— Nejvyšší správní soud

13 Ad 32/2020- 54 - text 13 Ad 32/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: M. C. bytem x proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2020 č. j. x takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 27. 8. 2020 č. j. x (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 3. 6. 2020 č. j. x, kterým bylo rozhodnuto o nepřiznání výplaty nemocenského po uplynutí podpůrčí doby. 2. Žalobce v podané žalobě zrekapituloval průběh řízení před správními orgány a následně vyslovil svůj nesouhlas s tvrzeními žalované. Po rozvolnění opatření spojených s nouzovým stavem absolvoval lékařská vyšetření, která byla původně plánována v době nouzového stavu a ke dni 16. 6. 2020 ukončil pracovní neschopnost a nastoupil opětovně do zaměstnání, tedy na rozdíl od tvrzení žalované v krátké době po uplynutí podpůrčí doby nabyl pracovní schopnost. Konstatoval, že mu vznikla značná materiální újma, neboť nebyly dodrženy zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí. Poukázal na to, že v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není uvedena zmínka o možnosti řešení situace žádostí o invalidní důchod, jak uvádí žalovaná. Zdůraznil, že posudková lékařka ho nikdy nekontaktovala a posuzovala jeho zdravotní stav pouze šablonovitě a formálně. Uzavřel, že žalovaná se vůbec nezabývala postupem správního orgánu prvního stupně, protože v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí byl již více než 2 měsíce práce schopen a řádně vykonával své zaměstnání, přestože jediným důvodem pro vydání prvostupňového rozhodnutí byla skutečnost, že se v jeho případě jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a nelze očekávat, že v krátké době nabude pracovní schopnost. Měl tak za to, že žalovaná rozhodla zjevně formálně, šablonovitě a jednostranně, přičemž se ani nepokusila zjistit si veškeré dostupné informace o reálném stavu věci. 3. Žalovaná ve vyjádření k žalobě shrnula průběh správního řízení a následně konstatovala, že žalobou napadené rozhodnutí a rozhodnutí právního orgánu prvního stupně byla vydána plně v souladu s platnou právní úpravou, proto žalovaná navrhla, aby soud žalobou jako nedůvodnou zamítl. 4. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (ust. § 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. 5. Při jednání konaném před zdejším soudem dne 29. 11. 2022 žalobce i žalovaný setrvali na svých právních názorech a procesních stanoviscích. 6. Ve správním spise se pro daný případ nalézají tyto podstatné dokumenty: žádost žalobce o výplatu nemocenského po uplynutí podpůrčí doby ze dne 30. 3. 2020, posudek o zdravotním stavu Pražské správy sociálního zabezpečení č. j. x ze dne 22. 5. 2020, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně č. j. x ze dne 3. 6. 2020, odvolání žalobce ze dne 11. 6. 2020, posudek o zdravotním stavu České správy sociálního zabezpečení č. j. x ze dne 29. 7. 2020, žalobou napadené rozhodnutí č. j. x ze dne 27. 8. 2020. 7. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 30. 3. 2020 žalobce podal žádost o výplatu nemocenského po uplynutí podpůrčí doby. Rozhodnutím ze dne 3. 6. 2020 č. j. x rozhodl správní orgán prvního stupně o nepřiznání výplaty nemocenského po uplynutí podpůrčí doby. V odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán prvního konstatoval, že nebyla s ohledem na výsledek posouzení zdravotního stavu žalobce naplněna zákonná kritéria pro výplatu nemocenského po uplynutí podpůrčí doby při jeho dočasné pracovní neschopnosti. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. 8. Soud posoudil předmětnou věc následovně: 9. Podle ust. § 26 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále také „zákon o nemocenském pojištění“)podpůrčí doba u nemocenského začíná 15. kalendářním dnem trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo 15. kalendářním dnem nařízené karantény a končí dnem, jímž končí dočasná pracovní neschopnost nebo nařízená karanténa, pokud nárok na nemocenské trvá až do tohoto dne; podpůrčí doba však trvá nejdéle 380 kalendářních dnů ode dne vzniku dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízení karantény, pokud se dále nestanoví jinak. V období od 1. ledna 2012 do 31. Prosince 2013 podpůrčí doba začíná 22. kalendářním dnem trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo 22. kalendářním dnem nařízené karantény. 10. Podle ust. § 27 zákona o nemocenském pojištění po uplynutí podpůrčí doby stanovené podle § 26 se nemocenské vyplácí na základě žádosti pojištěnce po dobu stanovenou v rozhodnutí orgánu nemocenského pojištění podle vyjádření lékaře orgánu nemocenského pojištění, který vyplácí nemocenské, pokud lze očekávat, že pojištěnec v krátké době, nejdéle však v době 350 kalendářních dnů od uplynutí podpůrčí doby stanovené podle § 26, nabude pracovní schopnost, a to i k jiné než dosavadní pojištěné činnosti; takto lze postupovat i opakovaně, přičemž při jednotlivém prodloužení výplaty nemocenského nesmí být doba tohoto prodloužení delší než 3 měsíce. Nemocenské lze podle věty první vyplácet celkem nejdéle po dobu 350 kalendářních dnů od uplynutí podpůrčí doby stanovené podle § 26. 11. Podle ust. § 26 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se pro účely tohoto zákona považuje zdravotní stav, který omezuje tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti pojištěnce významné pro jeho pracovní schopnost, pokud tento zdravotní stav trvá déle než 1 rok nebo podle poznatků lékařské vědy lze předpokládat, že bude trvat déle než 1 rok. 12. Z nálezu Ústavního soudu České republiky Pl. ÚS 9/14 ze dne 16. 12. 2014 je zřejmé, že ust. § 27 zákona o nemocenském pojištění znamená, že rozhodnutí, kterým není přiznána výplata nemocenského po uplynutí podpůrčí doby, může být vydáno jen ve dvou případech (které se však vzájemně vylučují, tedy buď platí jeden, nebo druhý, nikoli oba současně). Za prvé v případě, že příslušný lékař orgánu nemocenského pojištění dospěje k závěru, že pojištěnec nabyl pracovní schopnosti, a to i k jiné než pojištěné činnosti (jeho dočasná pracovní neschopnost by měla být ošetřujícím lékařem ukončena), a za druhé v případě, že ani po 350 dnech pojištěnec takovéto pracovní schopnosti nenabude, neboť poškození jeho zdraví má dlouhodobý nebo trvalý charakter. Jinak řečeno, buď že je pojištěnec již zdravý, nebo naopak jeho zdravotní stav je nadále natolik vážný, že jeho pracovní neschopnost není dočasná ve smyslu zákonem určeného limitu dle ust. § 26 a § 27 zákona o nemocenském pojištění. 13. V posuzovaném případě byly zpracovány dva posudky o zdravotním stavu žalobce, a to posudek Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 5. 2020 a posudek žalované ze dne 29. 7. 2020. Posudek správního orgánu prvního stupně dospěl k závěru, že se jedná „o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav podle zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění. Nejedná se o stav, který by odůvodnil pokračování dočasné pracovní neschopnosti, tedy není ani odůvodněno prodloužení nemocenských dávek. Prodloužení nemocenských dávek nedoporučuji. Doporučuji zažádat o invaliditu.“ Posudek žalované potvrdil posudek první instance v plném rozsahu a doplnil, že: „žadatel je diabetik I. typu, v DPN byl od 8. 7. 2019 do 16. 6. 2020, pro dg N189, s vypočteným koncem podpůrčí doby do 19. 4. 2020, k datu konce podpůrčí doby není uváděno žádné akutní onemocnění, pro které by bylo nezbytné pokračování dočasné pracovní neschopnosti, potažmo výplaty nem. dávek, a nebyla uváděna žádná léčba, kterou by nebylo možno absolvovat ambulantně, a od které by bezprostředně odvisel návrat do prac. procesu. Jednalo se o komplikace léčby DM1 typu po selhání inzulínové pumpy, s rozvojem četných komplikací, což je z posudkového hlediska hodnoceno jako dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Lékař LPS ČSSZ dospěl po prostudování doložené dokumentace a vlastním zjištěním k závěru, že k datu konce podpůrčí doby již neexistovaly důvody pro další trvání DPN, potažmo prodloužení výplaty nem. dávek. “ 14. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti pro diagnózu N189 – tedy pro chronické onemocnění ledvin, v době lékařského posouzení však již posudkoví lékaři dospěli k závěru, že k datu konce podpůrčí doby již žalobce netrpěl žádným akutním onemocněním, pro které by bylo nezbytné pokračování dočasné pracovní neschopnosti, potažmo pokračování výplaty nemocenských dávek a nebyla jim známa ani žádná léčba,