2 As 20/2016 — Nejvyšší správní soud

17 A 135/2020- 40 - text 9 17 A 135/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: ██████████████████ bytem ███████████████████████ zastoupený advokátem JUDr. Josefem Sedláčkem st. se sídlem Starobranská 327/4, Šumperk proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 za účasti: ███████████████████ bytem █████████████████████ o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2020, č. j. 49202/2020-MZE-11121, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Obsah žaloby 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho námitka a byla potvrzena oznámení Státního zemědělského intervenčního fondu o neprovedení aktualizace evidence půdy ze dne 31. 7. 2020 č. j. SZIF/2020/0506511, o neprovedení aktualizace evidence půdy ze dne 31. 7. 2020, č. j. SZIF/2020/0506507, o provedení aktualizace evidence půdy ze dne 31. 7. 2020, č. j. SZIF/2020/0511660, a o provedení aktualizace evidence půdy ze dne 31. 7. 2020, č. j. SZIF/2020/0511657. Žalobce uvedl, že brojí pouze proti potvrzení obou oznámení o neprovedení aktualizace evidence půdy, která se týkají pozemků spadajících do nevypořádaného společného jmění manželů žalobce a jeho bývalé manželky. 2. Žalobce namítal, že žalovaný ve významném rozsahu nahradil řádné odůvodnění rozhodnutí odkazem na závěry rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 11 A 112/2019-49, a ze dne 6. 2. 2020, č. j. 11 A 113/2019-43, které se týkaly věcí souvisejících s projednávanou věcí a jimiž byly žaloby žalobce zamítnuty. Žalobce považoval za nepřípustné, aby se žalovaný těmito rozsudky cítil přímo vázán a vlastní závěry nahradil odkazem na závěry v jiné věci. Žalovaný byl povinen provést vlastní a samostatné zjištění skutkového stavu, učinit vlastní právní závěry a řádně je odůvodnit. 3. Žalobce poté poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, č. j. 10 A 17/2020-71, který naopak jeho žalobě týkající se věci související s projednávanou věcí vyhověl. Žalobce akcentoval, že ohledně jeho ohlášení změn v evidenci půdy učiněné dne 25. 5. 2015 existují rozsudky sp. zn. 11 A 113/2019 a 10 A 17/2020 s odlišnými závěry stran důvodnosti žaloby. 4. Žalobce se domníval, že napadené rozhodnutí je založené na shodných skutkových i právních východiscích jako rozhodnutí žalovaného zrušené rozsudkem sp. zn. 10 A 17/2020. Za zásadní považoval závěry tohoto rozsudku, že správní orgány byly povinny posoudit, který ze zemědělských podnikatelů (žalobce či jeho bývalá manželka) předmětné pozemky fakticky užívá a komu z nich svědčí k užívání právní titul a dále, že závěr správních orgánů, že žalobce udělil své bývalé manželce souhlas s užíváním předmětných pozemků pro její podnikání, nemá oporu ve správním spisu. Tento rozsudek konstatoval, že si je vědom zamítavých rozsudků sp. zn. 11 A 112/2019 a 11 A 113/2019, leč v těchto řízeních žalobce v rámci žalobní argumentace nepředestřel námitky týkající se nedostatečného zkoumání otázky faktického užívání předmětných zemědělských pozemků. 5. Žalobce uvedl, že jeho kasační stížnosti proti rozsudkům sp. zn. 11 A 112/2019 a sp. zn. 11 A 113/2019 byly zamítnuty rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2020, č. j. 7 As 69/2020-30 a č. j. 7 As 68/2020-27. Žalobce proti nim podal ústavní stížnosti, k čemuž soud poznamenává, že obě ústavní stížnosti byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3413/20 a III.ÚS 3414/20. 6. Žalobce předestřel svou argumentaci obsaženou v ústavních stížnostech s tím, že ji uplatňuje i v projednávané věci. Dle jeho názoru nebyla ústavně konformně vyřešena aplikace § 3g zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve vztahu k čl. 1 (zásada rovnosti) a čl. 11 (ochrana vlastnického práva) Listiny základních práv a svobod. Je otázkou, co je míněno pod slovem „doklad“ užitým v § 3g zákona o zemědělství. Žalobce se domníval, že se musí jednat o písemný doklad. Pokud tedy Nejvyšší správní soud došel k závěru, že za doklad prokazující právní důvod užívání pozemků bývalou manželkou žalobce je možné považovat skutečnost, že jsou tyto pozemky ve společném jmění manželů, je to popření principu zákonnosti, neboť takovýto výklad § 3g odst. 2 zákona o zemědělství vkládá do zákona něco, co v něm není. Zákon nestanoví, že uživatel musí prokázat, že je výlučným vlastníkem, je tedy nadbytečné zabývat se otázkou, jestli je vlastníkem sám nebo s jinou osobou. Žalobce nikdy nestavěl svoji obranu na tom, že je výlučným vlastníkem sporných pozemků, nýbrž na tom, že pouze on disponuje písemným dokladem o svém vlastnictví. 7. Další otázkou je dle žalobce to, zda uživateli již zapsanému v evidenci půdy svědčí zákonná domněnka správnosti tohoto zápisu vůči osobě, která se domáhá změny zápisu. Žalobce podotkl, že Nejvyšší správní soud takovou zákonnou domněnku netvrdil, ovšem vycházel z principu, že při ohlášení změny musí nový uživatel prokazovat, že má právní důvod užívání, zatímco uživatel již zapsaný, jehož právní důvod užívání byl zpochybněn, nemusí prokazovat, že jeho právní důvod užívání ke dni ohlášení změny trvá. Žalobce poukázal na to, že dle § 3g odst. 2 zákona o zemědělství prvostupňový orgán vyzve jak ohlašovatele, tak uživatele dotčeného tímto ohlášením k předložení dokladů o právním důvodu užívání. Dle žalobce se tak uplatní rovnost jejich důkazních břemen. Žalobci nebylo zřejmé, v jakém „jiném řízení by měl účinně zpochybňovat správnost dřívějšího zápisu manželky“, když řízení o aktualizaci evidence půdy podle § 3g zákona o zemědělství je právě k tomuto účelu určeno. 8. Otázkou je dle žalobce rovněž to, zda je podmínkou pro zápis osoby do evidence uživatelů jen existence právního důvodu užívání zemědělských pozemků, nebo i jejich faktické užívání. Správní orgány dovozovaly, že právní důvod užívání bývalé manželky žalobce spočívá v dohodě s žalobcem, načež správní soudy označily existenci této dohody za irelevantní, neboť zapsaná uživatelka svůj právní důvod užívání prokazovat nemusí, postačí, že je spoluvlastnicí sporných pozemků. Z tohoto pohledu pak ovšem mají žalobce a jeho bývalá manželka přinejmenším stejný právní důvod užívání, přičemž žalovaný nepochopitelně stranil bývalé manželce žalobce navzdory tomu, že dle žalobce je postavení obou uchazečů o zápis rovné. Správní orgány i správní soudy ovšem přehlédly, že k této formální právní podmínce musí kumulativně přistoupit i materiální podmínka, a to faktické užívání. Plyne to i z účelu evidence půdy definovaného zejména v § 3a odst. 1 zákona o zemědělství, která slouží k ověřování správnosti údajů uvedených v dotačních žádostech. Příjemcem zemědělských dotací může být jen osoba, která na dotovaných pozemcích provozuje zemědělskou výrobu. Touto osobou byl u sporných pozemků žalobce, nikoli jeho bývalá manželka, která se dle žalobce dopustila dotačního podvodu. 9. Žalobce měl za to, že žalovaný právní otázku, zda platný právní důvod užívání náleží žalobci jako ohlašovateli změny užívání sporných pozemků, nebo dosud v evidenci uživatelů zapsané jeho bývalé manželce, zmiňuje nesrozumitelným a neurčitým způsobem, například odkazy na zákonnou úpravu a soudní rozhodnutí v jiných věcech, bez popisu zjištěného skutkového stavu a způsobu jeho zjištění na základě provedených důkazů a bez popisu aplikace na věc dopadajících právních norem. Nadto ve správním spisu nejsou založeny žádné podklady k tomu, kdo konkrétní půdní blok užívá a na základě jakého právního titulu tak činí. Napadené rozhodnutí je proto zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti. 10. Žalovaný poukázal na to, že pro vedení evidence půdy platí speciální právní úprava zákona o zemědělství a správní orgán nemá řešit občanskoprávní spory mezi účastníky. Touto právní úpravu obsaženou v § 3g zákona o zemědělství se však žalovaný dle žalobce neřídil. Jelikož (neoprávněně) zapsaný uživatel (bývalá manželka žalobce) uplatnil rozpor, předložil žalobce „doklad prokazující právní důvod užívání zemědělské půdy, která se stala předmětem rozporu“, a to výpis z katastru nemovitostí, ve kterém je zapsán jako vlastník sporných pozemků. Žádný takový doklad bývalá manželka žalobce nepředložila a ani předložit nemohla, neboť do dnešního dne není v katastru nemovitostí zapsána. Namísto aplikace této speciální zákonné úpravy, která svědčí ve prospěch žalobce, učinil žalovaný (stejně jako před ním prvostupňový orgán) to, co na jiném místě svého rozhodnutí označil za nesprávné, tedy zabýval se řešením občanskoprávních otázek. Žalovaný dovodil, že sporné pozemky patří do společného jmění manželů, což je sice pravda, ale podle § 3g odst. 2 zákona o zemědělství je to irelevantní, neboť právní důvod užívání musí být prokázán listinou, a dále dovodil, že proti vůli bývalé manželky žalobce nelze tento zápis nikdy změnit, což považoval žalobce za nepodl