7 As 12/2010 — Nejvyšší správní soud

4 A 4/2020- 41 - text  18 4 A 4/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou ve věci žalobce: P. V., narozený dne X. bytem X. zastoupený advokátem JUDr. Pavlem Uhlem sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 01 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2019, č.j. MHMP 2226597/2019 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou došlou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy (dále jen „žalovaný“) ze dne 6. 11. 2019 č.j. MHMP 2226597/2019 (dále jen „napadené rozhodnutí”), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a zároveň potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 3, odboru občansko správního ze dne 28. 6. 2019 č.j. UMCP3 239219/2019, sp. zn. S UMCP3 015917/2018 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím Úřad městské části Praha 3, odbor občansko správní (dále jen „správní orgán I. stupně“) v souladu s ust. § 67 odst. 1 správního řádu a ust. § 93 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) rozhodl tak, že žalobce je vinen tím, že dne 9. 2. 2018, v čase od 12:10 hodin do 12:18 hodin, v tramvaji č. 9 (směr Spojovací), mezi zastávkami Hlavní nádraží – Lipanská, a následně v ulici Seifertova 826, na zastávce MHD Lipanská, v Praze 3, z důvodu nespokojenosti na upozornění řidiče tramvaje na jízdu pasažérů bez platného jízdního dokladu, výroky „ty vole, totální ubožáku, blbečku, demente, hajzle“ hrubě urazil P. K., nar. X., čímž žalobce úmyslně jinému ublížil na cti tím, že ho jiným způsobem hrubě urazil, a spáchal tak přestupek podle ust. § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o některých přestupcích“), a dále tím, že dne 9. 2. 2018, v čase od 12:10 hodin do 12:18 hodin, po vystoupení z tramvaje, na zastávce Lipanská, ulice Seifertova 50, Praha 3, fyzicky napadl úderem otevřenou dlaní nezjištěné ruky do oblasti hrudníku P. K., nar. X., čímž žalobce úmyslně narušil občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustil jiného hrubého jednání, a spáchal tak přestupek podle ust. § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4. zákona o některých přestupcích, za což se mu podle ust. § 7 odst. 4 písm. b) téhož zákona ukládá úhrnný správní trest ve formě pokuty ve výši 6 000 Kč a povinnost uhradit správnímu orgánu I. stupně náhradu nákladů řízení v paušální částce 1 000 Kč, dále byla určena splatnost pokuty a náhrady nákladů řízení. II. Žalobní body 3. V prvním žalobním bodě žalobce namítal, že došlo k prekluzi přestupku. Žalobce byl uznán vinným rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 29. 10. 2018, toto rozhodnutí bylo ovšem později žalovaným zrušeno, a proto se jím nepřerušila promlčecí (resp. prekluzivní) doba, nezákonné rozhodnutí totiž nemohlo promlčecí dobu přerušit. V opačném případě by veřejná správa mohla vydávat zjevně účelová rozhodnutí jen za účelem přerušení promlčecí doby. V tomto lze odkázat i na trestněprávní judikaturu, v usnesení ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 5 Tdo 1024/2010 – 59 Nejvyšší soud odmítl přiznat nezákonným úkonům policejních orgánů účinek přerušení promlčecí doby. V jiném správním řízení Úřad městské části Praha 1 rozhodující v prvním stupni zrušenému rozhodnutí přerušující účinek nepřiznal. Žalobce uvedl, že pokud je nezákonné rozhodnutí procesně odklizeno pro nezákonnost, musí být odklizeny i hmotněprávní důsledky v podobě přerušení běhu promlčecí lhůty. Nezákonné rozhodnutí nemohlo zhoršit postavení žalobce. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1469/2008 byl překonán právě usnesením sp. zn. 5 Tdo 1024/2010. 4. Ve druhém žalobním bodě žalobce uvedl, že jednání bylo osobou přímo postiženou spácháním přestupku (dále jen „postižená osoba“) coby policistou po celou dobu záměrně eskalováno, v okamžiku dosáhnutí míry údajného přestupkového jednání se z běžné osoby postižené stal policista, který žalobce zadržel a následně s ním provedl úkony přestupkového řízení. Je zřejmé, že postižená osoba od počátku předpokládala, že se v závěru zaštítí policejní příslušností, takový postup je však právně nepřípustný. Žalobce namítal, že policisté se nikterak nesmí podílet na vzniku skutkového děje, nepřípustnost policejní provokace shledal i Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16. Tvrdil, že postižená osoba zjevně vedla své jednání tak, aby následně jako policista zakročila proti žalobci, na verbální sdělení žalobce, že by zasloužil fyzické potrestání, řekla „zkuste to“, čímž konflikt eskalovala, a měla na něm tudíž podíl. Dle výpovědi svědkyně V. byl policista v daný okamžik ve službě, ač v civilním oděvu (neboť jel s kolegyní ze školení na služebnu), později dodané potvrzení o opaku není dle názoru žalobce věrohodné ve srovnání se spontánní výpovědí kolegyně postižené osoby. I kdyby však ve službě nebyl, spoléhal na svou pravomoc a s tímto vědomím konflikt eskaloval do podoby, aby ji mohl proti žalobci použít. Během slovního konfliktu, ve kterém se hovoří o násilí, nemůže policista v civilním oděvu reagovat slovy „zkuste to a budete litovat“ a následně zakročovat jako policista. Policejní provokace tak svým charakterem žalobce zcela vyviňuje. Nesouhlasil s hodnocením správních orgánů, dle kterého postižená osoba nikoho neprovokovala a chovala se přiměřeně, neboť vyhazování sociálně slabých osob z prostředku hromadné dopravy není souladné s právem, následné vyostření konfliktu s kritikem tohoto postupu rovněž nelze hodnotit jako uměřený postup. 5. Ve třetím bodě měl žalobce za to, že byla dána okolnost vylučující protiprávnost, a to svolení poškozeného ve smyslu § 26 zákona o odpovědnosti za přestupky, neboť postižená osoba výslovně vyzvala žalobce, aby na ni zkusil zaútočit, tato skutečnost je nesporná. Argument o zániku trestnosti nelze vyvrátit tvrzením, že k ublížení na zdraví nelze dát souhlas, neboť v této věci k ublížení na zdraví nedošlo, postižená osoba ani necítila bolest, byla jen mírně strčena, udělala jeden či dva kroky a ani neupadla. Pokud je někým poskytnut souhlas ke skutku, jenž může někomu ublížit na zdraví (ale také nemusí), je tento souhlas samozřejmě platný pouze na tu oblast jednání, která na zdraví neublíží, což je i tento případ. Slova „zkuste to a budete litovat“ nesměřují k odvrácení útoku (takový závěr by byl krajně nelogický), ale k jeho provokaci; ten, kdo je pronáší, by měl vážit slova, a pokud je pronese, neměl by se dovolávat právní ochrany. 6. Ve čtvrtém bodě žalobce namítal, že postižená osoba činila ve své vlastní věci procesní úkony, byla tudíž evidentně podjatá, prováděla ve věci prvotní úkony policejního orgánu, i když byla z takových úkonů vyloučena. Tato procesní vada je natolik zásadní, že zakládá nezákonnost počátku řízení a činí nezákonným též dalšího stíhání žalobce pro přestupek. Dle § 73 zákona o odpovědnosti za přestupky je v procesu přestupkového práva činná i policie, její postup je součástí projednávaného přestupku a vztahuje se na něj ustanovení § 63 zákona o odpovědnosti za přestupky a § 14 odst. 1 správního řádu, policisté nesmí ve věci vystupovat jako policisté, pokud se jich týká. Výjimkou jsou neodkladné úkony, je však sporné, zda takovým úkonem bylo zadržení žalobce a přivolání jiných policistů, neboť na místě byla přítomna též jiná příslušnice policie, kolegyně V., která však žalobce nezadržela, ač tak učinit mohla, a to zřejmě proto, že dle jejího názoru věc neměla intenzitu přestupkového jednání. Neodkladným úkonem pak již zcela evidentně nebylo následné založení případu na policejní služebně, postižená osoba v civilním oděvu se dostavila na policejní služebnu, kam jinak služebně nepatřila, a v kanceláři založila spis, který kvalifikovala jako přestupkový, tedy skutek předběžně skutkově i právně kvalifikovala. Následné odevzdání věci prvostupňového orgánu již bylo jen automatickým úkonem, který naplňoval prvotní zpracování věci postiženou osobou, i když byl tento úkon podepsán někým jiným. Uvedená vada, kdy v první fázi řízení vedla osoba, která se označila jako postižená a jež tento přestupek navíc vyprovokovala, tedy je vyloučená, je neodstranitelná, jelikož přetrvává pochybnost, zda by věc na samém počátku jinými osobami nebyla posouzena jinak. Pokud spis nezaložil nikdo jiný, což mohli učinit jak svědkyně V., tak kdokoliv z místní služebny, evidentně nepovažovali případ za přestupkový. Žalobce tedy namítal, že prvotní fázi posouzení jednání, kterou dle § 73 zákona o odpovědnosti za přestupky provádí policie, provedla samotná postižená osoba, jež je zároveň policistou, který řízení a „věc“ administrativně založil, uvedl základní údaje a