4 Ads 177/2011 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 15/2019- 79 - text 11 9Ad 15/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: NILS s.r.o., IČO: 272 06 700 se sídlem Chudenická 1061/26, 102 00 Praha 10 - Hostivař, zastoupen Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2019, č. j. 4782/1.30/19-3, sp. zn. S9-2019-64, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce (dále jen „žalovaný“), kterým žalovaný zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen „oblastní inspektorát“) ze dne 28. 3. 2019, č. j. 2509/9.30/19-7, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), jehož se dopustil tím, že umožnil výkon nelegální práce dle § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti, když v období od 2. 1. 2018 do 31. 1. 2018 na pracovišti velkoskladu společnosti Hortim – International, spol. s r.o., na adrese Kšírova 242, 602 00 Brno (dále jen „pracoviště“), umožnil cizincům V. S., R. P., A. M., A. K, N. K, N. Ch., L. H. (dále jen „dotčení cizinci“) výkon závislé práce dělníka, bez povolení k zaměstnání, čímž porušil § 89 odst. 2 téhož zákona, a byla mu uložena pokuta dle § 140 odst. 4 písm. f) téhož zákon ve výši 190 000 Kč; a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 2. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplynulo, že oblastní inspektorát zahájil dne 10. 4. 2018 na pracovišti kontrolu dle 5 odst. 1 písm. a) v rozsahu § 3 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“) a § 126 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Předmětem kontroly bylo dodržování pracovněprávních předpisů, se zaměřením na informační a evidenční povinnosti při zaměstnávání zaměstnanců ze zahraničí, kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu fyzické osoby, umožnění výkonu nelegální práce, zprostředkování zaměstnání v souladu se zákonem o zaměstnanosti a dodržování povinností dle § 3 odst. 1 zákona o inspekci práce. Na pracovišti byli zjištěni dotčení cizinci (zaměstnanci žalobce), k nimž žalobce doložil mj. pracovní smlouvy, dohody o pracovní činnosti, sdělení o ukončení zaměstnání a povolení k zaměstnání. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Brně (dále jen „úřad práce“) oblastní inspektorát informoval, že dotčeným cizincům byla vydána povolení k zaměstnání s platností od 7. 12. 2017 do 6. 3. 2018, a to na základě doložených pracovních smluv uzavřených s žalobcem jako zaměstnavatelem. Oblastní inspektorát proto zahájil s žalobcem přestupkové řízení pro podezření ze spáchání přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti a následně vydal prvostupňové rozhodnutí. O žalobcově odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, v němž žalobce argumentoval obdobně jako v projednávané žalobě, rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím. II. Obsah žaloby 3. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, resp. že skutečnosti vyplývající ze správního spisu vyložil nesprávně a dovodil z nich nesprávné závěry. Žalobou napadené rozhodnutí je proto v rozporu s § 2 odst. 1 a 4, § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) a v rozporu s § 141 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti. 4. V první žalobní námitce tvrdil nepřezkoumatelnost výroku žalobou napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů a opory ve správním spisu, resp. pro rozpor se správním spisem. Odmítl závěr správních orgánů, že se dopustil přestupku tím, že dotčení cizinci pro něj konali práci bez povolení k zaměstnání. Dotčení cizinci totiž povolením k zaměstnání disponovali. Uvedl, že správní orgány prokázaly formalismus při aplikaci zákonných norem a nepochopení úmyslu zákonodárce a smyslu zákona. Nesouhlasil s žalovaným, že pokud bylo o povolení k zaměstnání žádáno na základě budoucí pracovní smlouvy, pak pracovněprávní vztah musel být uzavřen ve formě pracovní smlouvy. Takový výklad by znamenal, že pokud by bylo o povolení k zaměstnání žádáno na základě smlouvy o smlouvě budoucí, nebylo by možné k uzavření kontraktu vůbec přistoupit. Absurdní by také bylo zvýhodňovat žadatele na základě smlouvy o smlouvě budoucí jen proto, že pracovněprávní závazek vyjádřili obecně a mohl by tak s nimi být uzavřen libovolný pracovněprávní vztah, zatímco žadatelům s konkrétnějším závazkem by byla tato možnost odepřena. Uzavřel, že při vyřizování povolení k zaměstnání je lhostejné, zda cizinec doloží smlouvu o smlouvě budoucí, pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti či dohodu o provedení práce. 5. Dále uvedl, že pro něj dotčení cizinci vykonávali závislou práci. Pracovní povolení byla vydána na dobu od 7. 12. 2017 do 6. 3. 2018, neobsahovala žádnou informaci o tom, na základě jakého pracovněprávního kontraktu byla vydána. Nedošlo ke změně druhu vykonávané práce či místa výkonu práce, všechny náležitosti původní pracovní smlouvy zůstaly zachovány, všechny skutečnosti rozhodné pro vydání povolení k zaměstnání byly shodné v kontextu pracovní smlouvy i uzavřených dohod. Proto odmítl, že by změnou ve formě pracovněprávního závazku vznikla povinnost vyřídit nové povolení k zaměstnání. Dodal, že např. při změně občanství cizince také nevzniká povinnost žádat znovu o povolení k zaměstnání. Závěr správních orgánů, že změna formy pracovněprávního vztahu beze změny jeho obsahu způsobuje nelegální zaměstnání cizince a práci bez povolení k zaměstnání, je přehnaným formalismem rozporným se smyslem zákona. Změna z pracovní smlouvy na dohodu o pracovní činnosti nevedla ke změně, která by založila nový pracovněprávní vztah, vyžadující nové povolení k zaměstnání. Dodal, že povolení k zaměstnání není vázáno na konkrétní smlouvu, jež musí zůstat neměnná po celou dobu výkonu práce. Změnu ve formě pracovněprávního vztahu přirovnal k situaci, kdy by byl k pracovní smlouvě uzavřen dodatek ohledně práva na delší dovolenou či na vyšší mzdu - v takové situaci se subjektivní práva a povinnosti smluvních stran drobně mění, mění se také „následky v daňové oblasti“ a „rozsah práv a opodstatněných zájmů cizinců“, čímž argumentuje žalovaný v projednávaném případě, avšak původní pracovněprávní vztah zůstává zachován, jsou naplněny podmínky pro vydání povolení k zaměstnání a nemohou být poškozeny „rovné podmínky na trhu práce“ či „čerpány neoprávněné výhody“. Žalovaný nadto nespecifikoval, v čem by údajné poškození mělo spočívat, jakých výhod měl dosáhnout a jak byla zkrácena práva dotčených cizinců či narušen trh práce. Argumentaci žalovaného, která ani nebyla podpořena odkazy na zákonná ustanovení či judikaturu, proto označil za účelovou. Z § 1 písm. a), §3 a § 77 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“) dovodil, že základní pracovněprávní vztah může být zachován i v případě změny formy pracovní smlouvy na některou z dohod, zůstanou-li všechny náležitosti zachovány. Nadto lze s pravděpodobností hraničící s jistotou tvrdit, že k vydání povolení k zaměstnání by došlo i byly-li by předloženy následně uzavřené dohody o pracovní činnosti či obecné smlouvy o smlouvách budoucích. 6. Měl za to, že zaměstnavatel nemá povinnost hlásit úřadu práce údaje uvedené v § 91 odst. 4 zákona o zaměstnanosti, na nějž odkazoval žalovaný. Úřad práce tyto aspekty ověřuje jen při vzniku těchto vztahů, po dobu jejich trvání mají tuto pravomoc jiné správní orgány. Neměl tedy ani informační povinnost vůči úřadu práce, co do změny výše mzdy, pracovní doby a výměry dovolené za doby trvání pracovního poměru dotčených cizinců. Nadto žalovaný neshledal, že by uzavřené dohody byly obecně v rozporu se zákonem, naopak zrcadlí všechny skutečnosti dříve posouzené příslušnými orgány v řízení o vydání povolení k zaměstnání. Jelikož zákon neřeší situaci, kdy dojde ke změně z pracovní smlouvy na některou z dohod, je třeba postupovat podle zásady, že co není zákonem zakázáno, je dovoleno. Povolení k zaměstnání se vztahuje ke konkrétnímu pracovnímu místu, tj. konkrétnímu zaměstnavateli, místu a druhu práce, přičemž tyto údaje jsou na povolení uvedeny a změnou formy pracovněprávního vztahu nedoznaly žádné změny. Uzavřel, že tedy neumožňoval výkon práce dotčených cizinců bez povolení k zaměstnání ani v rozporu s nimi, nedopustil se žádného přestupku a pokuta mu byla uložena nezákonně. 7. Ve druhé žalobní námitce namítal absenci materiální škodlivosti předmětného přestupku.