6 Ads 87/2006 — Nejvyšší správní soud

6 Ad 7/2020- 29 - text 11 6 Ad 7/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D. ve věci žalobce: Ing. Jiří Sněhota bytem Za Dvorem 2285, Brandýs nad Labem – Stará Boleslav zastoupen JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo obrany sídlem Vršovická 1429/68, Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2020, č.j. 302443/ODCH-11/OPM takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1 Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze dne 7. 5. 2020 domáhal přezkoumání rozhodnutí ministerstva obrany, (dále jen „žalovaný“, kterým je obecně označován též správní orgán 1. stupně, pokud rozlišení nemá význam pro samotný text odůvodnění) uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný nevyhověl žalobcovým námitkám a potvrdil rozhodnutí ministerstva obrany, Odboru sociálního zabezpečení (dále též „správní orgán 1. stupně“) ze dne 15. 1. 2020 sp.zn. 302443/ODCH-6/22, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobci přiznáno odchodné ve výši 344.490 Kč. 2 Z obsahu správního spisu Městský soud v Praze zjistil, že správní orgány stanovily výpočet odchodného z průměrného měsíčního hrubého služebního platu, do 30. 6. 2015 průměrného měsíčního hrubého platu, podle ust. § 143 odst. 3 a odst. 4 zákona o vojácích z povolání za použití čl. II – přechodná ustanovení, odst. 7 zákona č. 332/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „novela č. 332/2014 Sb.“). Průměrný měsíční hrubý služební plat činil 57.415 Kč. Pro nárok na odchodné byla započtena doba vojenské činné služby v rozsahu 20 roků a 1 měsíce a pro jeho výši v rozsahu 29 roků, 5 měsíců a 1 dne včetně vykázaného zvýšeného zápočtu. Žalobce v průběhu správního řízení namítl, že do průměrného měsíčního hrubého služebního platu měly být započteny i kázeňské odměny, neboť ustanovením § 143 odst. 4 zákona o vojácích z povolání není jejich započtení vyloučeno, dále namítl, že mu byla nesprávně započtena i doba vojenské činné služby, neboť před účinností zákona o vojácích z povolání konal základní vojenskou službu a poté další službu podle ust. § 37 odst. 2 písm. a) branného zákona, podle jeho názoru šlo o služební povinnost podle ust. § 20 branného zákona. 3 Dle odůvodnění napadeného rozhodnutí je průměrný měsíční hrubý služební plat upraven v ust. § 143 odst. 3 a 4 zákona o vojácích z povolání. Podle odst. 3 ve znění platném do 30. 6. 2015 se zjišťoval z platů ze služebního poměru vojáka za poslední kalendářní rok před zánikem služebního poměru. S účinností od 1. 7. 2015 je novelou č. 332/2014 Sb. nově stanoveno, že za průměrný měsíční hrubý služební plat se pro tyto účely považuje průměrný hrubý služební plat, poskytovaný za předchozích 5 kalendářních roků přede dnem skončení služebního poměru. Podle přechodných ustanovení novely č. 332/2014 Sb. se tedy rozhodné období pro stanovení průměrného měsíčního hrubého služebního platu vojáka pro přiznání výsluhových náležitostí prodlužuje z období jednoho roku na období 5 let postupně tak, že prvním kalendářním rokem je kalendářní rok, ve kterém tento zákon nabyl účinnosti, tj. kalendářní rok 2015. Byl-li vojákovi v části tohoto roku poskytován plat podle dosavadních právních předpisů, zjišťuje se za tuto část roku průměrný měsíční hrubý služební plat (resp. průměrný měsíční hrubý plat) podle zákona o vojácích z povolání, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti novely č. 332/2014 Sb. 4 K námitce nezapočtení kázeňských odměn je v napadeném rozhodnutí uvedeno, že průměrný měsíční hrubý služební plat pro výpočet výsluhových náležitostí se tedy stanoví z platů vojáka ze služebního poměru, nikoli z jeho hrubých příjmů. Co se rozumí platem bylo do 30. 6. 2015 upraveno ust. § 3 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o platu“). Podle citovaného ustanovení se platem rozuměla peněžitá plnění poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci. Za plat se nepovažovala plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním. Od 1. 7. 2015 je služební plat upraven ust. § 66 a násl. zákona o vojácích z povolání, kde v ust. § 67 je uvedeno, co tvoří služební plat; kázeňské odměny jsou však vojákům udělovány podle ust. § 52 zákona o vojácích z povolání za příkladné plnění služebních povinností nebo za záslužné činy. Jedná se přitom o peněžní nebo nepeněžní bezúplatné plnění, které je podle ust. § 4 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, osvobozeno od daně z příjmů. Kázeňské odměny nejsou tedy součástí služebního platu a do průměrného měsíčního hrubého služebního platu pro výpočet výsluhových náležitostí se proto nezapočítávají. 5 K námitce nesprávného započtení doby vojenské činné služby je v napadeném rozhodnutí uvedeno, že institut je upraven v ust. § 143 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, kdy rozhodnou dobou je doba trvání činné služby vojáka, vyjma doby trvání základní a náhradní vojenské služby, a doba trvání služebního poměru v bezpečnostních sborech podle zvláštního právního předpisu. Podle přechodného ust. § 165 odst. 6 zákona o vojácích z povolání se vojákům do doby trvání služebního poměru rozhodné pro přiznání výsluhových náležitostí do dne účinnosti tohoto zákona započítávají doby služby v rozsahu, v jakém jim byly započteny podle dosavadních předpisů. Toto přechodné ustanovení tedy dopadá na vojáky, jimž vznikl služební poměr podle dřívějších předpisů, kdy ten je považován za služební poměr vojáka z povolání. Podle ust. § 32 č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění platném do 30. 11. 1999, byli materiálně zabezpečeni jako vojáci z povolání vojáci v další službě podle ust. § 37 odst. 2 písm. b) dříve platného branného zákona č. 92/1949 Sb. (dále jen „dříve platný branný zákon“). Na vojáky, kteří byli určeni do další služby podle ust. § 37 odst. 2 písm. a) dříve platného branného zákona ve znění platném do 30. 11. 1999, však ust. § 32 zákona č. 76/1959 Sb. již nedopadá, neboť touto službou byli do 30. 11. 1999 povinni vojáci, kteří vykonali základní službu, byli-li na svou žádost vzděláni a vycvičeni na náklady státu pro službu vojáků z povolání nebo dostali-li k tomu účelu stipendia nebo alespoň částečnou náhradu studijních nákladů. Do této další služby však nebyli přijímáni rozkazy ve věcech personálních a nejednalo se tak o službu ve služebním poměru. Dnem 30. 11. 1999 další služba zanikla a vojáci, kteří byli k jejímu výkonu určeni podle ust. § 37 odst. 2 písm. a) dříve platného branného zákona, byli dnem 1. 12. 1999 přijati za vojáky z povolání a současně služebně zařazeni na systemizované místo student, čekatel. Doba vojenské činné služby (základní vojenské služby, náhradní a další služby) konané do 30. 11. 1999 se tedy započítává pro nárok a výši výsluhových náležitostí přiznávaných podle zákona o vojácích z povolání pouze vojákům, kteří byli k 30. 11. 1999 ve služebním poměru vojáka z povolání nebo v další službě podle ust. § 37 odst. 2 písm. b) dříve platného branného zákona a jejich služební poměr se od 1. 12. 1999 stal služebním poměrem podle tohoto zákona. Na vojáky, kteří se stali vojáky z povolání nejdříve dnem 1. 12. 1999, plně dopadají pouze základní ustanovení zákona o vojácích z povolání a doba vojenské činné služby, kterou konali do 30. 11. 1999 se jim pro nárok na výsluhové náležitosti a jejich výši nehodnotí přímo ze zákona (podle ustanovení § 143 odst. 1 citovaného zákona). To je dle odůvodnění napadeného rozhodnutí případ žalobce, který konal při studiu Vojenské akademie Brno od 21. 8. 1996 do 20. 8. 1997 základní službu a dnem 21. 8. 1997 byl určen k výkonu další služby ve smyslu ust. § 37 odst. 1 a 2 písm. a) dříve platného branného zákona. Dnem 1. 12. 1999 byl přijat za vojáka z povolání a současně byl podle ust. § 6 odst. 5 zákona o vojácích z povolání služebně zařazen na systemizované místo student, čekatel – důstojník 4. ročníku bakalářského studia, obor letecký pilotní (studium ukončil dnem 16. 7. 2000). Na žalobcovy výsluhové nároky tedy dle odůvodnění napadeného rozhodnutí dopadají pouze základní ustanovení zákona. Základní vojenská služba ani další služba se mu pro nárok a výši odchodného nezapočítává. 6 V podané žalobě žalobce vznesl čtyři žalobní námitky. 7 V první žalobní námitce namítl, že do průměrného hrubého měsíčního služebního platu měly být pro účely výpočtu výsluhových náležitostí započteny i tzv. kázeňské odměny ve smyslu ust. § 52 zákona o vojácích z povolání, neboť běžné odměny sice nejsou dle ust. § 68g zákona o vojácích z povolání do průměrného měsíčního hr