20 Co 343/2017 — Nejvyšší správní soud

15 Ad 13/2019- 61 - text 14 15 Ad 13/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise ve věci žalobce: M. B. bytem XXX zastoupený advokátem Mgr. Petrem Kallou se sídlem Slavíčkova 372/2, Praha 6 proti žalovanému: první náměstek policejního prezidenta se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 29.7.2019, č.j. PPR-18244-5/ČJ-2019-990131 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil usnesení ředitele Ochranné služby Policie České republiky (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 6.5.2019, č.j. OS-2034-12/2018 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo podle § 179 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“) pro zjevnou právní nepřípustnost žádosti zastaveno řízení o žádosti, jíž se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v diskriminaci z důvodu zdravotního postižení, které se měl správní orgán I. stupně dopustit propuštěním žalobce ze služebního poměru pro dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti poté, co bylo žalobci diagnostikováno onemocnění HIV. 2. Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti. Žalobce byl příslušníkem bezpečnostního sboru a působil na pozici vrchní asistent - podpraporčík v Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie ČR (poznámka soudu: od 1.9.2016 nese tento útvar název Ochranná služba Policie České republiky). Žalobci bylo v roce 2010 diagnostikováno onemocnění HIV, tedy nakažení virem lidské imunodeficience. Z posudku lékařské komise č. 2 Oblastního zdravotnického zařízení Praha ze dne 16.12.2010 (dále jen „lékařský posudek“) vyplývá, že lékařská komise shledala žalobce zdravotně nezpůsobilým k výkonu služby a stanovila mu klasifikaci „D“ ve smyslu přílohy č. 1 vyhlášky č. 393/2006 Sb., o zdravotní způsobilosti (dále jen „vyhláška o zdravotní způsobilosti“). Žalobce byl poučen o právu podat písemný návrh na přezkoumání tohoto lékařského posudku vedoucímu lékaři příslušného rezortního zdravotnického zařízení, tohoto práva však nevyužil. Na základě lékařského posudku byl žalobce rozhodnutím služebního orgánu ze dne 4.1.2011, č.j. 191/2011 propuštěn ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru z důvodu dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti k výkonu služby (dále jen „rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru“). Navzdory poučení o opravném prostředku žalobce práva podat proti tomuto rozhodnutí odvolání nevyužil. 3. Dne 18.6.2013 žalobce uplatnil u správního orgánu I. stupně nároky z diskriminace. Náměstek ředitele správního orgánu I. stupně žalobci sdělil, že není kompetentní k přezkoumání požadavku žalobce a že věc předal Ministerstvu vnitra. Ministerstvo vnitra přípisem ze dne 23.7.2013 žalobci sdělilo, že jím vzneseným nárokům z důvodu diskriminace nelze vyhovět. Dne 10.9.2013 podal žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 7 žalobu, kterou se domáhal zadostiučinění v podobě konstatování, že vydáním lékařského posudku a následným propuštěním byl diskriminován, a dále zaplacení náhrady za nemajetkovou újmu ve výši 500.000 Kč. Rozsudkem ze dne 16.5.2017, č.j. 10 C 239/2013-241 Obvodní soud pro Prahu 7 žalobu zamítl z důvodu, že žalobce nebyl diskriminován. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.11.2017, č.j. 20 Co 343/2017-279 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud v řízení o dovolání rozsudkem ze dne 15.8.2018, č.j. 21 Cdo 2550/2018-320 rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil z důvodu nedostatku pravomoci soudů a věc postoupil policejnímu prezidentovi Policie ČR k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovodil, že „(j)iná je ovšem situace, pokud jde o posouzení otázky, který orgán je oprávněn rozhodnout o uplatněném nároku žalobce, jde-li o diskriminaci z důvodu zdravotního postižení, kterou žalobce dovozuje z rozhodnutí služebního funkcionáře, jímž byl žalobce z důvodu zdravotní nezpůsobilosti k výkonu služby propuštěn ze služebního poměru. Zákon č. 361/2003 Sb. obsahuje v tomto ohledu zvláštní (speciální) ustanovení § 77 odst. 9, o kterém bylo samostatně pojednáno výše a z něhož vyplývá, že, má-li porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení základ v konkrétním rozhodnutí služebního funkcionáře, rozhodují o právech nebo povinnostech příslušníků bezpečnostních sborů služební funkcionáři podle Části dvanácté zákona č. 361/2003. (…) Vzhledem k tomuto speciálnímu ustanovení, které je nepochybně třeba vztáhnout též na nároky z titulu diskriminace, je odůvodněn závěr, že ve vztahu k těmto nárokům (které mají základ v konkrétním rozhodnutí služebního funkcionáře) se neuplatní obecná právní úprava obsažená v ustanovení § 10 antidiskriminačního zákona, které dává diskriminované osobě (či oběti nerovného zacházení) možnost obrátit se se svými nároky na nezávislý (obecný) soud. Jak bylo uvedeno výše, zákon č. 361/2003 Sb. připouští přímou ingerenci soudu v případech nerovného zacházení (a diskriminace) jen tehdy, dojde-li k nerovnému zacházení (nebo k diskriminaci) jiným jednáním než rozhodnutím služebního funkcionáře. Je zde reflektováno, že v těchto situacích je třeba posílit postavení příslušníka bezpečnostního sboru a dát mu možnost přímo se obrátit s uplatněním svého práva na soud.“ 4. Správní orgán I. stupně následně předmětnou žalobu po obsahové stránce posoudil jako žádost o náhradu nemajetkové újmy vzniklé žalobci v důsledku rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru a prvostupňovým rozhodnutím řízení v této věci zastavil pro zjevnou právní nepřípustnost žádosti. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že svou věcnou příslušnost k rozhodování o nárocích žalobce správní orgán opřel o výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu a též o závěry uvedené v usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“) ze dne 15.1.2019, č.j. Konf 11/2018-16. V posledně zmíněném rozhodnutí zvláštní senát k náhradě újmy způsobené nezákonným rozhodnutím služebního funkcionáře dovodil, že zákon o služebním poměru obsahuje v ustanovení § 98 a násl. komplexní úpravu náhrady škody, resp. odpovědnosti bezpečnostního sboru za újmu způsobenou příslušníkovi porušením právní povinnosti při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby. Vydání rozhodnutí ve věcech služebního poměru je třeba považovat za výkon služby. Žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena rozhodnutím služebního funkcionáře o propuštění ze služebního poměru. Nejedná se tak o škodu podle § 98 odst. 1 zákona o služebním poměru ani o jinou škodu na zdraví podle § 98 odst. 2 téhož zákona. Nemajetkovou újmu lze odškodnit pouze tehdy, je-li taková možnost stanovena zákonem. Vzhledem k tomu, že zákon o služebním poměru neupravuje náhradu žalobcem tvrzené nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, nelze o ní podle tohoto zákona meritorně rozhodovat. Žalobcem požadovaná náhrada nemajetkové újmy zjevně překračuje meze dané služebním zákonem. Pro absenci právního základu tak správnímu orgánu I. stupně nezbývá než řízení o žádosti žalobce o náhradu nemajetkové újmy zastavit podle § 179 zákona o služebním poměru, a to pro zjevnou právní nepřípustnost žádosti. 5. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný ztotožnil se závěrem správního orgánu I. stupně, že speciální a komplexní úprava odpovědnosti bezpečnostního sboru zakotvená v § 98 a násl. zákona o služebním poměru pamatuje pouze na škodu způsobenou příslušníkovi porušením právní povinnosti při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby a na jinou škodu na zdraví než škodu vzniklou služebním úrazem či nemocí z povolání za zmíněných podmínek, nikoliv na nemajetkovou újmu. Pro komplexnost úpravy obsažené v zákoně o služebním poměru nelze na danou věc aplikovat jiné právní předpisy, které by případně náhradu nemajetkové újmy rozšiřovaly nad rámec právní úpravy zákona o služebním poměru. 6. Žalovaný nadto dospěl k závěru, že zde je i další důvod zjevné právní nepřípustnosti žalobcovy žádosti, a sice skutečnost, že žalobce se nedomáhal nápravy porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení zákonem předvídaným způsobem, tj. cestou řádných a mimořádných prostředků proti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru. Není možné nyní, mimo zákonem stanovené postupy, prohlásit rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru za nezákonné a tím kon