10 Af 82/2014

Žalobkyně se celkem šesti podanými žalobami domáhá přezkoumání v záhlaví uvedených rozhodnutí ministra financí, jimiž byly zamítnuty rozklady žalobkyně proti rozhodnutím žalovaného, kterými byla zrušena povolení k provozování loterií a jiných podobných her udělená žalobkyni podle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“) a prvostupňové rozhodnutí potvrzena.

Rozhodnutím ministra financí č. j. MF-124790/2013/34-2901-RK (dále také jen „rozhodnutí č. j. MF-124790/2013/34-2901-RK (Podbořany)“) bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2013, č. j. MF-61257/3/2013/34 (dále také jen „rozhodnutí č. j. MF-61257/3/2013/34 (Podbořany)“), kterým byla zrušena povolení k provozování loterií nebo jiných podobných her dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, na jejichž základě žalobkyně provozovala loterie a jiné podobné hry na území města Podbořany v provozovnách na adresách uvedených v jednotlivých výrocích prvostupňového rozhodnutí (Dukelská 129 a Revoluční 179). Povolení byla žalovaným zrušena pro jejich rozpor s obecně závaznou vyhláškou města Podbořany č. 6/2011, o regulaci provozování sázkových her, loterií a jiných podobných her (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 6/2011 (Podbořany)“).

Rozhodnutím ministra financí č. j. MF-124778/2013/34-2901-RK (dále také jen „rozhodnutí č. j. MF-124778/2013/34-2901-RK (Žatec)“) bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2013, č. j. MF-61827/3/2013/34 (dále také jen „rozhodnutí č. j. MF-61827/3/2013/34 (Žatec)“), kterým byla zrušena povolení k provozování loterií nebo jiných podobných her dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, na jejichž základě žalobkyně provozovala loterie a jiné podobné hry na území města Žatce v provozovnách na adresách uvedených v jednotlivých výrocích prvostupňového rozhodnutí (nám. Svobody 45 a Karla IV. 353). Povolení byla žalovaným zrušena pro jejich rozpor s obecně závaznou vyhláškou města Žatce č. 5/2012, o regulaci provozování sázkových her, loterií a jiných podobných her (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 5/2012 (Žatec)“).

Rozhodnutím ministra financí č. j. MF-106047/2013/34-2901-RK (dále také jen „rozhodnutí č. j. MF-106047/2013/34-2901-RK (Bílina)“) bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2013, č. j. MF-60880/4/2013/34 (dále také jen „rozhodnutí č. j. MF-60880/4/2013/34 (Bílina)“), kterým byla zrušena povolení k provozování loterií nebo jiných podobných her dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, na jejichž základě žalobkyně provozovala loterie a jiné podobné hry na území města Bíliny v provozovnách na adresách uvedených v jednotlivých výrocích prvostupňového rozhodnutí (Wolkerova 77, Teplická 464 a Komenského 36/16). Povolení byla žalovaným zrušena pro jejich rozpor s obecně závaznou vyhláškou města Bíliny č. 4/2013, o regulaci provozování sázkových her, loterií a jiných podobných her (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 4/2013 (Bílina)“).

Rozhodnutím ministra financí č. j. MF-124806/2013/34-2901-RK (dále také jen „rozhodnutí č. j. MF-124806/2013/34-2901-RK (Varnsdorf)“) bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2013, č. j. MF-60658/3/2013/34 (dále také jen „rozhodnutí č. j. MF-60658/3/2013/34 (Varnsdorf)“), kterým byla zrušena povolení k provozování loterií nebo jiných podobných her dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, na jejichž základě žalobkyně provozovala loterie a jiné podobné hry na území města Varnsdorfu v provozovnách na adresách uvedených v jednotlivých výrocích prvostupňového rozhodnutí (Palackého 2758, Karlova 3318 a Kmochova 2369/13). Povolení byla žalovaným zrušena pro jejich rozpor s obecně závaznou vyhláškou města Varnsdorfu č. 4/2012, o regulaci provozování sázkových her, loterií a jiných podobných her (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 4/2012 (Varnsdorf)“).

Rozhodnutím ministra financí č. j. MF-124787/2013/34-2901-RK (dále také jen „rozhodnutí č. j. MF-124787/2013/34-2901-RK (Brno-Židenice)“) bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2013 č. j. MF-58684/3/2013/34 (dále také jen „rozhodnutí č. j. MF-58684/3/2013/34 (Brno-Židenice)“), kterým byla zrušena povolení k provozování loterií nebo jiných podobných her dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, na jejichž základě žalobkyně provozovala loterie a jiné podobné hry v rámci statutárního města Brna na území městské části Brno-Židenice v provozovnách na adresách uvedených v jednotlivých výrocích prvostupňového rozhodnutí (Táborská 274/254 a Juliánovské náměstí 2). Povolení byla žalovaným zrušena pro jejich rozpor s obecně závaznou vyhláškou statutárního města Brna č. 18/2011, o regulaci provozu loterií a jiných podobných her (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 18/2011 (Brno)“).

Rozhodnutím ministra financí č. j. MF-124780/2013/34-2901-RK (dále také jen „rozhodnutí č. j. MF-124780/2013/34-2901-RK (Brno-sever)“) bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2013, č. j. MF-61119/5/2013/34 (dále také jen „rozhodnutí č. j. MF-61119/5/2013/34 (Brno-sever)“), kterým byla zrušena povolení k provozování loterií nebo jiných podobných her dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, na jejichž základě žalobkyně provozovala loterie a jiné podobné hry v rámci statutárního města Brna na území městské části Brno-sever v provozovnách na adresách uvedených v jednotlivých výrocích prvostupňového rozhodnutí (Hálkova 3 a Vranovská 45/1). Povolení byla žalovaným zrušena pro jejich rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 18/2011 (Brno).

Městský soud ve věci rozhoduje již podruhé. Rozsudkem ze dne 12. 4. 2017, č. j. 10 Af 82/2014 - 118 žalobám částečně vyhověl a zrušil rozhodnutí ministra financí č. j. MF-124806/2013/34-2901-RK (Varnsdorf), a rozhodnutí žalovaného č. j. MF-60658/3/2013/34 (Varnsdorf), rozhodnutí ministra financí č. j. MF-124787/2013/34-2901-RK (Brno-Židenice) a rozhodnutí žalovaného č. j. MF-58684/3/2013/34 (Brno-Židenice), rozhodnutí ministra financí č. j. MF-124780/2013/34-2901-RK (Brno-sever) a rozhodnutí žalovaného č. j. MF-61119/5/2013/34 (Brno-sever) a tyto věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žaloby proti rozhodnutí ministra financí č. j. MF-124790/2013/34-2901-RK (Podbořany), č. j. MF-124778/2013/34-2901-RK (Žatec) a č. j. MF-106047/2013/34-2901-RK (Bílina) zamítl. Na základě kasační stížnosti žalobkyně a žalovaného byl rozsudek městského soudu č. j. 10 Af 82/2014 - 118 zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 10 As 156/2017 - 141 a věc byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení. V dalším řízení je městský soud zavázán právními názory Nejvyššího správního soudu uvedenými v jeho rozsudku.

Ministr financí v napadených rozhodnutích nejprve zrekapituloval průběh správního řízení a výrok prvostupňového rozhodnutí. Následně ministr financí shrnul argumenty (námitky) žalobkyně uplatněné v rozkladech.

Ve všech napadených rozhodnutích označil ministr financí shodně jako rozkladové argumenty námitky žalobkyně týkající se postupu žalovaného podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích, námitky týkající se příslušné obecně závazné vyhlášky, pro rozpor s níž byla žalovaným zrušena povolení udělená žalobkyni, námitky týkající se porušení zásady ochrany dobré víry, právní jistoty a legitimního očekávání, a požadavek žalobkyně na provedení důkazů, jejichž provedení žalobkyně navrhovala již v řízení před žalovaným.

V rámci námitek týkajících se postupu žalovaného podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích žalobkyně ve všech případech namítala, že nález Ústavního soudu ani obecně závaznou vyhlášku nelze považovat za okolnost ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o loteriích a toto ustanovení nelze na případ žalobkyně aplikovat. V rámci námitek týkajících se porušení zásady ochrany dobré víry, právní jistoty a legitimního očekávání žalobkyně opět ve všech případech namítala, že udělená povolení nabyla v dobré víře a udělená povolení jsou závazná nejen pro žalobkyni, ale i pro žalovaného, který jej vydal. Pokud by žalovaný byl skutečně oprávněn postupem podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích udělené povolení zrušit, byl by povinen rovněž zhodnotit, jaká újma zkrácením doby platnosti udělených povolení žalobkyni vznikne. S touto otázkou se žalovaný v prvostupňových rozhodnutích vůbec nevypořádal, což zakládá jejich nepřezkoumatelnost. Dále žalobkyně v této souvislosti namítala, že postup podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích byl v dané věci vyloučen, neboť přednost před tímto postupem má postup podle speciálního přechodného ustanovení v podobě čl. II bodu 1 věty druhé tohoto zákona, z něhož vyplývá, že doba platnosti povolení k provozování loterií a jiných podobných vydaných před 1. 1. 2012 nemůže být po dobu jejich platnosti nijak vrchnostensky omezena. Ve vztahu k jednotlivým obecně závazným vyhláškám žalobkyně vždy namítala, že příslušná obecně závazná vyhláška je vadná, nezákonná, v rozporu s ústavním pořádkem a právem Evropské unie, neboť se jedná o neobjektivní, diskriminační a nepředvídatelnou regulaci loterií a jiných podobných her.

Ve všech rozhodnutích s výjimkou rozhodnutí č. j. MF-124778/2013/34-2901-RK (Žatec) a č. j. MF-124780/2013/34-2901-RK (Brno-sever) označil ministr financí jako rozkladový argument rovněž námitky žalobkyně týkající se porušení práva na spravedlivý proces. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že žalovaný spojil oznámení o zahájení řízení s dalšími úkony, a to s výzvou podle § 36 odst. 3 správního řádu a výzvou podle § 136 odst. 3 správního řádu adresovanou příslušnému městu, které vydalo obecně závaznou vyhlášku, která na jeho území regulovala provoz loterií a jiných podobných her. Tímto postupem žalovaného nebyl podle žalobkyně dodržen smysl § 36 odst. 3 správního řádu.

Ministr financí se ve všech napadených rozhodnutích k jednotlivým výše uvedeným rozkladovým argumentům vyjádřil obsahově v podstatě shodně.

K námitkám týkajícím se postupu žalovaného podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích a k námitkám týkajícím se porušení zásady ochrany dobré víry, právní jistoty a legitimního očekávání ministr financí uvedl, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10 vyplývá, že v případech, kdy žalovaný využívá postup podle § 43 zákona o loteriích, se nejedná o protiústavní postup a porušení zákona o loteriích, a to především s ohledem na skutečnost, že si provozovatelé loterií a jiných podobných her museli být vědomi existence § 43 odst. 1 zákona o loteriích a tedy i skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni. V této souvislosti ministr financí podotknul, že jemu ani žalovanému nepřísluší jakkoliv rozhodovací činnost Ústavního soudu hodnotit, ale vždy postupují v souladu s jeho nálezy a právními závěry z nich vyplývajícími. Aplikace příslušné obecně závazné vyhlášky na dříve udělená povolení je tak nejen postupem, který plně odpovídá zákonu o loteriích, ale je také plně v souladu s ústavním pořádkem, neboť v nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10 vyjádřil Ústavní soud názor, že ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích předpokládá rušení vydaných povolení nejen v případě, kdy vyjdou dodatečně najevo skutečnosti, pro které by nebylo možno loterii nebo jinou podobnou hru povolit, ale také tehdy, pokud tyto skutečnosti nastanou i po vydání povolení. Takovou nastalou skutečností je nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13, který zrušil čl. II bod 4 zákona č. 300/2011 Sb., na jehož základě se zmocnění obcí vydávat obecně závazné vyhlášky nevztahovalo na povolení vydaná před 1. 1. 2012, a to až do 31. 12. 2014.

K námitkám týkajícím se příslušné obecně závazné vyhlášky, pro rozpor s níž byla žalovaným zrušena povolení udělená žalobkyni, ministr financí uvedl, že dozor nad zákonností obecně závazných vyhlášek obcí spadá do pravomoci Ministerstva vnitra. Žalovaný není oprávněn přezkoumávat zákonnost obecně závazných vyhlášek. Takovou pravomoc má Ministerstvo vnitra, které příslušnou obecně závaznou vyhlášku nezákonnou neshledalo. Jednotlivá města prostřednictvím příslušné obecně závazné vyhlášky vyjádřila svůj regulační úmysl ve vztahu k jednotlivým druhům loterií a jiných podobných her a žalovaný při svém rozhodování vychází z platných a účinných obecně závazných vyhlášek. V této souvislosti ministr financí zdůraznil, že pravomoc obcí regulovat prostřednictvím obecně závazných vyhlášek umístění interaktivních loterních terminálů a obdobných technických zařízení aproboval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 Ústavní soud a pravomoc obcí v této oblasti tak byla dána před nabytím § 50 odst. 4 zákona o loteriích v znění účinném od 14. 10. 2011. Ministr financí rovněž konstatoval, že žalovanému ani jemu nepřísluší posuzovat soulad jakéhokoliv právního předpisu včetně obecně závazných vyhlášek s právem Evropské unie.

Ministr financí se neztotožnil ani s požadavkem žalobkyně na provedení důkazů, jejichž provedení žalobkyně navrhovala již v řízení před žalovaným. K tomu námitkám ministr financí uvedl, že se ztotožňuje s postupem žalovaného, který neprovedl dokazování navrhované žalobkyní, neboť důkazní prostředky navržené žalobkyní by neměly vliv na výsledek řízení. Účastníci řízení sice mají v souladu s § 52 správního řádu povinnost označit na podporu svých tvrzení důkazy, těmito návrhy však není správní orgán vázán. Jelikož předmětem řízení bylo posouzení, zda jsou loterie a jiné podobné hry provozovány v rozporu s příslušnou obecně závaznou vyhláškou, nevznikla žalovanému povinnost navrhované důkazy provést, neboť toto dokazování by bylo prováděno nad rámec předmětu řízení a skutečnosti z nich zjištěné by nebyly relevantním podkladem pro vydání rozhodnutí. Ministr financí se rovněž ztotožnil se závěrem žalovaného, že nebyly dány důvody k nařízení ústního jednání.

Ministr financí nepovažoval za důvodné ani námitky žalobkyně týkající se porušení práva na spravedlivý proces. Ministr financí konstatoval, že § 46 odst. 3 správního řádu umožňuje spojit oznámení o zahájení řízení s jiným úkonem v řízení, tedy i s výzvou k vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Žalovaný již v oznámení o zahájení řízení uvedl, že podklady pro vydání rozhodnutí jsou tvořeny příslušnou obecně závaznou vyhláškou a nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13. Obecně závazná vyhláška je vyhlášena zveřejněním na úřední desce a nález Ústavního soudu byl vyhlášen ve Sbírce zákonů, tudíž byly žalobkyni známy. V řízeních následně k doplnění spisu nedošlo, a proto nebyl dán důvod, aby žalovaný opětovně postupoval podle § 36 odst. 3 správního řádu a znovu vyzýval žalobkyni k vyjádření k podkladům rozhodnutí. Kdyby k takové situaci došlo, pak by žalovaný žalobkyni postupem podle § 36 odst. 3 správního řádu k vyjádření k podkladům rozhodnutí znovu vyzval.

V rozhodnutí č. j. MF-106047/2013/34-2901-RK (Bílina) označil ministr financí nad rámec výše uvedených rozkladových argumentů jako rozkladové argumenty dále námitky žalobkyně týkající se rozporu postupu žalovaného s ústavním pořádkem a s ústavními principy a námitky týkající se možných důsledků zrušení udělených povolení.

V rámci námitek týkajících se rozporu postupu žalovaného s ústavním pořádkem žalobkyně obdobně jako v případě námitek týkajících se postupu žalovaného podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích opětovně namítala, že postup žalovaného podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích je v rozporu s ústavními principy ochrany dobré víry a právní jistoty, nepřípustnosti zpětného působení právních norem, ochrany legitimního očekávání a práva užívat svůj majetek. V rámci námitek týkajících se možných důsledků zrušení udělených povolení žalobkyně namítala, že zrušení udělených povolení bylo ze strany žalovaného nepřípustným zásahem do pravomocných rozhodnutí s negativními důsledky pro žalobkyni a další subjekty a že bude vzniklou škodu vymáhat.

Ministr financí v rozhodnutí č. j. MF-106047/2013/34-2901-RK (Bílina) vypořádal námitky týkající se rozporu postupu žalovaného s ústavním pořádkem a s ústavními principy a námitky týkající se možných důsledků zrušení udělených povolení společně s námitkami týkajícími se postupu žalovaného podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích a k námitkám týkajícím se porušení zásady ochrany dobré víry, právní jistoty a legitimního očekávání. Nad rámec toho, co k těmto námitkám uvedl ve všech napadených rozhodnutích, minstr financí v rozhodnutí č. j. MF-106047/2013/34-2901-RK (Bílina) uvedl s odkazem na prvostupňové rozhodnutí, že se žalovaný v rámci správního řízení řídí platnými a účinnými právními předpisy včetně základních zásad činnosti správních orgánů a žalovanému ani ministru financí nepřísluší rozhodovat o nevynutitelnosti právního předpisu pro jeho rozpor se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. 6. 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (dále jen „směrnice 98/34/ES“).

Žalobkyně ve všech podaných žalobách uplatnila tyto shodné žalobní námitky.

Žalobkyně namítala, že v řízení se žalovaný dopustil procesní vady tím, že oznámení o zahájení řízení spojil s výzvou k učinění návrhů důkazů, vyjádření a jiným úkonům podle § 36 odst. 1 správního řádu, s výzvou k vyjádření se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu a s výzvou adresovanou příslušnému městu, které vydalo obecně závaznou vyhlášku, která na jeho území regulovala provoz loterií a jiných podobných her, k poskytnutí informací důležitých pro řízení podle § 136 odst. 3 správního řádu. Žalovaný sice žalobkyni tímto postupem formálně poskytl možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, avšak fakticky jí nebylo umožněno, aby toto své právo vykonala, neboť žalobkyni nebylo známo, o jaké podklady se jedná, a jednotlivým městům byla stanovena stejná lhůta pro poskytnutí informací důležitých pro řízení. Žalobkyni tak bylo nesprávným postupem žalovaného odňato právo seznámit se s úplným obsahem spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí, tedy v době, když již spis nebude žádným způsobem doplňován. Spojení výzev dle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu s oznámením o zahájení řízení bylo proto podle žalobkyně závažnou procesní vadou, neboť tím bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces a ministr financí postupoval podle žalobkyně v rozporu se zákonem, když tento postup v napadených rozhodnutích potvrdil.

Dále žalobkyně namítala, že je nesprávný závěr žalovaného a ministra financí, že na povolení udělené žalobkyni je možno aplikovat § 43 odst. 1 zákona o loteriích, neboť takový názor nemá oporu v zákoně. Zrušení udělených povolení postupem podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích představuje porušení principů právní jistoty a je nepřípustným retroaktivním zásahem do práv žalobkyně, neboť žalobkyně nabyla udělená povolení v dobré víře na základě správního rozhodnutí a mohla tak legitimně očekávat, že svou činnost na základě uděleného povolení bude moci vykonávat až do konce jeho platnosti. I pokud by existovala možnost, že žalovaný a ministr financí byli přesto oprávněni postupovat podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích, byli povinni, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, zhodnotit, jaká újma zkrácením doby platnosti uděleného povolení žalobkyni vznikne, což však neučinili, a přiměřenost zásahu do práv žalobkyně vůbec nezohlednili. Před vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 navíc žalovaný vykládal § 43 odst. 1 zákona o loteriích tak, že na jeho základě nelze ex post regulovat již povolené loterie. Existovala tak dlouhodobá zavedená praxe, na základě které vzniklo provozovatelům loterií legitimní očekávání, které bylo potvrzeno i přechodnými ustanoveními zákona č. 300/2011 Sb. Negativní důsledky toho, že tento výklad žalovaného byl podle závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 v rozporu s právem obcí na samosprávu, nemůže být přednášen na žalobkyni a jiné provozovatele loterií. Prvostupňová rozhodnutí žalovaného i napadená rozhodnutí byla proto podle žalobkyně vydána v rozporu s ústavními principy.

Žalobkyně dále namítala, že § 43 odst. 1 zákona o loteriích je navíc ustanovením obecným, které v daném případě nelze aplikovat, protože na něj dopadá čl. II bod 1 věta druhá zákona č. 300/2011 Sb., která stanoví, že povolení k provozování loterií a jiných podobných her vydaná před 1. lednem 2012 zanikají, s výjimkou loterií podle § 2 písm. c), ve lhůtě stanovené v povolení, pokud dále není stanoveno jinak. Zákon o loteriích umožňoval změnit vydaná povolení z důvodu jejich rozporu s obecně závaznou vyhláškou pouze na základě čl. II. bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb., avšak poté, co bylo nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 toto ustanovení zrušeno, již žádné ustanovení zákona o loteriích zrušení uděleného povolení pro jeho rozpor s obecně závaznou vyhláškou nepřipouští. Žalovaný tedy nemohl aplikovat § 43 odst. 1 zákona o loteriích, neboť byl povinen aplikovat příslušná ustanovení čl. II zákona č. 300/2011 Sb. jakožto ustanovení speciální a udělené povolení proto nelze podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích vůbec zrušit. Na základě § 43 odst. 1 zákona o loteriích by navíc nebylo možno v daném případě udělené povolení pro rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 1/2014 vůbec zrušit, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho aplikaci. Na základě § 43 odst. 1 zákona o loteriích by bylo možno udělení povolení zrušit pouze v případě, že nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit. Nález Ústavního soudu ani obecně závaznou vyhlášku obce za takovou okolnost považovat nelze, neboť není možné, aby takovou okolností byla skutečnost, která nastane mimo vztah účastníků daného správního řízení, v němž bylo povolení vydáno. Ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích je svou podstatou sankčním ustanovením, které se vztahuje na případy, kdy by žalobkyně porušila nějakou svou zákonnou povinnost, tohoto se však žalobkyně nedopustila. Navíc vady notifikačního procesu podle směrnice 98/34/ES při přijímání zákona č. 300/2011 Sb. způsobily, že tento zákon byl přijat v rozporu s uvedenou směrnicí, což s ohledem na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) způsobuje nepoužitelnost a nevynutitelnost tohoto zákona vůči svým adresátům a tedy i žalobkyni, stejně jako jednotlivých obecně závazných vyhlášek, které byly přijaty na základě tohoto zákona.

Dále žalobkyně namítala, že ze stanoviska Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 1. 9. 2014 vyplývá, že jednotlivé obecně závazné vyhlášky jsou v rozporu se soutěžním právem. Podle Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže musí být postup obce vždy založen na objektivním odůvodnění, z něhož je zřejmé, že způsobené omezení hospodářské soutěže je nezbytným předpokladem k dosažení legitimního cíle a že míra omezení soutěže není vyšší, než dosažení takového cíle vyžaduje. V případě zavedení regulace prostřednictvím obecně závazných vyhlášek pak Úřad pro ochranu hospodářské soutěže považuje za nutné, aby byla definována dostatečně určitá a nediskriminační pravidla pro její uplatnění, přičemž taková pravidla musí být předem známá a přezkoumatelná. Tyto požadavky však jednotlivé obecně závazné vyhlášky nesplňují a z tohoto důvodu byl postup příslušného města, které obecně závaznou vyhlášku, vydalo při jejím vydání, i obecně závazné vyhlášky samotné v rozporu se soutěžním právem a tedy i v rozporu se zákonem.

Žalobkyně dále namítala, že způsob regulace loterií a jiných podobných her obecně závaznými vyhláškami vydanými na základě § 50 odst. 4 zákona o loteriích je v rozporu s právem Evropské unie. Z judikatury Soudního dvora, na kterou žalobkyně na podporu své argumentace odkazovala, podle názoru žalobkyně vyplývá, že aby omezení provozování loterií a jiných podobných her bylo v souladu s právem Evropské unie, musí se zakládat na objektivních, nediskriminačních a předem známých kritériích, která musí být odpovídajícím způsobem zveřejněna, musí být odůvodněna veřejným zájmem, musí být způsobilá zaručit uskutečnění cílů, jichž se členský stát dovolává, a nesmí překračovat meze toho, co je nezbytné pro dosažení takových cílů. Tyto požadavky však zákon o loteriích ani jednotlivé obecně závazné vyhlášky nesplňují. Obecně závazné vyhlášky nezmiňují žádný účel nebo cíl omezujících opatření, která jsou v nich obsažena a nelze tak posoudit, zda zvolená opatření nepřekračují rámec opatření nezbytných. Jelikož obecně závazné vyhlášky nestanoví žádné přechodné období ve vztahu k povolením vydaným před jejich účinností, zasahují nepřiměřeným způsobem do práv žalobkyně. Jimi zavedený způsob regulace loterií a jiných podobných her narušuje volný pohyb služeb v Evropské unii způsobem, který může žalobkyni přivodit újmu.

Dále žalobkyně namítala, že v řízení nebyly provedeny jí navržené důkazy, které byly podle jejího názoru nezbytné pro zjištění skutečného stavu věci, a že žalovaný ani ministr financí při svém rozhodování nezohlednili princip proporcionality a nevypořádali se tvrzeními žalobkyně týkajícími se újmy, kterou může v důsledku zrušení udělených povolení utrpět. Ministr financí se rovněž nevypořádal s návrhem žalobkyně, aby podal podnět Ministerstvu vnitra k zahájení řízení podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) (dále jen „zákon o obcích“) o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky a s argumenty žalobkyně týkajícími se nedodržení notifikačního procesu podle směrnice 98/34/ES při přijímání novely zákona o loteriích v podobě zákona č. 300/2011 Sb.

V žalobě proti rozhodnutí č. j. MF-124790/2013/34-2901-RK (Podbořany) nad rámec námitek uvedených ve všech žalobách žalobkyně dále namítala, že obecně závazná vyhláška č. 6/2011 (Podbořany) stanovuje plošný zákaz provozování herních zařízení. Takový zákaz je však podle žalobkyně protiústavní, neboť nerespektuje princip proporcionality. Město Podbořany by mělo zákaz formulovat jen v nejméně omezujícím rozsahu a zvažovat proporcionalitu přijaté úpravy vzhledem k zamýšlenému cíli, který není v obecně závazné vyhlášce vyjádřen. Město Podbořany prostřednictvím obecně závazné vyhlášky plošně zakázalo v plné šíři výkon činnosti, která je svojí podstatou zcela v souladu se zákonem a jejíž provozování bylo navíc státem řádně povoleno. Toto omezení představuje neodůvodněný a nepřiměřený zásah do svobody podnikání a město Podbořany jej nijak nezdůvodnilo.

V žalobě proti rozhodnutí č. j. MF-124778/2013/34-2901-RK (Žatec) nad rámec námitek uvedených ve všech žalobách žalobkyně dále namítala, že obecně závazná vyhláška č. 5/2012 (Žatec) stanovuje v rozporu s § 50 odst. 4 zákona o loteriích pouze místa, kde lze provozovat loterie a jiné podobné hry, a nikoliv čas, kdy lze loterie a jiné podobné hry na povolených místech provozovat, což způsobuje její nezákonnost. Dále žalobkyně namítala, že je obecně závazná vyhláška č. 5/2012 (Žatec) protiústavní z důvodu jejího diskriminačního charakteru, neboť zakazuje provoz loterií a jiných podobných her v některých částech města zcela a v jiné části pak jen v části určité ulice, čímž jsou bezdůvodně diskriminováni provozovatelé zařízení umístěných v lokalitách, kde není provozování loterií a jiných podobných her obecně závaznou vyhláškou povoleno. Obecně závazná vyhláška č. 5/2012 (Žatec) navíc selektivně zvýhodnila výherní hrací přístroje uvedené v § 2 písm. e) zákona o loteriích, neboť umožnila jejich provoz v případě, že jejich provozování bylo povoleno před nabytím účinnosti této obecně závazné vyhlášky až do 31. 12. 2012, aniž by to bylo ze strany města Žatce jakkoliv objasněno.

V žalobě proti rozhodnutí č. j. MF-106047/2013/34-2901-RK (Bílina) nad rámec námitek uvedených ve všech žalobách žalobkyně dále namítala, že řízení bylo zahájeno z důvodu rozporu uděleného povolení s obecně závaznou vyhláškou města Bíliny č. 6/2012, o regulaci provozování sázkových her, loterií a jiných podobných her (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 6/2012 (Bílina)“), avšak v prvostupňovém rozhodnutí žalovaný uvedl, že udělené povolení bylo zrušeno pro rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 4/2013 (Bílina). Žalovaný tedy v průběhu řízení změnil jeho předmět, aniž by to žalobkyni jakkoliv oznámil, čímž se dopustil závažné procesní vady, pro kterou byl ministr financí povinen prvostupňové rozhodnutí zrušit. Žalobkyně dále namítala, že obecně závazná vyhláška č. 4/2013 (Bílina) stanovuje v rozporu s § 50 odst. 4 zákona o loteriích pouze místa, kde lze provozovat loterie a jiné podobné hry, a nikoliv čas, kdy lze loterie a jiné podobné hry na povolených místech provozovat, což způsobuje její nezákonnost. Dále žalobkyně namítala, že je obecně závazná vyhláška č. 4/2013 (Bílina) protiústavní z důvodu jejího diskriminačního charakteru, neboť povoluje provozování loterií a jiných podobných her pouze na čtyřech adresách Želivského 67/6, Sídliště Za Chlumem 896, Sídliště Za Chlumem 821 a Wolkerova 75/5, čímž jsou zvýhodněni provozovatelé herních zařízení umístěných v budovách nacházejících se na těchto adresách, aniž by to bylo město Bílina jakkoliv zdůvodnilo. Dále žalobkyně namítala, že se ministr financí v rozhodnutí č. j. MF-106047/2013/34-2901-RK (Bílina) nevypořádal s argumenty žalobkyně týkajícími se vady řízení způsobené postupem žalovaného při změně příslušné obecně závazné vyhlášky města Bíliny.

V žalobě proti rozhodnutí č. j. MF-124806/2013/34-2901-RK (Varnsdorf) nad rámec námitek uvedených ve všech žalobách žalobkyně dále namítala, že obecně závazná vyhláška č. 4/2012 (Varnsdorf) stanovuje v rozporu s § 50 odst. 4 zákona o loteriích pouze místa, kde lze provozovat loterie a jiné podobné hry, a nikoliv čas, kdy lze loterie a jiné podobné hry na povolených místech provozovat, což způsobuje její nezákonnost. Dále žalobkyně namítala, že je obecně závazná vyhláška č. 4/2012 (Varnsdorf) protiústavní z důvodu jejího diskriminačního charakteru, neboť povoluje provoz loterií a jiných podobných her pouze na několika konkrétních adresách na různých místech na území města, čímž jsou zvýhodněni provozovatelé herních zařízení umístěných v budovách nacházejících se na těchto adresách, aniž by to bylo město Varnsdorf jakkoliv zdůvodnilo.

V žalobách proti rozhodnutí č. j. MF-124787/2013/34-2901-RK (Brno-Židenice) a rozhodnutí č. j. MF-124780/2013/34-2901-RK (Brno-sever) nad rámec námitek uvedených ve všech žalobách žalobkyně dále namítala, že zrušení udělených povolení z důvodu jejich rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 18/2011 (Brno) je neopodstatněné, neboť dotčená herní zařízení nebyla provozována v rozporu s touto obecně závaznou vyhláškou. Obecně závazná vyhláška č. 18/2011 v čl. 2 stanoví, že „výherní hrací přístroj, jehož provozování bylo povoleno přede dnem účinnosti této vyhlášky, lze provozovat na místech, na kterých je provoz dle přílohy zakázán, nejdéle do doby stanovené vydaným povolením.“ Pojem výherní hrací přístroj však umožňuje dle judikatury Ústavního soudu, jak vyplývá například z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, dvojí výklad, přičemž Ústavní soud se ve své judikatuře přiklonil k výkladu, že pod pojem výherní hrací přístroj lze zahrnout také zařízení, která žalobkyně provozovala na základě udělených povolení. Vzhledem k tomu, že obecně závazná vyhláška č. 18/2011 (Brno) reguluje provoz dalších druhů loterií a jiných podobných her, bylo by diskriminační, pokud by její přechodné ustanovení bylo aplikováno pouze na výherní hrací přístroje, neboť není možné stanovit výjimku pouze pro jeden typ zařízení a bez jakéhokoliv věcného zdůvodnění jeho provozování zvýhodnit. Dále žalobkyně namítala, že je obecně závazná vyhláška č. 18/2011 (Brno) protiústavní z důvodu jejího diskriminačního charakteru, neboť se vztahuje pouze na určité vyjmenované druhy loterií a jiných podobných her, zakazuje provoz loterií a jiných podobných her v některých částech statutárního města Brna zcela, v jiných částech jen ve vybraných ulicích a v některých případech dokonce stanoví, že provoz loterií a jiných podobných her je povolen jen na konkrétních adresách, čímž jsou bezdůvodně diskriminováni provozovatelé herních zařízení nacházejících se v lokalitách, kde je provozování loterií a jiných podobných her zakázáno, přičemž statutární město Brno tento způsob selektivního omezení provozování nezdůvodnilo, stejně jako zákaz provozování loterií a jiných podobných her na území města v době od 7:00 do 14:00 hod., který zavedlo bez jakéhokoliv věcného opodstatnění. Dále žalobkyně namítala, že obecně závazná vyhláška č. 18/2011 (Brno) je neurčitá, neboť v čl. 1 odst. 1 nejasně definuje předmět, který reguluje, dále není z textu obecně závazné vyhlášky zřejmé, zda druhy loterií a jiných podobných her uvedené v čl. 1 odst. 2 definici pojmu loterie a jiné podobné hry uvedenou v čl. 1 odst. 1 dále rozšiřuje nebo naopak zužuje a obecně závazná vyhláška navíc stanuje tři různé režimy provozování loterií a jiných podobných her a není tak zřejmé, na kterou definici pojmu loterie jiné podobné hry se daný režim vztahuje. Žalobkyně dále namítala, že se ministr financí v rozhodnutí č. j. MF-58684/2013/34 (Brno-Židenice) a rozhodnutí č. j. MF-61119/5/2013/34 (Brno-sever) nevypořádal s argumenty žalobkyně, že z obecně závazné vyhlášky č. 18/2011 (Brno) vyplývá, že se na udělená povolení nevztahuje a s argumenty týkajícími se vnitřní rozpornosti rozhodnutí č. j. MF-58684/2013/34 (Brno-Židenice) a rozhodnutí č. j. MF-61119/5/2013/34 (Brno-sever). V žalobě proti rozhodnutí č. j. MF-61119/5/2013/34 (Brno-sever) žalobkyně dále namítala, že se ministr financí v tomto rozhodnutí nevypořádal s argumenty žalobkyně týkajícími se procesních vad řízení vedeného žalovaným.

Vyjádření žalovaného ke všem podaným žalobám byla z hlediska jejich obsahu z převážné části shodná. Žalovaný ve všech svých vyjádřeních k žalobám navrhl jejich zamítnutí. V úvodu všech svých vyjádření žalovaný nejprve shrnul skutkový stav věci a průběh správního řízení a konstatoval, že řízení o zrušení povolení žalobkyně k provozování loterií a jiných podobných her zahájil z důvodu nastalé a dodatečně najevo vyšlé okolnosti ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o loteriích, pro niž nebylo možné loterii a jinou podobnou hru povolit, kterou byl rozpor s obecně závaznou vyhláškou, kterou příslušné město na svém území regulovalo provozování loterií a jiných podobných her.

K namítané procesní vadě žalovaný uvedl, že žalobkyně již v oznámení o zahájení řízení byla seznámena s podklady pro vydání rozhodnutí, a to obecně závaznou vyhláškou a nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13. Žalobkyni bylo rovněž umožněno, aby uplatnila své právo nahlížet do spisu. Lhůta, která byla v oznámení o zahájení řízení žalobkyni stanovena podle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu pro navrhování důkazů, vyjádření ve věci a jiné úkony a pro vyjádření k podkladům rozhodnutí, byla žalobkyni na její žádost prodloužena. Žalobkyně se v prodloužené lhůtě k zahájení řízení vyjádřila. V řízení nebyla doplňována žádná relevantní skutečnost, informace důležitá pro řízení nebo důkazní prostředek, ke kterému by žalovaný v řízení přihlížel. V případě, že by spis o relevantní poklad pro vydání rozhodnutí doplněn byl, žalovaný by zaslání nové výzvy podle § 36 odst. 3 správního řádu přistoupil.

Žalovaný dále uvedl, že nepovažuje svůj postup při rušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her za protiústavní. Jak vyplývá ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 zmíněného již v odůvodnění napadeného rozhodnutí, v případech, kdy žalovaný využívá postup podle § 43 zákona o loteriích, nejedná se o protiústavní postup a porušení tohoto zákona, a to především s ohledem na skutečnost, že si provozovatelé loterií a jiných podobných her musí být vědomi existence § 43 odst. 1 zákona o loteriích, a tedy i skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni.

K namítané nutnosti přednostní aplikace přechodných ustanovení zákona č. 300/2011 Sb., žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zopakoval, že z čl. II bodu 1 věty druhé tohoto zákona vyplývá, že povolení vydaná před 1. 1. 2012 budou ponechána v platnosti, avšak pouze za předpokladu, že nebudou v rozporu s příslušnou obecně závaznou vyhláškou. Skutečnost, že došlo ke zrušení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb., pak neznamená, že dobu platnosti uděleného povolení nelze změnit, ať již například z důvodu žádosti držitele uděleného povolení nebo na základě aplikace § 43 odst. 1 zákona o loteriích. Toto ustanovení je součástí zákona o loteriích a je použitelné v každém případě, kdy nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které nebylo možno loterii nebo jinou podobnou hru povolit. Zrušením čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb. došlo ke zrušení tzv. ochranné lhůty a obecně závazné vyhlášky byly na dříve udělená povolení ihned aplikovatelné. Pokud došlo k rozporu uděleného povolení s příslušnou obecně závaznou vyhláškou, žalovaný zahájil správní řízení. V této souvislosti žalovaný připomněl, že již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 Ústavní soud judikoval, že v případě, že by žalovaný nerušil povolení k provozování loterií a jiných podobných her, jejichž provozování je v rozporu s obecně závaznými vyhláškami obcí, dopustil by se zásahu do Ústavního práva obcí na samosprávu. Žalovaný tedy aplikací § 43 odst. 1 zákona o loteriích respektuje záměr příslušné obce, který dala jednoznačně najevo prostřednictvím obecně závazné vyhlášky regulující provoz loterií a jiných podobných her na jejím území.

K namítanému porušení principů právní jistoty a nepřípustnému retroaktivnímu zásahu do práv žalobkyně, žalovaný uvedl, že využívá-li § 43 zákona o loteriích, nejedná se o protiústavní postup a porušování zákona o loteriích. Při aplikaci tohoto ustanovení ve správním řízení pak dochází ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 k poměřování jednotlivých zájmů, principů, práv a povinností.

Žalovaný nesouhlasil s názorem žalobkyně, že nález Ústavního soudu, zrušení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb. ani vydání nebo existenci obecně závazné vyhlášky regulující provoz loterií nebo jiných podobných her nelze považovat za okolnost ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o loteriích. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, jímž bylo toto ustanovení zrušeno, uvedl, že žádný z cílů sledovaných tímto ustanovením nelze považovat za legitimní ve smyslu aprobace zásahu obcí na samosprávu, resp. pravomoci regulovat umístění videoloterních terminálů na jejich území. V tomto nálezu Ústavní soud rovněž uvedl, že u provozovatelů interaktivních videoloterních terminálů nelze hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, neboť si mohli a měli být vědomi rizika, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných předpisů včetně obecně závazných vyhlášek. Dále žalovaný uvedl, že obecně závaznou vyhlášku lze aplikovat i na povolení, jež nabyla právní moci před její účinností. Tento závěr vyplývá nejen ze samotného znění § 43 odst. 1 zákona o loteriích ale také z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/10, v němž Ústavní soud vyslovil závěr, že na základě § 43 odst. 1 zákona o loteriích se předpokládá zrušení vydaných povolení nejen v případě, kdy vyjdou dodatečně najevo skutečnosti, pro které by nebylo možnost loterii či jinou podobnou hru povolit, ale také tehdy, pokud tyto skutečnosti nastanou po vydání povolení.

K namítanému porušení procesu notifikace zákona č. 300/2011 Sb. žalovaný uvedl, že tento zákon byl podroben notifikačnímu procesu podle směrnice 98/34/ES. Žalovaný se v rámci správního řízení řídí platnými a účinnými právními předpisy včetně naplňování základních zásad činnosti správních orgánů a nepřísluší mu rozhodovat o nevymahatelnosti a nevynutitelnosti právního předpisu dle této směrnice. Pravomoc regulovat loterie a jiné podobné hry navíc měly obce již před přijetím zákona č. 300/2011 Sb.

Žalovaný dále uvedl, že namítá-li žalobkyně, že česká právní úprava nestanoví v rozporu s judikaturou Soudního dvora dostatečně objektivní a předem známá kritéria regulace provozování loterií a jiných podobných her, takovou otázku mu nepřísluší hodnotit, neboť jako správní orgán postupuje v souladu s platnými a účinnými právními předpisy, přičemž nemá možnost přezkoumávat jejich případný nesoulad s jinými právními předpisy nebo mezinárodními smlouvami.

K žalobkyní namítané nesystematičnosti a nesoudržnosti právní úpravy a tvrzenému rozporu s judikaturou Soudního dvora žalovaný uvedl, že jsou to zejména obce, které nejtíživěji pociťují celospolečenská rizika obvykle spojená s provozováním loterií a jiných podobných her, proto je na místě, aby tuto oblast regulovaly cestou obecně závazných vyhlášek právě místní orgány, a to s přihlédnutím k místním poměrům, jejichž znalost je na centrální úrovni omezená. Institut kontroly obecně závazných vyhlášek je české právní úpravě znám, a to prostřednictvím Ministerstva vnitra, které je rovněž oprávněno podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky. V případě, že Ústavní soud shledá obecně závaznou vyhlášku protiústavní či nezákonnou, zruší ji. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze rozdílnou úpravu na místní úrovni, která zohledňuje místní poměry, považovat za rozpornou s právem Evropské unie, a to i s ohledem na zmiňovaný centralizovaný dozor nad obsahem obecně závazných vyhlášek prováděný Ministerstvem vnitra. Vydávání obecně závazných vyhlášek v rámci samostatné působnosti obcí je výrazem ústavně garantovaného práva na samosprávu, do něhož nemá žalovaný právo zasahovat.

Žalovaný dále konstatoval, že princip proporcionality, jehož se dovolává žalobkyně, doznal v důsledku rozhodovací praxe Ústavního soudu podstatných změn. Žalovaný princip proporcionality ve věci aplikoval, a to ve vztahu práva obcí na samosprávu na straně jedné a práva žalobkyně podnikat na straně druhé, přičemž toto právo je oslabeno právě z důvodu existence § 43 odst. 1 zákona o loteriích.

Ve vztahu k argumentaci žalobkyně stanoviskem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 1. 9. 2014 žalovaný uvedl, že při svém rozhodování vychází z platných a účinných obecně závazných vyhlášek. Dozor nad obecně závaznými vyhláškami vykonává Ministerstvo vnitra, které je oprávněno podat Ústavnímu soud návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky. V případě, že Ústavní soud shledá obecně závaznou vyhlášku protiústavní, či nezákonnou, zruší ji.

K námitkám nezákonnosti a diskriminační povahy jednotlivých obecně závazných vyhlášek žalovaný opět uvedl, že dozor nad zákonností obecně závazných vyhlášek obcí spadá do pravomoci Ministerstva vnitra. Žalovaný zákonnost obecně závazných vyhlášek oprávněn přezkoumávat není. Takovou pravomoc má Ministerstvo vnitra, které žádnou obecně závaznou vyhlášku nezákonnou neshledalo. Žalovaný je povinen v takovém případě aplikovat obecně závaznou vyhlášku bez výhrad. V této souvislosti žalovaný zdůraznil, že pravomoc obcí regulovat prostřednictvím obecně závazných vyhlášek umístění interaktivních loterních terminálů a obdobných technických zařízení aproboval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 Ústavní soud a pravomoc obcí v této oblasti tak byla dána před nabytím § 50 odst. 4 zákona o loteriích v znění účinném od 14. 10. 2011.

K namítanému neprovedení žalobkyní navrhovaných důkazů, žalovaný uvedl, že podle § 52 správního řádu není správní orgán vázán návrhy účastníků, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. V daném případě žalovaný důkazy navrhované žalobkyní neprovedl, neboť se nejednalo o relevantní podklady pro vydání rozhodnutí ve věci a dokazování by bylo prováděno nad rámec předmětu správního řízení.

Ve vyjádření k žalobám proti rozhodnutí č. j. MF-124787/2013/34-2901-RK (Brno-Židenice) a rozhodnutí č. j. MF-124780/2013/34-2901-RK (Brno-sever) žalovaný nad rámec výše uvedeného ještě dodal, že přesto, že mu nepříslušní přezkoumávat obecně závaznou vyhlášku č. 18/2011 (Brno), neztotožňuje se s argumentací žalobkyně, že čl. 2 této obecně závazné vyhlášky se vztahuje rovněž na interaktivní videoloterní terminály, neboť z jejího čl. 1 odst. 1 vyplývá, že vyhláška rozlišuje mezi výherními hracími přístroji, interaktivními videoloterními terminály, lokálními loterními systémy a loteriemi a jinými podobnými hrami. Je tak zřejmé, že obecně závazná vyhláška č. 18/2011 rozlišuje mezi pojmy výherní hrací přístroj a interaktivní videoloterní terminál.

Žalobkyně k vyjádření žalovaného repliku nepodala.

Žalobkyně jednotlivé žaloby doplnila obsahově shodnými podáními ze dne 2. 2. 2015 (ke dvěma žalobám) a 20. 2. 2015 (ke čtyřem žalobám). V těchto podáních žalobkyně uvedla, že jimi upřesňuje svůj žalobní bod, v němž v podaných žalobách namítala rozpor regulace loterií a jiných podobných her s právem Evropské unie. Dále žalobkyně uvedla, že ministr financí a žalovaný byly povinni se řídit principem aplikační přednosti práva Evropské unie a z tohoto důvodu nebyli oprávněni aplikovat ta ustanovení zákona o loteriích a jednotlivých obecně závazných vyhlášek, která jsou v rozporu s unijním právem a nemohli tak na základě těchto ustanovení zrušit povolení udělená žalobkyni. Jelikož právní režim regulace loterií v České republice je, jak již žalobkyně vyložila v podaných žalobách, v rozporu s právem Evropské unie, neboť nesplňuje požadavky stanovené ustálenou judikaturou Soudního dvora, rozhodl žalovaný a minstr financí o zrušení udělených povolení v rozporu unijním právem a porušili tak zásadu jeho aplikační přednosti. Rozhodnutí žalovaného i napadená rozhodnutí jsou proto z tohoto důvodu nezákonná.

Žalobkyně dále doplnila podanou žalobu v reakci na rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 6. 2015, Berlington Hungary Tanácsadó és Szolgáltató kft a další proti Magyar Állam, C-98/14 obsahově obdobnými podáními ze dne 7. 1. 2016 (ke třem žalobám), 9. 10. 2015, 14. 12. 2015 a 16. 12. 2015.

Žalobkyně v úvodu svých podání uvedla, že z rozsudku Soudního dvora Berlington Hungary,

Na podporu svých tvrzení o existenci unijního prvku v jednotlivých řízeních přiložila žalobkyně ke svým podáním čestná prohlášení L. L. (žaloba proti rozhodnutí č. j. MF-124790/2013/34-2901-RK (Podbořany)), Z. P. (žaloba proti rozhodnutí č. j. MF-124778/2013/34-2901-RK (Žatec), rozhodnutí č. j. MF-124806/2013/34-2901-RK (Varnsdorf) a rozhodnutí č. j. MF-124787/2013/34-2901-RK (Brno-Židenice)), M. L. (žaloba proti rozhodnutí č. j. MF-60880/4/2013/34 (Bílina)) a A. H. (žaloba proti rozhodnutí č. j. MF-124780/2013/34-2901-RK (Brno-sever)).

Žalobkyně dále uvedla, že z rozsudku Berlington Hungary, bod 92 vyplývá, že aby opatření přijatá členským státem Evropské unie v souvislosti s omezeními provozování sázkových zařízení byla v souladu s právem Evropské unie, musí být přiměřená. Příslušné právní předpisy omezující provozování sázkových zařízení musí kumulativně splňovat tato kritéria: skutečně sledují cíle související s ochranou spotřebitelů před hráčskou závislostí, sledují takové cíle koherentním a systematickým způsobem a splňují požadavky plynoucí z obecných zásad unijního práva, zejména ze zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, jakož i práva na vlastnictví. Opatření, která tato kritéria nesplňují, jsou v rozporu s čl. 56 SFEU a tím i s čl. 17 Listiny základních práv a svobod Evropské unie chránícím vlastnické právo. Podle názoru žalobkyně není v případě zákona o loteriích ani jednotlivých obecně závazných vyhlášek žádné z uvedených kritérií splněno a stanovená opatření jsou proto nepřiměřená.

Z rozsudku Berlington Hungary, bod 61 vyplývá, že pokud členský stát zamýšlí za účelem ochrany spotřebitelů před hráčskou závislostí a souvisejícími celospolečenskými riziky přijmout opatření, které je způsobilé omezit volný pohyb služeb, musí být schopen poskytnout všechny informace, které umožní ověřit, že uvedené opatření splňuje požadavky vyplývající ze zásady proporcionality. Zákonodárce však takové podklady při přijímání novely zákona o loteriích v podobě zákona č. 300/2011 Sb., který zavedl do zákona o loteriích právní úpravu, na jejímž základě bylo správní řízení se žalobkyní vedeno, neměl. Jejich existence nevyplývá ani ze znění zákona č. 300/2011 Sb. ani z důvodové zprávy k tomuto zákonu a souvisejícího sněmovního tisku. Zákonodárce tedy při přijímání zákona č. 300/2011 Sb. nedoložil a neumožnil tedy ani ověřit, zda přijaté opatření splňuje požadavky vyplývající ze zásady proporcionality. Zákonodárce kromě toho umožnil na základě zákona č. 300/2011 Sb. obcím prostřednictvím obecně závazných vyhlášek regulovat na svém území provozování loterií a jiných podobných her de facto jakýmkoliv způsobem od úplného povolení do úplného zákazu, a to bez nutnosti jakéhokoliv odůvodnění. Obce tedy mohou při regulaci na svém území postupovat zcela svévolně a nemusí brát v potaz ani svá demografická a geografická specifika. Takový přístup je však podle žalobkyně zjevně nesystematický, jelikož umožňuje obcím regulovat provoz loterií a jiných podobných her svévolně dle jejich neomezeného uvážení. Místo dosažení deklarovaného cíle tak poskytuje tento způsob regulace obcím možnost arbitrárních zásahů narušujících podnikatelské prostředí a hospodářskou soutěž a vede k diskriminaci některých provozovatelů sázkových zařízení a vlastníků nemovitostí v těch obcích, kde je umožněno provozovat loterie a jiné podobné hry pouze na některých místech. V rozsudku Berlington Hungary, bod 85 Soudní dvůr navíc konstatoval, že pokud zákonodárce umožnil rušení povolení opravňující jejich držitele k výkonu podnikatelské činnosti, musí ve prospěch těchto držitelů stanovit dostatečně dlouhé přechodné období nebo systém přiměřené náhrady. Opačný postup je nepřiměřený a v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie. Zákon o loteriích ani jednotlivé obecně závazné vyhlášky však žádné přechodné období nestanovují a provoz sázkových zařízení v souladu s dříve vydanými povoleními bez dalšího znemožňují.

Z uvedených důvodů je proto žalobkyně přesvědčena, že zákon o loteriích ve znění novelizovaném zákonem č. 300/2011 Sb. ani jednotlivé obecně závazné vyhlášky neodpovídají pravidlům vymezeným Soudním dvorem pro právní předpisy omezující volný pohyb služeb v rámci Evropské unie a žalovaný i ministr financí bylo povinni tuto právní úpravu pro její rozpor s unijním právem neaplikovat. Stejně by měl podle názoru žalobkyně postupovat i soud v tomto řízení.

Žalovaný se vyjádřil k podáním žalobkyně, které se týkaly doplnění žaloby proti rozhodnutí č. j. MF-106047/2013/34-2901-RK (Bílina), rozhodnutí č. j. MF-124787/2013/34-2901-RK (Brno-Židenice) a rozhodnutí č. j. MF-124780/2013/34-2901-RK (Brno-sever).

Žalovaný uvedl, že česká právní úprava je odlišná od maďarské, která byla předmětem přezkumu ze strany Soudního dvora. Podle českého právního řádu je řízení o zrušení vydaného povolení vedeno podle správního řádu, provozovatel má právo využívat všechny instituty, které mu tento předpis poskytuje, včetně opravných prostředků a správní orgán přistupuje k rušení vydaných povolení k provozování sázkových her na základě obecně závazných vyhlášek obcí vždy po vyhodnocení jejich obsahu a účelu. Rušení vydaných povolení podle českých právních norem představuje zcela odlišný právní režim, než který posuzoval Soudní dvůr. Dále žalovaný připomněl, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že ochrana spotřebitelů proti hráčské závislosti a předcházení trestné činnosti a podvodům spojeným s hrami jsou naléhavými důvody obecného zájmu, které mohou odůvodnit omezení hazardních her. Jelikož není právní úprava hazardních her na unijní úrovni harmonizována, mají členské státy možnost stanovit cíle své politiky v této oblasti, případně přesně stanovit úroveň ochrany. K zásadě ochrany legitimního očekávání žalovaný opět s odkazem na judikaturu Soudního dvora zopakoval, že hospodářské subjekty nemohou spoléhat na to, že nedojde k žádným legislativním změnám, a bude tak zachován existující stav. Úprava hazardních her obsažená v zákoně o loteriích je příslušným provozovatelům známá a je předvídatelná, a to včetně § 43 odst. 1 zákona o loteriích, dle něhož mohou nastat v průběhu platnosti loterijních povolení okolnosti, které vylučují provoz daných zařízení a loterijní povolení budou z tohoto důvodu zrušena. Tito provozovatelé si tak mohli a měli být vědomi rizika, že jejich právní sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny, či zrušení příslušných právních předpisů včetně obecně závazných vyhlášek. U provozovatelů tohoto typu proto nelze o legitimním očekávání hovořit.

Žalovaný se neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že právní úprava loterií a jiných podobných her omezuje provozování loterií nepřiměřeně a představuje omezení volného pohybu služeb ve smyslu čl. 56 SFEU. V této souvislosti žalovaný připomenul, že volný pohyb služeb lze z důvodů vymezených čl. 51 a 52 SFEU omezit, přičemž o souladu těchto omezení se zásadami právní jistoty a ochrany legitimního očekávání je oprávněn rozhodnout pouze vnitrostátní soud.

Závěrem svého vyjádření žalovaný uvedl, že v projednávaném případě nebyl shledán ani žalobkyní prokázán rozpor národní právní úpravy s právem Evropské unie, nebylo vydáno žádné rozhodnutí českého soudu o neaplikaci zákona o loteriích, a proto má žalovaný povinnost podle této platné a účinné právní normy postupovat.

Žalovaný se k vyjádření žalobkyně nevyjádřil.

Žalobkyně dále doplnila podané žaloby podáním ze dne 23. 1. 2017. V tomto podání žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1 As 297/2015 - 77, v němž se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry Ústavního soudu vyplývajícími z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10, v němž Ústavní soud mimo jiné uvedl, že povinností obce nejpozději v řízení před soudem předestřít a obhájit racionální a neutrální důvody, na jejichž základě přistoupila k regulaci loterií a jiných podobných her na svém území právě způsobem uvedeným v konkrétní obecně závazné vyhlášce, a že je to právě soud, který má případně možnost obecně závaznou vyhlášku neaplikovat. Nad rámec kritérií vymezených Ústavním soudem vyplývají další požadavky na přezkum obecně závazných vyhlášek z práva Evropské unie, a to například povinnost stanovit přechodné období nebo systém přiměřených náhrad. Podle názoru žalobkyně splnění těchto požadavků v řízení dosud prokázáno nebylo, což zakládá neaplikovatelnost obecně závazných vyhlášek. Dále žalobkyně uvedla, že podle jejího názoru obecně závazné vyhlášky obcí splňují definici technického předpisu a podléhají tak povinnosti notifikace podle směrnice 98/34/ES. Česká republika proto byla povinna zajistit jejich notifikaci podle této směrnice. Jelikož tak neučinila, nelze jednotlivé obecně závazné vyhlášky vůči žalobkyni aplikovat a udělená povolení k provozování loterií a jiných podobných her tedy nebylo možno na základě tvrzeného rozporu s obecně závaznou vyhláškou zrušit. Dále žalobkyně uvedla, že podle jejího názoru z rozsudku Berlington Hungary, bod 65 vyplývá, že vnitrostátní soud je povinen nejen posoudit otázku zákonnosti obecně závazné vyhlášky, ale rovněž vyžadovat, aby mu byly poskytnuty informace, které soudu umožní ověřit, zda úprava zákona o loteriích ve spojení s obecně závaznou vyhláškou splňuje požadavky vyplývající ze zásady proporcionality. V závěru svého podání žalobkyně navrhla, aby soud předložil Soudnímu dvoru celkem 8 předběžných otázek.

Přípisy ze dne 1. 12. 2016, č. j. 10 Af 82/2014 - 71, 10 Af 83/2014 - 68, 10 Af 84/2014 - 104, 10 Af 85/2014 - 67, a č. j. 10 Af 86/2014 - 78 a 10 Af 87/2014 - 89 městský soud vyrozuměl města Podbořany, Žatec, Bílina, Varnsdorf a statutární město Brno o probíhajících řízeních a vyzval je, aby se v lhůtě 15 dnů od jejich doručení vyjádřila, zda budou v příslušném řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Města Podbořany, Žatec a Bílina, se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, soud s ním proto jako s osobami zúčastněnými na řízení nejednal. Město Varnsdorf soudu podáním ze dne 7. 12. 2016 sdělilo, že bude v řízení 10 Af 85/2014 uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Statutární město Brno soudu podáními ze dne 6. 12. 2016 soudu sdělilo, že bude v řízeních č. j. 10 Af 86/2014 - 78 a 10 Af 87/2014 - 89 uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. K žalobě ani k dalším podáním žalobkyně a žalovaného se město Varnsdorf ani statutární město Brno nevyjádřila.

Poté, co měs