8 Af 21/2018

Finančním úřadem pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) byla ve vztahu k žalobci zahájená dne 3. 7. 2014 daňová kontrola daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2014. Na základě kontrolních zjištění správce daně vydal dodatečný platební výměr ze dne 13. 7. 2016, č. j. 5551604/16/2001-52524-103 305, (dále jen „dodatečný platební výměr“), kterým byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2014 ve výši 18 791 741 Kč, a současně byla žalobci stanovena zákonná povinnost uhradit penále ve výši 3 758 348 Kč.

Žalobce podal proti dodatečnému platebnímu výměru odvolání, o němž rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím tak, že dodatečný platební výměr změnil, a to tím způsobem, že na straně třetí se text: „doměřená daň, včetně penále v celkové výši 22 550 000 0 89 Kč je splatná v náhradní lhůtě v souladu s § 168 odst. 4 a § 251 odst. 3 daňového řádu ihned po dni doručení tohoto platebního výměru na účet správce daně (…)“ mění na: „doměřená daň, včetně penále v celkové výši 22 550 000 0 89 Kč je splatná v náhradní lhůtě v souladu s § 168 odst. 4 a § 251 odst. 3 daňového řádu ke dni jejího stanovení, jímž se rozumí den nabytí právní moci tohoto dodatečného platebního výměru, na účet správce daně (…)“.

V ostatním ponechal výrok dodatečného platebního výměru beze změny

Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2018, č. j. 21248/18/5300-22442-709739, žalobu s tím, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného posouzení některých právních otázek, daňové řízení trpí některými procesními vadami, zejména v procesu dokazování, a zejména došlo k vadnému posouzení skutkového stavu. Žalované rozhodnutí je proto nezákonné.

Žalobce na úvod stručně popsal předmět a charakter svého podnikání. Jak uvedl, obchoduje v podstatě v malém se spotřební elektronikou. Na trhu s mobilními telefony a iPady vyhledává přebytky těchto přístrojů, které mají někteří z omezeného a dosti uzavřeného okruhu přímých odběratelů společnosti Apple, kteří je uvolňují v různých objemech širší škále obchodníků, kteří je pak dále přeprodávají.

Při tomto obchodování je důležité reagovat rychle, a vybalancovat všechny podmínky – nejen cenu, ale i podmínky dopravy, přebírání rizik a jejich pojištění, skladování, právní podmínky řešení sporů (aby spadalo do jurisdikce českých soudů), a podobně, a vyvarovat se obchodům s repasovanými, a v krajním případě kradenými přístroji, které jsou na trhu zpravidla nabízeny za nejvýhodnějších podmínek. Jedině tak si žalobce může zachovat konkurenceschopnost.

Na rozdíl od větších odběratelů je žalobce schopen velmi pružně a v krátké době reagovat na nabídky, které se objeví na trhu, a odebírat i relativně malé objemy zboží, poskytované za výhodnějších podmínek.

Jak dále uvedl, v projednávaném daňovém řízení šlo o dodávky mobilních telefonů Apple a další elektroniku, pořízených žalobcem v lednu 2014 od společnosti CONTODENT s.r.o. Konkrétně šlo o šest obchodních případů, kde dodavatelem zboží pro společnost CONTODENT měla být společnost ZUMBIT, která podle zjištění správce daně nepodala za příslušné daňové období přiznání k DPH a daň nezaplatila, zatímco CONTODENT si na vstupu uplatnil tuto (neuhrazenou) daň a na výstupu přiznal daň z dodávky zboží žalobci.

V prvostupňovém řízení učinil správce daně předmětem dokazování řadu dílčích otázek, ze kterých nebylo jisté, zda je předmětem sporu otázka, jestli zboží existovalo a jeho dodavatelem žalobci je skutečně plátce CONTODENT, nebo zda je zkoumána otázka případného zapojení žalobce do daňového podvodu.

Až v napadeném rozhodnutí se žalovaný vyslovil tak, že daň je doměřována z titulu daňového podvodu.

Žalobce namítl, že tam, kde je ve zprávě o daňové kontrole zkoumána otázka případného zapojení žalobce do daňového podvodu, byly meze zkoumání této otázky určeny tvrzením správce daně, že „žalobce uplatňuje nárok na odpočet daně podvodným nebo zneužívajícím způsobem“, což má být situace, kdy „jeden z účastníků neodvede státní pokladně vybranou daň“.

Dokazování se týkalo úzké skupiny tvrzení správce daně, který vyšel z toho, že: - nekontaktní společnost na začátku řetězce nezaplatila daň, a je tím zastřen dodavatel zboží do skladu Joppa pro žalobce; - CONTODENT nedoložil dost důkazů o dodání zboží žalobci; - úhrady za zboží žalobce posílal na zahraniční účty, a neprokázal, že jde o účty CONTODENTu - CONTODENT měl svému dodavateli Zumbit platit na stejné účty; vzniká tak pochybnost o původu zboží, o jeho skutečném vlastníkovi – dodavateli, a o způsobu jak se zboží dostalo na tuzemský trh; - v den, kdy pan S. vstoupil do společnosti CONTODENT, převzal jiný britský vlastník společnost Zumbit jako dodavatele CONTODENTu; - CONTODENT neprokázal, že zboží pořídil od Zumbitu, což zpochybňuje tvrzení CONTODENTu; - Zumbit měl zboží dopravit do skladu Joppa, ačkoliv Zumbit ani Contodent nejsou klienty tohoto skladu; - žalobce jednal s budoucím jednatelem panem S. ještě předtím, než převzal CONTODENT a s ním získal registraci k DPH; - žalobce uzavřel obchod s fakticky zcela novou společností a neověřoval si kvalitu dodaného zboží.

Správce daně svou argumentaci uzavřel tvrzením, že žalobce se vědomě stal „článkem řetězce obchodníků, který měl za cíl čerpat odpočet daně, která nebyla na počátku odvedena, což žalobci umožňovalo nakoupit zboží za nízkou cenu a získat tak výhodu.“.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela nově – a poprvé dostatečně srozumitelně - uspořádal argumentaci, která odůvodňuje daňový doměrek, používá nové podklady pro rozhodnutí, nová hodnocení důkazů a nové formulace. Při stávající právní úpravě takový postup není nezákonný, řízení před správním soudem se však takto stává v jistém smyslu druhostupňovým řízením o teprve nyní dokončeném rozhodnutí finanční správy. Žalobce z tohoto důvodu teprve ve správní žalobě může proti takovému rozhodnutí uceleně argumentovat a v některých ohledech i dokazovat.

V napadeném rozhodnutí žalovaný rozdělil prokazování oprávněnosti doměrku do následujících skupin: - a) existence daňového podvodu - b) vědomostní test - existence objektivních okolností - c) vědomostní test - přijetí rozumných opatření a dobrá víra daňového subjektu, k nimž se žalobce postupně vyjádřil v podané žalobě.

V prvém okruhu žalobních námitek žalobce zpochybnil existenci podvodného řetězce a zejména pro jeho konstrukci stěžejní zjištění správce daně, že společnost CONTODENT převzala zboží od společnosti Zumbit, která neuhradila daň.

Jak žalobce uvedl, zdroj zboží u společnosti Zumbit není prokázán. Společnost CONTODENT vznesla tvrzení, že právě Zumbit byl dodavatelem zboží, které bylo následně dodáno žalobci. K prokázání tohoto tvrzení správce daně předložil faktury označené jako faktury Zumbitu, u kterých však z důkazního řízení vyplynula pochybnost o jejich pravosti, neboť jsou „vizuálně naprosto shodné s daňovými doklady vystavenými společností CONTODENT pro odvolatele, obsahují i stejné místo dodání zboží - Joppa Brno, stejné bankovní účty“ (viz bod 38 napadeného rozhodnutí). Zumbit dodávky CONTODENTu správci daně nikdy nepřiznal, není známo, zda Zumbit, resp. kdo vlastně zboží do ČR dovezl, a neexistují ani žádné jiné důkazy, že dodavatelem toho zboží byla společnost Zumbit.

Dodání zboží CONTODENTu právě společností Zumbit nelze vyloučit, neboť mezi společnostmi CONTODENT a Zumbit existuje pravděpodobná vazba (vstup anglických majitelů do společností pořízených ve stejný den od stejného prodávajícího), ale pokud jde o dodání daného konkrétního zboží pro společnost CONTODENT, jde stále jen o pouhou domněnku či možnost, se kterou se správce daně spokojil, avšak důsledky přičítá žalobci.

Žalobce upozornil na možnost, že CONTODENT si zboží pořídil od jiného plátce. V diagramu řetězce, který žalovaný uvedl v bodě 34 na str. 10 napadeného rozhodnutí, by tedy, podle žalobce, na začátku neměla být uvedena společnost Zumbit, ale nanejvýš otazník, přičemž ani není jisté, že tato pozice vůbec má být obsazena. Navíc v diagramu řetězce chybí jeden z odběratelů - společnost D solutions s.r.o.

Žalobce dále namítl, že pokud ale společnost Zumbit byla dodavatelem, jak tvrdí žalovaný a staví na tom doměrek, pak ale u této společnosti není žádná chybějící daň (kromě zcela obecné podoby) ve skutečnosti ani tvrzena, natož prokázána.

Z daňového spisu vyplývá pouze to, že Zumbit nepodal za dané zdaňovací období daňové přiznání. Což znamená, že si za dané zdaňovací období z plnění pro CONTODENT vůbec nenárokoval daňový odpočet.

Jak žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, chybějící daň může mít různé formy, podle žalobce by se však mělo jednat o situaci, kde nějaká daň vůbec chybět může a žalovaný by měl takovou situaci s chybějící daní srozumitelně popsat a pak i prokázat.

Žalobce trval na tom, že není prokázáno, že došlo k daňovému podvodu a existuje chybějící daň.

Jak dále uvedl, společnost Zumbit zřejmě za leden, resp. 1. čtvrtletí 2014, nepodala daňové přiznání, nebylo však prokázáno, že dodavatelem CONTODENTu je skutečně Zumbit. Za prokázané lze považovat pouze to, že se nepodařilo zcela prokázat, jak a zda vůbec byla při pořízení zboží CONTODENTem zkrácena daň. Důkazní břemeno leží jednoznačně na orgánech daňové zprávy a žalobce k dokazování nemůže nijak přispět.

Žalobce dále dovozuje, že pokud – jak tvrdí žalovaný – dodavatelem CONTODENTu byla společnost Zumbit, pak není pravdivé tvrzení v bodě 40 napadeného rozhodnutí, že si po „uprchlém“ Zumbitu nárok na odpočet na vstupu v řetězci jako tzv. broker uplatňoval žalobce. Tento nárok uplatňovala společnost CONTODENT (a na výstupu pak daň přiznala a zaplatila), a po CONTODENTu a po žalobci pak úplně stejně další společnosti, které z hlediska fungování daňového podvodu počínaje společností žalobce v řetězci vůbec nemusely být. Pro dokonání daňového podvodu nebylo třeba žádných dalších zúčastněných společností. K dokonání podvodu a vyčerpání DPH naprosto postačovaly společnosti dvě – „Zumbit“ a CONTODENT. Bylo jen třeba obchodovat se zbožím, které zakládá vysoké obraty, aniž by ho bylo nepřiměřeně velké množství (takového zboží je mnoho) a dvou společností, z nichž první si vynárokuje odpočet a neodvede daň a druhá zboží prodá. Všechny další prodeje v realizaci podvodu nehrají žádnou roli.

Žalovaný v bodě 12 rozhodnutí popsal teorii řetězových daňových podvodů na DPH, včetně slangové terminologie v dané oblasti používané. V bodě 34 pak podvodný řetězec případu graficky znázornil, a dále v napadeném rozhodnutí u dotčených subjektů používá zmíněnou terminologii jako „missing trader“, „broker“ či „buffer“. Z toho žalobce dovozuje, že v řešeném případě žalovaný vyvolává dojem, že jím odhalená struktura propojených firem spadá do standardního podvodného plánu, kde jednotlivé články plní předem stanovené úlohy, pro daný podvod typické.

K tomu žalobce namítl, že přiznal a zaplatil daň na vstupu a čerpal daň na výstupu zcela podle platného práva a za obvyklých podmínek (zejména za standardních cen), a žádné výhody plynoucí z řetězce nečerpal. Žalovaný ani žádné takové výhody neidentifikuje a netvrdí, ačkoliv čerpání výhod z řetězce je definiční podstatou toho označení a bez takové výhody se konstrukce žalovaného hroutí. V části týkající se tvrzení a prokázání chybějící daně je napadené rozhodnutí vadné a nepřezkoumatelné.

Další skutečnosti týkající se společnosti Zumbit, které žalovaný uvádí zejména v bodě 35 napadeného rozhodnutí (společnost nezveřejňovala účetní závěrky ani žádné číslo účtu, aj.) nejsou, podle názoru žalobce, nijak nestandardní, žalobci, stejně jako sama existence společnosti Zumbit, nebyly známy a nemohly nijak ovlivňovat rozhodování žalobce.

Závěrem žalobce namítl, že pokud by byl přijat jako akceptovatelný postup, kdy žalovaný prohlašuje v řešeném případě chybějící daň za existující pouze na základě toho, že je dosti pravděpodobné, že dodavatelem CONTODENTu byla společnost Zumbit, bylo by třeba stejným metrem posuzovat i argumentaci žalobce. Po žalobci by pak nemělo být žádáno, aby svoje tvrzení prokazoval s pravděpodobností hraničící s jistotou, ale pouze s určitou pravděpodobností. Žalovaný však klade na žalobce nároky mnohem vyšší.

Ve druhém oddílu žalobních námitek se žalobce zaměřil na argumentaci žalovaného týkající se jeho dodavatele – společnosti CONTODENT.

Ke zjištění správce daně, že společnost CONTODENT fakticky nesídlí na adrese zapsané v obchodním rejstříku, ale sídlí v tzv. virtuálním sídle, na němž sídlí celkem 33 společností, žalobce uvedl, že není vyloučeno, aby na takové adrese společnosti skutečně sídlily. Pokud je virtuální sídlo pro orgány daňové správy indicií, která má vést správce daně ke zvýšené obezřetnosti u takových firem, je to výhradně informace pro správce daně, aby konali, např. aby na tyto subjekty zaměřili svojí vyhledávací činnost. Nejde však o žádnou informaci pro obchodní partnery takových firem.

Obchodním partnerům firem bylo uloženo kontrolovat, zda je jejich obchodní partner plátcem DPH, zda neobchodují s nespolehlivým plátcem, zda neplatí na neregistrovaný účet, resp. účet v zahraničí, nebo zda se neúčastní daňového podvodu, kde by se dodavatel chystal neuhradit daň. Neexistuje však žádný právně významný důvod, proč zcela běžně neobchodovat s dodavatelem, který sídlí na adrese zapsané v obchodním rejstříku, která nepředstavuje fyzickou kancelář.

Žalobce dále uvedl, že i pokud na dané adrese společnost CONTODENT skutečně nesídlila, nešlo by v jejím případě o nijak podezřelou skutečnost. Jak vyplývá z komunikace žalobce s panem S., který tuto společnost převzal a byl jejím jednatelem v době sporných obchodů, šlo původně o společnost založenou na prodej zájemcům, která před prodejem nevyvíjela žádnou činnost, a nebyl tedy důvod, aby sídlila jinde než na virtuální adrese. K převodu společnosti došlo na konci srpna 2013 a není nijak překvapivé, že nový majitel a jednatel firmu za zbývající 4 měsíce roku 2013 po zahájení jeho činnosti v ČR ještě nepřesídlil. Jeho vysvětlení, že si předtím, než začne zařizovat kancelář a nabírat zaměstnance, chce nejprve ověřit, jaké perspektivy by jeho podnikání v ČR mělo, když zde až do navázání kontaktu se žalobcem nepodnikal, je srozumitelné, logické a pochopitelné.

K podnikání v oboru nákupu a prodeje elektroniky v rozsahu, v jakém obchodoval žalobce, je sice třeba určitých znalostí a schopností, avšak naopak k tomu přinejmenším po určitou dobu nejsou nezbytné kancelářské prostory a zaměstnanci. U obchodování uskutečnitelného po internetové a mobilní síti a osobními schůzkami něco takového není třeba. Podstatou tohoto podnikání jsou totiž informace a jejich rychlé a správné vyhodnocování. Žalovaným uvedená skutečnost není nijak neobvyklá a nelogická, nevybočuje z běžných podnikatelských zvyklostí a nezakládá žádný důvod k mimořádné ostražitosti.

K bodu 45 napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný uvádí, že skutečnost, že jednatel dodavatele je cizinec, je jeden ze znaků typických pro řetězce, a jde zřejmě o řetězový podvod, žalobce namítl, že prakticky každý obchod se zahraničím by musel být podezřelý, protože ve vztahu k zahraničním subjektům nejsou k dispozici tak účinné nástroje na ověřování solidnosti obchodních partnerů. Při velikosti a dalších charakteristikách české ekonomiky nutně musí být a je obchodování se zahraničím zcela běžné a velmi časté, a při uvedeném přístupu by podle finanční správy zakládal podezření tak velký okruh obchodů, resp. obchodních partnerů, že by to jako nástroj varování před excesy pozbylo smyslu.

Ke zjištění, že společnost CONTODENT neměla v době uskutečnění obchodních případů žádné skladovací prostory, žalobce předně namítl, že jde o pouhé tvrzení, které nebylo v daňovém řízení prokázáno.

Žalobce uvedl, že skutečně není známo, odkud mu zboží společnost CONTODENT dodávala. Za prokázané lze mít to, že CONTODENT v ČR nevlastnil nemovitosti ke skladování (ani jiné). Neexistence vlastních skladovacích prostor ovšem není žádnou podezřelou okolností, neboť zboží lze bez problémů skladovat v pronajatých prostorách a typicky právě tak bývá skladováno. A lze si představit také dodávky zákazníkům přímo ze skladů svých dodavatelů. Nebo dočasné „skladování“ v kamionech zajišťujících dopravu zboží.

Jak žalobce vysvětlil, otázky odkud dodavatel zboží odebírá a kde je skladuje, se při obchodování tohoto typu mezi účastníky nepokládají a nezodpovídají, neboť odpovědi představují zásadní složku obchodního tajemství. A konkrétně otázka na skladování a dopravu je velmi citlivá vzhledem k potřebě ochrany zboží, resp. k riziku jeho možného odcizení ze skladů a při dopravě.

Pokud CONTODENT nedisponoval skladovacími prostory, nepředstavovalo to pro žalobce žádnou informaci o rizikovosti obchodu s ním, ostatně takovou informaci žalobce ani neměl k dispozici a neměli ani možnost si jí zjistit, resp. ověřit.

Ke zjištění, že společnost CONTODENT v obchodním rejstříku nezveřejnila žádnou účetní závěrku, žalobce namítl, že se jedná jen o pouhou informaci pro vyhledávací činnost správce daně, nepodstatnou pro obchodní partnery takového subjektu.

Jak žalobce dále uvedl, kontrakt uzavíral se společností založenou k odkoupení a nově převzatou managementem. Účetní závěrky a jiné dokumenty za období před jejím převzetím novými majiteli a managementem, které by navíc zřejmě neobsahovaly žádné uchopitelné informace, by neměly pro rozhodování žalobce žádnou hodnotu.

Ke zjištění, že společnost CONTODENT zveřejnila pouze jeden registrovaný účet, který příliš nevyužívala, vykazuje vysoký obrat s malou daní a ve zdaňovacím období leden 2014 obchodovala právě jen se žalobcem, žalobce uvedl, že jde o skutečnosti, které dílem nejsou nijak neobvyklé či podezřelé, a žádná z nich nám nemohla být žalobci známa a jeho jednání tedy nemohla nijak ovlivnit.

Ve třetím oddílu žalobních námitek se žalobce zaměřil na polemiku s argumentací žalovaného o rizikové povaze mobilních telefonů, jako obchodní komoditě.

Žalobce předně vytkl napadenému rozhodnutí, že se v tomto bodu opírá o dnes již nedostupný článek internetových Hospodářských novin a jednu tiskovou zprávu Finanční správy. Žalobce má za to, že ne každý daňový poplatník považuje za nezbytné číst právě tiskové zprávy finanční správy, a zejména pak její sebepochvalné zprávy o úspěších v jejím konání. Za užitečné je považováno spíše čtení jejích nových metodických pokynů – i když ani zde nejde o právní předpis a jejich znalost nelze považovat za povinnou.

Žádný z dokumentů odpovídajícího významu, vydaný finanční správou, však neobsahoval ani popis rizikových faktorů, ani popis rizikových komodit. Pokud by chtěla finanční správa právně významným způsobem informovat daňové subjekty před rizikem při obchodování s určitými komoditami, muselo by takové varování vypadat úplně jinak. Především by zřejmě mělo být vneseno do ust. § 109 zákona o DPH jako další z okolností, za kterých nastává ručení za daň. A pokud riziko takové intenzity nedosahuje, muselo by být alespoň v široce popularizované tiskové zprávě uvedeno, že daňová správa identifikovala a ve své metodice XY, zveřejněné na internetových stránkách, popsala tyto rizikové komodity, při obchodování se kterými bylo zjištěno vysoké riziko daňových podvodů.

Odkaz na výše uvedenou skutečně vydanou tiskovou zprávu žalobce označil za alibismus, stejně jako odkaz na umístění firmy ve virtuálním sídle nebo neexistenci webových stránek firmy, což rovněž finanční správa jako rizikový faktor pro širokou veřejnost nikdy zřetelně neprezentovala. Žalovaný tedy neprokázal, že by byl žalobce nějakým významným způsobem informován o tom, že obchoduje s daňově rizikovou komoditou.

Ve čtvrté části žalobních námitek se žalobce vypořádal s argumentací žalovaného ohledně jazykových znalostí žalobce.

Žalobce nepopřel, že s jednatelem společnosti CONTODENT komunikoval s pomocí softwarových překladačů, které produkují nepřesné či chybné překlady, namítl však, že ze závěrů napadeného rozhodnutí nevyplývá, co žalovaný z uvedené skutečnosti pro daňové řízení dovozuje.

Z předložené komunikace a jejích překladů překladači vyplývá, že takto komunikace skutečně probíhala, a že k žádnému podstatnému nedorozumění nedošlo. Vyplývá z ní také to, že riziko zkreslení nebylo příliš vysoké, neboť komunikace se z významné části typově opakovala a šlo v ní především o typy přístrojů, data dodání a částky.

Zásadní dokumenty, např. smlouvu s CONTODENTem s dodatky nebo prohlášení CONTODENTu o tom, že jím udané bankovní účty k platbám jsou účty CONTODENTu, žalobce nechal odborně přeložit do anglického jazyka agenturou Presto.

Dokumenty byly podepisovány ve dvojjazyčném znění a není zde žádný faktor rizika daňového podvodu.

K prokázání svého tvrzení žalobce k podané žalobě přiložil: dvojjazyčnou Rámcovou smlouvu o obchodní spolupráci společností CONTODENT a Diamond Dreams ze dne 21. 8. 2013, dvojjazyčný Dodatek č. 1 k Rámcové smlouvě ze dne 3. 9. 2013, dvojjazyčný Podpisový vzor na firemní dokumenty společnosti CONTODENT, ze dne 3. 9. 2013, dvojjazyčný Dodatek č. 2 k Rámcové smlouvě ze dne 25. 9. 2013, dvojjazyčné Místopřísežné prohlášení CONTODENTu ze dne 21. 8. 2013, dvojjazyčné Místopřísežné prohlášení CONTODENTu ze dne 3. 9. 2013, s přidaným účtem, dvojjazyčné Místopřísežné prohlášení CONTODENTu ze dne 25. 9. 2013, s dalším přidaným účtem, odborné překlady e-mailů ze dne 2. a 3. 9. 2013, zpracované tlumočnicí ing. B., mezi žalobcem a panem S., s přiloženými anglickými originály; „strojový“ překlad téže komunikace překladačem Google a „strojový“ překlad překladačem Word, odborné překlady e-mailů ze dne 4. a 5. 9. 2013, zpracované tlumočnicí ing. B., mezi žalobcem a panem S., s přiloženými anglickými originály; „strojový“ překlad téže komunikace překladačem Google a „strojový“ překlad překladačem Word, fakturu za překlad Rámcové smlouvy společností Presto č. FV-13/202518 ze dne 21. 8. 2013.

V pátém oddílu žalobních námitek se žalobce vyjádřil k okolnostem a způsobu navázání spolupráce žalobce s dodavatelem.

Jak uvedl, spolupráci se společností CONTODENT navázal prostřednictvím poptávky zveřejněné na internetových stránkách www.phonelot.com. Žalobce vyhledával dodavatele, kteří jsou schopni dodat svoje přebytky mobilních telefonů a další elektroniky právě na k tomu určených portálech Phonelot či Restposten. Jde o standardní způsob navazování podnikatelských kontaktů v oboru a z podstaty věci vyplývá, že jsou takto navazovány vztahy s novými obchodními partnery. A protože jde o zahraniční servery a o zboží, které má původ v zahraničí, jde zpravidla o zahraniční obchodní partnery.

K prokázání svého tvrzení žalobce přiložil: e-mail s potvrzením registrace a přístupovými údaji pro vytvoření účtu - od phoneLot pro x@x.cz ze dne 08/19/13 03:07, e-mail od phoneLot s informací o aktivaci účtu, zpřístupnění databáze prodejců a instruktážním videonávodem, jak prodejce kontaktovat, ze dne 19.08.2013 10:37, e-mail od phoneLot s nabídkami poptávaného zboží od registrovaných prodejců – „Apple iPad Retina Wi-Fi+Cellular 16GB: 8 companies selling what you are looking for“, ze dne 19. 08. 2013 11:07, e-mail od phoneLot s nabídkami poptávaného zboží od registrovaných prodejců – „Apple iPhone 5 16GB: 21 companies selling what you are looking for“, ze dne 19. 08. 2013 11:07, e-mail od phoneLot „Contact details and information from PHONELOT“ s návodem pro práci v systému, ze dne 20. 08. 2013 13:37, e-mail od spol. MóvilSARRIA, S.L. Nabídka poptávaného zboží Apple + veškeré informace o firmě vč. výpisu z rejstříků, ze dne 19. 08. 2013 11:50, e-mail od spol. Strategiquest, Unip. Lda. Nabídka zboží, ze dne 19. 08. 2013 17:45, e-mail od spol. Quikset s.r.o. Nabídka spolupráce (prodej produktů Apple) ze dne 04. 06. 2014 15:59.

K závěrům žalovaného, že Angličan pan S. podezřele rychle koupil českou společnost CONTODENT, založenou paní PaedDr. M. M., která se stala i první jednatelkou společnosti, žalobce namítl, že žalovaný zamlčuje, že majitelem (jediným společníkem) této společnosti od založení až do jejího prodeje panu S., a jejím skutečným zakladatelem byla společnost FIRMIN Praha s.r.o., IČ 24209198, která se zabývá zakládáním a prodejem společností kde společnost m.j. nabízí „převod podílu do 24 hodin, za firmu jednáte okamžitě“.

Společnost FIRMIN se tedy zabývá právě činností, v jejímž důsledku jsou její zákazníci schopni v podstatě obratem začít v ČR podnikat s českou společností. Zatajením této zásadní skutečnosti při předkládání svého tvrzení a podstrkováním „jakési“ paní pedagožky jako zakladatele společnosti CONTODENT a partnera pana S. při získání této společnosti se pracovníci žalovaného dopustili hrubého zkreslení skutečnosti a pokusu uvést žalobce a zejména správní soud v omyl, a nepochybně se dopustili i porušení pravidel profesní etiky a pravidel „dobré správy“.

K tvrzení žalovaného, že pan S. měl okamžitě připravené financování a předobjednané telefony, které mohl krátce po potvrzení kontraktu začít dodávat, žalobce uvedl, že pan S. poslal svojí nabídku na inzerát na serveru Phonelot právě proto, že byl schopen dodat určité množství telefonů – měl je „předobjednané“, a měl připravené financování. Pan S.podnikal v oboru a obchodoval s mobilními telefony, k čemuž měl zjevně uzavřený dlouhodobý rámcový kontrakt na financování a kontakty na dodavatele těchto přístrojů.

Žalobce k tomu dále uvedl, že pan S. zjevně nebyl amatér, který poprvé zkusil překoupit nějaké zboží a teprve se zkoušel orientovat na trhu. Kdyby neměl přístup k telefonům, které nabízel, neměl by na tomto trhu co dělat. Žalobce se zde tedy neměl nad čím pozastavovat, ale skutečně mohl krátce po začátku obchodní komunikace požadovat specifikaci nabízených telefonů. Bez ní by totiž nevěděl, co je vlastně přesně předmětem nabízené obchodní transakce. Pokud má žalovaný informace o tom, že při takovémto obchodování není obvyklé, aby se kontaktovaly osoby, které jsou schopny poptávané zboží dodat, a naopak je obvyklé reagovat na obchodní poptávky a nabídky nikoliv v horizontu dnů, ale v horizontu týdnů či měsíců, měl je v daňovém řízení předložit. Bez toho jde v podstatě pouze o (nesprávný) osobní názor daňových úředníků o tom, jak vypadá a funguje specifický trh s mobilními telefony.

Žalované rozhodnutí žalobci dále vytýká, že dodávky zaplatil CONTODENTu na zahraniční (a neregistrovaný) účet, jehož vlastníkem navíc nebyl přímo CONTODENT a riskoval tak ručení za případnou CONTODENTem neuhrazenou daň. Žalobce k tomu od počátku daňového řízení uvádí, že si byl vědom tohoto rizika a dokládá, že se i písemně firmu CONTODENT snažil přimět k tomu, aby si účet u správce daně zaregistrovala, resp. založila účet v ČR, ale že jeho dodavatel trval na platbě na jím určené účty, neboť – jak vysvětlil - to bylo součástí pravidel, za kterých měl zajištěno financování faktoringem. Žalobce si alespoň nechal písemně potvrdit, že úhradou na účty faktoringové společnosti bude jeho závazky CONTODENT považovat za splněné, aby byl „krytý“ alespoň po obchodně právní stránce. Pokyny CONTODENTu splnil, neboť jinak by se obchod nezrealizoval, čímž vědomě přijal s tím spojené riziko. U posuzování obvyklosti přijetí tohoto rizika je třeba brát v úvahu nikoliv tento fakt sám o sobě, ale celkové podmínky daného obchodu. Tento obchod byl pro žalobce v řadě hledisek výhodný – dodavatel při něm zajišťoval dopravu, což snižovalo náklady a obecně vysoké riziko spojené s přepravou právě takovéto komodity, cena byla výhodná, ale ještě nezakládala žádná podezření, šlo o úvodní obchody s obchodním partnerem, se kterým byla naděje v budoucnu dlouhodobě výhodně spolupracovat, přičemž dodavatel přislíbil podnikatelský účet v ČR pro další obchody zaregistrovat.

Pro platbu na zahraniční a neregistrovaný účet měl žalobce dobrý, rozumný, ekonomicky podložený a pochopitelný důvod. Žalobce dále uvedl, že nespatřuje nic neobvyklého ani na tom, že si anglický podnikatel sjedná financování s faktoringovou společností, která má účty v Turecku či Číně, případně tam i sídlí. Pro podnikatele v „malém“ budou nabídky financování z Turecka nebo Číny nepochybně zajímavé a zřejmě dostupnější, než nabídky firem z londýnské City. Platba na zahraniční účet dodavatele představovala pro podnikání žalobce rizikový faktor. Nejednalo se však o žádnou skutečnost, která by představovala rizikový faktor z hlediska případného podvodu na DPH.

V rámci šestého oddílu žalobních námitek a to konkrétně k výtce žalovaného, že si žalobce dodavatele společnosti CONTODENT neověřil, žalobce uvedl, že dodavatele zboží pro CONTODENT neznal, při tomto způsobu obchodování je nejcennějším know-how - informace o spolehlivém dodavateli zboží za výhodných podmínek. Pokud by žalobce zjistil, kdo je dodavatelem zboží CONTODENTU, pak by se mohl pokusit obrátit přímo na tohoto dodavatele a CONTODENT obejít. Požadavek na to, aby žalobce zjistil dodavatele zboží pro CONTODENT, je tedy nesplnitelný, nesmyslný a odporující pravidlům běžného obchodního styku, stejně jako závěr žalovaného, že chování žalobce v tomto bodě bylo „nestandardní a neobezřetné“.

Žalobce dále namítl, že pokud je žalovaný schopen učinit takový závěr, měl ve svém rozhodnutí uvést (a prokázat), jak na takový „standard“ přišel a jak se to tedy standardně dělá. Žalovaný v dané souvislosti v bodě 56 uvádí, že se žalobce měl zajímat nejen o to, odkud objednaná elektronika putuje, zda je určena pro evropský trh a zda se na něj vztahuje záruka. Záruku však na takovéto zboží neposkytuje dodavatel zboží, ale výrobce, společnost Apple, a to až po aktivaci přístrojů. Ke zjištění existence záruky tedy nebylo třeba zjišťovat dodavatele CONTODENTu (a pokud by záruku poskytoval dodavatel zboží, pak by jím byl CONTODENT – a opět by jeho dodavatel nebyl podstatný). Pokud jde o otázku zjišťování, zda jsou přístroje určeny pro evropský trh, pak tento problém již řadu let na trhu neexistuje a žádný obchodník na tento trh nepřijde s přístroji, které by nebyly určeny pro evropský trh (s výjimkou Velké Británie, která používá americký standard připojení nabíječek).

Žalobce dále vysvětlil, že řadu informací o nabízených přístrojích z nabídek měl, což vyplývá z údaje „P.N.: …“, tedy „produktového čísla“ (např. ME434B/A), které je v každé nabídce uváděno, přičemž:

V sedmé části žalobních námitek se žalobce vyjádřil k dodacím podmínkám. S odvoláním na body 47 a 74 napadeného rozhodnutí uvedl, označil argumentaci žalovaného za obzvláště absurdní.

Jak uvedl, v úvodní korespondenci byla uváděna dodací podmínka CIF, evidentně omylem, neboť jde o dodací podmínku s dodáním do přístavu. V textu nabídky to panu S. pravděpodobně zůstalo z nějaké předchozí korespondence nebo si pan S. zprvu ani nepovšiml, že komunikuje se zákazníkem z vnitrozemské České republiky, a že Praha neleží u moře (což vylučuje předem připravený a zrežírovaný podvod).

Obě strany si bez problémů a správně porozuměly v tom, že pan S. zboží dodá až k zákazníkovi, a na cestu ho pojistí (což bylo shodně obsaženo v obou zaměněných dodacích podmínkách CIF a CIP; obě podmínky se liší jen skladem/přístavem). V rámcové kupní smlouvy si již strany podepsaly, že zboží bude dodáno zákazníkovi do skladu (nikoliv do přístavu), který bude uveden v objednávce, a správná podmínka CIP byla uvedena i v objednávkách. Pokud by mezi stranami skutečně vznikla nějaká nejistota, byla odstraněna podpisem smlouvy již dva dny po zahájení obchodní komunikace, a pak znovu při zaslání objednávek (které teprve představovaly základ smluv na konkrétní dodávky).

Jednatel žalobce pak špatnou zkratku dodací podmínky omylem uvedl i v odpovědi správci daně, žalobce namítl, že z textu předchozích písemností správce daně ani z napadeného rozhodnutí není srozumitelné, jak z těchto skutečností prvostupňový správce daně a po něm žalovaný, dovodili, že se v tomto případě jednalo o žalobcův neobezřetný a netransparentní postup.

V osmém oddílu žalobních námitek žalobce zaměřil svou žalobní argumentaci na dopravu zboží ve vztahu k závěrům, které žalovaný formuloval pod bodem 48 napadeného rozhodnutí.

Jak uvedl, žalovaný žalobci vytýká, že se „nezajímal o konkrétní, resp. jakékoliv informace týkající se přepravy zboží, tj. jak bude zajištěna, jakým dopravním prostředkem, kým bude zboží přepraveno, nepožadoval po panu S. identifikaci řidiče, příp. tel. kontakt na řidiče, nezajímalo ho, jak bude zboží pojištěno pro případ ztráty či odcizení. Odvolateli evidentně nevadilo, že vůbec neví, kým bude, resp. bylo zboží do skladu Joppa Brno dovezeno“.

K tomu žalobce konstatoval, že se o tyto skutečnosti opravdu nezajímal, a to z toho důvodu, že dopravu do jím určeného skladu podle smluvených podmínek zajišťoval a riziko škody při dopravě nesl dodavatel. Žalobce jako odběratel tak neměl důvod a ani právo do procesu dopravy zasahovat a např. komunikovat s přepravcem, který nebyl jeho smluvním partnerem. Veškeré povinnosti a práva ke zboží přecházela převzetím zboží smluvním partnerem žalobce, skladem Joppa.

O tom, kdy bude a zda a kdy skutečně bylo zboží pro žalobce dodáno, telefonicky komunikoval se smluvními partnery – dodavatelem CONTODENT a skladem Joppa (s panem H., paní Č. a paní Š.).

Informace, kdy bude a zda a kdy skutečně bylo zboží žalobce dodáno, žalobce získával rovněž elektronickou komunikací – e-maily a také telefonicky. Žalovaný při tom neuvádí, co považuje na této formě za nesprávné, jaká forma by měla být správná a co by to mělo mít za vliv na daňové řízení. Tato komunikace byla rychlá, praktická, spolehlivá a zcela funkční. Po celou dobu své činnosti s ní žalobce nikdy neměl problém.

Pokud žalovaný uvedl, že „[z] odvolatelem předložených důkazních prostředků nevyplývá, že by každé přijetí dodávky zboží na sklad bylo skladem Joppa Brno potvrzeno. Předložena byla jen avíza pana S. pro sklad Joppa Brno o předání dodaného zboží odvolateli, i když ne vždy bylo jisté, že zboží již opravdu dorazilo, byla to domněnka pana S. Na základě těchto avíz byly činěny objednávky zboží odběrateli odvolatele.“. Žalobce vysvětlil, že informace o převzetí zboží byla pracovníky skladu zpravidla předávána promptně telefonicky. Nabídky odběratelům pak žalobce činil už na základě nabídek pana S. a po přijetí avíz od pana S. a informace od skladu o řádném přijetí zboží žalobce přijímal objednávky od dodavatelů (zřejmě odběratelů pozn. soudu). Platby pak probíhaly na základě informací od odběratelů, že zboží překontrolovali a přijímají. Šlo o plně funkční systém, který se v průběhu obchodů zcela osvědčil.

Ke svému tvrzení žalobce přiložil: e-mail od D. D. – D traiding „problem s dodavkou 15tks“, ze dne 11. 12. 2013 08:26, e-mail od F. H. pro D. S. „we have a problem with delivery Rad Block - 15,000 pieces“, ze dne 12. 12. 2013 12:37, - e-mail od D. S. pro F. H. „RE: we have a problem with delivery Rad Block - 15,000 pieces“, ze dne 12. 12. 2013 12:55.

V devátém oddíle žalobních námitek se žalobce vyjádřil k bodu 49 napadeného rozhodnutí, který se zabýval smluvní dokumentací.

V napadeném rozhodnutí žalovaný vytýká žalobci, že rámcová smlouva uzavřená mezi žalobcem a CONTODENTem byla uzavřena v tentýž den, kdy se pan S. stal jednatelem společnosti CONTODENT a nelze z ní dovodit, jaké zboží (kromě širokého vymezení: výpočetní a telekomunikační technika) je předmětem obchodních transakcí, v jakém množství, kvalitě a ceně bude zboží dodáno.

K tomu žalobce uvedl, že právě tak funguje systém rámcových smluv, kde právě údaje o konkrétním druhu, množství, kvalitě a ceně zboží jsou často specifikovány v kupní smlouvě (objednávce a její akceptaci) a jen obecné otázky jsou řešeny v rámcové smlouvě. Podstatné je, že strany si před realizací každé dodávky právně závazným způsobem smluvily o dodávce vše potřebné, a smlouva pak také byla naplněna. Jestliže má žalovaný za to, že „[v] běžném obchodním styku je oproti výše uvedenému obvyklé, že obchodní smlouvy jsou formulovány maximálně konkrétně tak, aby mohla být zajištěna vymahatelnost práv a povinností z nich plynoucí, a to zvláště v případě, kdy předmětem dodání je zboží o tak vysoké hodnotě“, měl by, podle názoru žalobě, jednak doložit tuto tvrzenou „obvyklost v běžném obchodním styku“, a zejména pak konkretizovat, jaké konkrétní údaje v uzavřené smluvní dokumentaci (rámcová smlouva, objednávka a její akceptace) chybějí a čím nebyla v daném případě zajištěna vymahatelnost práva.

Žalobce dále uvedl, že jiná je obvyklost obchodů u velkých firem a řetězců – ElectroWorldu, Datartu či Alzy – a jiná u malých společností, obchodujících v jiných objemech a na jiných trzích. Obvyklost je třeba poměřovat nejenom komoditou, ale také postavením daného podnikatele na trhu.

V napadeném rozhodnutí žalovaný dále uvedl, že „odvolatel se tedy zachoval neopatrně, když sepsal toliko obecnou smlouvu, a veškerá další komunikace probíhala v anglickém jazyce, kterým odvolatel nevládl (překlad přes Google překladač je nepřesný a zmatený, jak je zřejmé z některých předložených překladů emailů)“ a že „[t]aké není v běžném obchodním styku obvyklé, sjednat úhradu dodaného zboží do 11 hod dopoledne následujícího dne. Pokud by totiž odvolatel požadoval dodávku zboží opravdu důkladněji zkontrolovat, neměl by k tomuto ani dostatečný časový prostor.“ a nakonec že není obvyklé, že „[o]dvolatel nebyl pojištěn proti možnému znehodnocení, zničení či ztrátě (alespoň sjednané podmínky pojištění nedoložil), i když věděl, že doprava zboží je nebezpečná“. Uvedené problémy měl žalobce vyřešeny, jenom jiným způsobem, než předpokládá žalovaný. Žalobce nemusel uzavírat pojištění na (nesporná) rizika spojená s přepravou, když předání a převzetí zboží s odběrateli probíhalo ve skladu Joppa a odpovědnost za přepravu odváženého zboží měli odběratelé, což se pochopitelně rovněž odrazilo v ceně zboží, kdy žalobce dosáhl nižší marže, než kdyby zajišťoval – a pojišťoval – dopravu k odběrateli. Žalobce uvedl, že tvrzení žalovaného není podložené a na daňové řízení nemělo mít vliv.

V desátém oddílu žalobních námitek se žalobce vyjádřil k bodu 51 napadeného rozhodnutí, konkrétně k průběhu obchodů.

Postup, kdy žalobce vystavil objednávku na zboží nabízené CONTODENTem ještě téhož dne, kdy objednávku obdržel a bezprostředně po té, co bylo dodáno na sklad a převzato, pro odběratele, žalovaný označil za předpřipravenou koordinovanou akci, scénář, jehož cílem je čerpání daňového odpočtu odvolatelem a neuhrazení daně společností Zumbit.

Žalobce k tomu uvedl, že na přijetí nabídky v den, kdy ji obdržel, není nic nestandardního. Schopnost rychlé podnikatelské úvahy a rozhodování je nezbytnou součástí tohoto podnikání. Kdo rychle nereaguje, brzy z obchodování vypadne, neboť zboží je prodáno někomu jinému a další nabídky už nepřijdou.

Jak dále uvedl, mezi přijetím nabídky od dodavatele a dodáním zboží je dostatečný časový prostor, který umožňuje oslovit okruh odběratelů, kteří zboží následně uplatňují v maloobchodě, a uzavřít s nimi praktickou a rychlou cestou dohody o dodání objednaného zboží. Zboží pak může být po dodání do skladu odběratelům rychle distribuováno. Zboží není třeba pojišťovat při skladování přes noc, což má vliv na cenu. V ideálním případě se podaří odprodej zboží sjednat tak, aby za zboží žalobce platil dodavateli až po obdržení avíza platby od odběratelů.

Žalobce dále poukázal na to, že takto obchoduje po řadu let, desítkami uskutečněných obchodů (bez jakýchkoliv daňových úniků) dokazuje, že takto obchody probíhají a zvládnout se dají. Opakovaně namítl, že pokud žalovaný staví doměrek na jím uváděných odchylkách od toho, co je v obchodním styku běžné, musí nejprve vědět a doložit, co v obchodním styku běžné je. Teprve od tohoto stavu lze identifikovat a prokazovat odchylky. Jestliže žalovaný takový stav neprokázal, a naopak prokazuje, že jej ve skutečnosti nezná, je celá konstrukce zdůvodnění jeho rozhodnutí nepodložená. Na zjištěném skutkovém stavu se pak nezakládá závěrečné tvrzení žalovaného, podle kterého „[v] běžném obchodním styku není zcela běžné, aby odvolatel hradil dodávky zboží až poté, co je mu bankou ČSOB zasláno potvrzení, že jeho odběratel (společnosti OLP GROUP, BMB Power Technology) zadal bance příkaz k úhradě za zboží, které mu bude teprve dodáno.“. Uvedené zjištění není v souladu s daty a hodinami podání příkazů k platbám odběrateli a žalobcem s okamžiky převzetí předmětného zboží na sklad Joppa a jeho vyskladnění.

Jako důkaz ke svému tvrzení žalobce označil:

- příjemky a výdejky, které sklad Joppa na zboží vedl, a které správce daně z Joppy převzal při místním šetření, provedeném ve skladu v souvislosti s případem CONTODENT,

- kamerové záznamy z tohoto skladu, které zachycují auta, která zboží přivezla a zase odvezla, řidiče a uskladněné zboží, a které správce daně rovněž v Joppě převzal.

K posloupnosti přebírání, kontroly a předávání zboží žalobce navrhl výslech svědků pracovníků skladu, a to P. H. a M. Č. Uvedl, že výslechy svědků v řízení navrhoval, žalovaný však výslechy neprovedl a s námitkou neprovedení svědeckých výpovědí se v rozhodnutí o odvolání nijak nevypořádal.

V jedenáctém okruhu žalobních námitek se žalobce vyjádřil k bodu 52 napadeného rozhodnutí, v němž se žalovaný zabýval identifikací mobilních telefonů – kódy IMEI.

V napadeném rozhodnutí se uvádí, že v daňovém řízení měl žalobce k dodávanému zboží jeho jednoznačně identifikující IMEI kódy pouze u prvního z šetřených obchodů. K tomu žalobce uvedl, že od dodavatele měl IMEI u všech obchodů, pouze se mu nepodařilo nalézt příslušné zprávy. IMEI kódy stejně jako fotografie krabic na skladě a další část korespondence byly zasílány zpravidla Skypem, a tyto zprávy se nedochovaly. Vedle IMEI kódů z prvního ze zkoumaných obchodů, má i přehledy IMEI kódů z ostatních obchodů s iPhony (z obchodu, ke kterému se váží faktury č. 10452014 z 15. 1. 2014, č. 10462014 ze 17. 1. 2014, č. 10472014 z 20. 1. 2014 a č. 10492014 z 23. 1. 2014), protože se zachovaly v tištěné podobě, avšak žalobce nemá zprávy, kterými byly kódy doručeny. V případě obchodu, ke kterému se váže faktura č. 10482014 z 21. 1. 2014, se jednalo o iPady, které IMEI kódy nemají.

Žalobce měl k dispozici i jiný zdroj informací o IMEI kódech zboží, a to od odběratelů, kteří ofocovali přehled těchto kódů, který byl uveden na balení (masterkartonech s 20 ks telefonů). To žalobci umožňovalo provést namátkovou kontrolu. Nad rámec toho žalobce uvedl, že pro jeho obchodování není jednoznačná identifikace každého jednotlivého přístroje příliš významná, neboť s nimi (navzdory jejich relativně vysoké ceně) obchoduje fakticky „na kusy“.

K žalobní námitce žalobce přiložil fotografie masterkartonů z obchodu, ke kterému se váží faktury č. 10442014 ze 13. 1. 2014, č. 10452014 z 15. 1. 2014, č. 10462014 ze 17. 1. 2014 a č. 10472014 z 20. 1. 2014. Přehledy IMEI kódů ke čtyřem ze zkoumaných obchodů a foto IMEI kódů z masterkartonů.

Ve dvanáctém oddíle žalobních námitek se žalobce vyjádřil k bodu 52 napadeného rozhodnutí, týkající se přebírání zboží.

Žalobce znovu uvedl, že zboží při jeho dodání přebíral sklad a žalobce dostával informace o množství a druhu dodávaného zboží, a byl schopen kontrolu provést.

Poukázal na článek IV. skladovací smlouvy uzavřené se společností Joppa, podle něhož spadala mezi povinnosti skladu „kontrola zboží z hlediska množství a stavu“. Zásadní kontrola probíhala při přebírání zboží ve skladu Joppa odběrateli žalobce, kteří by zjištěné vady a rozdíly v reálném čase hlásili.

Reálnost tohoto postupu dokládají příklady řešení reklamací uvedené výše v bodě 8. smlouvy Doprava zboží. Při úvodních obchodech s dodavatelem CONTODENT žalobce prováděl i důkladnější vlastní kontrolu dodaného zboží, kdy byly namátkově otevřeny vybrané obaly a kontrolováno, zda skutečně obsahují specifikované zboží, zda jde o zboží funkční a zda při zadání jeho IMEI do systému Apple nevyběhne nějaké upozornění na disproporce (účinnost této poslední kontroly je ale omezená, protože při dotazech na neaktivované přístroje systém odpovídá pouze „Aktivujte svůj iPhone“, takže systém zřejmě ověří pouze to, zda zadaný IMEI existuje). K fyzickým kontrolám dodal, že je při nich potřeba přístroj vybalit z originálního obalu, takže je pak prodejný jen se slevou, což rozsah konání těchto kontrol samozřejmě omezovalo.

Ke svým tvrzením žalobce přiložil: - scan obrazovky ze systému Apple s výstupem po zadání IMEI kódu neaktivovaného přístroje - e-mail naší společnosti do skladu Joppa Brno ze 17.9. 2013, potvrzující přijetí fotografií zboží ze skladu a žádající o provedení kontroly zboží a podrobnější fotodokumentace - pro x@x.cz „Avízo o přijetí zboží – instrukce – pokyn k vydání zboží“, ze dne 15.10.2013 15:17 (fotodokumentace zboží).

Ve třináctém oddíle žalobních námitek se žalobce vyjádřil k bodu 53 napadeného rozhodnutí, který se týká skladování zboží.

V napadeném rozhodnutí žalovaný označil za nestandartní, že žalobce pro uskladnění zboží zvolil sklad Joppa v Brně, ačkoli sídlo žalobce je v Praze a žalobce tak nemohl zboží osobně přebírat. Odběratelé žalobce měli při tom rovněž v obchodním rejstříku sídla zapsaná v Praze.

K tomu žalobce uvedl, že sklad Joppa si vyžádal jeho odběratel D Solutions, konkrétně pan D. D. (v korespondenci ze dne 20. 8. 2013). Důvodem byla logisticky výhodná poloha toho skladu pro tohoto odběratele, který, stejně jako ostatní odběratelé, sice má sídlo v Praze, avšak obchoduje i mimo Prahu, a zboží potřebuje mít blízko svým odběratelům. Akceptace tohoto skladu žalobcem byla součástí vyvažování podmínek uskutečňovaných obchodů; k tomu žalobce přiložil email od D. D. – D traiding ze dne 20.8.2013 22:48.

Ve čtrnáctém oddílu žalobní argumentace se žalobce vyjádřil k bodu 60 napadeného rozhodnutí, týkající se (ne)nabízení zboží dodavatelem na webových stránkách.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatuje, že nenašel žádné odpovídající webové stránky, prostřednictvím kterých by dodavatel CONTODENT či pan S. své zboží nabízel. K tomu žalobce uvedl, že zboží bylo nabízeno nikoliv na webových stránkách společnosti CONTODENT, ale na k tomu určených serverech, jako je již zmíněný Phonelot.

Podle názoru žalobce je používání webových stránek obvyklé u podnikatelů s relativně ustáleným sortimentem, zejména u výrobců zboží a poskytovatelů stálého okruhu služeb. U obchodníků, kteří na trhu vyhledávají přebytky zboží sice v určitém oboru zboží, ale v konkrétní nabídce se lišící podle momentální nabídky a poptávky, by takový prostředek komunikace s obchodními partnery neměl valného smyslu. Takové webové stránky by totiž mohly obsahovat fakticky jen identifikující údaje subjektu z obchodního rejstříku, které už ale na webu jsou, s prostým textem, že subjekt je obchodníkem s tím či oním. V konkrétním případě pana S. a CONTODENTu je pak opět třeba vzít v úvahu i jeho tvrzení, že v předmětné době šlo o podnikatele, který při prvních uskutečňovaných obchodech teprve zvažuje, zda na českém trhu zůstane (a pak si pořídí kancelář, účty, možná zaměstnance, a třeba i webové stránky). Společnost s ručením omezeným nemá (na rozdíl od akciové společnosti) zákonnou povinnost mít internetové stránky. A mezi podnikateli není bráno za samozřejmé, že by internetové stránky měli mít i v případě, že nemají potřebu nabídku svých služeb na internetu prezentovat a vyhledávat zde svoje zákazníky.

V pořadí čtrnáctým okruhem žalobních námitek žalobce vyčerpal svou žalobní argumentaci k okolnostem, o něž žalovaný opírá své závěry o existenci daňového podvodu.

V bodě 54. Napadeného rozhodnutí žalovaný uvádí:„[s] ohledem na objektivní okolnosti identifikované v bodech [41] až [53] tohoto rozhodnutí odvolací orgán konstatuje, že bylo nalezeno dostatečné množství důkazů prokazujících existenci objektivních okolností svědčících o tom, že odvolatel minimálně mohl a měl vědět, že se účastní podvodného jednání.“.

K tomu žalobce namítl, že žalovaný v naprosté většině případů zmíněné objektivní okolnosti tvrdí, ale neprokazuje. Jsou prokázány určité skutečnosti, zpravidla vlastními tvrzeními a důkazy žalobce, není však nijak prokázáno, že jde o objektivní okolnosti svědčící znalosti o podvodu. A v některých případech není ani prokázáno, že takové skutečnosti vůbec nastaly.

Žalovaný ve většině případů odkazuje na to, že určité skutečnosti jsou v rozporu s tím, co je v obchodním styku běžné, určité skutečnosti označuje za neobvyklé, nestandardní a žalobci vytýká neopatrnost. Standardy podnikání však nijak neprokazuje, a zpravidla ani neuvádí, a z jeho tvrzení vyplývá, že je nezná.

Žalobce trval na tom, že jednotlivá tvrzení žalovaného vyvrátil a doložil jejich nepravdivost, a naopak prokázal standardnost a logičnost vlastních postupů. Žalobce vyvrátil tvrzení žalovaného o prokázání chybějící daně a daňového podvodu a tím vyvrátil i údajné prokázání objektivních okolností svědčících o tom, že žalobce mohl a měl vědět, že se účastní podvodného jednání.

K provedenému vědomostnímu testu a přijetí rozumných opatření a dobré víry daňového subjektu žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že „odvolatel nepřijal taková opatření, která lze po něm s ohledem na charakter předmětných obchodních transakcí rozumně vyžadovat, naprosto ignoroval výše uvedené skutečnosti, které mu byly známy a které ve vzájemných souvislostech měly, pokud by vykonával ekonomickou činnost v dobré víře, vyvolat pochybnosti o standardnosti chování jeho dodavatele, a to zvláště za situace, kdy předmětem obchodů jsou mobilní telefony, tj. veřejně známá riziková komodita.“.

Žalobce trvá na tom, že tvrzení žalovaného bylo vyvráceno a je tedy vyvrácen i citovaný závěr žalovaného. Žalobce při navazování spolupráce se společností CONTODENT přijal řadu opatření proti účasti na daňovém (příp. jiném) podvodu. Ověřil si, zda dodavatel není nespolehlivým plátcem (doložil datované exporty z nahlížení do pdf.), prověřil osobní doklady jednatele dodavatele, prověřoval skutečného vlastníka společnosti a sídlo společnosti, žádal po dodavateli založení podnikatelského účtu v ČR a jeho registraci u správce daně, nechal si potvrdit, že platby na dodavatelem udané zahraniční účty jsou platbami na pohledávky dodavatele, aj. žalovaný považuje tato opatření za nedostatečná, aniž by však v napadeném rozhodnutí uvedl, jaká jiná účinná a dostupná opatření mohl a měl žalobce v dané konkrétní situaci přijmout.

V této žalobní námitce žalobce namítl, že se žalovaný se řádně nevypořádal s odvolacími námitkami a to konkrétně: - nevyjadřuje se ke zdůvodnění a vysvětlení platby na zahraniční účet, k námitce, že šlo jen o jeden z faktorů hodnocených při akceptování obchodní nabídky, - k námitce, že nebylo prokázáno, kdo v řetězci neměl zaplatit daň, žalovaný pouze tvrdí, že „na základě společností CONTODENT předložených daňových dokladů je evidentní, že (elektroniku) pořídila od společnosti ZUMBIT“, přičemž ale v bodě 38 věrohodnost těchto dokladů sám zpochybňuje, - netvrdí a nedokládá, jakého „zvýhodnění, které je v rozporu s účelem Směrnice“ žalobce měl z šetřených obchodů dosáhnout - nevyjadřuje se k tvrzení žalobce, že z aplikovaného postupu přebírání zboží pro společnost nevyplývalo žádné riziko.

Žalobce namítl, že žalovaný pouze opakuje tvrzení prvostupňového správce, jako by u řady těchto tvrzení žalobce žádné námitky nevznesl.

Nesprávné hodnocení důkazů žalobce spatřuje v tom, že: - z podstaty daného institutu, jak je zkonstruoval zejména SDEU, není základ řízení v prokazování protiprávního jednání, ale – zjednodušeně - v prokazování podezřelých okolnosti, ze kterých vyplývá, že daňový subjekt „mohl a měl vědět“. Žalovaný více či méně prokazuje, že nastaly určité skutečnosti, avšak v naprosté většině případů nijak nedokládá a nezdůvodňuje, v čem jsou dané skutečnosti nestandardní, neobvyklé, neodpovídají obchodním zvyklostem, a jak z nich žalobce měl či mohl vědět, že se chystá řetězový daňový podvod. - žalovaný se v některých případech dopouští zcela nelogických a nesrozumitelných hodnocení, - platbu dodavateli na neregistrovaný účet prohlašuje za znak daňového podvodu, ačkoliv se zde pozice správce daně naopak posiluje nástupem ručení, které žalobce převzal, - v bodě 45 z vyjádření žalobce k tomu, že CONTODENT s novým jednatelem neměl žádnou podnikatelskou historii, nepochopitelně dovozuje, že žalobce „uvítal obchodní spolupráci se zahraniční osobou, právě proto, že ji nebylo možné jakkoliv prověřit“, což nelze žádným způsobem dovodit, neboť žalobce ve svém vyjádření výslovně lituje, že si podnikatelskou historii dodavatele nemohl ověřit, neboť to objektivně nebylo možné pro něj, a dokonce ani následně pro správce daně s jeho nástroji mezinárodní výměny informací, - z toho, že žalobce vypočetl rizika, se kterými se v podnikání s elektronikou střetává, žalovaný v bodě 46 dospívá k názoru, že žalobce věděl, že obchoduje s rizikovou komoditou a měl se daňově obezřetně chovat, - žalovaný nehodnotí důkazy ve vzájemné souvislosti, např. konstatuje, že bylo neobvyklé, když žalobce platbou na zahraniční účet převzal ručení za daň, ale při hodnocení tento fakt posuzuje izolovaně, bez ohledu na to, že se jednalo jen o jednu z podmínek obchodu, který žalobce hodnotil a přijímal jako celek, - žalovaný neprovedl některé navržené důkazy, např. výslechy svědků ze skladu Joppa, ale na svých tvrzeních ohledně skutečností ve skladu trvá.

V poslední žalobní námitce žalobce vytýká správci daně, že dodatečný platební výměr č. j. 5551604/16/2001-52524-103305 ze dne 13. 7. 2016, byl opatřen podpisem k tomu neoprávněné osoby.

Jak uvedl, tuto vadu se správce daně pokusil napravit rozhodnutím o opravě zřejmých nesprávností z 18. 7. 2016, kterým se elektronický podpis referenta Trachty pokusil nahradit podpisem ředitelky Dr. K.

V napadeném rozhodnutí žalovaný označil tuto skutečnost (bod 77 rozhodnutí) za vadu, která však odvolateli nezpůsobila žádnou újmu s tím, že žalobce se vzdal možnosti přezkoumání uvedené vady, když nevyužil možnosti odvolat se proti rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností.

K tomu žalobce namítl, že neměl důvod odvolávat se proti rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností. Fakt, že rozhodnutí o dani nevydala oprávněná osoba, je vadou rozhodnutí a tuto skutečnost nelze zhojit jako zřejmou nesprávnost. Podpis rozhodnutí referentem zavdává u příjemce rozhodnutí oprávněnou pochybnost, zda jde skutečně o vážně míněné a platné rozhodnutí správce daně, neboť je už na první pohled zřejmé, že takové rozhodnutí taková osoba nemůže být oprávněna vydat. A jedinou správnou reakcí daňové správy na zjištění takové vady rozhodnutí mělo být vydání takového rozhodnutí znovu, s řádnou aprobací.

Žalobce má za to, že referent platební výměr vydal zcela svévolně a nepodrobil jej řádnému úřednímu procesu schvalování. Vydáním rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností prvostupňový správce daně neprokazuje, že rozhodnutí bylo vydáno s vědomím prvostupňového správce daně, ale pouze to, že se toto rozhodnutí o dani snaží dodatečně, a to nezákonným způsobem, schválit (ratihabovat).

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě trval na tom, že veškerá zjištění žalovaného mají oporu ve správním spise a žalobcova námitka ohledně tendenčně zkreslených a neúplných informací nemůže obstát.

K tvrzení žalobce (ve vztahu k založení a prodeji obchodní společnosti CONTODENT), že se žalovaný dopustil hrubého zkreslení skutečnosti a pokusu uvést žalobce a zejména správní soud v omyl, žalovaný poukázal na přesné znění bodu [58] rozhodnutí o odvolání, kde věcně uvedl, že z listin připojených k rámcové smlouvě plyne, že obchodní společnost CONTODENT byla zapsána do obchodního rejstříku dne 24. 9. 2012 paní PaedDr. M., a že žalobce nedoložil, že by prověřoval, zda byl jeho dodavatel nespolehlivým plátcem.

Bod [58] rozhodnutí o odvolání je relevantní ve vztahu k přijetí rozumných opatření a žalobci nebylo kladeno k tíži, jakým způsobem byla obchodní společnost CONTODENT založena. Žalobcova argumentace v tomto směru není vůbec případná.

Pokud jde o argumentaci žalobce, že by k dokonání podvodu a vyčerpání DPH naprosto postačovaly první dvě společnosti v popsaném řetězci a že všechny další prodeje již v realizaci podvodu nehrají žádnou roli, žalovaný uvedl, že nepřiznání nároku na odpočet daně nenahrazuje výběr „chybějící daně“, neslouží k tomu, aby stát na některém článku vybíral daň, která mu v rozpočtu chybí, protože ji jiný článek řetězce neuhradil, nýbrž nepřiznání nároku na odpočet daně představuje ochranu smyslu a účelu směrnice, resp. ochranu samotného systému DPH. Z judikatury SDEU a NSS plyne, že nikomu v podvodném řetězci, kdo o podvodu věděl nebo vědět mohl a měl, nevzniká nárok na odpočet daně a správce daně je povinen odmítnout daňovým subjektem uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, jestliže zjistí, že pro přiznání této výhody plynoucí z ustanovení unijního práva upravujícího společný systém daně z přidané hodnoty nejsou naplněny podmínky z důvodu účasti daňového subjektu (žalobce) na podvodném řetězci.

Žalovaný odkázal na závěry SDEU obsažené v rozsudku ze dne 18. 12. 2014, ve spojených věcech C 131/13, C 163/13 a C 164/13 Italmoda, kde konstatoval, že se daňový subjekt nemůže dovolávat nároku stanoveného v šesté směrnici Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, ve znění směrnice Rady 95/7/ES ze dne 10. dubna 1995 (dále jen „šestá směrnice“ nebo „Směrnice“), pro jehož přiznání nejsou splněna objektivní kritéria buď z důvodu daňového podvodu souvisejícího s plněním uskutečněným samotným daňovým subjektem, nebo z důvodu podvodného charakteru řetězce plnění jako celku, na kterém se daňový subjekt podílel.

K tvrzení žalobce, že přiznal a zaplatil daň na vstupu a čerpal daň na výstupu zcela přesně podle platného práva a za obvyklých podmínek a žádné výhody plynoucí z řetězce nečerpal, žalovaný uvedl, že je naprosto v rozporu s principem DPH, kde se daň výstupu přiznává a platí a daň na vstupu se čerpá.

Žalovaný poukázal na to, že správce daně není povinen identifikovat konkrétní výhodu získanou daňovým subjektem v souvislosti se zjištěným podvodem. Tento závěr je vyjádřen i judikatuře správních soudů. Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 29. 1. 2018, č. j. 52 Af 61/2016-106, uvedl, že pro neuznání nároku na odpočet není rozhodné, zda daňový subjekt se společnostmi, které spáchaly podvod, nepřišel do styku. Podstatné je účastenství daňového subjektu v tomto řetězci, a zda daňový subjekt věděl n