1 As 149/2022 — Nejvyšší správní soud

8 A 12/2020- 80 - text 13 8 A 12/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému Check-in services s.r.o., se sídlem Sokolská 1614/64, 120 00 Praha 2 zastoupen Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1 Ministerstvo dopravy, se sídlem Nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, 110 15 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2019, č. j. 176/2019-190-TAXI/3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Magistrát hlavního města Prahy (dále jen „MHMP“) rozhodnutím ze dne 5. 12. 2018, č. j. MHMP 1825098/2018 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), uznal žalobce vinným ze spáchání 1) přestupku podle § 35 odst. 1 písm. g) zákona č. 111/1994 Sb. o silniční dopravě, kterého se měl žalobce dopustit tím, že v rozporu s § 9 odst. 2 písm. a) tohoto zákona nezajistil, aby ve vozidle taxislužby, jehož byl provozovatelem, byl při jeho provozu doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopie; 2) přestupku podle § 35 odst. 2 písm. w) zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit tím, že v rozporu s § 21 odst. 1 tohoto zákona provozoval taxislužbu vozidlem, které nebylo vozidlem taxislužby (nebylo takto evidováno). Za uvedené přestupky byla žalobci podle § 35 odst. 6 písm. a) a b) zákona o silničním provozu ve spojení s § 46 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), uložena pokuta ve výši 150 000 Kč. Uvedené rozhodnutí se týkalo jednání žalobce ze dne 9. 3. 2018; zjištěno bylo na základě kontrolní jízdy uskutečněné toho dne přizvanou osobou v rámci kontroly vedené v režimu zákona č. 255/2012 Sb., kontrolní řád. 2. Žalobce proti uvedenému rozhodnutí podal odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 12. 2019, č. j. 176/2019-190-TAXI/3, zamítl (dále jen „napadené rozhodnutí“). 3. Žalobce se s tímto výsledkem neztotožnil a proti uvedenému rozhodnutí podal dne 29. 1. 2020 k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu podle § 65 s. ř. s. 4. Rozsudkem ze dne 11. 5. 2022, č. j. 8A 12/2020-33, městský soud podanou žalobu zamítl, přistoupil však k moderaci uložené pokuty ve smyslu ust. § 78 odst. 2 s. ř. s., kterou snížil o polovinu, na částku 75 000 Kč. Městský soud v Praze takto rozhodl po té, kdy dospěl k závěru, že s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a to hlavně ke společenské škodlivosti daného jednání je nutno uloženou pokutu pokládat za nepřiměřenou. Soud k těmto závěrům dospěl při porovnání s jinými pokutami, které byly dopravcům ukládány za dle soudu mnohem závažnější a společensky škodlivější jednání. Po porovnání s pokutami, které byly ukládány řidičům taxi za nepoctivé jednání, dospěl městský soud k závěru, že správní orgány, by měly vždy přihlédnout k celkové situaci včetně společenského kontextu, a nikoliv pouze mechanicky aplikovat zákon a zájem na ochraně spotřebitele by měl být zcela jistě více chráněn než zájem na nerušeném podnikání na trhu taxislužby. 5. Proti rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, č. j. 1As 149/2022-33. Rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 6. Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku konstatoval, že: „při soudní moderaci správního trestu nahradí soud uvážení správního orgánu o výši trestu vlastní úvahou (rozsudek ze dne 30. 6. 2008, č. j. 4As 37/2007-119). To však neznamená, že správní soudu přistoupí k soudní moderaci pokaždé, pokud se jim výše pokuty jeví jako nepřiměřená. Zákonným požadavkem pro soudní moderaci správního trestu je, aby správním orgánem uložený trest byl zjevně nepřiměřený, tedy takový trest, který vzhledem k okolnostem konkrétního případu výrazně vybočuje. Podstatou soudní moderace tedy není hledání „ideální“ výše sankce. Smyslem je korekce, pokud sankce zjevně neodpovídá zobecnitelné představě o její adekvátnosti a spravedlnosti, přesto, že správní orgán uložil sankci v zákonném rozmezí, dodržel všechny zásady pro její ukládání a zvážil všechna hlediska pro její individualizaci.“ 7. Nejvyšší správní soud vyslovil, že uložená sankce není zjevně nepřiměřená. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 8. Žalobce proti napadenému rozhodnutí namítá zaprvé porušení pravidel dokazování v řízení před správními orgány. Konkrétně žalobce namítá, že byla nezákonné provedena kontrola, na jejímž základě bylo poté vedeno přestupkové řízení; protokol o kontrole byl přitom stěžejním podkladem v tomto řízení. Žalobce podrobněji rekapituluje právní úpravu průběhu kontroly dle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád). Konkrétně potom uvádí, že institut přizvané osoby nelze využívat k samostatnému provádění kontrolních úkonů nebo části kontroly (jejímu zahájení). V daném případě byla podle protokolu o kontrole kontrola zahájena nástupem tzv. cestujících (tedy přizvaných osob). Jednalo se tak o první kontrolní úkon, který bezprostředně předcházel předložení pověření ke kontrole. Uvedená přizvaná osoba prováděla kontrolní nákup (či utajený nákup) ve smyslu § 8 písm. b) kontrolního řádu; vedle toho ale i zjišťovala, zda dochází k dodržování dalších zákonných ustanovení. Takové úkony ale přizvané osoby provádět nemohou. Vedle toho správní orgány neprokázaly, zda byla účast přizvaných osob na konkrétní kontrole žalobce potřebná (účelná) k dosažení účelu kontroly (viz § 6 odst. 1 kontrolního řádu). 9. Vedle toho žalobce upozorňuje na to, že správní orgány nemohly v řízení o přestupku vycházet pouze z protokolu o kontrole (a presumovat jeho správnost); v rámci toho řízení měly být naopak vyslechnuty kontrolující a přizvané osoby. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, je řízení zatíženo vadou nezákonnosti. Není přijatelné, aby správní orgány pouze konstatovaly, že v řízení nebyl prokázán opak ve vztahu ke zjištěním, která zachycuje protokol o kontrole. 10. Zadruhé žalobce namítá, že právní věta výroku je sestavena nesprávně. Podle výroku prvostupňového rozhodnutí byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 35 odst. 1 písm. g) zákona o silniční dopravě, kterého se měl dopustit tím, že v rozporu s ust. § 9 odst. 2 písm. a) tohoto zákona nezajistil, aby ve vozidle používaném k podnikání byl při jeho provozu doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopie. Žalobce konkrétně namítá, že z prvostupňového rozhodnutí (potvrzeného napadeným rozhodnutím) není zřejmé, jakého porušení povinnosti se měl dopustit; uvedené ustanovení totiž v jednotlivých bodech hovoří o více různých dokladech, které mají být dle konkrétní situace a zejména typu přepravy ve vozidle. Z výroku přitom musí být zřejmé, porušení jaké povinnosti se žalobce dopustil; případná konkretizace v odůvodnění nemůže být dostačující. 11. Zatřetí žalobce namítá nezákonné uložení sankce. Předně žalobce uvádí, že MHMP ani žalovaný ve svých rozhodnutích nijak nepoměřují případ žalobce se skutkově shodnými případy (neuvádí např. spisové značky obdobných případů); stanovení výše pokuty je tak postaveno na libovůli. Žalobce pak uvádí, že rozhodování správních orgánů ve věcech týkajících se poskytnutých přeprav skrze aplikaci UBER je velmi rozkolísané. Zejména MHMP několikanásobně zvyšuje výši pokuty, které ukládá za stále totožné přestupky. Podle žalobce byla žalobci uložena nepřiměřeně vysoká pokuta (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 As 188/2012-25). Nelze přitom souhlasit s žalovaným, že v případě právnických osob se při stanovení výše pokuty obecně nepřihlíží k majetkovým či osobním poměrům obviněného a k důsledkům, které lze od sankce očekávat (viz pouze demonstrativní výčet okolností, ke kterým je třeba přihlédnout v § 37 přestupkového zákona); to žalobce dovozuje z analogie vedené se zákonem č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (viz jeho § 4 odst. 1). Odmítnout je také třeba paušalizující závěry stran likvidační povahy pokuty, které žalovaný dovozuje z judikatury správních soudů. 12. Žalobce v této souvislosti rovněž zpochybňuje tezi, že v době, kdy se dopustil deliktního jednání (přestupku) mu byla či musela být známa judikatura správních soudů o tom, že na poskytování osobní přepravy skrze aplikaci UBER, dopadá zákon o silniční dopravě (a lze ji tedy považovat za standardní taxislužbu). Naopak, žalobce odkazuje na dvě rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z r. 2017, ze kterých vyplývá, že takto soudy přepravu skrze aplikaci UBER, neposuzovaly. Tato rozhodnutí byla přitom v judikatuře korigována až v listopadu 2018, tedy až poté, co se měl žalobce dopustit deliktního jednání. K této skutečnosti žalovaný nijak nepřihlédl. Při stanovení pokuty pak žalovaný opakovaně vycházel z teze, že dopravci poskytující přepravu skrze aplikaci UBER, jsou fakticky organizovanou skupinou; v nyní napadeném rozhodnutí sice tato úva