5 Afs 40/2005 — Nejvyšší správní soud

6 Af 53/2019- 40 - text 13 6 Af 53/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: LEC s. r. o., se sídlem Hypšmanova 891, Praha 4 – Šeberov, zastoupen JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem, se sídlem Na Příkopě 957/23, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2019, č.j. 40338/19/5200-11435-711868, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 27. 9. 2019, č.j. 40338/19/5200-11435-711868, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15.342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Miroslava Zamišky, advokáta. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2019, č.j. 40338/19/5200-11435-711868 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro hlavní město Prahu dne 1. 2. 2019, pod č.j. 822563/19/2011-52522-110820 (dále též „dodatečný platební výměr“), jímž byla žalobci doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 ve výši 3.028.980 Kč a dále vyměřeno penále z doměřené daně ve výši 605.796 Kč, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. [2] Žalobce v podané žalobě předně namítal, že žalovaný nesprávně vypořádal odvolací námitky. Žalobce nesouhlasil s vyhodnocením žalovaného, že odvolací námitky byly vzneseny pouze v procesně právní rovině. Uznal, že těžiště odvolací argumentace skutečně spočívalo v rovině procesně právní, nicméně není dle jeho názoru pravdou, že by nerozporoval i hmotněprávní posouzení věci. Pokud jde o hmotněprávní námitky uplatněné v bodech 16 a 17 napadeného rozhodnutí, žalobce nesouhlasil s jejich vypořádáním uvedeným v bodech 41 a 42 napadeného rozhodnutí. Uvedl, že má za to, že z předložených důkazních prostředků jednoznačně vyplynulo, že služba (kontrola dokumentace k výzkumu a vývoji společnosti za r. 2012) je opakující se službou, kterou žalobce časově nerozlišuje, když i sám žalovaný v bodu 16 napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobce doložil kromě faktury z roku 2013, kterou byla vyúčtována služba zahrnující kontrolu správnosti vedené dokumentace k projektu výzkumu a vývoje za období 2012, rovněž fakturu od stejného dodavatele z roku 2012, týkající se kontroly správnosti vedené dokumentace k projektu výzkumu a vývoje za období roku 2011. Dále uvedl, že pokud jde o vypořádání námitky uvedené v bodě 17 napadeného rozhodnutí, žalovaný nepochopil podstatu námitky, kterou byla skutečnost, že žalobce byl v prokazování svých tvrzení omezen, neboť některé informace a dokumenty jsou utajovanými skutečnostmi a žalobce je tak správci daně nemohl zpřístupnit, když pracovníci provádějící daňovou kontrolu nedisponovali příslušnou bezpečnostní prověrkou podle zvláštního právního předpisu. Zdůraznil, že podstatou námitky nebylo to, že by vůči němu měl být aplikován jiný přístup z hlediska obsahu či rozsahu dokazování podle ustanovení § 92 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), ale skutečnost, že byl postupem správce daně zkrácen na svých právech. Uzavřel, že na předmětnou skutečnost byli pracovníci správce daně provádějící daňovou kontrolu opakovaně upozorňováni. [3] Žalobce dále namítal porušení povinnosti dle ustanovení § 114 odst. 3 daňového řádu. Namítal, že žalovaný při přezkoumání nesprávností a nezákonností žalobcem v odvolání neuplatněných postupoval nesprávně, neboť neodhalil nezákonnost postupu správce daně ve vztahu ke kontrolním nálezům č. 2 a 4 ve zprávě o daňové kontrole, které jsou postaveny na tom, že žalobce neprokázal vynaložení nákladů na odměny ve prospěch společností SOBA-agency s.r.o., DIČ: SK2022227284 a FELYMA, spol. s.r.o., DIČ: SK2020069656, když žalobce část důkazních prostředků předložil pouze k nahlédnutí (bez možnosti učinit kopie), případně část důkazních prostředků nepředložil ani k nahlédnutí vůbec, a to s odůvodněním, že tyto jsou předmětem utajovaných informací a žalobce je tedy nemůže sdělovat jiným osobám, které nemají příslušnou bezpečnostní prověrku podle zvláštního právního předpisu. Na tyto skutečnosti přitom žalobce správce daně upozorňoval. I přes tato upozornění žalobce správce daně uvedené informace a důkazní prostředky vyžadoval a z jejich nepředložení, resp. neposkytnutí vyvodil pro žalobce negativní závěry. Žalobce následně odkázal na zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, na obdobný zákon Slovenské republiky a také na Dohodu o vzájemné ochraně utajovaných informací. Dle žalobce tak měl správce daně daňovou kontrolu přerušit a její provedení předat subjektům disponujícím příslušnou bezpečnostní prověrkou; nadto bylo třeba zabezpečit, aby celá daňová kontrola probíhala ve zvláštním režimu tak, aby nedošlo k neoprávněnému nakládání s utajovanými skutečnostmi. [4] Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně výdajů snižujících daňový základ poplatníka. [5] K námitkám ohledně nesprávného vypořádání odvolacích námitek žalovaný uvedl, že sám žalobce přiznal, že podstatou podaného odvolání byla zejména procesně právní argumentace týkající se projednání zprávy o daňové kontrole a ukončení daňové kontroly, proti čemuž však žalobce v podané žalobě nebrojil. K námitce žalobce, že z předložených důkazních prostředků jednoznačně vyplynulo, že služba (kontrola dokumentace k výzkumu a vývoji společnosti za rok 2012) je opakující se službou, žalovaný uvedl, že žalobce sice do protokolu ze dne 3. 1. 2019 v rámci vyjádření se k výsledku kontrolního zjištění sdělil, že „… obsahem služby byla kontrola dokumentace k výzkumu a vývoji společnosti LEC s.r.o. za r. 2012, tato kontrola byla provedena před podáním přiznání za r. 2012, tj. v červnu r. 2013, rozhodnutím účetní jednotky tato služba není časově rozlišena, neboť se opakuje každý rok“, avšak toto své tvrzení, že by se uplatněný výdaj vztahoval ke zdaňovacímu období roku 2013, ničím neprokázal. O tom, že se jedná o pravidelně se opakující položky, které žalobce časově nerozlišuje, se nezmiňoval, ani nedoložil směrnici, na základě které by takto postupoval. K námitce uplatněné v nepřípustně podané stížnosti, žalovaný uvedl, že podstatu žalobcem uplatněné námitky vystihl, když se vyjádřil k jeho argumentaci týkající se utajovaných skutečností a požadavku bezpečnostní prověrky. Žalovaný zdůraznil, že pokud jde o tvrzení žalobce, že tento ve stížnosti nepoukazoval na skutečnost, že by pro něj neměly platit podmínky podle ustanovení § 92 daňového řádu, tak byť toto žalobce nenamítal výslovně, tak požadoval vytvoření podmínek pro argumentaci s ohledem na vlastnosti předmětných dodávek (utajované skutečnosti). Právě z toho důvodu žalovaný považoval za potřebné žalobci vysvětlit, že daňové subjekty mají rovné podmínky pro unesení důkazního břemene. [6] K další námitce žalovaný uvedl, že přezkoumal dodatečný platební výměr nad rámec podaného odvolání, když zhodnotil všechny skutečnosti, mající oporu ve spisu, které byly podkladem pro vydání platebního výměru, avšak nezjistil žádné nesprávnosti ani nezákonnosti. K námitce ohledně utajovaných informací žalovaný zdůraznil, že je to právě žalobce coby daňový subjekt, který, jestliže se rozhodl uplatnit tento výdaj jako daňově uznatelný, nesl důkazní břemeno podle ustanovení § 92 odst. 3 daňového řádu. V daném případě se žalobce rozhodl prokazovat vynaložení nákladů na odměny ve prospěch předmětných společností listinami, které však správci daně předložil pouze k nahlédnutí, případně je nepředložil vůbec, a to s odůvodněním, že jde o utajované informace. Žalovaný uvedl, že pokud se v daňovém řízení provádí dokazování listinou, je nutné umožnit správci daně dostatečně se s příslušnou listinou seznámit a její obsah řádně vyhodnotit v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 daňového řádu. Toto však žalobce správci daně neumožnil, čímž své důkazní břemeno neunesl a zpochybněné náklady neprokázal. Skutečnost, že důkazní prostředky obsahovaly utajované informace, pročež nemohly být správci daně poskytnuty, nezbavuje žalobce povinnosti prokázat zpochybněné náklady. Současně nelze ani požadovat po správci daně, aby tento měl příslušnou bezpečnostní prověrku podle zvláštního právního předpisu, když daňový řád ve svém ustanovení § 52 stanoví striktní povinnost mlčenlivosti daňových orgánů o všem, o čem se při správě daní dozvěděly. V této souvislosti pak žalovaný odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, č.j. 10 Af 44/2017 a n