4 Afs 48/2015 — Nejvyšší správní soud

17 Af 30/2020- 173 - text 8 17 Af 30/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobkyně: proti žalovanému: M. N. bytem X zastoupena advokátkou JUDr. Janou Svatoňovou se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1062/58 Odvolací finanční ředitelství se sídlem Brno, Masarykova 427/37 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2020, č. j. 21475/20/5100-41456-711929, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 20. 11. 2018, č. j. 8571724/18/2003-00540-111597. Uvedeným rozhodnutím Finanční úřad pro hlavní město Prahu podle § 170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, (dále jen „daňový řád“) s použitím § 1309 a násl. zákona č. 89/2021 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) zřídil k zajištění dlužníkem (R. N.) neuhrazené daně evidované správcem daně ke dni 20. 11. 2018 v celkové výši 1 405 766 Kč zástavní právo k nemovitým věcem dlužníka. Konkrétně bylo zástavní právo zřízeno ke třem bytům náležejícím do společného jmění manželů žalobkyně a dlužníka, a to k bytu č. XA a č. XB na adrese X, a k bytu č. XC na adrese X. II. Obsah žaloby 2. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítala nesprávné právní posouzení. V rámci tohoto žalobního bodu žalobkyně poukázala na § 732 občanského zákoníku a uvedla, že dne 13. 12. 2018 správci daně sdělila, že dluh jejího bývalého manžela vznikl proti její vůli a bez jejího vědomí a projevila tak svůj nesouhlas ve smyslu § 732 občanského zákoníku. Tvrdila, že z § 710 písm. a) a b) občanského zákoníku a komentáře k tomuto ustanovení (LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2015) vyplývá, že správce daně mohl a měl zřídit zástavní právo k nemovitým věcem v rozsahu tak, jak předpokládá dikce § 732 občanského zákoníku ve spojení s § 742 tohoto zákona. Dle žalobkyně si správce daně pouze ulehčil svoji práci a postihl nemovité věci ve společném jmění manželů (dále jen „SJM“) zástavním právem, ačkoliv je měl zástavním právem postihnout tak, jak předpokládá dikce § 732 ve spojení s § 742 občanského zákoníku. Z uvedeného důvodu považovala žalobkyně napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí správce daně za nezákonné, potažmo nicotné. 3. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítala nepřiměřený zásah do svých majetkových práv. V rámci tohoto bodu žalobkyně nesouhlasila s odkazem žalovaného na § 688 občanského zákoníku. Uvedla, že toto ustanovení stanovuje pouze právo na sdělení údajů v něm uvedených, ale nestanovuje žádnou povinnost druhému z manželů tyto údaje poskytnout. Ke sdělení těchto údajů není druhý z manželů jakkoliv motivován případnou sankcí. Vzhledem k této skutečnosti bývalý manžel žalobkyně nebyl nucen ani povinen tyto skutečnosti žalobkyni sdělit. Doplnila, že nežila ve společné domácnosti s bývalým manželem ode dne 7. 4. 2017. Žalobkyně dne 4. 5. 2018 podala návrh o rozvod manželství, které bylo následně rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 12. 2019, č. j. 8 C 118/2018-126, tudíž více než po roce a půl ode dne podání návrhu o rozvod manželství. Dluhy bývalého manžela žalobkyně vznikly po odstěhování žalobkyně ze společné domácnosti a po podání návrhu na rozvod manželství. Argument žalovaného, že si žalobkyně měla zúžit SJM, považovala žalobkyně za irelevantní, neboť žalovaný není správním orgánem, který by měl žalobkyni v těchto otázkách dávat doporučení, co má dělat, a co ne. Toto tvrzení žalobkyně považovala za závažný zásah do svých práv. Tvrdila, že se žalovaný shora uvedenou skutečností nezabýval a z uvedeného důvodu považovala žalobkyně napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, a tedy nezákonné. 4. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítala nepřiměřený rozsah zřízeného zástavního práva. Uvedla, že každá ze tří bytových jednotek, která byla zastavena, má v současné době tržní hodnotu vyšší než 4 000 000 Kč. Žalobkyně tak měla za to, že měla být zajištěna zástavním právem pouze jedna jednotka, jejímž zpeněžením by byla uspokojena pohledávka správce daně. Z uvedeného důvodu považovala žalobkyně napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí správce daně za nezákonné. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 5. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl. 6. K prvnímu žalobnímu bodu uvedl, že předmětný dluh nikdy nebyl považován za společný dluh obou manželů. Ze zákona plyne, že i výlučný dluh jednoho z manželů může být za splnění zákonných podmínek zajištěn majetkem náležejícím do SJM. Aplikací právního základu žalovaný ověřil, že správce daně v tomto případě zřídil zástavní právo k majetku v SJM v souladu se zákonem. Žalovaný se neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že správce daně měl zřídit zástavní právo k nemovitým věcem v rozsahu, jak předpokládá dikce § 732 občanského zákoníku ve spojení s § 742 občanského zákoníku. K námitce žalobkyně, že správce daně měl zástavní právo zřídit pouze k části majetku, která by v případě vypořádání SJM připadla daňovému dlužníkovi, žalovaný uvedl, že pro takový postup neexistoval jakýkoliv zákonný podklad. V posuzované věci správce daně ověřil, že dluh vznikl za trvání SJM, přičemž SJM nebylo smluvně ani jinak upraveno, po právu tedy mohlo být zástavní právo k zajištění dluhu daňového dlužníka zřízeno k majetku v SJM. Pokud jde o nesouhlas žalobkyně se zřízením zástavního práva, o tom nemohl mít správce daně jakékoliv povědomí (tento nesouhlas byl žalobkyní vyjádřen až v reakci na rozhodnutí o zřízení zástavního práva), správce daně se jím tedy ani hypoteticky nemohl zabývat. 7. K odkazu na § 688 občanského zákoníku žalovaný uvedl, že právu jednoho z manželů nutně odpovídá povinnost druhého z manželů tomuto právu vyhovět. Byť zákon nestanoví jakékoliv sankce pro případ, že druhý z manželů právo na informace odmítne uspokojit, nelze z této samostatné skutečnosti dovozovat, že by povinnost odpovídající uvedenému právu na straně druhého z manželů vůbec neexistovala. Odkaz na výše uvedené zákonné ustanovení nicméně není pro posouzení věci zásadní. Naopak zásadní je skutečnost, že zajištěný dluh nelze považovat za dluh vzniklý proti vůli žalobkyně. Žalobkyně nutně byla obeznámena s ekonomickou činností manžela. Na daňovou povinnost je nutno nahlížet jako na „zákonné snížení“ částky výdělku, platu, mzdy, zisku nebo jiných hodnot z pracovní a jiné výdělečné činnosti, které s ohledem na skutečnosti zjištěné v posuzované věci podle § 711 odst. 2 občanského zákoníku ze zákona připadly do SJM. Žalovaný tudíž uzavřel, že za takových okolností nelze daňové pohledávky spojené s ekonomickou činností v průběhu trvání manželství považovat za dluhy vzniklé proti vůli žalobkyně. Pokud totiž žalobkyně souhlasila s tím, že se veškerý majetek nabytý ekonomickou činností manžela stane součástí SJM, pak nutně brala na vědomí ze zákona nastávající účinek spočívající ve vzniku souvisejících daňových povinností. Právní řád poskytuje nástroje pro eliminaci rizika uspokojení dluhu jednoho z manželů z majetku v SJM, pokud však žalobkyně k takové úpravě nepřistoupila a majetkem v SJM se stávaly prostředky získané každým z manželů, pak legitimně nelze zákonné povinnosti spojené se získáním těchto prostředků samostatně vyčleňovat mimo SJM. 8. K tvrzení žalobkyně, že se žalovaný nevyjádřil ke skutečnosti, že dluhy bývalého manžela vznikly po odstěhování žalobkyně ze společné domácnosti a po podání návrhu na rozvod manželství, žalovaný uvedl, že taková argumentace nebyla součástí podaného odvolání. Z uvedeného důvodu se jí žalovaný nemohl v napadeném rozhodnutí zabývat. 9. Pokud jde o samotné tvrzení o vzniku dluhů bez vědomí a souhlasu žalobkyně, žalovaný měl za to, že argumentace žalobkyně není vázána na soužití obou manželů v jedné domácnosti, jelikož i jakýkoliv výdělek, plat, mzda, zisk nebo jiné hodnoty z pracovní a jiné výdělečné činnosti získané v době, kdy oba manželé nežijí ve společné domácnosti, se stávají součástí SJM. Proto je nutno i ve vztahu k takovému zvýšení hodnoty SJM trvat na tom, že s ním související daňová povinnost může být rovněž uspokojena z majetku ve SJM. 10. Pokud jde o zúžení SJM, argumentaci v napadeném rozhodnutí nelze dle žalovaného chápat jako doporučení, nýbrž posouzení zákonných podmínek pro postup správce daně. V posuzované věci jde o zcela zásadní otázku, která musela být žalovaným nutně zkoumána, v tomto ohledu tudíž nelze uvažovat o jakémkoliv překročení pravomocí žalovaného. Pokud se tedy žalovaný v napadeném rozhodnutí zabýval otázkou eventuálního zúžení SJM, nelze v této skutečnosti spatřovat jakoukoliv vadu napadeného rozhodnutí. 11. Ke třetímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že podle Nejvyššího správního so