1 Azs 99/2015 — Nejvyšší správní soud

10 A 102/2021- 53 - text 11 10 A 102/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: F. K. zastoupený advokátem Mgr. Jiřím Kučerou sídlem Opletalova 1418/23, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství sídlem Těšnov 65/17, 110 00 Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 2. 9. 2021, č. j. MZE-42089/2021-11181 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 25. 5. 2021, č. j. MZE-32433/2021-18134 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) byla podle § 29c zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, v platném a účinném znění (dále jen “zákon na ochranu zvířat proti týrání”), zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí kompenzačního příspěvku chovateli, který v rámci své podnikatelské činnosti provozoval chov zvířat pro kožešiny a svou činnost měl ukončit do 31. ledna 2019. 2. Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 2. 9. 2021, č. j. MZE-42089/2021-11181 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad žalobce a bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Ministerstva zemědělství. II. Napadené rozhodnutí 3. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve zrekapituloval předchozí průběh správního řízení, především uvedl, že žádost žalobce byla zamítnuta proto, že správní orgán prvního stupně zjistil, že žalobce nesplňuje jednu ze základních podmínek pro poskytnutí kompenzačního příspěvku: není chovatelem, který by provozoval chov zvířat pro kožešiny v rámci podnikatelské činnosti, jak předpokládá § 29c odst. 2 zákon na ochranu zvířat proti týrání. 4. Žalovaný je toho názoru, že uvedené ustanovení nedává správnímu orgánu možnost žádného uvážení, neboť smyslem kompenzačního příspěvku je náhrada škod pouze definovanému okruhu osob, které chov zvířat pro kožešiny provozovaly v rámci podnikatelské činnosti. Žalobce přitom již v roce 2014, tj. před účinností zákona, který zakázal usmrcování zvířat výhradně nebo převážně za účelem získání kožešin, oznámil příslušné krajské veterinární správě změnu vedení činnosti chovu kožešinových zvířat z podnikající fyzické osoby na fyzickou osobu. Správní orgán prvního stupně proto konstatoval, že jde o oznámení o ukončení podnikatelské činnosti podle § 5 odst. 4 písm. a) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), v platném a účinném znění (dále jen “veterinární zákon”), přičemž žalobce toto oznámení podal dne 1. 7. 2014, tedy několik let před přechodným obdobím podle § 29c zákona na ochranu zvířat proti týrání. 5. Žalovaný dále uvedl, že důvodem pro zamítnutí žádosti nebyla skutečnost, že žalobce nebyl evidován ve veřejnoprávní evidenci jako podnikatel, či že by nemohl být považován za podnikatele podle § 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném a účinném znění (dále jen “občanský zákoník”). Důvodem pro zamítnutí žádosti bylo zjištění, že sám žalobce oznámil ukončení podnikatelské činnosti, přičemž toto zjištění nijak nevyvrací. Pro úplnost žalovaný uvedl, že žalobce netvrdil konkrétní skutečnosti a důkazy, které by byly způsobilé prokázat, že byl v přechodném období podnikatelem. Za relevantní důkaz přitom nelze považovat kontrolní protokoly Krajské veterinární správy, neboť ta kontroluje i osoby, které chovají zvířata mimo podnikatelskou činnost. Naopak ze správního řízení plyne, že žalobce ještě před účinností zákona na ochranu zvířat proti týrání učinil celou řadu úkonů směřujících k tomu, aby za podnikatele považován nebyl. III. Žaloba 6. Žalobce po stručné rekapitulaci průběhu správního řízení namítl, že žalovaný svůj závěr založil výhradně na základě jediné skutečnosti, a to, že žalobce v době ukončení chovu podle § 29c zákona na ochranu zvířat proti týrání nebyl evidován jako zemědělský podnikatel podle zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, v platném a účinném znění (dále jen “zákon o zemědělství”). 7. Správní orgány interpretují pojem podnikatele ryze formálně, když vychází pouze z toho, jak se žalobce sám označoval a zda byl veden v příslušné evidenci. Naopak se vůbec nezabývaly naplněním materiální stránky definice podnikatele. Pokud měl žalovaný tvrzení žalobce, které dokládal protokoly z kontrol krajské veterinární správy za neprokázané, měl ho vyzvat k doplnění rozkladu a v souladu se zásadou vyšetřovací k doplnění příslušných důkazů. 8. Žalobce byl evidován jako zemědělský podnikatel od 7. 1. 2009, z evidence byl vyřazen ke dni 30. 4. 2014. Oznámení, že žalobce změnil vedení činnosti chovu, se dle žalobce samotné činnosti nijak nedotklo. Žalobce i po 1. 7. 2014 pokračoval v chovu zvířat pro kožešiny, a to stejným způsobem a za stejných podmínek a stejného počtu chovaných lišek až do 31. 1. 2019. Dále odkázal na § 5 odst. 4 písm. a) zákona č. 166/1999 Sb., veterinárního zákona ukládající povinnost chovatelům oznámit krajské veterinární správě zahájen a ukončení podnikatelské činnosti, poukázal na materiální znaky podnikatele obsažené v § 420 občanského zákoníku s tím, že jeho činnost byla výdělečná a vykonával ji samostatně, na vlastní účet a odpovědnost, soustavně a za účelem dosažení zisku. Ze skutečnosti, že zemědělství dle § 3 odst. 3 písm. e) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), v platném a účinném znění (dále jen “živnostenský zákon”), není živností, vyplývá, že žalobce svou činnost provozoval živnostenským nebo obdobným způsobem, konkrétně podle zákona o zemědělství. Žalobce dále odkázal na komentářovou literaturu, dle které se osoba, která vykonává výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem, ač tuto činnost vykonává neoprávněně, považuje za podnikatele. 9. Žalobce činnost vykonával soustavně, vykonával ji v průběhu celého rozhodného období let 2014 až 2018, a to až do 31. 1. 2019. Tato skutečnost jednoznačně vyplývá z dokladů předložených Krajskou veterinární správou i jednotlivých protokolů o kontrolách. Žalobce pak činnost vykonával za účelem dosažení zisku. Chov kožešinových zvířat byl pro žalobce, jakožto starobního důchodce, významným zdrojem příjmů. Tuto skutečnost žalobce dokládá daňovými přiznáními, v nichž vykazuje příjmy ze své chovatelské činnosti, která dosahovala stabilní ziskovosti. Byť žalobce v daňových přiznáních uvedl příjmy z chovatelské činnosti podle § 10 zákona o daních z příjmů, tj. jako ostatní příjmy, konkrétně „příjmy ze zemědělské výroby a lesního a vodního hospodářství, které nejsou provozovány podnikatelem“, z výše uvedených důvodů je zřejmé, že žalobce podnikatelem byl, neboť naplňoval materiální znaky podnikání, tj. samostatně vykonával na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. 10. Žalobce dále argumentoval tím, že zákon na ochranu zvířat proti týrání v § 29c nevyžaduje, aby byl žalobce zemědělským podnikatelem, či aby byl jako zemědělský podnikatel evidován. Závěr žalovaného, že osoba neevidovaná jako zemědělský podnikatel automaticky není zemědělským podnikatelem, je podle žalobce nesprávný. Definice zemědělského podnikatele dle zákona o zemědělství je dle žalobce stanovena materiálními kritérii, a osoba naplňující tyto kritéria je zemědělským podnikatelem bez ohledu na to, zda se evidovala. Pokud žalobce materiální znaky zemědělského podnikatele naplňoval do roku 2014, je zřejmé, že je musel naplňovat i v následujícím období až do 31. 1. 2019. 11. Žalobce uvedl, že ukončení chovu ve stanoveném termínu jednoznačně vyplývá z dokumentu Krajské veterinární správy ze dne 12. 3. 2021, dle kterého žalobce dne 27. 12. 2018 oznámil ukončení podnikatelské činnosti v oblasti chovu zvířat pro kožešiny. Žalobce podal žádost dne 17. 2. 2021, podmínka podle § 29c odst. 6 zákona na ochranu zvířat proti týrání proto byla splněna. IV. Vyjádření žalovaného k žalobě 12. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 22. 11. 2021 uvedl, že skutečnost, že žalobce nevykonával podnikatelskou činnost lze dovodit z žalobcových právních kroků. Žalobce oznámil změnu formy na činnost fyzické osoby nepodnikající, neexistoval o něm evidenční záznam jako o podnikateli a příjmy z chovu zvířat pro kožešiny zahrnul v daňovém přiznání do dalších příjmů, tedy pod příjmy ze zemědělské výroby a lesního a vodního hospodářství, které nejsou provozovány podnikatelem. 13. Dle žalovaného si jednání žalobce navzájem protiřečí a jeho projev vůle ukončit podnikatelskou činnost je v rozporu s žalobními tvrzeními. Zároveň je jednání žalobce v rozporu s dobrými mravy, když sám žalobce připouští, že i přes to, že nebyl evidován jako zemědělský podnikatel, podnikatelskou činnost dle svého tvrzení nadále vykonával. Dle žalovaného nemohou činy vykonané v rozporu se z