7 As 61/2010 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 8/2019- 80 - text 7 9Ad 8/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové v právní věci žalobce: Gedeon Richter Marketing ČR, s. r. o., IČ 247 23 720 se sídlem Na Strži 1702/65, Praha 4 zastoupen JUDr. Pavlem Dudákem, advokátem se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví se sídlem Palackého nám. 4, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 5. 2019 č. j. MZDR 9891/2016-2/OLZP, sp. zn. OLZP:R1/2016 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 17. 5. 2019, č. j. MZDR 9891/2016-2/OLZP, sp. zn. OLZP:R1/2016, a rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. sukls194742/2014, č. j. sukl222349/2015, se zrušují a věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů v řízení ve výši 15.342,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Pavla Dudáka, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Státního úřadu pro kontrolu léčiv (dále jen SÚKL) ze dne 2. 12. 2015, spi. Zn. SUKLS194742/2014, č. j. SUKL 222349/2015, jímž byla žalobci podle § 8a odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy (dále též „zákon o regulaci reklamy“ nebo „ZRR“) uložena pokuta ve výši 800.000,- Kč za porušení povinnosti dle § 5b odst. 4 téhož zákona tím, že v souvislosti s reklamou na humánní léčivé přípravky zaměřenou na odborníky porušil zákaz nabízet, slibovat nebo poskytovat těmto odborníkům dary nebo jiný prospěch, leda že jsou nepatrné hodnoty a mají vztah k vykonávané činnosti v souvislosti s provedením neintervenční registrační studie (dále jen „NIS“), a byla mu uložena povinnost uhradit náklady v řízení ve výši 1.000,- Kč. 2. Žalobce poukázal na právní rámec posouzení zániku odpovědnosti, kdy vyšel z přechodného ustanovení § 112 odst. 2 zákona o přestupcích (zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich), kde je dle podle žalobce stanoveno jednoznačné pravidlo, že v případě přestupků, spáchaných před účinností tohoto zákona (dne 1. 7. 2017) je nutné na posouzení zániku odpovědnosti aplikovat „starou“ právní úpravu, tedy zákon o regulaci reklamy ve znění před 1. 7. 2017, který otázku zániku odpovědnosti za přestupky řešil v ustanovení § 8b odst. 3. Z daného ustanovení je třeba vycházet i při posouzení zániku odpovědnosti žalobce za přestupek a zabývat se otázkou, zda SÚKL nebo žalovaný nepřekročili lhůtu dvou let od zjištění přestupku pro zahájení správního řízení a zároveň nepřekročili lhůtu 5 let od spáchání přestupku pro vydání meritorního rozhodnutí ve věci, resp. pro vydání rozhodnutí o pokutě. Smyslem § 8b odst. 3 zákona o regulaci reklamy je jednoznačně ohraničit a časové období od spáchání přestupku, v němž lze pachatele potrestat, resp. stanovit, kdy zaniká jeho odpovědnost a nikoli správnímu orgánu poskytovat velkorysou lhůtu pro zahájení správního řízení o přestupku. To potvrzuje i ustálená aplikační praxe správních orgánů, na kterou odkázal. 3. Pro případ, že by se soud přiklonil k jinému výkladu § 8b odst. 3 zákona o regulaci reklamy než, že lhůta v délce 5 let od spáchání přestupku je v tomto ustanovení formulována za účelem stanovení nejzazšího okamžiku, v němž lze pachatele přestupku potrestat, je třeba posuzovat přestupek a jeho sankcionovatelnost podle zákona o přestupcích, jak vyplývá ze základní zásady trestního i správního trestání. Tedy, že v případě změny právních předpisů je nutné postupovat podle té právní úpravy, která je pro pachatele příznivější. Podle žalobce správní orgán nedodržel závazné lhůty, v nichž lze nejpozději v souladu se zákonem zahájit správní řízení o přestupku, resp. rozhodnout o uložení pokuty. 4. Ke stanovení promlčecí lhůty a okamžiku zániku odpovědnosti žalobce za přestupek tvrdil, že i pokud by přistoupil na závěr správních orgánů o tom, že jednotlivým lékařům účastnících se NIS poskytoval zákonem o regulaci reklamy zakázané dary, pak by z hlediska promlčení bylo nutné jednotlivé dílčí útoky spatřovat v platbách, které lékaři od žalobce v souvislosti s účastí v NIS obdrželi. V posuzované věci se totiž jedná o přestupek ve formě pokračování, který se vyznačuje tím, že za okamžik jeho spáchání se pro účely určení počátku běhu promlčecí lhůty považuje den následující po dni, kdy došlo k poslednímu dílčímu útoku. Vzhledem k tomu, že poslední plnění bylo lékaři v souvislosti s NIS poskytnuto dne 6. 3. 2014, právě od tohoto data se běh promlčecí lhůty odvíjí. K zániku odpovědnosti žalobce tak muselo dojít dne 6. 3. 2019, neboť promlčecí doba vždy uplyne koncem dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy byl přestupek spáchán, tj. ve 24:00 tohoto dne. 5. Nesouhlasil se stanoviskem žalovaného, který z hlediska počátku běhu promlčecí lhůty považuje za rozhodující den, kdy došlo k ukončení NIS, jak žalovaný uvádí ve své argumentaci k námitce č. 10 v žalobou napadeném rozhodnutí. Výklad žalovaného považoval za nelogický a zjednodušující, nenacházejících oporu v platném právu, spočívající v nepřiměřeném rozšiřování správní právní odpovědnosti za přestupek, a především v rozporu s logikou ustanovení § 5b odst. 4 zákona o regulaci reklamy, jehož smyslem je podle žalobce postihnout faktické poskytnutí neoprávněného plnění lékařů, resp. slibováním či nabízení. Uplatnění závěru žalovaného by pak vedlo k tomu, že protiprávní charakter měla mít NIS jako celek, což je podle žalobce absurdní. Takový závěr žalovaného by obstál pouze tehdy, pokud by žalobce v poslední den trvání NIS některého z lékařů neoprávněné finanční plnění skutečně poskytl. Tak tomu ale nebylo, neboť poslední platba v souvislosti s danou NIS byla lékaři prokazatelně vyplacena dne 6. 3. 2019. K tomu odkázal na transakční historii – evidenci plateb lékařům - s tím, že byl připraven v průběhu správního řízení tyto skutečnosti správním orgánům v podrobnostech doložit, ty se ale jeho argumentací vůbec nezabývaly. Fakt, že rozhodný pro účely určení počátku běhu promlčecí lhůty je vždy den posledního dílčího útoku pokračujícího přestupku potvrzují závěry odborné literatury, vztažené k trestným činům z oblasti úplatkářství. K tomu poukázal na komentář prof. Šámala a kolektivu ke skutkové podstatě trestného činu podplácení, resp. § 332 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. 6. Vzhledem k tomu, že odpovědnost žalobce za spáchání přestupku zanikla před vydáním žalovaného rozhodnutí, měl žalovaný k této skutečnosti přihlédnout, prvoinstanční rozhodnutí zrušit a správní řízení o přestupku zastavit dle § 76 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích. Byl k tomu povinen dokonce z úřední povinnosti, aniž by jej žalobce na to upozorňoval. Jelikož tak žalovaný nepostupoval, zatížil své rozhodnutí nezákonností, pro kterou by soud jeho rozhodnutí, jakož i prvoinstanční rozhodnutí SÚKL zrušit, neboť ani to v důsledku zániku odpovědnosti za přestupek nemůže obstát. 7. Nad rámec uvedeného konstatoval, že si je vědom existence dlouhodobé odborné diskuze o možné protiústavnosti § 112 odst. 2 zákona o přestupcích z důvodu rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). K tomu poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a odborná stanoviska. Ať už soud bude aplikovat na posouzení zániku odpovědnosti ZRR nebo zákon o přestupcích, vždy je nutné dojít k závěru, že odpovědnost žalobce zanikla v důsledku promlčení dnem 6. 3. 2019. Povinností soudu je provést aplikaci té právní úpravy, která je pro žalobce příznivější. 8. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil. 9. Ve vyjádření k žalobě žalovaný argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí. K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stran výkladu § 8b odst. 3 zákona o regulaci reklamy ve znění účinném v době spáchání správního deliktu, tj. do 30. 6. 2017, resp. obdobně koncipovaných ustanovení o promlčení z jiných zákonů v oblasti správního práva, a dále na komentářovou literaturu o zániku odpovědnosti za správní delikt dle § 182 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu. 10. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl. 11. Podáním ze dne 6. 5. 2020 žalobce shrnul svou argumentaci. V podání ze dne 21. 9. 2020 pak doplnil svou žalobní argumentaci tak, že jeho výklad ustanovení § 112 odst. 2 zákona o přestupcích se stal bezpředmětným, neboť došlo k jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. PL.ÚS 4/20. Konstatoval, že Ústavní soud již dříve zrušil první větu tohoto ustanovení. Nově zmíněným nálezem pak zrušil i druhou větu téhož zákonného ustanovení pro rozpor s čl. 40 odst. 6 Listiny a z nálezu citoval. K tomu poukázal na § 2 odst. 1 a § 112 odst. 1 zákona o přestu