro zahájení správního řízení. Rozhodně však není koncipována tak, že by se jednalo o lhůtu, ve které musí být řízení pravomocně skončeno, jinak by odpovědnost za správní delikt zanikla. 10. Zopakoval, že pokud kontrola, při níž byly zjištěny nedostatky na straně žalobce, byla u žalobce provedena dne 12. 11. 2012, a prvostupňový správní orgán zahájil správní řízení se žalobcem dne 1. 10. 2014; došlo tak k zahájení správního řízení před uplynutím dvouleté promlčecí lhůty. Navíc žalobce je trestán za zacházení s léčivými přípravky bez příslušného povolení ke dni 12. 11. 2012, tudíž nemohlo dojít ani k marnému uplynutí pětileté objektivní lhůty. Shrnul, že správní řízení bylo se žalobcem zahájeno řádně a včas, což potvrzuje i Nejvyšší správní soud v rozhodnutích pod sp. zn. 9 As 48/2014, 4 As 43/2015, 3 As 121/2014 a 6 A 171/2002. V této souvislosti odkázal i na výklad obdobně formulovaných ustanovení o zániku odpovědnosti za správní delikt např. v komentáři k § 182 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon); dále v komentáři k § 22b zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. 11. Nesouhlasil s argumentací předestřenou žalobcem o tom, že je možno podpůrně užít úpravu obsaženou v § 30 až § 32 přestupkového zákona, když na délku a běh promlčecích lhůt má vliv i § 112 přestupkového zákona. Po komplexním posouzení dotčených zákonných ustanovení dospěl k názoru, že právní úprava zániku odpovědnosti obsažená v přestupkovém zákonu není pro žalobce příznivější, když z přechodných ustanovení citovaného zákona je zřejmé, že nelze zkrátit doby pro zánik odpovědnosti za správní delikty stanovené jednotlivými zvláštními zákony přede dnem jeho účinnosti. Přičemž lhůta pro zánik odpovědnosti za přestu