7 Afs 212/2006 — Nejvyšší správní soud

6 Af 34/2020- 72 - text 29 6 Af 34/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D. a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání sídlem Jankovcova 933/63, Praha 7 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2020, č. j. 34843/20/5000-10480-712342, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2020, č. j. 34843/20/5000-10480-712342, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3.000 Kč. Odůvodnění 1. Žalobce napadl shora uvedené správní (daňové) rozhodnutí (dále také jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo dle ust. § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“) a podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rozpočtová pravidla“), změněn platební výměr vydaný Finančním úřadem pro hlavní město Prahu (dále také jen „finanční úřad“, případě obecně spolu se žalovaným, pokud to nemá vliv na srozumitelnost textu, pouze „správce daně“) ze dne 21. 11. 2017, č. j. 8333551/17/2000-31477-110134 (dále jen „platební výměr“), kterým byl žalobci vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 86.255.633 Kč do státního rozpočtu, když tento byl napadeným rozhodnutím změněn v podstatě tak, že nová výše stanoveného odvodu za porušení rozpočtové kázně byla stanovena na částku 30.051.994 Kč. Žalobce dále navrhoval zrušení platebního výměru. Pokud by tomuto návrhu nebylo vyhověno, žalobce navrhoval, aby městský soud dle ust. § 78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) uložený odvod a penále dle ust. § 44a odst. 10 rozpočtových pravidel posoudil jako správní trest a následně od nich upustil, nebo je alespoň snížil. Svůj návrh na moderaci uloženého odvodu žalobce odůvodnil nedostatečným posouzením skutkových okolností, specifickým postavením žalobce v dané věci a nedostatečným posouzením předložených důkazů. 2. Žalobce nejprve shrnul průběh řízení před správcem daně. Uvedl, že je příspěvkovou organizací řízenou Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „MŠMT“). Žalobce dne 27. 10. 2014 zahájil formou jednacího řízení bez uveřejnění (dále jen „JŘBU“) dle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 30. 9. 2016 (dále jen „ZVZ“) zadání veřejné zakázky s názvem „CZVV – zajištění informační infrastruktury a souvisejících služeb pro řízení a kontrolu společné části maturitní zkoušky (MZ) - JŘBÚ“, odesláním výzvy k jednání jedinému zájemci, společnosti NESS Czech s.r.o. Úřad na ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) svým rozhodnutím ze dne 7. 8. 2015, č. j. ÚOHS-S1091/2014,S354/2015/VZ-21931/2015/542/JVo, konstatoval, že se žalobce dopustil správního deliktu dle ust. § 120 odst. 1 písm. a) ZVZ tím, že nedodržel postup stanovený v ust. § 21 odst. 2 ZVZ, když dne 31. 10. 2014 uzavřel smlouvu v JŘBU s dodavatelem z důvodu krajně naléhavého případu, aniž by k tomu byly stanoveny podmínky dle ust. § 23 odst. 4 písm. b) ZVZ, přičemž tímto postupem mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. A také se dopustil deliktu dle ust. § 120 odst. 1 písm. c) ZVZ tím, že uzavřel smlouvu s dodavatelem bez uveřejnění oznámení o zahájení dodávacího řízení dle ust. § 146 odst. 1 ZVZ, ačkoli byl povinen toto oznámení uveřejnit. Žalobci byla za spáchání předmětných deliktů uložena pokuta 500.000 Kč. Dle ÚOHS žalobce sám způsobil, že veřejná zakázka nemohla být zadána prostřednictvím jiného zadávacího řízení. Rozhodnutí ÚOHS bylo poté potvrzeno rozhodnutím předsedy ÚOHS ze dne 6. 9. 2016, č. j. ÚOHS-R277/2015/VZ-36916/2016/322/KBe, jež žalobce napadl správní žalobou u Krajského soudu v Brně (dále také jen „KS v Brně“). Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 31 Af 80/2016-85, zrušil rozhodnutí předsedy ÚOHS. ÚOHS tento rozsudek napadl kasační stížností. 3. Žalobce dále uvedl, že s řízením před ÚOHS byla současně zahájena kontrola finančního úřadu. Zpráva o finanční kontrole byla projednána protokolem ze dne 3. 11. 2017, č. j. 6898110/17/2000-31477-110134, a závěry spočívaly na dvou zjištěních. Žalobce porušil ust. § 23 odst. 4 písm. b) ZVZ tím, že pro zadávání veřejné zakázky použil dne 27. 10. 2014 JŘBU bez splnění podmínek pro jeho použití. Nešlo o krajně naléhavý případ, který žalobce (zadavatel) nezpůsobil svým jednáním a nemohl jej předvídat, protože mohl a měl předvídat, že mohou nastat skutečnosti spojené s využitím opravných prostředků v rámci veřejné zakázky zadané v užším řízení. Žalobce nepřizpůsobil původní zadávací řízení požadovanému termínu realizace, když nevzal v potaz délku lhůt v zadávacím řízení. Tím žalobce způsobil ohrožení zajištění státních maturitních zkoušek, což poté řešil JŘBU. Žalobce dále neoprávněně použil jiné peněžní prostředky státu tím, že při realizaci veřejné zakázky uskutečnil výdej těchto peněžních prostředků za služby poskytované na základě smlouvy o outsourcingu služeb, jež byla uzavřena v rozporu se ZVZ, čímž došlo k porušení rozpočtové kázně ve smyslu ust. § 44a odst. 1 písm. a) rozpočtových pravidel. Finanční úřad vydal dne 21. 11. 2017 předmětný platební výměr na odvod, proti kterému žalobce podal odvolání, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím. Žalobce v odvolacím řízení žalovaného upozornil na předmětný rozsudek Krajského soudu v Brně a žádal, aby žalovaný rozhodnutí o odvolání odložil do doby, kdy bude znovu rozhodnuto předsedou ÚOHS o rozkladu podaném žalobcem. Žalovaný tak neučinil a rozhodl o odvolání před vydáním pravomocného rozhodnutí předsedy ÚOHS; otázky vznesené v předmětném rozsudku KS v Brně žalovaný posoudil sám jako předběžnou otázku. 4. Žalobce v žalobě v nyní posuzované věci namítal, že závěry žalovaného v napadeném rozhodnutí považuje za nesprávné a nezákonné, neboť se žalovaný významně odklonil od právního závěru Krajského soudu v Brně, čím dospěl k nesprávnému hodnocení skutkového stavu a významně tím zasáhl do práv žalobce uložením sankce v nepřiměřené a neoprávněné výši. 5. Žalobce namítal, že předmětné JŘBU realizoval z důvodu stavu krajní naléhavosti; tento stav sám nezavinil, vynaložené peněžní prostředky byly vynaloženy řádně, nikoli nezákonně, proto je vyměřený odvod neoprávněný; nedošlo ke spáchání správního deliktu, ani k porušení rozpočtové kázně. Časová tíseň byla přímým důsledkem toho, že těsně po uveřejnění předběžného oznámení původního užšího řízení došlo k výměně na postu ministra, který deklaroval významnou změnu konceptu maturit, tj. i předmětu veřejné zakázky. Dle rozsudku KS v Brně byly správní orgány povinny hodnotit, „nakolik se jedná o situaci, která měla, nebo mohla mít dopad do práv neurčitého počtu osob, tj. nakolik zřizovatel vystupoval v pozici normotvůrce, a v souvislosti s tím nakolik je předmětná zakázka vázána na výsledek jeho normotvorby“. Jestliže tuto otázku posuzoval žalovaný sám namísto ÚOHS jako předběžnou otázku, pak byl povinen řídit se právním názorem soudu. Soud tak zavázal správní orgány, tedy i žalovaného, aby posoudily, zda deklarované úmysly nového ministra byly deklarací normotvůrce, jenž měla nebo mohla mít dopad do práv neurčitého počtu osob. Žalovaný tuto otázku posoudil jako předběžnou naprosto nesprávně, tendenčně a nesmyslně, což má za následek nezákonnost rozhodnutí. 6. Žalobce namítal, že se žalovaný v rozporu se závěry předmětného rozsudku zabýval tím, zda reálně došlo ke změně příslušné vyhlášky, k tomu odkázal na bod 45. napadeného rozhodnutí. Žalovaný tam uvedl, že „lze souhlasit s odvolatelem, že ministr může změnit podobu a koncepci společné části maturitních zkoušek, např. podpisem vyhlášky MŠMT č. 177/2009 Sb., o bližších podmínkách ukončování vzdělávání ve středních školách maturitní zkouškou, resp. její novely. Ke změně v této vyhlášce v inkriminovaném období však nedošlo… pouhý úmysl ministra, i když vyjádřený interně a v médiích, není dle správce daně a potažmo ani odvolacího orgánu normotvorbou…“ Žalobce uvedl, že nikdy netvrdil, že došlo k reálné změně příslušné vyhlášky. Ani soud v rozsudku nežádal o ověření, zda k tomu došlo. Dle žalobce je zřejmé, že úmysl ministra mohl mít dopad na příslušnou vyhlášku, pokud by byl realizován, a tedy mohl mít dopad i na široký okruh adresátů. Žalovaný učinil nesprávný závěr, když odmítl na celou situaci pohlížet jako na objektivní okolnost jen proto, že úmysl ministra nenabyl konkrétní podoby. Je třeba zdůraznit dílčí závěr žalovaného, že ministr skutečně vystupoval v pozici normotvůrce, neboť byla plně v jeho kompetenci podoba a vydání vyhlášky. Předmět plnění byl naprosto odvislý od předmětné vyhlášky, tedy od no