10 Af 1/2016

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání výroku II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra financí, jímž byl zamítnut rozklad žalobkyně proti výrokům I. až IV., VI. až VII., IX. v části technického zařízení výrobního čísla I700935, X., XI., XIII. a XIV. rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2014, č. j. MF-67395/2014/34-7 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a prvostupňové rozhodnutí v tomto rozsahu potvrzeno.

Uvedenými výroky prvostupňového rozhodnutí byla zrušena povolení k provozování loterií nebo jiných podobných her dle § 2 písm. l), n) a § 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“), na jejichž základě žalobkyně provozovala loterie a jiné podobné hry na území města Žďáru nad Sázavou v provozovnách na adresách uvedených v jednotlivých výrocích prvostupňového rozhodnutí (Nádražní 66 a Brodská 1838).

Ministr financí v napadeném rozhodnutí nejprve zrekapituloval průběh správního řízení a výrok prvostupňového rozhodnutí. Následně ministr financí shrnul argumenty (námitky) žalobkyně uplatněné v rozkladu.

Jako první rozkladový argument ministr financí označil námitku žalobkyně týkající se porušení práva na spravedlivý proces. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že jí byla žalovaným zaslána výzva podle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu, která byla spojena s oznámením o zahájení řízení podle § 46 odst. 3, čímž jí sice žalovaný formálně poskytl možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, avšak fakticky jí nebylo umožněno toto oprávnění vykonat, neboť v této fázi řízení nevěděla, o jaké podklady se jedná. Městu Žďár nad Sázavou jako dotčenému orgánu byla navíc stanovena stejná lhůta k poskytnutí všech informací důležitých pro řízení a žalobkyně se tak s nimi nemohla seznámit. Jelikož podklady pro vydání prvostupňového rozhodnutí v souladu s § 50 odst. 1 správního řádu tvoří i vyjádření žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení, neobstojí v této souvislosti argumentace žalovaného, že podklady pro vydání rozhodnutí tvořily pouze příslušná obecně závazná vyhláška a nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13. Jelikož žalobkyni v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu nebyla dána možnost vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí, došlo vydáním prvostupňového rozhodnutí k porušení procesních práv žalobkyně a rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 4 odst. 4 správního řádu.

Jako druhý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se nesprávné aplikace § 43 odst. 1 zákona o loteriích. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že nálezy Ústavního soudu a tedy ani zrušení přechodného ustanovení v podobě čl. II bodu 4 zákona o loteriích nelze považovat za okolnost dodatečně vyšlou najevo, jak ji předpokládá právě § 43 odst. 1 zákona o loteriích. Dále žalobkyně v této souvislosti namítala, že postup podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích byl v dané věci vyloučen, neboť přednost před tímto postupem má postup podle speciálního přechodného ustanovení v podobě čl. II bodu 1 věty druhé tohoto zákona, z něhož vyplývá, že doba platnosti povolení k provozování loterií a jiných podobných vydaných před 1. 1. 2012 nemůže být po dobu jejich platnosti nijak vrchnostensky omezena. Kromě toho ani žalovaným tvrzený rozpor uděleného povolení s obecně závaznou vyhláškou nemůže být onou dodatečně najevo vyšlou okolností ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o loteriích. Příslušná novela zákona o loteriích byla navíc přijata v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. 6. 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (dále jen „směrnice 98/34/ES“), čímž došlo k porušení notifikační procedury a tento zákon, stejně jako obecně závazná vyhláška přijatá na jeho základě jsou z tohoto důvodu nepoužitelné a právně nevynutitelné.

Jako třetí rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se rozporu regulace loterií a jiných podobných her s právem Evropské unie a předností aplikace unijního práva. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že zákonná regulace i obecně závazná vyhláška města Žďáru nad Sázavou č. 1/2014, o zákazu provozování sázkových her, loterií a jiných podobných her na území města Žďáru nad Sázavou (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 1/2014“) je v rozporu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) z důvodu absence transparentnosti režimu udělování povolení, přechodných ustanovení, odůvodněných zákazů a omezení a z důvodu nepřiměřenosti omezení volného pohybu služeb. Žalovaný ani ministr financí by proto neměli v souladu se zásadou přednostní aplikace práva Evropské unie aplikovat ta ustanovení zákona o loteriích a obecně závazné vyhlášky č. 1/2014, která jsou v rozporu s unijním právem. Žalovaný proto neměl udělená povolení na základě těchto ustanovení rušit a ministr financí by měl prvostupňové rozhodnutí z tohoto důvodu zrušit pro nezákonnost.

Jako čtvrtý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se neopodstatněnosti zrušení uděleného povolení pro rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 1/2014. V této souvislosti žalobkyně namítala, že příslušná zařízení nebyla provozována v rozporu s účelem sledovaným touto obecně závaznou vyhláškou. Obecně závaznou vyhlášku navíc žalobkyně považuje za nezákonnou a vydanou v rozporu s ústavním pořádkem a se zásadami práva Evropské unie. Její účinnost proto měla být pozastavena a obecně závazná vyhláška měla být následně postupem podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) (dále jen „zákon o obcích“) zrušena.

Jako pátý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se porušení zásad ochrany dobré víry, právní jistoty a legitimního očekávání. V této souvislosti žalobkyně namítala, že udělené povolení nabyla v dobré víře a udělené povolení je závazné nejen pro žalobkyni, ale i pro žalovaného, který jej vydal. Pokud by žalovaný byl skutečně oprávněn postupem podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích udělené povolení zrušit, byl by povinen rovněž zhodnotit, jaká újma zkrácením doby platnosti uděleného povolení žalobkyni vznikne. S touto otázkou se žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí vůbec nevypořádal, což zakládá jeho nepřezkoumatelnost.

Jako šestý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se neprovedení žalobkyní navržených důkazů. V této souvislosti žalobkyně namítala, že nesouhlasí se závěrem žalovaného, že jí navržené důkazy nejsou v dané věci relevantní. Žalobkyně proto trvá na jejich provedení a navrhuje, aby ve věci bylo nařízeno ústní jednání.

Jako sedmý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se rozporu postupu žalovaného s ústavním pořádkem a ústavními principy. V této souvislosti žalobkyně opětovně namítala, že postup žalovaného podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích je v rozporu s ústavními principy ochrany dobré víry a právní jistoty, nepřípustnosti zpětného působení právních norem, ochrany legitimního očekávání a práva užívat svůj majetek.

Jako osmý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se důsledků zrušení udělených povolení. V této souvislosti žalobkyně namítala, že v důsledku zrušení udělených povolení dojde ke zrušení pracovních míst, výpadkům příjmů státního i obecních rozpočtů a ke zmaření účelně vynaložených investic, jejichž kompenzace bude předmětem nároků na náhradu škody.

Jako devátý rozkladový argument označil ministr financí návrh žalobkyně, aby v řízení o rozkladu byly provedeny důkazy výslechem jí označených osob za účelem prokázání škody vzniklé žalobkyni a provozovateli příslušné provozovny a prokázání řádného průběhu legislativního procesu přijímání obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 a dále důkazy zjištěním, zda město Žďár nad Sázavou pro dotčené adresy vydalo povolení k provozu výherních hracích přístrojů, zda příslušný stavební úřad udělil souhlas s provozem herních zařízení na těchto adresách prostřednictvím kolaudačního souhlasu, zápisem ze zasedání zastupitelstva města Žďáru nad Sázavou, na kterém byla přijata obecně závazná vyhláška č. 1/2014, provedením místního šetření v příslušné provozovně, znaleckým posudkem pro prokázání výše újmy vzniklé zrušením povolení a zajištěním stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí ohledně dopadu rušení pracovních míst na nezaměstnanost v regionu.

Jako desátý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se narušování hospodářské soutěže. V této souvislosti žalobkyně namítala, že město Žďár nad Sázavou narušuje vydanou obecně závaznou vyhláškou hospodářskou soutěž, neboť je v rozporu se stanoviskem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 1. 9. 2014 týkajícím se regulace loterií a jiných podobných her prostřednictvím obecně závazných vyhlášek. Ministr financí by proto měl podat podnět Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a do skončení šetření řízení přerušit. Dále žalobkyně namítala, že žalovaný i město Žďár nad Sázavou se dopouští svým postupem nepřípustné veřejné podpory provozovatelů určitých druhů loterií a jiných podobných her. Jako jedenáctý rozkladový argument označil ministr financí žádost žalobkyně, aby byla vyrozuměna o shromážděných podkladech, bylo jí umožněno se s nimi seznámit, vyjádřit se ve věci a nahlédnout do spisu.

Jako dvanáctý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se rozporu obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora z důvodu absence transparentnosti režimu udělování povolení, přechodných ustanovení, odůvodněných zákazů a omezení a z důvodu nepřiměřenosti omezení volného pohybu služeb. V této souvislosti žalobkyně namítala, že s ohledem na zásadu aplikační přednosti práva Evropské unie nejsou žalovaný ani ministr financí oprávněni aplikovat ta ustanovení národního práva, která jsou v rozporu s unijním právem. Tuto zásadu podle žalobkyně žalovaný v řízení porušil, což způsobilo nezákonnost prvostupňového rozhodnutí. Ve věci je dán unijní prvek a žalovaný i ministr financí jsou v řízení povinni přednostně aplikovat právo Evropské unie, což vyplývá z rozsudku Soudního dvora ze dne 11. 6. 2015, Berlington Hungary Tanácsadó és Szolgáltató kft a další proti Magyar Állam, C-98/14. V tomto rozsudku dospěl Soudní dvůr k závěru, že unijní prvek je dán, jestliže alespoň část klientely, která prostory se sázkovými zařízeními navštěvovala, byla tvořena občany jiných členských států Evropské unie. Žalobkyně se nachází v obdobné situaci, což dokládá čestným prohlášením a návrhem na výslech svědka. Část klientely žalobkyně navštěvující prostory, kde jsou umístěna zařízení, která žalobkyně na základě uděleného povolení provozuje, tvoří příslušníci jiných členských států Evropské unie. Tito občané tak představují příjemce služeb poskytovaných ve smyslu čl. 56 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“).

Jako další rozkladové argumenty označil ministr financí námitky žalobkyně, které uplatnila v podání ze dne 30. 9. 2015, jímž podaný rozklad doplnila. Tyto námitky byly do určité míry shodné s námitkami uplatněnými již v podaném rozkladu, částečně se s nimi překrývaly a částečně uplatněnou argumentaci rozšiřovaly a doplňovaly. Jednalo se námitky týkající se porušení práva na spravedlivý proces (třináctý rozkladový argument), povinnosti aplikovat právo Evropské unie (čtrnáctý rozkladový argument), omezení volného pohybu služeb (patnáctý rozkladový argument), porušení zásady legitimního očekávání (šestnáctý rozkladový argument), újmy vzniklé žalobkyni a její posouzení žalovaným a ministrem financí (sedmnáctý rozkladový argument), absence přechodného období umožňující provozování loterií a jiných podobných her na základě udělených povolení (osmnáctý rozkladový argument), porušení zásady systematického sledování cílů stanovených zákonem o loteriích (devatenáctý rozkladový argument) a nedostatků procesu notifikace zákona o loteriích a obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 (dvacátý rozkladový argument).

Ministr financí se neztotožnil s námitkami žalobkyně uvedenými v prvním rozkladovém argumentu. Konstatoval, že § 46 odst. 3 správního řádu umožňuje spojit oznámení o zahájení řízení s jiným úkonem v řízení, tedy i s výzvou k vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Žalovaný již v oznámení o zahájení řízení uvedl, že podklady pro vydání rozhodnutí jsou tvořeny obecně závaznou vyhláškou č. 1/2014 a nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13. Obecně závazná vyhláška je vyhlášena zveřejněním na úřední desce a nález Ústavního soud byl vyhlášen ve Sbírce zákonů, tudíž byly žalobkyni známy. V řízení následně k doplnění spisu nedošlo, a proto nebyl dán důvod, aby žalovaný opětovně postupoval podle § 36 odst. 3 správního řádu a znovu vyzýval žalobkyni k vyjádření k podkladům rozhodnutí. Kdyby k takové situaci došlo, pak by žalovaný žalobkyni postupem podle § 36 odst. 3 správního řádu k vyjádření k podkladům rozhodnutí znovu vyzval.

Dále se ministr financí zabýval námitkami uvedenými ve druhém, pátém, sedmém a osmém rozkladovém argumentu.

K těmto námitkám žalobkyně ministr financí uvedl, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10 vyplývá, že v případech, kdy žalovaný využívá postup podle § 43 zákona o loteriích, se nejedná o protiústavní postup a porušení zákona o loteriích, a to především s ohledem na skutečnost, že si provozovatelé loterií a jiných podobných her museli být vědomi existence § 43 odst. 1 zákona o loteriích a tedy i skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni. V této souvislosti ministr financí podotknul, že jemu ani žalovanému nepřísluší jakkoliv rozhodovací činnost Ústavního soudu hodnotit, ale vždy postupují v souladu s jeho nálezy a právními závěry z nich vyplývajícími. Aplikace obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 na dříve udělená povolení je tak nejen postupem, který plně odpovídá zákonu o loteriích, ale je také plně v souladu s ústavním pořádkem, neboť v nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10 vyjádřil Ústavní soud názor, že ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích předpokládá rušení vydaných povolení nejen v případě, kdy vyjdou dodatečně najevo skutečnosti, pro které by nebylo možno loterii nebo jinou podobnou hru povolit, ale také tehdy, pokud tyto skutečnosti nastanou i po vydání povolení. Takovou nastalou skutečností je nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, který zrušil čl. II bod 4 zákona č. 300/2011 Sb., na jehož základě se zmocnění obcí vydávat obecně závazné vyhlášky nevztahovalo na povolení vydaná před 1. 1. 2012, a to až do 31. 12. 2014.

Ministr financí dále uvedl, že v případě přechodných ustanovení zákona o loteriích nelze hovořit o speciální úpravě, která by měla přednost před § 43 odst. 1 zákona o loteriích. Tato přechodná ustanovení sice stanoví, že povolení vydaná před 1. 1. 2012 zanikají ve lhůtě v povolení stanovené, pokud dále není stanoveno jinak, to však neznamená, že dobu, na kterou byla tato povolení udělena, nelze změnit. Tato ustanovení je totiž nezbytné vykládat podle jejich účelu a smyslu, což znamená, že dosavadním povolením bude zachována jejich platnost, avšak pouze za předpokladu, že nebudou v rozporu s příslušnou obecně závaznou vyhláškou. V této souvislosti ministr financí rovněž připomněl, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 Ústavní soud judikoval, že v případě, že by žalovaný nerušil udělená povolení k provozování loterií a jiných podobných her v případě jejich rozporu s obecně závaznými vyhláškami obcí, dopustil by se tím zásahu do ústavního práva obcí na územní samosprávu. Žalovaný tedy aplikací § 43 odst. 1 zákona o loteriích respektuje regulační záměr obce, který dala najevo prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 4/2011. Pravomoc obcí regulovat umístění interaktivních videoloterních terminálů obdobných technických zařízení přitom aproboval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10. Dále ministr financí uvedl, že novela zákona o loteriích byla podrobena notifikačnímu procesu podle směrnice 98/34/ES. Ministru financí ani žalovanému pak nepřísluší, aby o případné nevynutitelnosti právního předpisu rozhodoval, neboť se řídí platnými a účinným právními předpisy včetně základních zásad upravujících činnosti správních orgánů, mezi něž patří i rozhodování podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání rozhodnutí.

Ministr financí dále uvedl, že pokud žalobkyně argumentuje negativními důsledky zrušení udělených povolení v podobě zmaření vynaložených investic a existenčních problémů, nelze u provozovatelů loterií a jiných podobných her, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, neboť si mohli být vědomi, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných předpisů včetně obecně závazných vyhlášek. V této souvislosti ministr financí konstatoval, že princip proporcionality, jehož se žalobkyně rovněž dovolává, doznal v důsledku rozhodovací praxe Ústavního soudu podstatných změn.

Dále se ministr financí zabýval námitkami uvedenými ve třetím rozkladovém argumentu. Ministr financí uvedl, že mu nepřísluší hodnotit, zda aplikovaná právní úprava odpovídá principům formulovaným právem Evropské unie, neboť jako správní orgán postupuje v souladu s platnými a účinnými právními předpisy a nemá možnost přezkoumávat jejich případný nesoulad s jinými právními předpisy či mezinárodními smlouvami. Dále ministr financí uvedl, že to jsou to zejména obce, které nejtíživěji pociťují celospolečenská rizika obvykle spojená s provozováním loterií a jiných podobných her, proto je na místě, aby tuto oblast regulovaly cestou obecně závazných vyhlášek právě místní orgány, a to s přihlédnutím k místním poměrům, jejichž znalost je na centrální úrovni omezená. Institut kontroly obecně závazných vyhlášek je české právní úpravě znám, a to prostřednictvím Ministerstva vnitra, které je rovněž oprávněno podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky. V případě, že Ústavní soud shledá obecně závaznou vyhlášku protiústavní či nezákonnou, zruší ji. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze rozdílnou úpravu na místní úrovni, která zohledňuje místní poměry, považovat za rozpornou s právem Evropské unie, a to i s ohledem na zmiňovaný centralizovaný dozor nad obsahem obecně závazných vyhlášek prováděný Ministerstvem vnitra. Vydávání obecně závazných vyhlášek v rámci samostatné působnosti obcí je výrazem ústavně garantovaného práva na samosprávu, do něhož nemá žalovaný právo zasahovat. Ministr financí nesouhlasil s tím, že žalovaný je povinen neaplikovat národní právní úpravu, pokud je v rozporu s právem Evropské unie. Takový postup by přicházel v úvahu jen v případě, že by byl shledán nesoulad národního práva s konkrétním ustanovením právního předpisu Evropské unie, což v tomto řízení nenastalo. O takovém rozporu navíc podle názoru ministra financí nerozhoduje žalovaný, ale soud. Žalovanému tedy ani nepřísluší posuzovat případný rozpor zákona o loteriích s právem Evropské unie a je naopak povinen podle zákona v platném a účinném znění postupovat.

Ministr financí se neztotožnil ani s námitkami žalobkyně uvedenými ve čtvrtém rozkladovém argumentu. K těmto námitkám ministr financí znovu uvedl, že dozor nad zákonností obecně závazných vyhlášek obcí spadá do pravomoci Ministerstva vnitra a žalovaný není oprávněn přezkoumávat zákonnost obecně závazných vyhlášek a v této souvislosti zdůraznil, že pravomoc obcí regulovat prostřednictvím obecně závazných vyhlášek umístění interaktivních loterních terminálů a obdobných technických zařízení aproboval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 Ústavní soud a pravomoc obcí v této oblasti tak byla dána před nabytím § 50 odst. 4 zákona o loteriích v znění účinném od 14. 10. 2011. Ministr financí rovněž neshledal důvod, aby podal podnět Ministerstvu vnitra k pozastavení obecně závazné vyhlášky, a tudíž ani důvod pro přerušení řízení.

Dále se ministr financí zabýval námitkami uvedenými v šestém a devátém rozkladovém argumentu. K těmto námitkám ministr financí uvedl, že se ztotožňuje s postupem žalovaného, který neprovedl dokazování navrhované žalobkyní, neboť důkazní prostředky navržené žalobkyní by neměly vliv na výsledek řízení. Účastníci řízení sice mají v souladu s § 52 správního řádu povinnost označit na podporu svých tvrzení důkazy, těmito návrhy však není správní orgán vázán. Jelikož předmětem řízení bylo posouzení, zda jsou loterie a jiné podobné hry provozovány v rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 1/2014, nevznikla žalovanému povinnost navrhované důkazy provést, neboť toto dokazování by bylo prováděno nad rámec předmětu řízení a skutečnosti z nich zjištěné by nebyly relevantním podkladem pro vydání rozhodnutí. Ze stejných důvodů neprovedl ministr financí důkazy navrhované žalobkyní ani v řízení o rozkladu. Stejně jako žalovaný neshledal ani ministr financí důvod k nařízení ústního jednání.

Ministr financí neakceptoval ani námitky žalobkyně uvedené v desátém rozkladovém argumentu. Zopakoval, že posuzování souladu obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 s ústavním pořádkem, právem Evropské unie a ani zákonem o ochraně hospodářské soutěže nepřísluší žalovanému. Žalovaný se proto, pokud postupuje podle platných a účinných právních předpisů, nedopouští nepřípustné veřejné podpory. Zda se nepřípustné veřejné podpory nedopouští obec, nepřísluší posuzovat žalovanému, ale Ministerstvu vnitra v rámci výkonu jeho dozorové činnosti nad obecně závaznými vyhláškami. K požadavku žalobkyně zahrnutému do jedenáctého rozkladového argumentu ministr financí uvedl, že v řízení nedošlo k doplnění spisu s výjimkou podání žalobkyně a tak nebyl dán žádný důvod k postupu podle § 36 odst. 3 správního řádu a k vyzvání žalobkyně k vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí o rozkladu. Žalobkyně byla navíc informována, že v podstatě kdykoliv může využít svého práva nahlížet do spisu.

Dále se ministr financí zabýval námitkami uvedenými ve třináctém rozkladovém argumentu. Ministr financí nesouhlasil s tím, že žalovaný je povinen neaplikovat národní právní úpravu, pokud je v rozporu s právem Evropské unie. Takový postup by přicházel v úvahu jen v případě, že by byl shledán nesoulad národního práva s konkrétním ustanovením právního předpisu Evropské unie, což v tomto řízení nenastalo. Ministr financí dále uvedl, že nepopírá, že v dané věci existuje unijní prvek, stejně jako přítomnost unijního prvku nepopíral žalovaný. Provádění důkazu čestným prohlášením osoby odpovědné za chod a obsluhu příslušných sázkových zařízení proto považoval ministr financí za nadbytečné stejně jako provedení jejího výslechu jako svědka. Dále v této souvislosti ministr financí s odkazem na judikaturu Soudního dvora (rozsudek, Plantanol, C-201/08) uvedl, že hospodářský subjekt se nemůže dovolávat ochrany zásady legitimního očekávání v případě, že je s to předvídat přijetí opatření, které se může dotknout jeho zájmu, a toto opatření je později přijato. Česká právní úprava představovaná zákonem o loteriích byla přitom pro hospodářské subjekty předem známá a předvídatelná, a to mimo jiné i z důvodu existence ustanovení § 43 zákona o loteriích, což ostatně konstatoval i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10. Úprava hazardních her obsažená v zákoně o loteriích je příslušným provozovatelům známá a je předvídatelná, a to včetně § 43 odst. 1 zákona o loteriích, dle něhož mohou nastat v průběhu platnosti loterijních povolení okolnosti, které vylučují provoz daných zařízení a loterijní povolení budou z tohoto důvodu zrušena. O neaplikaci vnitrostátní právní normy, která je v rozporu s právem Evropské unie navíc podle názoru ministra financí nerozhoduje žalovaný, ale soud. Žádné takové rozhodnutí dosud nebylo vydáno. Žalovanému tedy ani nepřísluší posuzovat případný rozpor zákona o loteriích s právem Evropské unie a je naopak povinen podle zákona v platném a účinném znění postupovat.

K námitkám zahrnutým do třináctého rozkladového argumentu ministr financí zopakoval, že ke zkrácení procesních práv žalobkyně v řízení nedošlo. K námitkám zahrnutým do čtrnáctého rozkladového argumentu ministr financí znovu uvedl, že nebyl v řízení povinen v souladu se zásadou aplikační přednosti aplikovat právo Evropské unie. K námitkám zahrnutým do patnáctého rozkladového argumentu ministr financí uvedl, že ustanovení o výjimkách z volného pohybu zboží uvedené ve SFEU lze aplikovat i na omezení volného pohybu služeb. Zejména se jedná o možnost omezit volný pohyb služeb z důvodu veřejné bezpečnosti či veřejného pořádku. K námitkám zahrnutým do šestnáctého rozkladového argumentu ministr financí odkázal na svou předchozí argumentaci v napadeném rozhodnutí a zopakoval, že v případě provozovatelů interaktivních videoloterních terminálů nelze hovořit o existenci legitimního očekávání, že jejich činnost nebude regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí. K námitkám zahrnutým do sedmnáctého rozkladového argumentu ministr financí opět odkázal na svou předchozí argumentaci a zopakoval, že souhlasí s postupem žalovaného, který žalobkyni v provedení jí navržených důkazů nevyhověl.

K námitkám uvedeným v osmnáctém rozkladovém argumentu ministr financí poukázal na rozdílnost české a maďarské právní úpravy a uvedl, že rozsudek Berlington Hungary nelze v této věci mechanicky aplikovat. Podle českého právního řádu je řízení o zrušení vydaného povolení vedeno podle správního řádu, provozovatel má právo využívat všechny instituty, které mu tento předpis poskytuje, včetně opravných prostředků a správní orgán přistupuje k rušení vydaných povolení k provozování sázkových her na základě obecně závazných vyhlášek obcí vždy po vyhodnocení jejich obsahu a účelu. Rušení vydaných povolení podle českých právních norem představuje zcela odlišný právní režim, než který posuzoval Soudní dvůr. Dále ministr financí zopakoval, že žalovaný nevykonává dohled nad obecně závaznými vyhláškami obcí a dokud je obecně závazná vyhláška platným a účinným právním předpisem, jsou žalovaný i ministr financí povinni se jí řídit. K námitkám uvedeným v devatenáctém rozkladovém argumentu ministr financí uvedl, že Ministerstvo financí není schopno ovlivnit podobu obecně závazných vyhlášek, takový postup by znamenal zásah do ústavního práva obcí na samosprávu a znovu připomněl, že dozor nad obecně závaznými vyhláškami včetně jejich souladu s jinými právními předpisy přísluší Ministerstvu vnitra a nikoliv žalovanému. Ministerstva vnitra je oprávněno pozastavit účinnost obecně závazné vyhlášky a je rovněž oprávněno podat Ústavnímu soudu návrh na její zrušení. V případě, že Ústavní soud shledá obecně závaznou vyhlášku protiústavní či nezákonnou, zruší ji. Ministr financí se proto neztotožnil s názorem žalobkyně, že zmocnění obcí k vydávání obecně závazných vyhlášek regulujících provozování loterií a jiných podobných her na jejich území vede k vydávání neodůvodněných, odlišných a nesourodých obecně závazných vyhlášek. Jsou to právě obce, které nejvíc pociťují rizika spojená s provozováním loterií a jiných podobných her, a proto je namístě, aby to byly právě místní samosprávy, které s ohledem na znalost místních poměrů také stanovovaly jejich regulaci. K námitkám zahrnutým do dvacátého rozkladového argumentu ministr financí zopakoval, že zákon č. 300/2011 Sb. byl podroben notifikačnímu procesu podle směrnice 98/34/ES, žalovaný je povinen se tímto zákonem jako platným a účinným právním předpisem řídit a že podle jeho názoru nepřísluší žalovanému ani ministru financí rozhodovat o nevynutitelnosti právního předpisu podle této směrnice. Co se týče nedodržení procesu notifikace obecně závazné vyhlášky č. 1/2014, k této námitce ministr financí zopakoval, že dozor nad obecně závaznými vyhláškami nepřísluší žalovanému ale Ministerstvu vnitra a žalovaný je v rámci správního řízení povinen postupovat v souladu s platnými a účinnými právními předpisy.

V závěru napadaného rozhodnutí ministr financí konstatoval, že z vlastní úřední činnosti bylo zjištěno, že u některých z udělených povolení uvedených ve výrocích prvostupňového již uplynula doba platnosti a další povolení uvedená ve výrocích prvostupňového rozhodnutí již byla dříve vydanými rozhodnutími žalovaného zrušena, a proto v těchto částech prvostupňové rozhodnutí zrušil a řízení o rozkladu zastavil.

Žalobkyně v podané žalobě namítala, že je nesprávný závěr žalovaného a ministra financí, že na povolení udělená žalobkyni je možno aplikovat § 43 odst. 1 zákona o loteriích, neboť takový názor nemá oporu v zákoně. Zrušení udělených povolení postupem podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích představuje porušení principů právní jistoty a je nepřípustným retroaktivním zásahem do práv žalobkyně, neboť žalobkyně nabyla udělená povolení v dobré víře na základě správního rozhodnutí a mohla tak legitimně očekávat, že svou činnost na základě udělených povolení bude moci vykonávat až do konce jejich platnosti. I pokud by existovala možnost, že žalovaný a ministr financí byli přesto oprávněni postupovat podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích, byli povinni, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, zhodnotit, jaká újma zkrácením doby platnosti uděleného povolení žalobkyni vznikne, což však neučinili, a přiměřenost zásahu do práv žalobkyně vůbec nezohlednili. Před vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 navíc žalovaný vykládal § 43 odst. 1 zákona o loteriích tak, že na jeho základě nelze ex post regulovat již povolené loterie. Existovala tak dlouhodobá zavedená praxe, na základě které vzniklo provozovatelům loterií legitimní očekávání, které bylo potvrzeno i přechodnými ustanoveními zákona č. 300/2011 Sb. Negativní důsledky toho, že tento výklad žalovaného byl podle závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 v rozporu s právem obcí na samosprávu, nemůže být přednášen na žalobkyni a jiné provozovatele loterií. Prvostupňové rozhodnutí i napadené rozhodnutí byla proto podle žalobkyně vydána v rozporu s ústavními principy.

Žalobkyně dále namítala, že ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích je navíc ustanovením obecným, které v daném případě nelze aplikovat, protože na něj dopadá čl. II bod 1 věta druhá zákona č. 300/2011 Sb., která stanoví, že povolení k provozování loterií a jiných podobných her vydaná před 1. lednem 2012 zanikají, s výjimkou loterií podle § 2 písm. c), ve lhůtě stanovené v povolení, pokud dále není stanoveno jinak. Zákon o loteriích umožňoval změnit vydaná povolení z důvodu jejich rozporu s obecně závaznou vyhláškou pouze na základě čl. II. bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb., avšak poté, co bylo nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 toto ustanovení zrušeno, již žádné ustanovení zákona o loteriích zrušení udělených povolení pro jejich rozpor s obecně závaznou vyhláškou nepřipouští. Žalovaný tedy nemohl aplikovat § 43 odst. 1 zákona o loteriích, neboť byl povinen aplikovat příslušná ustanovení čl. II zákona č. 300/2011 Sb. jakožto ustanovení speciální a udělené povolení proto nelze podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích vůbec zrušit. Na základě § 43 odst. 1 zákona o loteriích by navíc nebylo možno v daném případě udělená povolení pro rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 1/2014 vůbec zrušit, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho aplikaci. Na základě § 43 odst. 1 zákona o loteriích by bylo možno udělení povolení zrušit pouze v případě, že nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit. Nález Ústavního soudu ani obecně závaznou vyhlášku obce za takovou okolnost považovat nelze, neboť není možné, aby takovou okolností byla skutečnost, která nastane mimo vztah účastníků daného správního řízení, v němž bylo povolení vydáno. Ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích je svou podstatou sankčním ustanovením, které se vztahuje na případy, kdy by žalobkyně porušila nějakou svou zákonnou povinnost, tohoto se však žalobkyně nedopustila

Dále žalobkyně namítala, že před přijetím zákona č. 300/2011 Sb. nebyl dodržen notifikační proces v souladu se směrnicí 98/34/ES. Zákon o loteriích je přitom podle žalobkyně normou technického charakteru, což s ohledem na judikaturu Soudního dvora způsobuje nepoužitelnost a nevynutitelnost tohoto zákona vůči svým adresátům a tedy i žalobkyni. Žalobkyně je rovněž přesvědčena, že také obecně závazná vyhláška č. 1/2014, která byla přijata na základě tohoto zákona, je technickým předpisem, a bylo proto nutno ji notifikovat podle směrnice 98/34/ES. Jelikož tato povinnost nebyla splněna, je aplikace obecně závazné vyhlášky č. 4/2011 vůči žalobkyni vyloučena. Ministr financí ani žalovaný proto neměli k obecně závazné vyhlášce č. 1/2014 a k zákonu o loteriích ve znění novelizovaném zákonem č. 300/2011 Sb. vůbec přihlížet.

Žalobkyně dále namítala, že způsob regulace loterií a jiných podobných her obecně závaznými vyhláškami vydanými na základě § 50 odst. 4 zákona o loteriích je v rozporu s právem Evropské unie. Z rozsudku Soudního dvora Berlington Hungary, C-98/14, jakož i z další judikatury Soudního dvora, Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že žalovaný i ministr financí byli v řízení povinni přednostně aplikovat právo Evropské unie, neboť ve věci je přítomen tzv. unijní prvek. V rozsudku Berlington Hungary dospěl Soudní dvůr k závěru, že unijní prvek je dán, jestliže alespoň část klientely využívající služby loterií a jiných podobných her tvoří občané jiných členských států Evropské unie, jelikož takto poskytnuté služby jsou službami poskytnutými podle čl. 56 SFEU. Rovněž žalobkyně v prostorách, kde se nacházela zařízení, která žalobkyně na základě uděleného povolení, které bylo napadeným rozhodnutím zrušeno, provozovala, poskytovala služby příslušníkům jiných členských států Evropské unie. Již ve správním řízení, v němž byla zrušena udělená povolení, žalobkyně prokázala existenci unijního prvku čestnými prohlášeními osob, které byly odpovědné za chod a obsluhu sázkových zařízení a každodenně komunikovaly s návštěvníky prostor, kteří sázková zařízení využívali. Skutečnost, že ve věci je přítomen unijní prvek, potvrdil rovněž ministr financí v napadeném rozhodnutí.

Soudní dvůr v bodě 92 rozsudku Berlington Hungary stanovil kritéria, která musí právní předpisy omezující volný pohyb služeb tohoto druhu naplňovat. Pokud opatření zavedená prostřednictvím příslušných právních předpisů tato kritéria nesplňují, jsou podle Soudního dvora v rozporu s čl. 56 SFEU a čl. 17 Listiny základních práv a svobod Evropské unie chránícím vlastnické právo. V případě regulace loterií a jiných podobných her nebylo splněno žádné z těchto kritérií a ministr financí i žalovaný proto byli povinni na základě zásady aplikační přednosti práva Evropské unie příslušná ustanovení zákona o loteriích a obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 neaplikovat. Na podporu své argumentace žalobkyně hojně odkazovala na judikaturu soudního dvora, zejména na jednotlivé části rozsudku Berlington Hungary. Podle názoru žalobkyně regulace loterií v České republice nesleduje cíle související s ochranou spotřebitelů před hráčskou závislostí, neboť ze zákona o loteriích nevyplývá, že jeho skutečným cílem je ochrana spotřebitelů před hráčskou závislostí. Regulace loterií a jiných podobných her nesleduje systematickým způsobem naplňování stanovených cílů, jelikož jejich regulace prostřednictvím zákona o loteriích a jednotlivých obecně závazných vyhlášek je nesystematická. Obce mohou při regulaci loterií a jiných podobných her na svém území postupovat zcela svévolně a nemusí brát v potaz ani svá sociologická, demografická a geografická specifika. Regulace loterií a jiných podobných her prostřednictvím zákona o loteriích je také v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie, neboť bez jakéhokoliv přechodného období znemožňuje provoz příslušných zařízení v souladu s již vydanými povoleními. Tato skutečnost také znamená, že přijatá regulace rovněž nesplňuje podmínky pro přípustný zásah do legitimního očekávání žalobkyně, jak byl stanoven judikaturou Soudního dvora. Zákon o loteriích ve znění novelizovaném zákonem č. 300/2011 Sb. ani obecně závazná vyhláška č. 1/2014 tudíž neodpovídají pravidlům vyplývajícím z judikatury Soudního dvora pro právní předpisy omezující volný pohyb služeb v rámci Evropské unie.

Žalobkyně dále namítala, že zrušení uděleného povolení z důvodu jeho rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 1/2014 je neopodstatněné, neboť dotčená herní zařízení nebyla provozována v rozporu s účelem této obecně závazné vyhlášky a obecně závazná vyhláška je nezákonná a v rozporu s ústavním pořádkem, a proto k ní soud nemůže v řízení přihlížet. Obecně závazná vyhláška č. 1/2014 v čl. 1 uvádí, že byla vydána za účelem zajištění veřejného pořádku na území města Žďáru nad Sázavou. V případě povolení, která byla napadeným rozhodnutím zrušena, však nebylo ze strany žalovaného ani města Žďáru nad Sázavou žádným způsobem doloženo ani prokázáno, že v souvislosti s provozem příslušných herních zařízení dochází k porušování veřejného pořádku. Provoz herních zařízení na základě udělených povolení tak nemohl být v rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 1/2014, neboť nebyl v rozporu s účelem touto vyhláškou sledovaným.

Obecně závazná vyhláška č. 1/2014 také stanovuje plošný zákaz provozování herních zařízení. Takový zákaz je však podle žalobkyně protiústavní, neboť nerespektuje princip proporcionality. Město Žďár nad Sázavou by mělo zákaz formulovat jen v nejméně omezujícím rozsahu a zvažovat proporcionalitu přijaté úpravy vzhledem k zamýšlenému cíli. V daném případě však není zřejmé, co konkrétně město k plošnému zákazu loterií a jiných podobných her vedlo. Město Žďár nad Sázavou prostřednictvím obecně závazné vyhlášky pouze preventivně zakázalo v plné šíři výkon činnosti, která je svojí podstatou zcela v souladu se zákonem a jejíž provozování bylo navíc státem řádně povoleno. Město Žďár nad Sázavou podle žalobkyně k zajištění veřejného pořádku stanovilo opatření, které je zjevně nepřiměřené sledovanému cíli a takový postup je nezákonný a v rozporu s ústavním pořádkem. Toto omezení proto neobstojí podle žalobkyně zejména s ohledem na 3. a 4. krok tzv. testu čtyř kroků, který v případě posouzení souladu obecně závazných vyhlášek s ústavním pořádkem aplikuje Ústavní soud, tedy aby omezení stanovená obecně závaznou vyhláškou byla rozumná, přiměřená a nediskriminační.

Jak vyplývá ze stanoviska Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 1. 9. 2014, obecně závazná vyhláška č. 1/2014 je rovněž v rozporu se soutěžním právem. Podle Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže musí být postup obce vždy založen na objektivním odůvodnění, z něhož je zřejmé, že způsobené omezení hospodářské soutěže je nezbytným předpokladem k dosažení legitimního cíle a že míra omezení soutěže není vyšší, než dosažení takového cíle vyžaduje. V případě zavedení regulace prostřednictvím obecně závazných vyhlášek pak Úřad pro ochranu hospodářské soutěže považuje za nutné, aby byla definována dostatečně určitá a nediskriminační pravidla pro její uplatnění, přičemž taková pravidla musí být předem známá a přezkoumatelná. Tyto požadavky obecně závazná vyhláška č. 1/2014 nesplňuje a z tohoto důvodu byl postup města Žďáru nad Sázavou při vydání obecně závazné vyhlášky i obecně závazná vyhláška samotná v rozporu se soutěžním právem a tedy i v rozporu se zákonem.

Žalobkyně dále namítala, že se žalovaný v řízení dopustil procesních vad. Žalovaný oznámení o zahájení řízení spojil s výzvou k učinění návrhů důkazů, vyjádření a jiným úkonům podle § 36 odst. 1 správního řádu a s výzvou k vyjádření se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu a s výzvou městu Žďáru nad Sázavou k poskytnutí informací důležitých pro řízení podle § 136 odst. 3 správního řádu. Žalovaný sice žalobkyni tímto postupem formálně poskytl žalobkyni možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, avšak fakticky jí nebylo umožněno, aby toto své právo vykonala, neboť žalobkyni nebylo známo, o jaké podklady se jedná, a městu Žďáru nad Sázavou byla poskytnuta stejná lhůta pro poskytnutí informací důležitých pro řízení. Žalobkyni tak bylo nesprávným postupem žalovaného odňato právo seznámit se s úplným obsahem spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí, tedy v době, když již spis nebude žádným způsobem doplňován. Spojení výzev dle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu s oznámením o zahájení řízení bylo proto podle žalobkyně závažnou procesní vadou a žalovaný byl povinen před vydáním prvostupňového rozhodnutí informovat žalobkyni o tom, k jaké mu datu hodlá rozhodnutí ve věci vydat. Pro žalobkyni by byla přitom zásadní i jen informace, že před vydáním prvostupňového rozhodnutí nebyly shromážděny žádné další podklady pro vydání rozhodnutí kromě těch, které žalovaný označil v oznámení o zahájení, aby měla možnost před vydáním prvostupňového rozhodnutí spis o důkazy a vyjádření, které byly podle jejího názoru relevantní pro rozhodnutí ve věci sama doplnit. Ministr financí postupoval podle žalobkyně v rozporu se zákonem, když nesprávný postup žalovaného v napadeném rozhodnutí potvrdil. Dále žalobkyně namítala, že rovněž ministr financí ji nevyzval k vyjádření se k podkladům rozhodnutí před vydáním napadeného rozhodnutí, čímž porušil její procesní práva takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť tímto postupem neumožnil žalobkyni vyjádřit se k podkladům rozhodnutí o rozkladu.

Žalobkyně dále namítala, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné a že v řízení nebyly provedeny jí navržené důkazy. Ministr financí podle názoru žalobkyně v napadeném rozhodnutí opomenul některé zásadní argumenty, které žalobkyně v rámci řízení o rozkladu uplatnila a v napadeném rozhodnutí se dostatečně nezabýval argumenty žalobkyně uvedenými v doplnění jejího rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí týkajícími se rozporu regulace loterií s právem Evropské unie a přednostní aplikace unijního práva a rozporu obecně závazné vyhlášky s právem hospodářské soutěže. Prvostupňové rozhodnutí ani napadené rozhodnutí navíc podle žalobkyně nezohledňují princip proporcionality. Ministr financí se v napadeném rozhodnutí nevypořádal zejména s návrhem žalobkyně, aby podal podnět Ministerstvu vnitra k zahájení řízení podle zákona o obcích o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky, s argumenty žalobkyně týkajícími se nedodržení notifikačního procesu podle směrnice 98/34/ES při přijímání novely zákona o loteriích v podobě zákona č. 300/2011 Sb., procesních vad řízení vedeného žalovaným, přednostní aplikace práva Evropské unie a s možnými důsledky zrušení udělených povolení pro žalobkyni. Nevypořádání těchto námitek způsobuje podle žalobkyně nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů. Ministr financí se v napadeném rozhodnutí rovněž ztotožnil s názorem žalovaného, že ke zjištění skutečného stavu věci nebylo nutno provádět žádný z důkazů navržených žalobkyní, žalobkyně však trvá na tom, že provedení jí nevržených důkazů je pro zjištění skutečného stavu věci nezbytné. Neprovedení navržených důkazů je tak podle názoru žalobkyně procesní vadou a ministr financí tímto postupem porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. V úvodu svého vyjádření žalovaný nejprve shrnul skutkový stav věci a průběh správního řízení a konstatoval, že řízení o zrušení povolení žalobkyně k provozování loterií a jiných podobných her zahájil z důvodu nastalé a dodatečně najevo vyšlé okolnosti ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o loteriích, pro niž nebylo možné loterii a jinou podobnou hru povolit, kterou byl rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 1/2014.

K námitce žalobkyně, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť ministr financí se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s veškerou argumentací uplatněnou v řízení o rozkladu, žalovaný uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, jak se ministr financí se všemi argumenty žalobkyně, které se týkaly předmětu daného řízení, vypořádal, které skutečnosti byly vzaty za podklad rozhodnutí i podle jaké právní normy rozhodl a jakými úvahami se při rozhodování řídil. Z judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že není nutné každé rozhodnutí odůvodňovat natolik rozsáhle, aby poskytovalo podrobnou odpověď na každý argument účastníka řízení. Žalovaný je tedy toho názoru jak prvostupňové rozhodnutí, tak napadené rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněny, a tudíž nejsou nepřezkoumatelné.

K námitce žalobkyně týkající se nutnosti přednostní aplikace přechodných ustanovení zákona č. 300/2011 Sb., žalovaný uvedl, že z čl. II bodu 1 věty druhé tohoto zákona vyplývá, že povolení vydaná před 1. 1. 2012 budou ponechána v platnosti, avšak pouze za předpokladu, že nebudou v rozporu s příslušnou obecně závaznou vyhláškou. Skutečnost, že došlo ke zrušení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb., pak neznamená, že dobu platnosti uděleného povolení nelze změnit, ať již například z důvodu žádosti držitele uděleného povolení nebo na základě aplikace § 43 odst. 1 zákona o loteriích. Toto ustanovení je součástí zákona o loteriích a je použitelné v každém případě, kdy nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které nebylo možno loterii nebo jinou podobnou hru povolit. V této souvislosti žalovaný připomněl, že již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 Ústavní soud judikoval, že v případě, že by žalovaný nerušil povolení k provozování loterií a jiných podobných her, jejichž provozování je v rozporu s obecně závaznými vyhláškami obcí, dopustil by se zásahu do Ústavního práva obcí na samosprávu. Žalovaný tedy aplikací § 43 odst. 1 zákona o loteriích respektuje záměr příslušné obce, který dala jednoznačně najevo prostřednictvím příslušné obecně závazné vyhlášky. K zahájení řízení došlo právě pro rozpor uděleného povolení s obecně závaznou vyhláškou č. 4/2011. Dále žalovaný uvedl, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 byl zrušen čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb. Tuto skutečnost považuje žalovaný za okolnost ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o loteriích

Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně již v oznámení o zahájení řízení byla seznámena s podklady pro vydání rozhodnutí, a to obecně závaznou vyhláškou a nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13. Žalobkyni bylo rovněž umožněno, aby uplatnila své právo nahlížet do spisu. Lhůta, která byla v oznámení o zahájení řízení žalobkyni stanovena podle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu pro navrhování důkazů, vyjádření ve věci a jiné úkony a pro vyjádření k podkladům rozhodnutí, byla žalobkyni na její žádost prodloužena. Žalobkyně se v prodloužené lhůtě k zahájení řízení vyjádřila. Vzhledem ke skutečnosti, že v rámci řízení nedošlo k rozšíření podkladů pro vydání rozhodnutí, k namítanému porušení procesního práva žalobkyně nemohlo dojít. V případě, že by spis byl o relevantní podklad pro vydání rozhodnutí doplněn, žalovaný by žalobkyni novou výzvu k seznámení se s podklady rozhodnutí zaslal.

K námitce žalobkyně, že v řízení nebyly provedeny žalobkyní navrhované důkazy, žalovaný uvedl, že podle § 52 správního řádu není správní orgán vázán návrhy účastníků vždy, však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. V daném případě žalovaný důkazy navrhované žalobkyní neprovedl, neboť se nejednalo o relevantní podklad pro vydání rozhodnutí ve věci a bylo by prováděno nad rámec předmětu správního řízení.

Žalovaný dále uvedl, že nepovažuje svůj postup při rušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her za protiústavní. Jak vyplývá ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 zmíněného již v odůvodnění napadeného rozhodnutí, v případech, kdy žalovaný využívá postup podle § 43 zákona o loteriích, nejedná se o protiústavní postup a porušení tohoto zákona, a to především s ohledem na skutečnost, že si provozovatelé loterií a jiných podobných her musí být vědomi existence § 43 odst. 1 zákona o loteriích, a tedy i skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni.

Žalovaný nesouhlasil s názorem žalobkyně, že nález Ústavního soudu, zrušení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb. ani vydání nebo existenci obecně závazné vyhlášky regulující provoz loterií nebo jiných podobných her nelze považovat za okolnost ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o loteriích. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, jímž bylo toto ustanovení zrušeno, uvedl, že žádný z cílů sledovaných tímto ustanovením nelze považovat za legitimní ve smyslu aprobace zásahu obcí na samosprávu, resp. pravomoci regulovat umístění videoloterních terminálů na jejich území. V tomto nálezu Ústavní soud rovněž uvedl, že u provozovatelů interaktivních videoloterních terminálů nelze hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, neboť si mohli a měli být vědomi rizika, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných předpisů včetně obecně závazných vyhlášek. Dále žalovaný uvedl, že obecně závaznou vyhlášku lze aplikovat i na povolení, jež nabyla právní moci před její účinností. Tento závěr vyplývá nejen ze samotného znění § 43 odst. 1 zákona o loteriích ale také z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/10, v němž Ústavní soud vyslovil závěr, že na základě § 43 odst. 1 zákona o loteriích se předpokládá zrušení vydaných povolení nejen v případě, kdy vyjdou dodatečně najevo skutečnosti, pro které by nebylo možnost loterii či jinou podobnou hru povolit, ale také tehdy, pokud tyto skutečnosti nastanou po vydání povolení.

Žalovaný následně shrnul průběh notifikace zákona č. 300/2011 Sb. podle směrnice 98/34/ES a v této souvislosti uvedl, že podle jeho názoru je zákon o loteriích jedním z příkladů právního předpisu, v jehož obsahu se prolínají hmotněprávní i procesněprávní ustanovení. Jelikož ne každé jeho ustanovení má technickou povahu, není možné přistoupit na premisu, že veškerá ustanovení tohoto zákona podléhají povinnosti notifikační procedury. V této souvislosti poukázal žalovaný na stanovisko generálního advokáta ve věci C-443/98, Unilever Italia SpA proti Central Food SpA., z něhož vyplývá, že i v případě nedodržení předepsané procedury budou použitelná a vynutitelná ta ustanovení zákona, která nejsou technickou regulací ve smyslu směrnice 98/34/ES. Takovým ustanovením je v rámci zákona o loteriích právě ustanovení o regulační pravomoci obcí obsažené v § 50 odst. 4, ke kterému navíc nebyly v rámci notifikačního procesu vzneseny žádné připomínky, a tudíž lze učinit závěr, že toto ustanovení bylo přijato v souladu s požadavky práva Evropské unie. Domnívá-li se však žalobkyně, že k porušení směrnice 98/34/ES došlo, může se dovolávat ochrany u národního soudu, což v tomto případě také činí.

Žalovaný dále připomněl, že ke zrušení udělených povolení by však došlo i v případě, pokud by zákon č. 300/2011 Sb. nebyl přijat a neexistoval by. Již před přijetím tohoto zákona měly obce pravomoc regulovat prostřednictvím obecně závazné vyhlášky výherní hrací přístroje. Pojem výherní hrací přístroj byl již před přijetím zákona č. 300/2011 Sb. interpretován ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 a následných rozhodnutí nejvyšších soudů tak, že pod pojem výherní hrací přístroj se zařazovaly i interaktivní videoloterní terminály a případně jiná technická herní zařízení spadající pod definici § 2 písm. e) zákona o loteriích a pravomoc obcí regulovat loterie a jiné podobné hry byla zakotvena v § 50 odst. 4 zákona o loteriích. Dále žalovaný uvedl, že mu nepřísluší rozhodovat o nevymahatelnosti a nevynutitelnosti právního předpisu dle směrnice 98/34/ES.

Žalovaný dále uvedl, že namítá-li žalobkyně, že česká právní úprava nestanoví v rozporu s judikaturou Soudního dvora dostatečně transparentní, objektivní a předem známá kritéria regulace provozování loterií a jiných podobných her, takovou otázku mu nepřísluší hodnotit, neboť jako správní orgán postupuje v souladu s platnými a účinnými právními předpisy, přičemž nemá možnost přezkoumávat jejich případný nesoulad s jinými právními předpisy nebo mezinárodními smlouvami.

K žalobkyní namítané nesystematičnosti a nesoudržnosti právní úpravy a tvrzenému rozporu s judikaturou Soudního dvora žalovaný uvedl, že jsou to zejména obce, které nejtíživěji pociťují celospolečenská rizika obvykle spojená s provozováním loterií a jiných podobných her, proto je na místě, aby tuto oblast regulovaly cestou obecně závazných vyhlášek právě místní orgány, a to s přihlédnutím k místním poměrům, jejichž znalost je na centrální úrovni omezená. Institut kontroly obecně závazných vyhlášek je české právní úpravě znám, a to prostřednictvím Ministerstva vnitra, které je rovněž oprávněno podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky. V případě, že Ústavní soud shledá obecně závaznou vyhlášku protiústavní či nezákonnou, zruší ji. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze rozdílnou úpravu na místní úrovni, která zohledňuje místní poměry, považovat za rozpornou s právem Evropské unie, a to i s ohledem na zmiňovaný centralizovaný dozor nad obsahem obecně závazných vyhlášek prováděný Ministerstvem vnitra. Vydávání obecně závazných vyhlášek v rámci samostatné působnosti obcí je výrazem ústavně garantovaného práva na samosprávu, do něhož nemá žalovaný právo zasahovat.

K námitce diskriminační povahy obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 žalovaný uvedl, že dozor nad zákonností obecně závazných vyhlášek obcí spadá do pravomoci Ministerstva vnitra. Žalovaný zákonnost obecně závazných vyhlášek oprávněn přezkoumávat není. Takovou pravomoc má Ministerstvo vnitra, které obecně závaznou vyhlášku nezákonnou neshledalo. Žalovaný je povinen v takovém případě aplikovat obecně závaznou vyhlášku bez výhrad. Město Žďár nad Sázavou přitom prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 jednoznačně vyjádřilo svůj regulační úmysl ve vztahu k jednotlivým druhům loterií a jiných podobných her. V této souvislosti žalovaný zdůraznil, že pravomoc obcí regulovat prostřednictvím obecně závazných vyhlášek umístění interaktivních loterních terminálů a obdobných technických zařízení aproboval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 Ústavní soud a pravomoc obcí v této oblasti tak byla dána před nabytím § 50 odst. 4 zákona o loteriích v znění účinném od 14. 10. 2011.

Ve vztahu k argumentaci žalobkyně stanoviskem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 1. 9. 2014 žalovaný uvedl, že nepovažuje za problematické, pokud se obce rozhodnou pro úplný zákaz provozu loterií a jiných podobných her na svém území. V případě obecně závazné vyhlášky č. 1/2014 je zřejmé, že obec přistoupila k zákazu provozování na celém svém území a nemohlo tedy dojít k zásahu do hospodářské soutěže ve smyslu § 19a odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ve svém stanovisku, které nemá charakter rozhodnutí, navíc pouze obecně vyzval obce, aby postupovaly v souladu s pravidly hospodářské soutěže a nikterak nekonstatoval rozpor příslušné obecně závazné vyhlášky se soutěžním právem.

Žalobkyně k vyjádření žalovaného repliku nepodala.

Žalobkyně se dále stručně vyjádřila ve věci podáním ze dne 3. 5. 2017, v němž poukázala na rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 10 Af 82/2014 - 118, ve kterém soud v obdobné věci mimo jiné dospěl k závěru o nezákonnosti obecně závazných vyhlášek statutárního města Brna a města Varnsdorfu, a proto je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy neaplikoval. V právě projednávané věci by měl soud podle názoru žalobkyně postupovat shodně.

K tomuto podání žalobkyně se žalovaný nevyjádřil.

Usnesením ze dne 5. 11. 2019, č. j. 10 Af 1/2016 - 70 městský soud řízení přerušil do pravomocného rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod spisovou značkou 5 As 177/2016, neboť zjistil, že se pátý senát Nejvyššího správního soudu (usnesením ze dne 31. 7. 2017, č. j. 5 As 177/2016 - 44) obrátil na rozšířený senát Nejvyššího správního soudu s otázkami, (i) zda se provozovatelé loterií a jiných podobných her, kteří prokážou, že mezi jejich zákazníky pravidelně patřili i státní příslušníci jiných členských států Evropské unie, mohou dovolávat ustanovení unijního práva (Smlouvy o fungování Evropské unie) o svobodě pohybu služeb a navazující judikatury Soudního dvora, a (ii) zda má v řízení o žalobě (případně kasační stížnosti) ve věcech, v nichž je přezkoumáváno rozhodnutí o zrušení povolení k provozování loterie či jiné podobné hry na základě obecně závazné vyhlášky, obec, jež tuto vyhlášku vydala, postavení osoby zúčastněné na řízení. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu následně položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru (usnesením ze dne 21. 3. 2019, č. j. 5 As 177/2016 - 61).

Soudní dvůr se vyjádřil rozsudkem ze dne 3. 12. 2020 ve věci C-311/19, BONVER WIN, a. s. proti Ministerstvu financí ČR tak, že „článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na situaci společnosti usazené v jednom členském státě, která pozbyla povolení k provozování hazardních her poté, co v tomto členském státě vstoupil v účinnost právní předpis určující místa, na nichž mohou být provozovány takové hry, a použitelný bez rozdílu na všechny poskytovatele provozující svou činnost na území tohoto členského státu bez ohledu na to, zda poskytují služby tuzemským státním příslušníkům nebo státním příslušníkům ostatních členských států, když část jejích zákazníků pochází z jiného členského státu, než ve kterém je usazena.“ Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu následně usnesením ze dne 10. 2. 2021, č. j. 5 As 177/2016 - 139 o otázkách položených pátým senátem rozhodl a věc vrátil zpět pátému senátu. Městský soud proto usnesením ze dne 16. 4. 2021, č. j. 10 Af 1/2016 - 72 rozhodl o pokračování v řízení.

Přípisem ze dne 1. 5. 2021, č. j. 10 Af 1/2016 - 90 městský soud vyrozuměl město Žďár nad Sázavou o probíhajícím řízení a vyzval ho, aby se v lhůtě 15 dnů od jeho doručení vyjádřilo, zda bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Město Žďár nad Sázavou se ve stanovené lhůtě nevyjádřilo, soud s ním proto jako s osobou zúčastněnou na řízení nejednal. Dále soud usnesením ze dne 3. 1. 2022, č. j. 10 Af 1/2016 - město Žďár nad Sázavou vyzval, aby soudu ve lhůtě do 10 dnů od doručení tohoto usnesení sdělilo důvody, na jejichž základě bylo obecně závaznou vyhláškou č. 1/2014 úplně zakázáno provozování sázkových her podle § 2 písm. e), g), i), l), m) a n) a provozování loterií a jiných podobných he