9 As 79/2016 — Nejvyšší správní soud

6 A 71/2020- 71 - text 11 6 A 71/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D. a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: FIRESI s.r.o. sídlem Lidická kolonie 1108/47, Jihlava zastoupený advokátem Mgr. Miroslavem Šianským sídlem Mácova 520/62, Brno proti žalovanému: Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví sídlem Biskupský dvůr 1148/5, Praha 1 zastoupený advokátem Mgr. Bc. Patrikem Frkem sídlem Anděl Park, Karla Englishe 3201/6, Praha 5 o žalobě proti nečinnosti žalovaného správního orgánu takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1 Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze dne 22. 6. 2020 domáhal ochrany před nečinností žalovaného, kterou spatřoval v okolnosti, že žalovaný nerozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí ze dne 28. 2. 2020 č. 080-023252 Technického a zkušebního ústavu stavebního Praha, s.p. (dále jen „Zkušební ústav“), o zrušení certifikátu č. 204/C5a/2017/080-021561 na výrobek Stabilní hasící zařízení plynové na HFC-227 ea FIRESystem 227 (dále jen „Certifikát“). 2 Žalobce uvedl, že předmětný Certifikát vydal Zkušební ústav dne 29. 12. 2017 jako autorizovaná osoba v režimu zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „zákon o technických požadavcích na výrobky“). Držitelem Certifikátu byl žalobce. K zrušení Certifikátu Zkušební ústav přistoupil dle ust. § 11a odst. 3 zákona o technických požadavcích na výrobky, a dle žalobce je zrušení Certifikátu správním rozhodnutím v rámci výkonu veřejné správy ve smyslu ust. § 1 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a je proti němu přípustné podat odvolání dle ust. § 81 odst. 1 správního řádu. Žalobce proto dne 13. 3. 2020 podal proti rozhodnutí o zrušení Certifikátu odvolání, o kterém měl žalovaný jakožto nadřízený orgán Zkušebního ústavu rozhodnout. Lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání marně uplynula dne 13. 5. 2020. Žalobce před podáním žaloby uplatnil postup na obranu před nečinností u ministerstva průmyslu a obchodu, ministerstvo ovšem vyslovilo právní názor, že pokud autorizovaná osoba zruší jí vydaný certifikát, nejedná se o správní řízení, ale o postup na základě smluvního vztahu. Z uvedeného důvodu nemůže být žalovaný odvolacím orgánem a nemůže tedy být ve věci nečinný. 3 Žalobce na podporu své argumentace o nečinnosti žalovaného namítl, že zrušení certifikátu podle ust. § 11a odst. 3 zákona o technických požadavcích na výrobky je nepochybně správním rozhodnutím v rámci výkonu veřejné správy, neboť jím Zkušební ústav rozhodl jako autorizovaná osoba, tedy jako orgán veřejné moci v rámci pravomoci svěřené mu na základě autorizace (pověření) žalovaného, což lze dovodit z ust. § 11 odst. 1 a ust. § 11a zákona o technických požadavcích na výrobky a z důvodové zprávy k němu. Zkušební ústav pak jako autorizovaná osoba rozhodl o právech žalobce, respektive rozhodl o věci, která s právy žalobce bezprostředně souvisí a má na ně vliv, a to tak, že je zkracuje. Uvedené platí bez ohledu na to, zda předmětný Certifikát představuje toliko osvědčení ve smyslu části čtvrté správního řádu, nebo jde ve svém důsledku o deklaratorní rozhodnutí, či dokonce svého druhu licenci, jejíž držení je podmínkou uplatnění výrobku na trhu nebo uvedení do provozu. 4 Žalobce dovodil, že jelikož absentuje zvláštní právní úprava, použije se pro rozhodnutí o zrušení certifikátu podle zákona o technických požadavcích na výrobky obecná právní úprava dle správního řádu (ust. § 1 odst. 2 správního řádu), přičemž dle ust. § 156 odst. 2 správního řádu lze vyjádření, osvědčení nebo sdělení zrušit s tím, že na tento postup se přiměřeně použijí ustanovení hlavy IX části druhé o přezkumném řízení. Rozhodnutí vydané v přezkumném řízení přitom podléhá odvolání jako opravnému prostředku ve správním řízení (ust. § 81 odst. 1 správního řádu). 5 Žalobce odmítl názor žalovaného (respektive názor formulovaný prvotně ministerstvem průmyslu a obchodu, který vzal žalovaný za svůj, proto soud v odůvodnění tohoto rozsudku pro zjednodušení označuje stanoviska ministerstva průmyslu a obchodu za stanoviska žalovaného), dle nějž ruší-li autorizovaná osoba jí vydaný certifikát, činí tak v rámci uzavřeného smluvního vztahu mezi autorizovanou osobou a výrobcem, dovozcem, popř. jinou oprávněnou osobou. Dle žalobce je smlouva o vydání certifikátu veřejnoprávní smlouvou ve smyslu ust. § 160 a násl. správního řádu, neboť autorizovaná osoba, v tomto případě Zkušební ústav, je osobou, na kterou stát autorizací přenesl pravomoc certifikovat výrobky, tj. vydáváním certifikátů osvědčovat, že výrobek nebo činnosti související s jeho výrobou, popřípadě s jeho opakovaným použitím jsou v souladu s technickými požadavky v certifikátu uvedenými (ust. § 10 odst. 1 zákona o technických požadavcích na výrobky); která tímto způsobem vykonává státní zkušebnictví jako soubor činností, jejichž cílem je zabezpečit u daných výrobků posouzení shody s technickými požadavky stanovenými nařízeními vlády či posouzení a ověření stálosti jejich vlastností podle přímo použitelného předpisu (ust. § 9 zákona o technických požadavcích na výrobky); která tímto způsobem zajišťuje veřejný zájem na ochraně osob a majetku (důvodová zpráva k ust. § 1 zákona o technických požadavcích na výrobky); jejíž práva a povinnosti při vydávání a rušení certifikátů upravuje zákon (ust. § 1 odst. 1 písm. c) zákona o technických požadavcích na výrobky); jejíž autorizace, její rozsah a změny se zveřejňují oznámením ve Věstníku žalovaného (ust. § 11 odst. 7 zákona o technických požadavcích na výrobky); jíž může být autorizace pozastavena, změněna nebo zrušena v případě neplnění povinností stanovených zákonem nebo na jeho základě (ust. § 11 odst. 5 zákona o technických požadavcích na výrobky); která má zákonem stanovené informační povinnosti (ust. § 11a odst. 2 písm. c) zákona o technických požadavcích na výrobky); má zákonem uloženou povinnost certifikát za specifikovaných podmínek omezit, pozastavit nebo i zrušit (ust. § 11a odst. 2 písm. c) a odst. 3 zákona o technických požadavcích na výrobky); které může orgán dozoru (tedy státní orgán) uložit povinnost vydaný certifikát odebrat ze zákonem stanovených důvodů (ust. § 18 odst. 3 zákona o technických požadavcích na výrobky); která vydává certifikáty v režimu zákona o technických požadavcích na výrobky jako veřejné listiny osvědčující právně významné skutečnosti. Držení certifikátu vydaného autorizovanou osobou je pak zákonnou podmínkou uvedení na trh nebo uvedení do provozu (ust. § 13 odst. 1 zákona o technických požadavcích na výrobky). 6 Dle žalobce tím, že žalovaný deklaroval vydávání a rušení certifikátů jako soukromoprávní činnost, nejen že popřel veřejný zájem na státním zkušebnictví, ale také mezinárodní závazky České republiky v této oblasti (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 305/2011 ze dne 9. 3. 2011, kterým se stanoví harmonizované podmínky pro uvádění stavebních výrobků na trh a kterým se zrušuje směrnice Rady 89/106/EHS). Soukromoprávní povaha rozhodování autorizovaných osob o změnách a o zrušení certifikátů podle zákona o technických požadavcích na výrobky by zásadním způsobem oslabila procesní možnosti zájemců o certifikáty bránit se případnému nesprávnému a nezákonnému postupu i rozhodování autorizovaných osob, ale také by znemožnila samotným autorizovaným osobám odstraňovat jimi samotnými zjištěné vady své vlastní rozhodovací činnosti (např. formou autoremedury). 7 Žalobce se ohradil proti argumentu žalovaného odbornou literaturou (Kowandová Helena, Weber Tomáš, Zákon a o technických požadavcích na výrobky a předpisy souvisící, poznámkové vydání. Druhé doplněné a přepracované vydání, Praha, Linde, 1999), uvedl k ní, že je třeba považovat ji za zastaralou, neboť tato literatura vymezuje výkon činnosti autorizovaných osob jako soukromoprávní pouze z důvodu paušálního srovnání se státními zkušebnami, které v minulosti prováděly technický výkon státního zkušebnictví ve správním řízení. 8 Žalobce dále poukázal na stanovisko Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 23. 5. 2018 č.j. 6 As 103/2018-53, podle kterého je pro posouzení věci významné, zda právní norma předpokládá vydání rozhodnutí; pokud tomu tak není, není jím prováděná činnost správním řízením, a to dokonce i v případě, kdy takovou činnost vykonává orgán státní správy. 9 Žalobce se rovněž vymezil proti judikatuře Soudního dvora EU, kterou argumentuje žalovaný, a z níž dle žalovaného vyplývá, že činnost poskytovatelů služeb v oblasti certifikace není spjatá s výkonem veřejné moci, neboť usilují o dosažení zisku, vykonávají činnosti v podmínkách hospodářské soutěže a nemají žádnou rozhodovací pravomoc (viz rozsudek Soa Nazionale Costruttori, C-327/12, EU:C