5 As 189/2020 — Nejvyšší správní soud

17 A 16/2021- 60 - text 9 17 A 16/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobkyně: proti žalovanému: J. N. bytem K. zastoupená advokátkou JUDr. Petrou Carvanovou se sídlem Kladno, Huťská 1383 Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Praha 2, Vyšehradská 427/16 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2021, č. j. MSP-156/2020-ODSK-OTC/8, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla s odkazem na § 30 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), [dále jen „zákon č. 45/2013 Sb.“] zamítnuta její žádost o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti ze dne 13. 7. 2020. 2. Důvodem zamítnutí žádosti žalobkyně byla skutečnost, že žádost ze dne 13. 7. 2020, která byla žalovanému doručena téhož dne, byla podána po marném uplynutí prekluzivní 2 leté (subjektivní) lhůty zakotvené v § 30 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb. V odůvodnění napadeného rozhodnutí měl žalovaný za to, že žalobkyně si byla prokazatelně vědoma újmy nejpozději dne 3. 11. 2017, kdy byl vypracován znalecký posudek ze dne 3. 11. 2017, č. 573/17/2017, znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví různá, se specializací klinická psychologie, dopravní psychologie, a z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, Mgr. R. H., Ph.D. II. Obsah žaloby 3. Žalobkyně v úvodu podané žaloby poukázala na skutečnost, že dne 23. 5. 2018 požádala žalovanou o poskytnutí peněžité pomoci podle § 28 odst. 1 písm. b) zákona č. 458/2013 Sb., a to alespoň v částce 50 000 Kč (dále jen „první žádost“). Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 7. 2020, č. j. MSP-100/2018-ODSK-OTC/24, které bylo žalobkyni doručeno dne 13. 7. 2020, přiznal žalobkyni peněžitou pomoc ve výši 50 000 Kč (dále jen „první rozhodnutí“). Žalobkyně tentýž den, kdy obdržela první rozhodnutí, se na žalovaného obrátila s tím, že jí s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2019, č. j. 9 As 423/2018-29, svědčí nárok v celkové částce 200 000 Kč. Žalovaný tuto reakci žalobkyně považoval za podání nové žádosti, o které bylo žalovaným rozhodnuto napadeným rozhodnutím. 4. Žalobkyně předně namítala, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nesprávně uvedl, že žalobkyně první žádostí požádala toliko o paušální částku 50 000 Kč, neboť měla za to, že z první žádosti jasně vyplývá, že požadovala alespoň částku 50 000 Kč. Částka 50 000 Kč byla nejnižší možná částka, kterou mohla žalobkyně v den žádosti akceptovat, když v této době žalobkyně neměla žádné pravomocné rozhodnutí trestního ani civilního soudu o náhradě škody či nemajetkové újmy tak, aby mohla požadovat částku vyšší s odkazem na § 28 odst. 2 ve spojení s § 28 odst. 1 písm. b) zákona č. 45/2013 Sb. Poznamenala, že žalovanému zaslala pravomocná rozhodnutí, ze kterých výše přiznané náhrady újmy na zdraví a nemajetkové újmy přímo vyplývá. K tomu odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 423/2018-29 než dvou letech, a tedy že účel zákon č. 45/2013 Sb., kterým je okamžité překlenutí zhoršení sociální situace způsobené trestným činem, naplněn nebyl. 5. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem žalovaného, že podání žalobkyně ze dne 13. 7. 2020 je svým obsahem novou žádostí o poskytnutí peněžité pomoci. Uvedla, že § 31 zákona č. 45/2013 Sb. jasně říká, co má taková žádost obsahovat. K podání ze dne 13. 7. 2020 žalobkyně žádné doklady nepředložila, a proto její podání nelze považovat za novou žádost a je třeba ji posuzovat stále ve vztahu k řízení po č. j. MPS-100/2018-ODSK-OTC. Podání ze dne 13. 7. 2020 rovněž nemělo náležitosti žádosti tak, jak to požaduje § 45 odst. 1 správního řádu. Ostatně z napadeného rozhodnutí vyplývá, že veškeré podklady, které se běžně k žádosti o peněžitou pomoc připojují, žalovaný již měl, když na ně v napadeném rozhodnutí odkazuje. Nebyl tak žádný důvod zahajovat nové řízení. Předmět sporu tak dle žalobkyně je, zda žalovaný správně vyhodnotil podání ze dne 13. 7. 2020 jako novou žádost. Žalobkyně byla přesvědčena, že žalovaný postupoval v rozporu se zněním a účelem zákona č. 45/2013 Sb. Podáním ze dne 25. 5. 2020, kterým žalovanému předložila pravomocná rozhodnutí trestních soudů, pak žalobkyně v souladu s § 31 odst. 5 zákona č. 45/2013 Sb. žalovaného bezodkladně upozornila na nové okolnosti. Tvrdila, že doložení těchto listin má vliv na posouzení žádosti o peněžitou pomoc a její výši. Zákon č. 45/2013 Sb. pak nikde neuvádí, že změna okolností musí nutně vést k podání nové žádosti. Dle žalobkyně měl žalovaný vyzvat žalobkyni, aby se vyjádřila k výši požadované peněžité pomoci, což žalovaný neučinil. 6. Dále žalobkyně připomenula, že v době od 30. 5. 2019 do 12. 6. 2020 bylo správní řízení přerušeno. Z uvedeného důvodu žalobkyně považovala tvrzení žalovaného, že uplynula dvouletá subjektivní prekluzivní lhůta, za absurdní. Po dobu přerušení řízení z povahy věci nemohla subjektivní lhůta běžet. Pakliže žalovaný považoval za nejzazší datum, kdy se žalobkyně měla o vzniku újmy dozvědět, den 3. 11. 2017, pak s přihlédnutím k době přerušení řízení byla subjektivní lhůta ke dni 13. 7. 2020 zachována. 7. Namítala, že pokud žalovaný přiznal žalobkyni prvním rozhodnutím pouze částku 50 000 Kč, rozhodl jen částečně o předmětu řízení. Pokud by žalovaný v prvním rozhodnutí uvedl, že se žádost žalobkyně co do částky 150 000 Kč zamítá, měla by žalobkyně důvod se proti takovému rozhodnutí ohradit správní žalobou. Dle žalobkyně však nebyl žádný důvod podávat žalobu proti částečně vyhovujícímu rozhodnutí o přiznání peněžité pomoci. Žalobkyně zopakovala, že žalovanému nic nebránilo, aby žalobkyni vyzval k upřesnění výše peněžité pomoci. 8. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s postupem žalovaného, který odvíjel počátek běhu subjektivní lhůty od data 3. 11. 2017, kdy byla žalobkyně vyšetřena znalkyní z oboru psychologie. Tvrdila, že znalec z oboru psychologie nemůže konstatovat posttraumatickou stresovou poruchu. Duševní poruchu konstatovala až na základě vyšetření z dubna 2018 znalkyně z psychiatrie MUDr. G., která újmu pro žalobkyni převedla do srozumitelné řeči, a to konkrétním vyčíslením. Žalobkyně se neztotožnila se závěrem žalovaného, že oběť je schopna identifikovat způsobenou újmu jen na základě toho, že navštíví intervenční centrum. V tomto kontextu upozornila, že u ní byl klasifikován syndrom týrané ženy a tyto oběti zpravidla nejsou schopny pragmaticky uvažovat, natož něco činit, pakliže jsou v submisivním postavení k pachateli. 9. S ohledem na shora uvedené skutečnosti měla žalobkyně za to, že žádost ze dne 23. 5. 2018, která byla doplněna podáním ze dne 25. 5. 2020 a ze dne 13. 7. 2020, je včasná. Postup žalovaného, který doplnění ze dne 13. 7. 2020 posoudil jako novou žádost, byl dle žalobkyně nesprávný a měl za následek vydání vadného napadeného rozhodnutí. Žalovanému byly známy okolnosti, pro které měl postupovat podle § 28 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb. Tvrdila, že žalovaný nerespektoval účel a smysl zákona č. 45/2013 Sb. Povinností žadatele o peněžitou pomoc není uvádět přesnou výši žádané peněžité pomoci. Povinností žalovaného při posouzení žádosti naopak je vycházet z podkladů, které v rámci probíhajícího řízení obdržel. Pakliže žalovaný obdržel podle § 31 odst. 5 zákona č. 45/2013 Sb. informaci o okolnostech, které mají vliv nejen na posouzení žádosti, ale i na stanovení výše peněžité pomoci, měl žalovaný povinnost na tyto skutečnosti reagovat. Podáním ze dne 13. 7. 2020 žalobkyně žalovaného upozornila, že k těmto novým skutečnostem nepřihlédl. Žalovaný tak byl povinen vydat nové rozhodnutí ve věci. 10. Závěrem žaloby žalobkyně odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se zákona č. 45/2013 Sb. s tím, že při výkladu tohoto zákona je nezbytné vycházet z jeho základních principů, dovozených ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Konkrétně poukázala na rozsudek ze dne 29. 3. 2018, č. j. 10 As 278/2017 – 46, který dovodil princip subsidiarity peněžní pomoci pro případy, kdy nebylo odškodnění získáno z jiných zdrojů, a dále poukázal na funkci peněžité pomoci, která je spolu s překlenutím tíživé sociální situace oběti trestné činnosti i reparační. Rovněž poukázala na uplatňovanou zásadu in dubio pro victimae, kterou ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2018, č. j. 9 A 5/2015-61, dovodil i zdejší soud. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 11. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný setrval na stanovisku uvedeném v napadeném rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl. 12. Předně žalovaný upozornil na skutečnost, že žalobkyně svévolně zaměňuje dvě správní řízení, která byla na základě jejích žádostí vedena. Původní řízení vedené pod sp. zn. MSP-100/2018-ODSK-OTC, bylo zahájeno na základě první žádosti a bylo v něm pr