9 Afs 201/2016 — Nejvyšší správní soud

6 Af 22/2020- 26 - text pokračování 6 Af 22/2020[OBRÁZEK] 6 Af 22/2020-26 [OBRÁZEK][OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň Mgr. Martiny Weissové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: Bohemia Drive s.r.o., IČ 24202037 sídlem Nademlejnská 651/7, Praha 9 zastoupený advokátem Mgr. Petrem Sikorou sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 9 sídlem Drahobejlova 945/48, Praha 9 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2020, čj.: 4482564/20/2009-80542-110717 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění [1] Žalobce napadl shora uvedené správní rozhodnutí, kterým byl vydán exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu vůči poddlužníkovi ze zajišťovacího příkazu z téhož dne čj. 4478625/20/2009-80542-110717 na zajištění úhradu dosud nestanovené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2020 ve výši uvedené v tomto zajišťovacím příkazu. [2] Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení. Namítal, že exekuce je subsidiárním krokem a přistoupit k ní lze jedině tehdy, kdy ukládaná povinnost není splněna dobrovolně, což nebylo splněno, neboť exekuce byla nařízena v tentýž den, jako zajišťovací příkaz, který povinnost stanovil. K exekuci tak bylo podle jeho názoru přistoupeno dříve, než se o ní žalobce dozvěděl, neměl tak žádný prostor k jejímu dobrovolnému splnění, když o povinnosti nebyl ani informován. [3] V další části uvádí, že proti zajišťovacímu příkazu podal odvolání, o němž do doby podání této žaloby nebylo rozhodnuto. V další části žaloby tak shrnuje jednotlivé důvody, kterými napadá zajišťovací příkaz. [4] Soud ze svých evidencí zjistil, že žaloba podaná proti rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacímu příkazu nebyla podána (z předloženého správního spisu je patrné, že odvolání proti zajišťovacímu příkazu zamítlo Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 23. 7. 2020, čj. 28434/20/5100-41456-711233, a zajišťovací příkaz potvrdilo). [5] V této další části žaloby žalobce napadá vymáhanou povinnost ve vztahu k vydanému zajišťovacímu příkazu. Tato část žaloby kopíruje podané odvolání proti zajišťovacímu příkazu, kdy je změněno označení subjektu namísto „daňový subjekt“ v odvolání na „žalobce“ v žalobě. Žalobce nesouhlasí s posouzením svého sídla, místní šetření považuje za nesprávně provedené a účelové, nesouhlasí s posouzením své provozovny, se závěry týkajícími se registrace k dani z příjmů závislé činnosti a vyhledávací činnost v databázi České správy sociálního zabezpečení, s podáním přiznání k dani z příjmů právnických osob za období roku 2012 a 2019, napadá závěr o nárůstu uskutečněných zdanitelných plnění, o svém majetku a finančních transakcích, o úhradě daně a zapojení do obchodních transakcí zasažených daňovým podvodem a namítá nepoměr vlastní daně z přidané hodnoty. [6] Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil, navrhoval ji zamítnout jako nedůvodnou, přičemž obsahově při vypořádání té části žalobních bodů, která směřovala proti zajišťovacímu příkazu, uvádí tytéž skutečnosti, jako v odůvodnění rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 23. 7. 2020, jímž bylo odvolání žalobce v daňovém řízení zamítnuto, a zajišťovací příkazy byly potvrzeny. [7] Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto. [8] Soud při posouzení prvého žalobního bodu odkazuje na rozhodnutí jedenáctého senátu zdejšího soudu, s nímž se při posouzení této věci ztotožňuje a na něž odkazuje. Jedná se např. o rozsudek městského soudu ze dne 25. května 2021, čj. 11 A 8/2020-65 (odstavce 26 – 38): „26. Soud připomíná, že správní soudy se v minulosti opakovaně vyjádřily ke specifikům rozsahu soudního přezkumu v řízení o žalobě, kterou daňový subjekt napadá exekuční příkaz. Ustáleně přitom judikují, že přezkum rozhodnutí o nařízení exekuce se zaměřuje na okruh otázek spojených zásadně s vykonávací fází řízení a neslouží k přezkoumání rozhodnutí vydaného v řízení nalézacím, na základě něhož byla exekuce nařízena (exekuční titul). Rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2Afs 81/2004 - 54 uvádí, že „následný soudní přezkum může být zaměřen zejména na vhodnost a proporcionalitu způsobu a rozsahu provedení exekuce, na vykonatelnost exekučního titulu, na jeho právní účinnost vůči povinnému apod., nikoliv již na přezkum důvodnosti samotného exekučního titulu.” 27. To znamená, že soud v tomto řízení již nepřezkoumává zákonnost exekučního titulu, ale jen případné vybočení správce daně v exekučním řízení. Soud tedy není oprávněn posuzovat například správnost či zákonnost rozhodnutí, jímž byla daň vyměřena, ani zákonnost procesu, který jejímu vyměření předcházel. Ale je oprávněn zkoumat, zda byly naplněny podmínky pro nařízení daňové exekuce, tj. zejména zda existuje vykonatelný exekuční titul a zda správce daně zvolil přiměřený způsob daňové exekuce (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1Afs 47/2004 - 75, a ze dne 13. 9. 2017, č. j. 9Afs 201/2016 - 31). 28. Soud proto uzavírá, že přezkum rozhodnutí o nařízení exekuce se dle ustálené rozhodovací praxe správních soudů zásadně zaměřuje toliko na okruh otázek spojených zásadně s vykonávací fází řízení a neslouží k přezkoumání rozhodnutí, na základě nichž byla exekuce nařízena. 29. Žalobce ve své žalobě namítl, že mu v rozporu se zásadou subsidiarity nuceného výkonu rozhodnutí nebyl se zřetelem k tomu, že Exekuční příkaz byl vydán ve stejný den jako exekuční titul, poskytnut prostor pro dobrovolné splnění povinnosti. Žalobce poukazoval na to, že k exekuci tak bylo přistoupeno dříve, než se vůbec o uložené povinnosti dozvěděl. 30. Tato námitka je nedůvodná 31. Soud připomíná výše citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se rámce přezkumu exekučního příkazu, kdy se správní soudy mohou zabývat pouze otázkou samotné existence exekučního titulu, pravomoci správce daně jej vydat a tím, zda je exekuční titul vykonatelný; rovněž mohou posuzovat, zda je nuceně vykonávaná právní povinnost exekučním titulem skutečně uložena, případně zda je uložena přímo povinnému, a zda je její splnění právně a fakticky uskutečnitelné. Kromě toho se pak mohou a mají zabývat vhodností a přiměřeností zvoleného způsobu exekuce. 32. Žalobce v žalobě nezpochybnil samotnou existenci exekučního titulu, pravomoc správce daně jej vydat a ani to, zda je exekuční titul vykonatelný; rovněž nenamítal, že by žalovaný v posuzované věci postupoval z jeho konkrétně tvrzených důvodů v rozporu s principy vhodnosti a proporcionality způsobu a rozsahu provedení exekuce. Žalobce pouze namítá, že žalovaný mu neposkytnul prostor pro dobrovolné splnění povinnosti. 33. Soud v tomto ohledu připomíná, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby přitom ovšem v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel. Takovým postupem by soud přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci advokáta žalobce (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4As 3/2008 - 78). 34. Jak bylo uvedeno výše, žalobce se v podané žalobě omezil pouze na opakující se námitky o tom, že mu nebyla poskytnuta možnost dobrovolného splnění povinnosti. Naznačoval-li přitom žalobce v této souvislosti, že žalovaný byl povinen postupovat podle § 251 odst. 1 o. s. ř., podle něhož „nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí“, a poskytnout žalobci prostor k tomu, aby svou povinnost splnil dobrovolně, nemohl jí soud přisvědčit. Je třeba zdůraznit, že podle občanského soudního řádu se v daňové exekuci postupuje tehdy, nestanoví-li daňový řád jinak (srov. § 177 odst. 1 daňového řádu). Daňový řád přitom obsahuje vlastní ustanovení o podmínkách daňové exekuce v § 178 a násl., byť možnost dobrovolné úhrady výslovně neupravuje. Podle § 178 odst. 1 daňového řádu se daňová exekuce nařizuje vydáním exekučního příkazu, jímž je zahájeno exekuční řízení, přičemž exekuce přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb je jedním z přípustných způsobů daňové exekuce vymezených v odst. 5 téhož ustanovení. Předpokladem