2 Afs 90/2004 — Nejvyšší správní soud

8 Af 19/2018- 29 - text 18 8 Af 19/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému JUDr. I. H. bytem X, Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31 v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 6. 2018, č. j. X, ze dne 4. 6. 2018, č. j. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Napadeným rozhodnutím č. j. X ze dne 4. 6. 2018 žalovaný zamítl dle ustanovení § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 1 (dále jen „správce daně“), č. j. X ze dne 21. 9. 2017 (dále též jen „dodatečný platební výměr č. 1“), kterým byla žalobci podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „ZDP“ nebo jen „zákon“), a dle ustanovení § 147 daňového řádu a ustanovení § 143 daňového řádu doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2012 ve výši 33 930 Kč a současně vznikla žalobci zákonná povinnost uhradit penále dle ustanovení § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu z doměřené daně ve výši 6 786 Kč, a současně žalovaný dodatečný platební výměr č. 1 potvrdil. 2. Napadeným rozhodnutím č. j. X ze dne 4. 6. 2018 žalovaný zamítl dle ustanovení § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu odvolání proti rozhodnutí o odvolání, č. j. X ze dne 23. 11. 2017 (dále jen „rozhodnutí o odvolání“), kterým bylo částečně vyhověno odvolání proti rozhodnutí správce daně, č. j. X ze dne 21. 9. 2017 (dále též jen „dodatečný platební výměr č. 2“), kterým byla žalobci dle ZDP a ustanovení § 147 daňového řádu a ustanovení § 143 daňového řádu doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 ve výši 20 640 Kč a současně vznikla žalobci zákonná povinnost uhradit penále dle ustanovení § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu z doměřené daně ve výši 4 128 Kč. Správce daně rozhodnutím o odvolání změnil dodatečný platební výměr č. 2 tak, že doměřená daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 činila 18 510 Kč a současně vznikla žalobci zákonná povinnost uhradit penále dle ustanovení § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu z doměřené daně ve výši 3 702 Kč. Žalovaný současně se zamítnutím odvolání proti rozhodnutí o odvolání toto rozhodnutí potvrdil. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. Žalobce v podané žalobě uvedl, že napadená rozhodnutí potvrzují prvoinstanční rozhodnutí správce daně ve věci dodatečně doměřené daně z příjmu fyzických osob za rok 2012 a 2013. Obě napadená rozhodnutí, jakož i jim předcházející prvoinstanční rozhodnutí, žalobce označil za věcně nesprávná, nedostatečně odůvodněná a tím nepřezkoumatelná a nezákonná, neboť z nich není jasné - mimo obligátní poukaz na neunesení důkazního břemene ze strany daňového subjektu - čím a proč (jakým myšlenkovým postupem) se správní orgán řídil při hodnocení důkazů - posuzování oprávněnosti nákladů vynaložených daňovým subjektem na dosažení zisku podle ZDP. 4. Žalobce předně zdůraznil, že je advokát, tedy osoba vystupující vůči všem třetím osobám s ohledem na zájmy klientů a zároveň prioritně naplňující dikci zákona o advokacii. Jak žalobce uvedl, správce daně i žalovaný v posuzovaných obdobích neuznali v případě žalobce: a) část výdajů na zahraniční pracovní cesty, b) výdaje na paušalizaci tuzemských lokálních pracovních cest, c) výdaje vynaložené na optimalizaci/úsporu času související se zdravotnickou péčí o žalobce. 5. Pokud jde o výdaje na zahraniční pracovní cesty, žalobce uvedl, že správci daně předložil seznam všech svých zahraničních cest za předmětné časové období - pracovních i soukromých - aby dostatečně dokumentoval rozdělení svých cest na soukromé a pracovní. Vzhledem k povaze profesní činnosti žalobcem však není možné, aby každý jeden „obchodní případ“ byl zdokumentován fakturou, kde budou klientovi žalobce přeúčtovány všechny výdaje, které žalobce jako daňový subjekt uplatňuje ve výdajích vlastních, neboť v případě advokacie jde mimo jiné o proces navazování a setrvání důvěry mezi advokátem a klientem trvající roky až desítky let. 6. Rozhodnutí jakou zahraniční pracovní cestu je třeba vykonat, závisí výhradně na konkrétní situaci u konkrétního klienta, když se navíc v řadě případů následně pracovní cesta ukáže jako nepřínosná, ať již vztahově nebo ekonomicky. 7. Žalobce namítl, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť z nich není zřejmé, jakou úvahu správce daně použil při vyhodnocování vynaložených nákladů na pracovní cestu na setkání s klientem, který má několik státních občanství a daňový domicil ve třetím státě. Za nepravdivý označil obecný hodnotící soud správce daně, že žalobce zahraniční klientelu nemá, a proto nemůže uplatňovat náklady na zahraniční pracovní cesty. Z tohoto důvodu pak napadená rozhodnutí označil za nezákonná. 8. Žalobce vytkl napadeným rozhodnutím absenci popisu úvahy, kterou se správní orgán řídil při vyhodnocování důkazů tohoto typu nákladů. Pro názorné pochopení žalobní námitky žalobce uvedl, že v průběhu daňové kontroly správci daně předložil doklady o využívání dvou motorových vozidel, a to pro soukromé účely a pro účely pracovní, kdy toto vozidlo bylo vedeno v daňové evidenci. Za situace, kdy takové rozdělení správce daně akceptoval, není podle žalobce jasné a odůvodněné, proč podobně nepostupoval při posuzování obdobných nákladů na zahraniční pracovní cesty. 9. V případě paušalizace uplatnění nákladů na lokální pracovní cesty v místě sídla advokáta a jím zaměstnané advokátní koncipientky žalobce namítl nezákonný, nepřezkoumatelný, formalistický a neekonomický postup správce daně předcházející vydání napadených rozhodnutí. 10. Žalobce namítl, že správce daně by se spokojil účetním vykazováním jednotlivých cestovních dokladů - jízdenek MHD na částky v rozpětí 18 až 32 Kč za každou jednotlivou jízdu, aniž by se zabýval neekonomickým vyhodnocením takové daňové evidence souvisejícím s nutným nárůstem ceny poskytovaných účetních služeb žalobci, kdy se tato cena řídí počtem jednotlivých účetních položek, bez ohledu na to, jestli jde o jízdenku MHD v ceně 18 Kč nebo o daňový doklad v řádu stovek tisíc Kč. 11. Ekonomické rozhodnutí daňového subjektu, který je veden snahou o dosažení zisku v jeho hlavní činnosti, nemůže být vzhledem k daným konkrétním skutečnostem, kdy žalobce měl sídlo v centru hlavního města a všechny justiční orgány v dostupnosti MHD, napadeno ekonomicky neodůvodnitelným postupem správce daně. Rozdělení odpovědnosti a rizik daňového subjektu za příjmy a výdaje, kdy riziko za dosažené příjmy by správce daně ponechal na plátci daně a postup při uplatňování výše jeho nutných vynaložených výdajů by takto formalisticky a neekonomický vynucoval, žalobce považuje za odporující funkcím svěřeným správci daně. Žalobce namítl, že oprávněný zájem státu na výběru daní musí být zásadně v rovnováze s právem chráněnými zájmy daňového subjektu. 12. Co se týče výdajů uplatněných žalobcem za sjednání smlouvy při poskytování zdravotní péče, uvedl žalobce, že jeho mnohaletý subjektivně negativní zdravotní pocit se potvrdil, a to v roce 2016 po skončení čerpání těchto služeb, včasnou diagnózou rakoviny jater s nejasnou lokalizací primárního tumoru. 13. Žalobce by se nemohl věnovat advokacii ve shodném časovém rozsahu, pokud by zdravotní služby v minulosti nesjednal, respektive pokud by se rozhodl jít standardní cestou ekonomického zatěžování státu různými formami (nemocenská, invalidní důchod). Žalobce namítl, že jde o jeho ryze ekonomické rozhodnutí o vynakládání takových výdajů. Přímá souvislost těchto výdajů s každoročním dosahovaným ziskem byla nesprávně degradována formálním přístupem správce daně, který jak žalobce dále namítl, nedostatečně odůvodnil, proč vzhledem k současné objektivizované diagnóze žalobce, nelze tento výdaj individuálně u žalobce považovat za účelně vynaložený. 14. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. 15. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný předně namítl, že uplatněné žalobní námitky byly vypořádány již v napadených rozhodnutích, na které žalovaný odkázal. 16. Pokud jde o neuznané výdaje na zahraniční pracovní cesty, žalovaný uvedl, že žalobce v předmětných zdaňovacích obdobích zahrnul do výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů dle ustanovení § 24 ZDP mimo jiné i výdaje vynaložené za zahraniční cesty do Spojených států amerických, Nizozemského království, Rakouské republiky a Kanady. 17. Správce daně žalobce vyzval k doložení a prokázání jakýmikoliv důkazními prostředky, že výše uvedené výdaje za cesty do zahraničí byly vynaloženy ve smyslu ustanovení § 24 ZDP. V důsledku výzvy k prokázání skutečností došlo k přechodu důkazního břemene ze správce daně na žalobce, přičemž žalobce byl