9 As 183/2014 — Nejvyšší správní soud

8 A 79/2018- 53 - text 10 8 A 79/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé v právní věci žalobce AUTODROM MOST, a. s. se sídlem Tvrzova 5, 434 01 Most zastoupený Mgr. Petrem Zachem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 7/325, 120 00 Praha 2 proti žalovanému Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2018, č. j. MV-27379-3/SO-2018, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu a řízení před správními orgány 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí o rozkladu vydaného ministrem vnitra dne 19. 4. 2018, č. j. MV-27379-3/SO-2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 29. 1. 2018, č. j. MV-140516-6/VS-2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto ve zkráceném přezkumném řízení dle § 98 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) tak, že: · rozhodnutí Krajského úřadu v Ústí nad Labem, č. j. 2004/SCKZU/2017-3, JID: 167815/2017/KUUK, ze dne 3. 11. 2017, se ruší (dále jen „rozhodnutí KÚ“); a · rozhodnutí Magistrátu města Most, č. j. MmM/088004/2017, sp. zn. OSČ-Př/039936/900/2017/ŠP, ze dne 7. 8. 2017 (dále jen „rozhodnutí MMM“), se ruší a věc se vrací magistrátu k novému projednání. 3. Rozhodnutím MMM bylo rozhodnuto, že žalobce (společnost AUTODROM MOST, a s.) se dopustil správního deliktu dle § 58 odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen „zákon o obcích“), kterého se dopustil tím, že dne 2. 4. 2017 v čase od 12:00 do 18:00 hodin v Mostě, části Souš, při pořádání akce „AUTODROM MOST AUTO/MOTO“, nezajistil své provozní záležitosti tak, aby svým provozem nerušil své okolí hlučnými činnostmi, v tomto případě jízdou motorových vozidel pohybujících se po závodní dráze Autodromu Most, čímž porušil čl. II odst. 1 písm. b) obecně závazné vyhlášky č. 2/2017 statutárního města Mostu ze dne 7. března 2017, o regulaci hlučných činností (dále jen „Vyhláška“). Za toto jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 35 000 Kč dle ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen „zákon o některých přestupcích“). 4. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil odvoláním ke Krajskému úřadu v Ústí nad Labem, který rozhodl tak, že rozhodnutí MMM zrušil a řízení zastavil (viz rozhodnutí KÚ). 5. Následně Ministerstvo vnitra obdrželo od Magistrátu města Most podnět k zahájení přezkumného řízení ze dne 21. 11. 2017, neboť magistrát nesouhlasil s tím, jakým způsobem bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí MMM. Důvodem zrušení měla být skutečnost, že ač je Vyhláška platná (nemá pozastavenou účinnost), tak si jako podzákonná norma osobuje právo regulovat činnosti, které jsou řešeny zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“). Magistrát tak dle svých slov zůstal v situaci, kdy nemůže zjevně platnou Vyhlášku aplikovat, neboť se tak vyjádřil nadřízený orgán. 6. V návaznosti na tento podnět Ministerstvo vnitra zahájilo zkrácené přezkumné řízení a ve věci rozhodlo tak, jak uvedeno výše. Zjevné porušení zákona Ministerstvo vnitra spatřovalo v postupu magistrátu a následně i v postupu krajského úřadu v těchto důvodech: i) magistrát ve výroku svého rozhodnutí konstatoval, že žalobce se dopustil správního deliktu dle § 58 odst. 4 zákona o obcích, přitom však uložil správní trest dle zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, což je nezákonné; ii) rozhodnutí KÚ je nepřípustným zásahem do práva obce (města) na samosprávu, neboť krajský úřad nemůže rozhodnout v tom smyslu, že napadené rozhodnutí zruší a řízení zastaví, neboť zákon o obcích mu takový postup neumožňuje; iii) krajský úřad se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s názorem obviněného, že Vyhláška je v rozporu se zákonem, zcela nesprávně posoudil vztah obecně závazné vyhlášky a zákona o ochraně veřejného zdraví, přičemž krajský úřad odmítl odůvodnění rozhodnutí magistrátem a zcela nekriticky se přiklonil k argumentům uváděným žalobcem, aniž by řádně posuzoval jejich účelovost a právní relevanci. 7. Žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra brojil rozkladem, který ministr vnitra zamítnul a názor prvostupňového orgánu potvrdil. Námitky, které žalobce uplatnil v rámci odporu, se prakticky překrývají s většinou námitek uplatněných v žalobě, o nichž zdejší soud pojednává níže. V rámci stručnosti je tedy městský soud na tomto místě podrobněji nerozvádí a odkazuje na níže uvedené shrnutí žalobních námitek. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 8. Žalobou ze dne 30. 5. 2018 se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu jeho nezákonnosti, kterou spatřuje v níže rozvedených žalobních námitkách. 9. Zaprvé, žalobce poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí Ministerstva vnitra není datováno, což způsobuje nemožnost zjistit přesný běh subjektivní lhůty pro zahájení přezkumného řízení dle § 96 odst. 1 správního řádu a běh lhůt lze vykládat v neprospěch žalobce. Dále takové rozhodnutí nelze považovat za úplné, neboť chybí jeho povinná náležitost. 10. Zadruhé, žalobce namítá zmeškání dvouměsíční subjektivní lhůty určené k zahájení přezkumného řízení dle § 96 odst. 1 správního řádu. Ministr vnitra v napadeném rozhodnutí uvedl, že ačkoli Ministerstvo vnitra obdrželo poznatek z úřední činnosti již v listopadu 2017, považuje ministr vnitra za den, kdy se dozvědělo o důvodech zahájení přezkumného řízení až den 15. 1. 2018. Důvodem má být skutečnost, že tímto dnem byl Ministerstvu vnitra předložen spisový materiál ze strany Krajského úřadu. Žalobce však považuje takový výklad zákona za nepřípustně extenzivní a porušující právo žalobce na spravedlivý proces ve správním řízení. Dle žalobce nemůže být přičítáno k tíži žalovaného, jak dlouho si správní orgány „posílají“ spis. Přitom za den, kdy se správní orgán dozvěděl o důvodu zahájení přezkumného řízení, je třeba dle soudní judikatury považovat den, kdy správní orgán získal poznatky, informace a důkazní prostředky, z nichž později usoudil, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2015, č. j. 9 As 183/2014 – 34). 11. Dále má žalobce za to, že ministr vnitra nesprávně posoudil splnění podmínek pro zkrácené přezkumné řízení, neboť nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 98 správního řádu, když Ministerstvo vnitra rozhodlo ve zkráceném řízení bez toho, aby byly splněny podmínky pro tento procesní postup. 12. S touto námitkou pak souvisí žalobní bod, dle něhož žalovaný porušil § 36 odst. 3 správního řádu, dle něhož žalobci měla být dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalobci však nebylo před vydáním rozhodnutí Ministerstva vnitra umožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, na základě kterých Ministerstvo vnitra zamýšlelo rozhodnout a žalobci dosud nejsou zřejmé podklady (listiny či jiné podklady), na základě kterých Ministerstvo vnitra rozhodlo. 13. Další námitky pak směřují k právnímu posouzení merita věci ze strany Ministerstva vnitra i ministra samotného. 14. Žalobce dále namítá, že krajský úřad nezasáhl do práva obce na samosprávu svým rozhodnutím, kterým rozhodnutí magistrátu zrušil a řízení zastavil, neboť zastavení řízení nelze zaměňovat s jeho změnou. Takový restriktivní výklad k jeho tíži není dle žalobce možný. Krajský úřad mohl ve svém rozhodnutí i rozhodnout o zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení řízení zpět správnímu orgánu prvního stupně, ale z důvodu procesní ekonomiky řízení současně zastavil. 15. Dle žalobce krajský úřad navíc ve svém rozhodnutí nikde neuvádí, že je vyhláška neplatná, naopak na str. 7 svého rozhodnutí uvádí, že „…vyhláška…je platná, nemá pozastavenou účinnost…“. Krajský úřad pouze odmítl aplikaci vyhlášky v konkrétním případě a podrobně vyložil, jaké důvody jej k tomu vedly. Krajský úřad si dle žalobce nijak neosobuje posuzovat zákonnost vyhlášky, pouze ve svém rozhodnutí vyjádřil výhrady k vyhlášce a odmítl podle ní ukládat sankce. Případné porušení povinností z nezákonné obecně závazné vyhlášky totiž nenaplňuje znak protiprávnosti jednání, a nemůže proto naplnit znaky správního deliktu. 16. Žalobce nesouhlasí s tím, že krajský úřad nepřípustně zasáhl do práva města Most na samosprávu, kdy krajský úřad údajně nesprávně posoudil vztah Vyhlášky a zákona o ochraně veřejného zdraví. Žalobce uvádí, že cíl regulace hlučných činností, který sleduje Vyhláška, je shodný s cílem regulace, který sleduje zákon o ochraně veřejného zdraví. Působnost ve věcech ochrany před hlukem a vibracemi stanoví zákon o ochraně veřejného zdraví krajské hygienické stanici jako správnímu úřadu (srov. § 82 zákona o ochraně veřejného zdraví), proto není tato působnost dle § 35 odst. 1 zákona o obcích součástí samostatné působnosti obce a zastupitel