10 As 162/2018 — Nejvyšší správní soud

6 A 12/2020- 42 - text 20 pokračování 6A 12/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: ███████████, místem podnikání ██████████████████████████, IČ: ██████████, zastoupen Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2019, č.j. 171/2019-190-TAXI/3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2019, č.j. 171/2019-190-TAXI/3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních agend ze dne 4. 12. 2018, č.j. MHMP 1970308/2018 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 100.000 Kč podle ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) a § 36 odst. 5 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), a to za skutky spočívající v tom, že žalobce v rozporu s ustanovením § 9 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě nezajistil, aby při poskytování přepravy formou taxislužby dne 27. 3. 2018 v čase 21:59 hod. v prostoru ul. █████████████████████, byl ve vozidle VW Golf, SPZ: ████████, doklad o oprávnění k podnikání, čímž porušil ustanovení § 35 odst. 1 písm. g) předmětného zákona; a že v rozporu s ustanovením § 21 odst. 1 písm. a) téhož zákona provozoval dne 27. 3. 2018 v čase od 21:50 do 21:59 hod. taxislužbu vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby, čímž porušil ustanovení § 35 odst. 2 písm. w) zákona o silniční dopravě. [2] Žalobce v prvním žalobním bodu (porušení řádného dokazování v řízení před správními orgány) namítal nezákonně provedený důkaz. Namítal, že v souladu se zákonem č. 255/2012 Sb., kontrolním řádem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“), může provést kontrolu pouze kontrolní orgán, který rovněž zahajuje kontrolu. V řešeném případě však byla kontrola zahájena nástupem cestujících, tedy přizvanými osobami, které dále prováděly kontrolní úkony. K takovému postupu však nebyly oprávněny, neboť institut přizvaných osob míří zejména na odborníky či znalce, kteří mohou přispět k dosažení účelu kontroly. Nadto nebylo prokázáno, že byla účast přizvaných osob potřebná (účelná) k dosažení účelu kontroly. Provedená kontrola tak byla dle žalobce od počátku nezákonná, a proto nelze na jejích závěrech postavit správní rozhodnutí o prokázání viny a stanovit trestní sankci. [3] Dále v tomto žalobním bodu uvedl, že správní orgány vycházely z předpokladu, že kontrolní protokol je nadán presumpcí pravdivosti a správnosti. Protokol o kontrole však nelze považovat dle žalobce za pravdivý, aniž by správní orgán provedl ve správním řízení řádně dokazování. Konkrétně měl být proveden výslech kontrolující osoby, resp. přizvané osoby. Dokazování je třeba provést i s ohledem na to, že řízení o přestupcích je považováno za širší řízení trestní ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). [4] Ve druhém žalobním bodu (nesprávné znění právní věty výroku) žalobce namítal, že z prvostupňového rozhodnutí není zřejmé, jakou povinnost měl žalobce porušit, když ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě hovoří v jednotlivých bodech o více různých dokladech, které mají být dle konkrétní situace a typu přepravy ve vozidle. Z právní věty výroku o vině rozhodnutí o přestupku musí být zřejmé, jaký přestupek a v jakých znacích považoval správní orgán porušení povinnosti za naplněné. Nelze se dle žalobce spokojit s tím, že by takové případné vysvětlení vycházelo z odůvodnění rozhodnutí. V důsledku této vady je pak prvostupňové rozhodnutí nesrozumitelné. [5] Ve třetím žalobním bodu (nesprávné posouzení spáchání přestupku) žalobce namítal, že měl při kontrole ve vozidle rozhodnutí č.j. P10-005336/2018, kterým mu byla udělena koncese pro předmět podnikání silniční motorová doprava – osobní provozovaná vozidly určenými pro přepravu nejvýše 9 osob včetně řidiče. Žalobce tak namítal, že splnil podmínku zákona o silniční dopravě, aby zajistil ve vozidle doklad k oprávnění k podnikání nebo jeho kopii. Žalobce dále odkázal na ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 455/1991 Sb.“), ze kterého vyplývá, že za prokázání živnostenského oprávnění se považuje „pravomocné rozhodnutí o udělení koncese“. Materiálně tak lze dle žalobce připustit, že dokladem o oprávnění k podnikání dle zákona o silniční dopravě může být i rozhodnutí o udělení koncese. Namítal, že tento doklad splňuje jak účel, tak také pojem doklad o oprávnění k podnikání, protože kontrolor z něj zjistí, zda je žalobce držitelem „státního povolení“ k podnikání dle zákona o silniční dopravě. Žalovaný pak nadto opomenul při ukládání trestu přihlédnout k tomu, že identifikace žalobce nebyla při kontrole vůbec stížena. [6] Ve čtvrtém žalobním bodu (nezákonné ukládání sankcí) žalobce označil uloženou sankci za nezákonnou. V první řadě namítal, že žalovaný neuvádí příkladmo skutkově obdobné jiné případy, z nichž by bylo možno usuzovat, že rozsah sankce je v souladu s dřívější rozhodovací praxí. Namítal, že rozhodování správních orgánů ve věcech týkajících se poskytnutých přeprav skrze aplikaci UBER je tak rozkolísané, že by bylo možné dovodit, že správní orgány nerozhodují o žalobci, ale rozhodují s ohledem na politické zadání ve věci používání aplikace UBER. Žalobce dále považoval za nepřípustné, že z napadeného rozhodnutí vyplývá (byť nevýslovně), že žalovaný uvažuje o činnosti dopravců poskytujících přepravy přes aplikaci UBER jako o organizované skupině tak, jak žalovaný učinil v jiných jeho rozhodnutích. Takové úvahy nelze dle žalobce v demokratickém právním státě akceptovat. [7] Dále žalobce upozornil na to, že v době přepravy mu byla známa judikatura, která byla v souladu s jeho úvahami, přičemž odkázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2017, č.j. 7 Cmo 185/2017-507, jakož i usnesení téhož soudu ze dne 24. 10. 2017, č.j. 7 Cmo 180/2017-168 (dále též jen „usnesení vrchního soudu“), ze kterých vyplývá, že přeprava skrze aplikaci Uber není „klasickou“ taxislužbou. Tato rozhodnutí pak byla korigována až v listopadu 2018, tedy až po vytýkaném jednání žalobce. Dle žalobce tak měl žalovaný k této skutečnosti při posuzování společenského nebezpečnosti žalobcova jednání přihlédnout. [8] Podle žalobce není rovněž možné vyšší závažností a významem protiprávního jednání hodnotit nesplnění povinností, které jsou postižitelné pouze při provozování taxislužby evidovaným vozidlem. Jako přitěžující okolnost nelze považovat skutečnosti, které jsou postižitelné jinými skutkovými podstatami. Žalobce je dle rozhodnutí postihován za porušení dvou povinností, avšak ve skutečnosti je postihován i za porušení dalších zákonných ustanovení ve formě přitěžujících okolností. Byť řízení bylo vedeno s žalobcem pouze proto, že jeho vozidlo nebylo řádně vedeno v evidenci vozidel taxislužby a že nebyl ve vozidle doklad oprávnění k podnikání, ve skutečnosti je správními orgány postihován i za jiné jednání, jehož prokazováním se ve správním řízení tyto orgány nijak nezabývaly, a to, že jeho vozidlo nebylo řádně označeno (nápisem TAXI a jménem a příjmením dopravce) a vybaveno taxametrem. Takto nelze dle žalobce postupovat, jedná se o nepřípustné obcházení zákona. Žalobce rovněž nesouhlasí ani s úvahou, že vytýkaným jednáním dochází k poškozování spotřebitelů, když je otázkou, zda spotřebitel chápe službu prostřednictvím aplikace UBER za jinou službu odlišnou od taxislužby, je-li obeznámen s tím, že takové vozidlo nebude označeno střešní svítilnou s nápisem TAXI. [9] Žalobce dále namítal, že mu byla uložena nepředvídatelná, nepřiměřená a také likvidační sankce. Namítal, že žalovaný nepřihlížel při stanovení výše pokuty k jeho majetkovým ani osobním poměrům. Výčet uvedený v ustanovení § 37 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) je pouze demonstrativní a je třeba vycházet ze zásady individualizace ukládaného trestu, přičemž hledisko poměrů pachatele má korigovat hledisko závažnosti přestupku a je tedy limitem přiměřenosti trestu. Žalobce upozornil na to, že při posuzování osobních a majetkových poměrů mimo korektiv likvidační pokuty správní orgány – v případě, že účastník odmítne doložit, případně nedoloží dostatečně své majetkové poměry – mají postupovat do určité míry obdobně, jako postupuje trestní soud podle ustanovení § 68 odst. 4 trestního zákoníku a jsou tedy povinny uvést řá