10 Af 34/2016

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra financí, jímž byl zamítnut rozklad žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2015, č. j. MF-343669/2015/34-8 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

Prvostupňovým rozhodnutím bylo zrušeno rozhodnutí ze dne 3. 3. 2008, č. j. 34/21417/2008 ve znění pozdějších rozhodnutí, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“) prostřednictvím Centrálního loterního systému MULTI LOTTO, výrobní číslo: ML6217, ML 6218, na adrese Komenského 33, 2 NP, 586 01 Jihlava.

Ministr financí v napadeném rozhodnutí nejprve zrekapituloval průběh správního řízení a výrok prvostupňového rozhodnutí. Následně ministr financí shrnul argumenty (námitky) žalobkyně uplatněné v rozkladu.

Jako první rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se porušení práva na spravedlivý proces. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že jí byla žalovaným zaslána výzva podle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu, která byla spojena s oznámením o zahájení řízení podle § 46 odst. 3, čímž jí sice žalovaný formálně poskytl možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, avšak fakticky jí nebylo umožněno toto oprávnění vykonat, neboť v této fázi řízení nevěděla, o jaké podklady se jedná. Statutárnímu městu Jihlavě jako dotčenému orgánu byla navíc stanovena stejná lhůta k poskytnutí všech informací důležitých pro řízení a žalobkyně se tak s nimi nemohla seznámit. Jelikož podklady pro vydání prvostupňového rozhodnutí v souladu s § 50 odst. 1 správního řádu tvoří i vyjádření žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení, neobstojí v této souvislosti argumentace žalovaného, že podklady pro vydání rozhodnutí tvořily pouze příslušná obecně závazná vyhláška a nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13. Jelikož žalobkyni v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu nebyla dána možnost vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí a nebylo jí ani sděleno, k jakému datu hodlá žalovaný vydat prvostupňové rozhodnutí, došlo vydáním prvostupňového rozhodnutí k porušení procesních práv žalobkyně a rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 4 odst. 4 správního řádu.

Jako druhý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se nesprávné aplikace § 43 odst. 1 zákona o loteriích. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že nálezy Ústavního soudu a tedy ani zrušení přechodného ustanovení v podobě čl. II bodu 4 zákona o loteriích nelze považovat za okolnost dodatečně vyšlou najevo, jak ji předpokládá právě § 43 odst. 1 zákona o loteriích. Dále žalobkyně v této souvislosti namítala, že postup podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích byl v dané věci vyloučen, neboť přednost před tímto postupem má postup podle speciálního přechodného ustanovení v podobě čl. II bodu 1 věty druhé tohoto zákona, z něhož vyplývá, že doba platnosti povolení k provozování loterií a jiných podobných vydaných před 1. 1. 2012 nemůže být po dobu jejich platnosti nijak vrchnostensky omezena. Kromě toho ani žalovaným tvrzený rozpor uděleného povolení s obecně závaznou vyhláškou nemůže být onou dodatečně najevo vyšlou okolností ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o loteriích. Příslušná novela zákona o loteriích byla navíc přijata v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. 6. 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (dále jen „směrnice 98/34/ES“), čímž došlo k porušení notifikační procedury a tento zákon, stejně jako obecně závazná vyhláška statutárního města Jihlavy č. 4/2011, o zákazu provozování loterií a jiných podobných her (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 4/2011“) přijatá na jeho základě jsou z tohoto důvodu nepoužitelné a právně nevynutitelné.

Jako třetí rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se rozporu obecně závazné vyhlášky č. 4/2011 s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) z důvodu absence transparentnosti režimu udělování povolení, přechodných ustanovení, odůvodněných zákazů a omezení a z důvodu nepřiměřenosti omezení volného pohybu služeb. V této souvislosti žalobkyně namítala, že s ohledem na zásadu aplikační přednosti práva Evropské unie nejsou žalovaný ani ministr financí oprávněni aplikovat ta ustanovení národního práva, která jsou v rozporu s unijním právem. Tuto zásadu podle žalobkyně žalovaný v řízení porušil, což způsobilo nezákonnost prvostupňového rozhodnutí. Ve věci je dán unijní prvek a žalovaný i ministr financí jsou v řízení povinni přednostně aplikovat právo Evropské unie, což vyplývá z rozsudku Soudního dvora ze dne 11. 6. 2015, Berlington Hungary Tanácsadó és Szolgáltató kft a další proti Magyar Állam, C-98/14. V tomto rozsudku dospěl Soudní dvůr k závěru, že unijní prvek je dán, jestliže alespoň část klientely, která prostory se sázkovými zařízeními navštěvovala, byla tvořena občany jiných členských států Evropské unie. Žalobkyně se nachází v obdobné situaci, což dokládá čestným prohlášením a návrhem na výslech svědka. Část klientely žalobkyně navštěvující prostory, kde jsou umístěna zařízení, která žalobkyně na základě uděleného povolení provozuje, tvoří příslušníci jiných členských států Evropské unie. Tito občané tak představují příjemce služeb poskytovaných ve smyslu čl. 56 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“).

Jako čtvrtý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se neopodstatněnosti zrušení uděleného povolení pro rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 4/2011. V této souvislosti žalobkyně namítala, že příslušná zařízení nebyla provozována v rozporu touto obecně závaznou vyhláškou, neboť ta na základě svého přechodného ustanovení umožňuje další provoz výherních hracích přístrojů, a toto ustanovení je nutno analogicky aplikovat i na jiné typy herních zařízení. Dále žalobkyně namítala, že obecně závazná vyhláška č. 4/2011 je diskriminační, neboť bez jakéhokoliv zdůvodnění umožnila na základě přechodného ustanovení další provoz pouze jednoho druhu loterií a jiných podobných her. Obecně závaznou vyhlášku navíc žalobkyně považuje za nezákonnou a vydanou v rozporu s ústavním pořádkem a v rozporu s právem Evropské unie. Obecně závazná vyhláška č. 4/2011 je rovněž v rozporu s principem proporcionality, neboť stanovuje plošný zákaz provozování herních zařízení. Účinnost obecně závazné vyhlášky č. 4/2011 by proto měla být pozastavena a obecně závazná vyhláška měla být následně postupem podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) (dále jen „zákon o obcích“) zrušena.

Jako pátý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se porušení zásad ochrany dobré víry, právní jistoty a legitimního očekávání. V této souvislosti žalobkyně namítala, že udělené povolení nabyla v dobré víře a udělené povolení je závazné nejen pro žalobkyni, ale i pro žalovaného, který jej vydal. Pokud by žalovaný byl skutečně oprávněn postupem podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích udělené povolení zrušit, byl by povinen rovněž zhodnotit, jaká újma zkrácením doby platnosti uděleného povolení žalobkyni vznikne. S touto otázkou se žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí vůbec nevypořádal, což zakládá jeho nepřezkoumatelnost. Žalovaný se v prvostupňovém nevypořádal ani s námitkami týkajícími se vad obecně závazné vyhlášky č. 4/2011, přitom se jedná o vady natolik významné, že představují dostačující důvod pro zahájení řízení o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky č. 4/2011 Ministerstvem vnitra.

Jako šestý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se neprovedení žalobkyní navržených důkazů. V této souvislosti žalobkyně namítala, že nesouhlasí se závěrem žalovaného, že jí navržené důkazy nejsou v dané věci relevantní. Žalobkyně proto trvá na jejich provedení a navrhuje, aby ve věci bylo nařízeno ústní jednání.

Jako sedmý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se narušování hospodářské soutěže. V této souvislosti žalobkyně namítala, že statutární město Jihlava narušuje vydanou obecně závaznou vyhláškou hospodářskou soutěž, neboť je v rozporu se stanoviskem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 1. 9. 2014 týkajícím se regulace loterií a jiných podobných her prostřednictvím obecně závazných vyhlášek. Ministr financí by proto měl podat podnět Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, aby postup statutárního města Jihlavy prošetřil a do skončení šetření řízení přerušit. Dále žalobkyně namítala, že žalovaný i statutární město Jihlava se dopouští svým postupem nepřípustné veřejné podpory provozovatelů určitých druhů loterií a jiných podobných her.

Jako osmý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se rozporu postupu žalovaného s ústavním pořádkem a ústavními principy. V této souvislosti žalobkyně opětovně namítala, že postup žalovaného podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích je v rozporu s ústavními principy ochrany dobré víry a právní jistoty, nepřípustnosti zpětného působení právních norem, ochrany legitimního očekávání a práva užívat svůj majetek.

Jako devátý rozkladový argument označil ministr financí další námitky žalobkyně týkající se notifikačního procesu, jako desátý rozkladový argument vyjádření žalobkyně týkající se nároků na náhradu vzniklé újmy, jako jedenáctý rozkladový argument označil ministr financí požadavek žalobkyně, aby byla vyrozuměna o dalších podkladech, které byly v řízení shromážděny, aby jí byla poskytnuta lhůta pro vyjádření k podkladům rozhodnutí a aby jí bylo umožněno se seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí o rozkladu. Jako dvanáctý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se důsledků zrušení uděleného povolení a opětovný požadavek na provedení navrhovaných důkazů a na nařízení ústního jednání.

Jako třináctý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se porušení zásady systematického sledování cílů stanovených zákonem o loteriích. V této souvislosti žalobkyně namítala, že v České republice nebyl zaveden centrální systém regulace loterií a jiných podobných her a obecně závazná vyhláška č. 4/2011 ani nebyla řádně odůvodněna v souladu s cíli stanovenými zákonem o loteriích, není regulace loterií a jiných podobných her provedená prostřednictvím zákona o loteriích a obecně závazné vyhlášky č. 4/2011 v souladu s právem Evropské unie. Vzhledem k absenci odůvodnění obecně závazné vyhlášky č. 4/2011 má pak žalobkyně za to, že účelem regulace prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 4/2011 není ochrana společnosti před nežádoucími jevy, ale polické rozhodování orgánů příslušné obce.

Jako čtrnáctý rozkladový argument označil ministr financí návrh žalobkyně provedení výslechů členů rozkladové komise ministra financí za účelem prověření, zda existují důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti, a na nařízení veřejného ústního jednání.

Ministr financí se neztotožnil s námitkami žalobkyně uvedenými v prvním rozkladovém argumentu. Konstatoval, že § 46 odst. 3 správního řádu umožňuje spojit oznámení o zahájení řízení s jiným úkonem v řízení, tedy i s výzvou k vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Žalovaný již v oznámení o zahájení řízení uvedl, že podklady pro vydání rozhodnutí jsou tvořeny obecně závaznou vyhláškou č. 4/2011 a nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13. Obecně závazná vyhláška je vyhlášena zveřejněním na úřední desce a nález Ústavního soud byl vyhlášen ve Sbírce zákonů, tudíž byly žalobkyni známy. V řízení následně k doplnění spisu nedošlo, a proto nebyl dán důvod, aby žalovaný opětovně postupoval podle § 36 odst. 3 správního řádu a znovu vyzýval žalobkyni k vyjádření k podkladům rozhodnutí. Kdyby k takové situaci došlo, pak by žalovaný žalobkyni postupem podle § 36 odst. 3 správního řádu k vyjádření k podkladům rozhodnutí znovu vyzval. Lhůta pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí byla navíc žalobkyni na základě její žádosti prodloužena. Žalobkyně nadto měla právo kdykoliv nahlížet do spisu a činit si z něj výpisy, či si pořídit kopii spisu nebo jeho části.

Dále se ministr financí zabýval námitkami uvedenými ve druhém, pátém, osmém a dvanáctém rozkladovém argumentu. K těmto námitkám žalobkyně ministr financí uvedl, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10 vyplývá, že v případech, kdy žalovaný využívá postup podle § 43 zákona o loteriích, se nejedná o protiústavní postup a porušení zákona o loteriích, a to především s ohledem na skutečnost, že si provozovatelé loterií a jiných podobných her museli být vědomi existence § 43 odst. 1 zákona o loteriích a tedy i skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni. V této souvislosti ministr financí podotknul, že jemu ani žalovanému nepřísluší jakkoliv rozhodovací činnost Ústavního soudu hodnotit, ale vždy postupují v souladu s jeho nálezy a právními závěry z nich vyplývajícími. Aplikace obecně závazné vyhlášky č. 4/2011 na dříve udělená povolení je tak nejen postupem, který plně odpovídá zákonu o loteriích, ale je také plně v souladu s ústavním pořádkem, neboť v nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10 vyjádřil Ústavní soud názor, že ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích předpokládá rušení vydaných povolení nejen v případě, kdy vyjdou dodatečně najevo skutečnosti, pro které by nebylo možno loterii nebo jinou podobnou hru povolit, ale také tehdy, pokud tyto skutečnosti nastanou i po vydání povolení. Takovou nastalou skutečností je nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, který zrušil čl. II bod 4 zákona č. 300/2011 Sb., na jehož základě se zmocnění obcí vydávat obecně závazné vyhlášky nevztahovalo na povolení vydaná před 1. 1. 2012, a to až do 31. 12. 2014.

Ministr financí dále uvedl, že v případě přechodných ustanovení zákona o loteriích nelze hovořit o speciální úpravě, která by měla přednost před § 43 odst. 1 zákona o loteriích. Tato přechodná ustanovení sice stanoví, že povolení vydaná před 1. 1. 2012 zanikají ve lhůtě v povolení stanovené, pokud dále není stanoveno jinak, to však neznamená, že dobu, na kterou byla tato povolení udělena, nelze změnit. Tato ustanovení je totiž nezbytné vykládat podle jejich účelu a smyslu, což znamená, že dosavadním povolením bude zachována jejich platnost, avšak pouze za předpokladu, že nebudou v rozporu s příslušnou obecně závaznou vyhláškou. V této souvislosti ministr financí rovněž připomněl, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 Ústavní soud judikoval, že v případě, že by žalovaný nerušil udělená povolení k provozování loterií a jiných podobných her v případě jejich rozporu s obecně závaznými vyhláškami obcí, dopustil by se tím zásahu do ústavního práva obcí na územní samosprávu. Žalovaný tedy aplikací § 43 odst. 1 zákona o loteriích respektuje regulační záměr obce, který dala najevo prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 4/2011. Pravomoc obcí regulovat umístění interaktivních videoloterních terminálů obdobných technických zařízení přitom aproboval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10. Dále ministr financí uvedl, že novela zákona o loteriích byla podrobena notifikačnímu procesu podle směrnice 98/34/ES. Ministru financí ani žalovanému pak nepřísluší, aby o případné nevynutitelnosti právního předpisu rozhodoval, neboť se řídí platnými a účinným právními předpisy včetně základních zásad upravujících činnosti správních orgánů, mezi něž patří i rozhodování podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání rozhodnutí.

Ministr financí dále uvedl, že pokud žalobkyně argumentuje negativními důsledky zrušení udělených povolení v podobě zmaření vynaložených investic a existenčních problémů, nelze u provozovatelů loterií a jiných podobných her, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, neboť si mohli být vědomi, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných předpisů včetně obecně závazných vyhlášek. V této souvislosti ministr financí konstatoval, že princip proporcionality, jehož se žalobkyně rovněž dovolává, doznal v důsledku rozhodovací praxe Ústavního soudu podstatných změn.

Dále se ministr financí zabýval námitkami uvedenými ve třetím rozkladovém argumentu. Ministr financí uvedl, že mu nepřísluší hodnotit, zda aplikovaná právní úprava odpovídá principům formulovaným právem Evropské unie, neboť jako správní orgán postupuje v souladu s platnými a účinnými právními předpisy a nemá možnost přezkoumávat jejich případný nesoulad s jinými právními předpisy či mezinárodními smlouvami. Dále ministr financí uvedl, že to jsou to zejména obce, které nejtíživěji pociťují celospolečenská rizika obvykle spojená s provozováním loterií a jiných podobných her, proto je na místě, aby tuto oblast regulovaly cestou obecně závazných vyhlášek právě místní orgány, a to s přihlédnutím k místním poměrům, jejichž znalost je na centrální úrovni omezená. Institut kontroly obecně závazných vyhlášek je české právní úpravě znám, a to prostřednictvím Ministerstva vnitra, které je rovněž oprávněno podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky. V případě, že Ústavní soud shledá obecně závaznou vyhlášku protiústavní či nezákonnou, zruší ji. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze rozdílnou úpravu na místní úrovni, která zohledňuje místní poměry, považovat za rozpornou s právem Evropské unie, a to i s ohledem na zmiňovaný centralizovaný dozor nad obsahem obecně závazných vyhlášek prováděný Ministerstvem vnitra. Vydávání obecně závazných vyhlášek v rámci samostatné působnosti obcí je výrazem ústavně garantovaného práva na samosprávu, do něhož nemá žalovaný právo zasahovat. Ministr financí nesouhlasil s tím, že žalovaný je povinen neaplikovat národní právní úpravu, pokud je v rozporu s právem Evropské unie. Takový postup by přicházel v úvahu jen v případě, že by byl shledán nesoulad národního práva s konkrétním ustanovením právního předpisu Evropské unie, což v tomto řízení nenastalo. O takovém rozporu navíc podle názoru ministra financí nerozhoduje žalovaný, ale soud. Žalovanému tedy ani nepřísluší posuzovat případný rozpor zákona o loteriích s právem Evropské unie a je naopak povinen podle zákona v platném a účinném znění postupovat. Ministr financí dále uvedl, že nepopírá, že v dané věci existuje unijní prvek, stejně jako přítomnost unijního prvku nepopíral žalovaný. Provádění důkazu čestným prohlášením osoby odpovědné za chod a obsluhu příslušných sázkových zařízení proto považoval ministr financí za nadbytečné stejně jako provedení jejího výslechu jako svědka. Dále v této souvislosti ministr financí s odkazem na judikaturu Soudního dvora (rozsudek, Plantanol, C-201/08) uvedl, že hospodářský subjekt se nemůže dovolávat ochrany zásady legitimního očekávání v případě, že je s to předvídat přijetí opatření, které se může dotknout jeho zájmu, a toto opatření je později přijato. Česká právní úprava představovaná zákonem o loteriích byla přitom pro hospodářské subjekty předem známá a předvídatelná, a to mimo jiné i z důvodu existence ustanovení § 43 zákona o loteriích, což ostatně konstatoval i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10. Úprava hazardních her obsažená v zákoně o loteriích je příslušným provozovatelům známá a je předvídatelná, a to včetně § 43 odst. 1 zákona o loteriích, dle něhož mohou nastat v průběhu platnosti loterijních povolení okolnosti, které vylučují provoz daných zařízení a loterijní povolení budou z tohoto důvodu zrušena.

Ministr financí se neztotožnil ani s námitkami žalobkyně uvedenými ve čtvrtém rozkladovém argumentu. S odkazem na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedl, že nabytím účinnosti zákona č. 300/2011 Sb. došlo ke zpřesnění definice jednotlivých druhů loterií a jiných podobných her. Interaktivní videoloterní terminály jsou tak definovány v § 2 písm. l) zákona o loteriích a jsou tak dostatečným způsobem odlišeny od výherních hracích přístrojů uvedených v § 2 písm. e) zákona o loteriích. Z obsahu obecně závazné vyhlášky č. 4/2011 je pak zcela zřejmý úmysl statutárního města Jihlavy odlišit technická zařízení uvedená v § 2 písm. e) zákona o loteriích a ostatní druhy loterií a jiných podobných her. Přechodné ustanovení obecně závazné vyhlášky č. 4/2011 se tak nepochybně vztahuje pouze na výherní hrací přístroje podle § 2 písm. e) zákona o loteriích. Dále ministr financí znovu uvedl, že dozor nad zákonností obecně závazných vyhlášek obcí spadá do pravomoci Ministerstva vnitra a žalovaný není oprávněn přezkoumávat zákonnost obecně závazných vyhlášek a v této souvislosti zdůraznil, že pravomoc obcí regulovat prostřednictvím obecně závazných vyhlášek umístění interaktivních loterních terminálů a obdobných technických zařízení aproboval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 Ústavní soud a pravomoc obcí v této oblasti tak byla dána před nabytím § 50 odst. 4 zákona o loteriích v znění účinném od 14. 10. 2011. Ministr financí rovněž neshledal důvod, aby podal podnět Ministerstvu vnitra k pozastavení obecně závazné vyhlášky, a tudíž ani důvod pro přerušení řízení.

Dále se ministr financí zabýval námitkami uvedenými v šestém rozkladovém argumentu. K těmto námitkám ministr financí uvedl, že se ztotožňuje s postupem žalovaného, který neprovedl dokazování navrhované žalobkyní, neboť důkazní prostředky navržené žalobkyní by neměly vliv na výsledek řízení. Účastníci řízení sice mají v souladu s § 52 správního řádu povinnost označit na podporu svých tvrzení důkazy, těmito návrhy však není správní orgán vázán. Jelikož předmětem řízení bylo posouzení, zda jsou loterie a jiné podobné hry provozovány v rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 4/2011, nevznikla žalovanému povinnost navrhované důkazy provést, neboť toto dokazování by bylo prováděno nad rámec předmětu řízení a skutečnosti z nich zjištěné by nebyly relevantním podkladem pro vydání rozhodnutí. Ze stejných důvodů neprovedl ministr financí důkazy navrhované žalobkyní ani v řízení o rozkladu. Stejně jako žalovaný neshledal ani ministr financí důvod k nařízení ústního jednání.

Ministr financí neakceptoval ani námitky žalobkyně uvedené v sedmém rozkladovém argumentu. Zopakoval, že posuzování souladu obecně závazné vyhlášky č. 4/2011 s ústavním pořádkem, právem Evropské unie a ani zákonem o ochraně hospodářské soutěže nepřísluší žalovanému. Žalovaný se proto, pokud postupuje podle platných a účinných právních předpisů, nedopouští nepřípustné veřejné podpory. Zda se nepřípustné veřejné podpory nedopouští obec, nepřísluší posuzovat žalovanému, ale Ministerstvu vnitra v rámci výkonu jeho dozorové činnosti nad obecně závaznými vyhláškami. K námitkám zahrnutým do devátého rozkladového argumentu ministr financí zopakoval, že novela zákona o loteriích v podobě zákona č. 300/2011 Sb. byla podrobena notifikačnímu procesu dle směrnice 98/34/ES a že žalovaný se v rámci správního řízení řídí platnými a účinnými právními předpisy včetně naplňování základních zásad činnosti správních orgánů a ministru financí ani žalovanému nepřísluší rozhodovat o nevymahatelnosti právního předpisu podle směrnice. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, obecně závazná vyhláška navíc obstojí i bez výslovného odkazu na § 50 odst. 4 zákona o loteriích novelizovaný zákonem č. 300/2011 Sb. K námitkám obsaženým v desátém rozkladovém argumentu ministr financí uvedl, že argumentace týkající se náhrady újmy jde nad rámec předmětu vedeného správního řízení a zopakoval, že u provozovatelů interaktivních videoloterních terminálů nelze hovořit o existenci legitimního očekávání, že jejich činnost nebude regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek. K požadavku žalobkyně zahrnutému do jedenáctého rozkladového argumentu ministr financí uvedl, že v řízení nedošlo k doplnění spisu s výjimkou podání žalobkyně a tak nebyl dán žádný důvod k postupu podle § 36 odst. 3 správního řádu a k vyzvání žalobkyně k vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí o rozkladu.

Dále se ministr financí zabýval námitkami uvedenými ve třináctém rozkladovém argumentu. K těmto námitkám ministr financí znovu uvedl, že žalovaný je povinen postupovat v souladu s platnými a účinnými právními předpisy a není schopno ovlivnit podobu obecně závazných vyhlášek obcí. Mistr financí v této souvislosti také zopakoval, že do působnosti žalovaného nespadá dozor nad obecně závaznými vyhláškami. Tato pravomoc přísluší Ministerstvu vnitra, které může pozastavit účinnost obecně závazné vyhlášky pro její rozpor s ústavním pořádkem a následně podat návrh Ústavnímu soudu na její zrušení. V případě, že Ústavní soud shledá obecně závaznou vyhlášku protiústavní či nezákonnou, zruší ji. Ministr financí rovněž znovu připomněl, že jsou to obce, které nejvíc pociťují rizika spojená s provozováním loterií a jiných podobných her, a proto je namístě, aby to byly právě místní samosprávy, které s ohledem na znalost místních poměrů také stanovovaly jejich regulaci. K poslednímu, čtrnáctému rozkladovému argumentu ministr financí uvedl, že neshledal důvod k nařízení výslechů členů rozkladové komise, neboť by se jednalo o provádění nadbytečného důkazu. O námitce podjatosti členů rozkladové komise uplatněné žalobkyní již rozhodl, a to tak, že této námitce nevyhověl a příslušné rozhodnutí již bylo doručeno žalobkyni. Ministr financí rovněž neshledal důvod k tomu, aby v řízení nařídil veřejné ústní jednání, jak požadovala žalobkyně, jelikož to nebylo nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků.

Žalobkyně v podané žalobě namítala, že je nesprávný závěr žalovaného a ministra financí, že na povolení udělené žalobkyni je možno aplikovat § 43 odst. 1 zákona o loteriích, neboť takový názor nemá oporu v zákoně. Zrušení uděleného povolení postupem podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích představuje porušení principů právní jistoty a je nepřípustným retroaktivním zásahem do práv žalobkyně, neboť žalobkyně nabyla udělené povolení v dobré víře na základě správního rozhodnutí a mohla tak legitimně očekávat, že svou činnost na základě uděleného povolení bude moci vykonávat až do konce jeho platnosti. I pokud by existovala možnost, že žalovaný a ministr financí byli přesto oprávněni postupovat podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích, byli povinni, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, zhodnotit, jaká újma zkrácením doby platnosti uděleného povolení žalobkyni vznikne, což však neučinili, a přiměřenost zásahu do práv žalobkyně vůbec nezohlednili. Před vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 navíc žalovaný vykládal § 43 odst. 1 zákona o loteriích tak, že na jeho základě nelze ex post regulovat již povolené loterie. Existovala tak dlouhodobá zavedená praxe, na základě které vzniklo provozovatelům loterií legitimní očekávání, které bylo potvrzeno i přechodnými ustanoveními zákona č. 300/2011 Sb. Negativní důsledky toho, že tento výklad žalovaného byl podle závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 v rozporu s právem obcí na samosprávu, nemůže být přednášen na žalobkyni a jiné provozovatele loterií. Prvostupňové rozhodnutí i napadené rozhodnutí byla proto podle žalobkyně vydána v rozporu s ústavními principy.

Žalobkyně dále namítala, že ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích je navíc ustanovením obecným, které v daném případě nelze aplikovat, protože na něj dopadá čl. II bod 1 věta druhá zákona č. 300/2011 Sb., která stanoví, že povolení k provozování loterií a jiných podobných her vydaná před 1. lednem 2012 zanikají, s výjimkou loterií podle § 2 písm. c), ve lhůtě stanovené v povolení, pokud dále není stanoveno jinak. Zákon o loteriích umožňoval změnit vydaná povolení z důvodu jejich rozporu s obecně závaznou vyhláškou pouze na základě čl. II. bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb., avšak poté, co bylo nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 toto ustanovení zrušeno, již žádné ustanovení zákona o loteriích zrušení udělených povolení pro jejich rozpor s obecně závaznou vyhláškou nepřipouští. Žalovaný tedy nemohl aplikovat § 43 odst. 1 zákona o loteriích, neboť byl povinen aplikovat příslušná ustanovení čl. II zákona č. 300/2011 Sb. jakožto ustanovení speciální a udělené povolení proto nelze podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích vůbec zrušit. Na základě § 43 odst. 1 zákona o loteriích by navíc nebylo možno v daném případě udělená povolení pro rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 4/2011 vůbec zrušit, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho aplikaci. Na základě § 43 odst. 1 zákona o loteriích by bylo možno udělení povolení zrušit pouze v případě, že nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit. Nález Ústavního soudu ani obecně závaznou vyhlášku obce za takovou okolnost považovat nelze, neboť není možné, aby takovou okolností byla skutečnost, která nastane mimo vztah účastníků daného správního řízení, v němž bylo povolení vydáno. Ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích je svou podstatou sankčním ustanovením, které se vztahuje na případy, kdy by žalobkyně porušila nějakou svou zákonnou povinnost, tohoto se však žalobkyně nedopustila.

Dále žalobkyně namítala, že před přijetím zákona č. 300/2011 Sb. nebyl dodržen notifikační proces v souladu se směrnicí 98/34/ES. Zákon o loteriích je přitom podle žalobkyně normou technického charakteru, což s ohledem na judikaturu Soudního dvora způsobuje nepoužitelnost a nevynutitelnost tohoto zákona vůči svým adresátům a tedy i žalobkyni. Žalobkyně je rovněž přesvědčena, že také obecně závazná vyhláška č. 4/2011, která byla přijata na základě tohoto zákona, je technickým předpisem, a bylo proto nutno ji notifikovat podle směrnice 98/34/ES. Jelikož tato povinnost nebyla splněna, je aplikace obecně závazné vyhlášky č. 4/2011 vůči žalobkyni vyloučena. Ministr financí ani žalovaný proto neměli k obecně závazné vyhlášce č. 4/2011 a k zákonu o loteriích ve znění novelizovaném zákonem č. 300/2011 Sb. vůbec přihlížet.

Žalobkyně dále namítala, že způsob regulace loterií a jiných podobných her obecně závaznými vyhláškami vydanými na základě § 50 odst. 4 zákona o loteriích je v rozporu s právem Evropské unie. Z rozsudku Soudního dvora Berlington Hungary, C-98/14, jakož i z další judikatury Soudního dvora, Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že žalovaný i ministr financí byli v řízení povinni přednostně aplikovat právo Evropské unie, neboť ve věci je přítomen tzv. unijní prvek. V rozsudku Berlington Hungary dospěl Soudní dvůr k závěru, že unijní prvek je dán, jestliže alespoň část klientely využívající služby loterií a jiných podobných her tvoří občané jiných členských států Evropské unie, jelikož takto poskytnuté služby jsou službami poskytnutými podle čl. 56 SFEU. Rovněž žalobkyně v prostorách, kde se nacházela zařízení, která žalobkyně na základě uděleného povolení, které bylo napadeným rozhodnutím zrušeno, provozovala, poskytovala služby příslušníkům jiných členských států Evropské unie. Již v řízení o rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně prokázala existenci unijního prvku čestným prohlášení osoby, která byla odpovědná za chod a obsluhu sázkových zařízení a každodenně komunikovala s návštěvníky prostor, kteří sázková zařízení využívali. Skutečnost, že ve věci je přítomen unijní prvek, potvrdil rovněž ministr financí v napadeném rozhodnutí.

Soudní dvůr v bodě 92 rozsudku Berlington Hungary stanovil kritéria, která musí právní předpisy omezující volný pohyb služeb tohoto druhu naplňovat. Pokud opatření zavedená prostřednictvím příslušných právních předpisů tato kritéria nesplňují, jsou podle Soudního dvora v rozporu s čl. 56 SFEU a čl. 17 Listiny základních práv a svobod Evropské unie chránícím vlastnické právo. V případě regulace loterií a jiných podobných her nebylo splněno žádné z těchto kritérií a ministr financí i žalovaný proto byli povinni na základě zásady aplikační přednosti práva Evropské unie příslušná ustanovení zákona o loteriích a obecně závazné vyhlášky č. 4/2011 neaplikovat. Na podporu své argumentace žalobkyně hojně odkazovala na judikaturu soudního dvora, zejména na jednotlivé části rozsudku Berlington Hungary. Podle názoru žalobkyně regulace loterií v České republice nesleduje cíle související s ochranou spotřebitelů před hráčskou závislostí, neboť ze zákona o loteriích nevyplývá, že jeho skutečným cílem je ochrana spotřebitelů před hráčskou závislostí. Regulace loterií a jiných podobných her nesleduje systematickým způsobem naplňování stanovených cílů, jelikož jejich regulace prostřednictvím zákona o loteriích a jednotlivých obecně závazných vyhlášek je nesystematická. Obce mohou při regulaci loterií a jiných podobných her na svém území postupovat zcela svévolně a nemusí brát v potaz ani svá sociologická, demografická a geografická specifika. Regulace loterií a jiných podobných her prostřednictvím zákona o loteriích je také v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie, neboť bez jakéhokoliv přechodného období znemožňuje provoz příslušných zařízení v souladu s již vydanými povoleními. Tato skutečnost také znamená, že přijatá regulace rovněž nesplňuje podmínky pro přípustný zásah do legitimního očekávání žalobkyně, jak byl stanoven judikaturou Soudního dvora. Zákon o loteriích ve znění novelizovaném zákonem č. 300/2011 Sb. ani obecně závazná vyhláška č. 4/2011 tudíž neodpovídají pravidlům vyplývajícím z judikatury Soudního dvora pro právní předpisy omezující volný pohyb služeb v rámci Evropské unie.

Žalobkyně dále namítala, že zrušení udělených povolení z důvodu jejich rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 4/2011 je neopodstatněné, neboť dotčená herní zařízení nebyla provozována v rozporu s touto obecně závaznou vyhláškou. Sama obecně závazná vyhláška je pak podle žalobkyně nezákonná a v rozporu s ústavním pořádkem, a proto k ní soud nemůže v řízení přihlížet. Obecně závazná vyhláška č. 4/2011 v čl. 2 odst. 2 stanoví, že „Povolení k provozování loterií a jiných podobných her podle § 2 písm. e) zákona o loteriích a jiných podobných hrách, vydaná přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, zanikají ve lhůtě stanovené v povolení.“ Pojem výherní hrací přístroj však umožňuje dle judikatury Ústavního soudu, jak vyplývá například z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, dvojí výklad, přičemž Ústavní soud se ve své judikatuře přiklonil k výkladu, že pod pojem výherní hrací přístroj lze zahrnout také videoloterní terminály, které žalobkyně provozovala na základě udělených povolení. Vzhledem k tomu, že obecně závazná vyhláška č. 4/2011 reguluje provoz dalších typů loterií a jiných podobných her, bylo by diskriminační, pokud by její přechodné ustanovení bylo aplikováno pouze na výherní hrací přístroje, neboť není možné stanovit výjimku pouze pro jeden typ zařízení a bez jakéhokoliv věcného zdůvodnění jeho provozování zvýhodnit. Příslušná herní zařízení tak bylo možno na základě uděleného povolení provozovat po dobu v něm stanovenou.

Obecně závazná vyhláška č. 4/2011 také stanovuje plošný zákaz provozování herních zařízení. Takový zákaz je však podle žalobkyně protiústavní, neboť nerespektuje princip proporcionality. Statutární město Jihlava by mělo zákaz formulovat jen v nejméně omezujícím rozsahu a zvažovat proporcionalitu přijaté úpravy vzhledem k zamýšlenému cíli. Cíl regulace provozu loterií a jiných podobných není ani v obecně závazné vyhlášce č. 4/2011 vyjádřen a není proto zřejmé, co konkrétně k plošnému zákazu jejich provozu vedlo. Ustanovení čl. 2 odst. 2 obecně závazné vyhlášky č. 4/2011 navíc bezdůvodně zvýhodňuje provozovatele loterií a jiných podobných her podle § 2 písm. e) zákona o loteriích, přičemž toto selektivní zvýhodnění nebylo ze strany statutárního města Jihlavy vůbec objasněno ani jakkoliv věcně podloženo. Toto omezení a diskriminační přechodná ustanovení neobstojí podle žalobkyně zejména s ohledem na 3. a 4. krok tzv. testu čtyř kroků, který v případě posouzení souladu obecně závazných vyhlášek s ústavním pořádkem aplikuje Ústavní soud, tedy aby omezení stanovená obecně závaznou vyhláškou byla rozumná, přiměřená a nediskriminační.

Jak vyplývá ze stanoviska Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 1. 9. 2014, obecně závazná vyhláška č. 4/2011 je rovněž v rozporu se soutěžním právem. Podle Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže musí být postup obce vždy založen na objektivním odůvodnění, z něhož je zřejmé, že způsobené omezení hospodářské soutěže je nezbytným předpokladem k dosažení legitimního cíle a že míra omezení soutěže není vyšší, než dosažení takového cíle vyžaduje. V případě zavedení regulace prostřednictvím obecně závazných vyhlášek pak Úřad pro ochranu hospodářské soutěže považuje za nutné, aby byla definována dostatečně určitá a nediskriminační pravidla pro její uplatnění, přičemž taková pravidla musí být předem známá a přezkoumatelná. Tyto požadavky obecně závazná vyhláška č. 4/2011 nesplňuje a z tohoto důvodu byl postup statutárního města Jihlavy při vydání obecně závazné vyhlášky i obecně závazná vyhláška samotná v rozporu se soutěžním právem a tedy i v rozporu se zákonem.

Žalobkyně dále namítala, že se v řízení dopustil další procesní vady, neboť oznámení o zahájení řízení spojil s výzvou k učinění návrhů důkazů, vyjádření a jiným úkonům podle § 36 odst. 1 správního řádu a s výzvou k vyjádření se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu a s výzvou statutárnímu městu Jihlavě k poskytnutí informací důležitých pro řízení podle § 136 odst. 3 správního řádu. Žalovaný sice žalobkyni tímto postupem formálně poskytl žalobkyni možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, avšak fakticky jí nebylo umožněno, aby toto své právo vykonala, neboť žalobkyni nebylo známo, o jaké podklady se jedná, a statutárnímu městu Jihlavě byla poskytnuta stejná lhůta pro poskytnutí informací důležitých pro řízení. Žalobkyni tak bylo nesprávným postupem žalovaného odňato právo seznámit se s úplným obsahem spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí, tedy v době, když již spis nebude žádným způsobem doplňován. Spojení výzev dle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu s oznámením o zahájení řízení bylo proto podle žalobkyně závažnou procesní vadou a žalovaný byl povinen před vydáním prvostupňového rozhodnutí informovat žalobkyni o tom, k jaké mu datu hodlá rozhodnutí ve věci vydat. Pro žalobkyni by byla přitom zásadní i jen informace, že před vydáním prvostupňového rozhodnutí nebyly shromážděny žádné další podklady pro vydání rozhodnutí kromě těch, které žalovaný označil v oznámení o zahájení, aby měla možnost před vydáním prvostupňového rozhodnutí spis o důkazy a vyjádření, které byly podle jejího názoru relevantní pro rozhodnutí ve věci sama doplnit. Ministr financí postupoval podle žalobkyně v rozporu se zákonem, když nesprávný postup žalovaného v napadeném rozhodnutí potvrdil.

Dále žalobkyně namítala, že rovněž ministr financí ji nevyzval k vyjádření se k podkladům rozhodnutí před vydáním napadeného rozhodnutí, čímž porušil její procesní práva takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť tímto postupem neumožnil žalobkyni vyjádřit se k podkladům rozhodnutí o rozkladu. Žalobkyně navíc v řízení o rozkladu podala stížnosti vůči procesním pochybením ministra financí spočívající v tom, že nevyzval žalobkyni k vyjádření se k podkladům rozhodnutí, neinformoval žalobkyni o jednání rozkladové komise o jeho výsledku, nenařídil ústní jednání za účelem provedení důkazů označených žalobkyní a žalobkyní označené důkazy neprovedl. Ministr financí však v řízení o rozkladu meritorně rozhodl dříve, než se řádně vypořádal s podanými stížnostmi, čímž žalobkyni podle jejího názoru znemožnil v řízení uplatňovat její práva.

Žalobkyně dále namítala, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné a že v řízení nebyly provedeny jí navržené důkazy. Ministr financí podle názoru žalobkyně v napadeném rozhodnutí opomenul některé zásadní argumenty, které žalobkyně v rámci řízení o rozkladu uplatnila a v napadeném rozhodnutí se dostatečně nezabýval argumenty žalobkyně uvedenými v doplnění jejího rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí týkajícími se rozporu regulace loterií s právem Evropské unie a přednostní aplikace unijního práva a rozporu obecně závazné vyhlášky s právem hospodářské soutěže. Prvostupňové rozhodnutí ani napadené rozhodnutí navíc podle žalobkyně nezohledňují princip proporcionality. Ministr financí se dále v napadeném rozhodnutí nevypořádal zejména s návrhem žalobkyně, aby podal podnět Ministerstvu vnitra k zahájení řízení podle zákona o obcích o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky, s argumenty žalobkyně týkajícími se nedodržení notifikačního procesu podle směrnice 98/34/ES při přijímání novely zákona o loteriích v podobě zákona č. 300/2011 Sb. a s možnými důsledky zrušení udělených povolení pro žalobkyni. Nevypořádání těchto námitek způsobuje podle žalobkyně nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů. Ministr financí se v napadeném rozhodnutí rovněž ztotožnil s názorem žalovaného, že ke zjištění skutečného stavu věci nebylo nutno provádět žádný z důkazů navržených žalobkyní, žalobkyně však trvá na tom, že provedení jí nevržených důkazů je pro zjištění skutečného stavu věci nezbytné. Neprovedení navržených důkazů je tak podle názoru žalobkyně procesní vadou a ministr financí tímto postupem porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces.

Žalobkyně v závěru podané žaloby namítala, že během řízení o rozkladu podáním ze dne 23. 11. 2015 uplatnila námitku podjatosti všech členů rozkladové komise ministra financí, která se podílela na rozhodování o rozkladu. O námitce bylo rozhodnuto rozhodnutím ministra financí ze dne 18. 1. 2016, tak že ministr financí námitce podjatosti nevyhověl. Proti jeho rozhodnutí podala žalobkyně dne 4. 2. 2016. O tomto rozkladu však nebylo před vydáním napadeného rozhodnutí ministrem financí rozhodnuto. Žalobkyně je přesvědčena, že tímto postupem ministra financí bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a zásada rovného postavení účastníků řízení, neboť z judikatury Nejvyššího správního soudu, ze které žalobkyně na podporu své argumentace citovala, podle žalobkyně vyplývá, že musí být před vydáním meritorního rozhodnutí ve věci vyřízeny všechny podané opravné prostředky proti rozhodnutí o námitkách podjatosti. Napadené rozhodnutí je proto podle žalobkyně i z tohoto důvodu nezákonné.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. V úvodu svého vyjádření žalovaný nejprve shrnul skutkový stav věci a průběh správního řízení a konstatoval, že řízení o zrušení povolení žalobkyně k provozování loterií a jiných podobných her zahájil z důvodu nastalé a dodatečně najevo vyšlé okolnosti ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o loteriích, pro niž nebylo možné loterii a jinou podobnou hru povolit, kterou byl rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 4/2011.

Žalovaný dále uvedl, že nepovažuje svůj postup při rušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her za protiústavní. Jak vyplývá ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 zmíněného již v odůvodnění napadeného rozhodnutí, v případech, kdy žalovaný využívá postup podle § 43 zákona o loteriích, nejedná se o protiústavní postup a porušení tohoto zákona, a to především s ohledem na skutečnost, že si provozovatelé loterií a jiných podobných her musí být vědomi existence § 43 odst. 1 zákona o loteriích, a tedy i skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni. Dále žalovaný uvedl, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 byl zrušen čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb. Tuto skutečnost považuje žalovaný za okolnost ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o loteriích, jak bylo uvedeno v oznámení o zahájení řízení. V oznámení o zahájení řízení žalovaný rovněž uvedl, že důvodem pro zahájení řízení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích je skutečnost, že technická zařízení, jejichž provoz byl žalovaným povolen na základě příslušného rozhodnutí, jsou provozována v rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 4/2011.

K námitce žalobkyně týkající se nutnosti přednostní aplikace přechodných ustanovení zákona č. 300/2011 Sb., žalovaný uvedl, že z čl. II bodu 1 věty druhé tohoto zákona vyplývá, že povolení vydaná před 1. 1. 2012 budou ponechána v platnosti, avšak pouze za předpokladu, že nebudou v rozporu s příslušnou obecně závaznou vyhláškou. Skutečnost, že došlo ke zrušení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb. pak neznamená, že dobu platnosti uděleného povolení nelze změnit, ať již například z důvodu žádosti držitele uděleného povolení nebo na základě aplikace § 43 odst. 1 zákona o loteriích. Toto ustanovení je součástí zákona o loteriích a je použitelné v každém případě, kdy nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které nebylo možno loterii nebo jinou podobnou hru povolit. V této souvislosti žalovaný připomněl, že již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 Ústavní soud judikoval, že v případě, že by žalovaný nerušil povolení k provozování loterií a jiných podobných her, jejichž provozování je v rozporu s obecně závaznými vyhláškami obcí, dopustil by se zásahu do Ústavního práva obcí na samosprávu. Žalovaný tedy aplikací § 43 odst. 1 zákona o loteriích respektuje záměr příslušné obce, který dala jednoznačně najevo prostřednictvím příslušné obecně závazné vyhlášky. K zahájení řízení došlo právě pro rozpor uděleného povolení s obecně závaznou vyhláškou č. 4/2011.

Žalovaný nesouhlasil s názorem žalobkyně, že nález Ústavního soudu, zrušení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb. ani vydání nebo existenci obecně závazné vyhlášky regulující provoz loterií nebo jiných podobných her nelze považovat za okolnost ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o loteriích. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, jímž bylo toto ustanovení zrušeno, uvedl, že žádný z cílů sledovaných tímto ustanovením nelze považovat za legitimní ve smyslu aprobace zásahu obcí na samosprávu, resp. pravomoci regulovat umístění videoloterních terminálů na jejich území. V tomto nálezu Ústavní soud rovněž uvedl, že u provozovatelů interaktivních videoloterních terminálů nelze hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, neboť si mohli a měli být vědomi rizika, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných předpisů včetně obecně závazných vyhlášek.

Žalovaný následně shrnul průběh notifikace zákona č. 300/2011 Sb. podle směrnice 98/34/ES a v této souvislosti uvedl, že podle jeho názoru je zákon o loteriích jedním z příkladů právního předpisu, v jehož obsahu se prolínají hmotněprávní i procesněprávní ustanovení. Jelikož ne každé jeho ustanovení má technickou povahu, není možné přistoupit na premisu, že veškerá ustanovení tohoto zákona podléhají povinnosti notifikační procedury. V této souvislosti poukázal žalovaný na stanovisko generálního advokáta ve věci C-443/98, Unilever Italia SpA proti Central Food SpA., z něhož vyplývá, že i v případě nedodržení předepsané procedury budou použitelná a vynutitelná ta ustanovení zákona, která nejsou technickou regulací ve smyslu směrnice 98/34/ES. Takovým ustanovením je v rámci zákona o loteriích právě ustanovení o regulační pravomoci obcí obsažené v § 50 odst. 4, ke kterému navíc nebyly v rámci notifikačního procesu vzneseny žádné připomínky, a tudíž lze učinit závěr, že toto ustanovení bylo přijato v souladu s požadavky práva Evropské unie. Domnívá-li se však žalobkyně, že k porušení směrnice 98/34/ES došlo, může se dovolávat ochrany u národního soudu, což v tomto případě také činí.

Žalovaný dále připomněl, že ke zrušení udělených povolení by však došlo i v případě, pokud by zákon č. 300/2011 Sb. nebyl přijat a neexistoval by. Již před přijetím tohoto zákona měly obce pravomoc regulovat prostřednictvím obecně závazné vyhlášky výherní hrací přístroje. Pojem výherní hrací přístroj byl již před přijetím zákona č. 300/2011 Sb. interpretován ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 a následných rozhodnutí nejvyšších soudů tak, že pod pojem výherní hrací přístroj se zařazovaly i interaktivní videoloterní terminály a případně jiná technická herní zařízení spadající pod definici § 2 písm. e) zákona o loteriích a pravomoc obcí regulovat loterie a jiné podobné hry byla zakotvena v § 50 odst. 4 zákona o loteriích.

K námitce žalobkyně, že rovněž obecně závazná vyhláška č. 4/2011 měla být podrobena notifikačnímu procesu podle směrnice 98/34/ES žalovaný uvedl, že definičním znakem technického předpisu podle směrnice 98/34/ES je, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1 As 297/2015 - 77 je jeho platnost v členském státě nebo v jeho větší části. V případě České republiky se jedná o právní předpisy centrálních úřadů a krajů. Regulace loterií a jiných podobných her prostřednictvím obecně závazných vyhlášek je svěřena obcím, na které se tato povinnost nevztahuje. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 62/2015 - 170 navíc vyplývá, že obecně závazná vyhláška obce obstojí i bez výslovného odkazu na § 50 odst. 4 zákona o loteriích.

Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že je v daném případě povinen neaplikovat národní právní úpravu, která je v rozporu s unijním právem. Pro takový postup je nutné, aby byl shledán nesoulad národního práva konkrétním ustanovením sekundárního unijního práva, což v daném řízení splněno nebylo. Podle žalovaného navíc o neaplikaci vnitrostátní normy pro její případný rozpor s právem Evropské unie nerozhoduje on, ale vnitrostátní soud. Žádné rozhodnutí českého soudu o neaplikaci zákona o loteriích doposud nebylo vydáno, a proto má žalovaný povinnost podle tohoto platného a účinného právního předpisu postupovat. V této souvislosti žalovaný rovněž poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která v obdobných věcech aplikovatelnost práva Evropské unie vyloučila.

Žalovaný dále poukázal na rozdílnost české a maďarské právní úpravy. Rozsudek Berlington Hungary tudíž nelze v této věci mechanicky aplikovat. Podle českého právního řádu je řízení o zrušení vydaného povolení vedeno podle správního řádu, provozovatel má právo využívat všechny instituty, které mu tento předpis poskytuje, včetně opravných prostředků a správní orgán přistupuje k rušení vydaných povolení k provozování sázkových her na základě obecně závazných vyhlášek obcí vždy po vyhodnocení jejich obsahu a účelu. Rušení vydaných povolení podle českých právních norem představuje zcela odlišný právní režim, než který posuzoval Soudní dvůr. Dále žalovaný připomněl, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že ochrana spotřebitelů proti hráčské závislosti a předcházení trestné činnosti a podvodům spojeným s hrami jsou naléhavými důvody obecného zájmu, které mohou odůvodnit omezení hazardních her. Jelikož není právní úprava hazardních her na unijní úrovni harmonizována, mají členské státy možnost stanovit cíle své politiky v této oblasti, případně přesně stanovit úroveň ochrany. K zásadě ochrany legitimního očekávání žalovaný opět s odkazem na judikaturu Soudního dvora zopakoval, že hospodářské subjekty nemohou spoléhat na to, že nedojde k žádným legislativním změnám, a bude tak zachován existující stav. Úprava hazardních her obsažená v zákoně o loteriích je příslušným provozovatelům známá a je předvídatelná, a to včetně § 43 odst. 1 zákona o loteriích, dle něhož mohou nastat v průběhu platnosti loterijních povolení okolnosti, které vylučují provoz daných zařízení a loterijní povolení budou z tohoto důvodu zrušena. Tito provozovatelé si tak mohli a měli být vědomi rizika, že jejich právní sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny, či zrušení příslušných právních předpisů včetně obecně závazných vyhlášek. U provozovatelů tohoto typu proto nelze o legitimním očekávání hovořit.

Žalovaný se neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že právní úprava loterií a jiných podobných her omezuje provozování loterií nepřiměřeně a představuje omezení volného pohybu služeb ve smyslu čl. 56 SFEU. V této souvislosti žalovaný připomenul, že volný pohyb služeb lze z důvodů vymezených čl. 51 a 52 SFEU omezit, přičemž o souladu těchto omezení se zásadami právní jistoty a ochrany legitimního očekávání je oprávněn rozhodnout pouze vnitrostátní soud.

Žalovaný dále uvedl, že namítá-li žalobkyně, že česká právní úprava nestanoví v rozporu s judikaturou Soudního dvora dostatečně transparentní, objektivní a předem známá kritéria regulace provozování loterií a jiných podobných her, takovou otázku mu nepřísluší hodnotit, neboť jako správní orgán postupuje v souladu s platnými a účinnými právními předpisy, přičemž nemá možnost přezkoumávat jejich případný nesoulad s jinými právními předpisy nebo mezinárodními smlouvami.

K žalobkyní namítanému rozporu aplikované právní úpravy s kritérii stanovenými judikaturou Soudního dvora žalovaný uvedl, že jsou to zejména obce, které nejtíživěji pociťují celospolečenská rizika obvykle spojená s provozováním loterií a jiných podobných her, proto je na místě, aby tuto oblast regulovaly cestou obecně závazných vyhlášek právě místní orgány, a to s přihlédnutím k místním poměrům, jejichž znalost je na centrální úrovni omezená. Institut kontroly obecně závazných vyhlášek je české právní úpravě znám, a to prostřednictvím Ministerstva vnitra, které je rovněž oprávněno podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky. V případě, že Ústavní soud shledá obecně závaznou vyhlášku protiústavní či nezákonnou, zruší ji. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze rozdílnou úpravu na místní úrovni, která zohledňuje místní poměry, považovat za rozpornou s právem Evropské unie, a to i s ohledem na zmiňovaný centralizovaný dozor nad obsahem obecně závazných vyhlášek prováděný Ministerstvem vnitra. Vydávání obecně závazných vyhlášek v rámci samostatné působnosti obcí je výrazem ústavně garantovaného práva na samosprávu, do něhož nemá žalovaný právo zasahovat.

Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že na udělené provolení je nutno aplikovat přechodná ustanovení obecně závazné vyhlášky č. 4/2011 a že z tohoto důvodu nebyla příslušná zařízení provozována v rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 4/2011. Z obsahu obecně závazné vyhlášky č. 4/2011 vyplývá zcela jasný záměr statutárního města Jihlavy odlišit technická zařízení uvedená v § 2 písm. e) zákona o loteriích a ostatní druhy loterií a jiných podobných her. Přechodné ustanovení obecně závazné vyhlášky se tak vztahuje pouze na výherní hrací přístroje uvedené právě v § 2 písm. e) zákona o loteriích. V této souvislosti žalovaný připomněl, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 vyjádřil Ústavní soud názor, že ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích předpokládá rušení vydaných povolení nejen v případě, kdy vyjdou dodatečně najevo skutečnosti, pro které by nebylo možno loterii nebo jinou podobnou hru povolit, ale také tehdy, pokud tyto skutečnosti nastanou i po vydání povolení.

K námitce diskriminační povahy obecně závazné vyhlášky č. 4/2011 žalovaný uvedl, že dozor nad zákonností obecně závazných vyhlášek obcí spadá do pravomoci Ministerstva vnitra. Žalovaný zákonnost obecně závazných vyhlášek oprávněn přezkoumávat není. Takovou pravomoc má Ministerstvo vnitra, které obecně závaznou vyhlášku nezákonnou neshledalo. Žalovaný je povinen v takovém případě platnou a účinnou obecně závaznou vyhlášku aplikovat. Statutární město Jihlava přitom prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 4/2011 jednoznačně vyjádřilo svůj regulační úmysl ve vztahu k jednotlivým druhům loterií a jiných podobných her. V této souvislosti žalovaný zdůraznil, že pravomoc obcí regulovat prostřednictvím obecně závazných vyhlášek umístění interaktivních loterních terminálů a obdobných technických zařízení aproboval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 Ústavní soud a pravomoc obcí v této oblasti tak byla dána před nabytím § 50 odst. 4 zákona o loteriích v znění účinném od 14. 10. 2011.

Ve vztahu k argumentaci žalobkyně stanoviskem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 1. 9. 2014 žalovaný uvedl, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže mimo jiné ve svém stanovisku uvedl, že nepovažuje za problematické, pokud se obce rozhodnou pro úplný zákaz provozu loterií a jiných podobných her na svém území. V případě obecně závazné vyhlášky č. 4/2011 je zřejmé, že obec přistoupila k zákazu provozování na celém svém území a nemohlo tedy dojít k zásahu do hospodářské soutěže ve smyslu § 19a odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ve svém stanovisku, které nemá charakter rozhodnutí, navíc pouze obecně vyzval obce, aby postupovaly v souladu s pravidly hospodářské soutěže a nikterak nekonstatoval rozpor příslušné obecně závazné vyhlášky se soutěžním právem.

Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně již v oznámení o zahájení řízení byla seznámena podklady pro vydání rozhodnutí, a to obecně závaznou vyhláškou a nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13. Žalobkyni bylo rovněž umožněno, aby uplatnila své právo nahlížet do spisu. Lhůta, která byla v oznámení o zahájení řízení žalobkyni stanovena podle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu pro navrhování důkazů, vyjádření ve věci a jiné úkony a pro vyjádření k podkladům rozhodnutí, byla žalobkyni na její žádost prodloužena. Žalobkyně se v prodloužené lhůtě k zahájení řízení vyjádřila. Vzhledem ke skutečnosti, že v rámci řízení nedošlo k rozšíření podkladů pro vydání rozhodnutí, k namítanému porušení procesního práva žalobkyně nemohlo dojít. V případě, že by spis byl o relevantní podklad pro vydání rozhodnutí doplněn, žalovaný by žalobkyni novou výzvu k seznámení se s podklady rozhodnutí zaslal.

K námitce žalobkyně, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť ministr financí se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s veškerou argumentací uplatněnou v řízení o rozkladu, žalovaný uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, jak se ministr financí se všemi argumenty žalobkyně, které se týkaly předmětu daného řízení, vypořádal, které skutečnosti byly vzaty za podklad rozhodnutí i podle jaké právní normy rozhodl a jakými úvahami se při rozhodování řídil. Z ju