10 A 75/2022

Osoba zúčastněná na řízení č. 1) (dále jen „stavebník“) podala 29. 4. 2019 u Úřadu městské části Praha 13, odboru stavebního (dále jen „ÚMČ“) žádost o vydání společného povolení pro stavební záměr s názvem „Výhledy Luka, Praha 5, Stodůlky, ulice Archeologická, Mukařovského“ na pozemcích parc. č. 2131/281, 2131/282, 2131/330, 2131/347, 2131/363, 2131/370, 2131/383, 2160/228, 2160/232, 2160/252, 2166/3, 2166/32, 2166/44 v katastrálním území Stodůlky (dále jen „Záměr“). Záměr sestával ze stavby hlavní – bytový dům obsahující čtyři „věže“ označené B (12 nadzemních podlaží), C (12 nadzemních podlaží), D (12 nadzemních podlaží) a E (10 nadzemních podlaží) umístěné na společné třípodlažní podzemní podnoži na pozemcích parc. č. 2138/281 a 2131/282, a dále ze staveb vedlejších (stavby vodního díla, pozemních komunikací, přeložky stávajících inženýrských sítí, nové inženýrské sítě a přípojky, venkovní a terénní úpravy, opěrné zdi, dočasná stavba zařízení staveniště).

ÚMČ oznámil 31. 5. 2019 zahájení společného řízení a posléze žádosti stavebníka o vydání společného povolení pro Záměr dle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) vyhověl, když 1. 10. 2019 vydal rozhodnutí o společném povolení č. j. P13-24982/2019, sp. zn. VYS 22217/2019/KK (dále jen „Povolení“).

Proti Povolení byla uplatněna řada odvolání, jejichž důvody se povětšinou shodují s žalobními body rozvedenými níže. Žalovaný napadeným rozhodnutím tato odvolání zamítl a Povolení potvrdil.

Jádrem sporu je skutečnost, zda byli žalobci Povolením a žalobou napadeným rozhodnutím přímo zkráceni na svém vlastnickém právu a zda byli na svých právech zkráceni v důsledku porušení svých procesních práv v předcházejícím řízení.

Žalobci a), b), c) a d) podali proti napadenému rozhodnutí vzájemnou žalobu podanou a doručenou zdejšímu soudu 29. 8. 2022. Žalobkyně e) podala 12. 9. 2022 žalobu proti napadenému rozhodnutí doručenou zdejšímu soudu 15. 9. 2022.

Žalobci a) – e) ve svých žalobách předeslali, že jsou vlastníky pozemků a staveb v bezprostřední blízkosti povolovaného Záměru. Hlavní stavba se nachází „přes ulici“, a žalobci jsou tak přímo vystaveni všem negativním vlivům existence a užívání stavby i průběhu výstavby. Existencí a užíváním stavby mohou být přímo dotčena jejich vlastnická práva, a to hlukem, prachem, vibracemi z dopravy obyvatel, zákazníků a zásobování stavby, ztrátou výhledu, snížením proslunění a osvětlení, nepřiměřeným zahuštěním výstavby, ohrožením stávající zeleně, ohrožením provozu metra jako hlavního způsobu veřejné dopravy v místě, zhoršení plynulosti a bezpečnosti dopravy a dalším zvýšením poptávky po nedostatkových parkovacích místech na veřejném prostranství a z toho vyplývajícím narušením pohody bydlení v bytech žalobců a jejich rodinných příslušníků.

První žalobní bod žalobci a) – e) formulovali jako „Rozpor s územním plánem – nedodržení závazných koeficientů“, který dovozují z několika důvodů. Prvním z nich je ten, že bylo nesprávně určeno 1. podzemní podlaží – ve skutečnosti je podlažím nadzemním. Skutečnou kategorizaci 1. podzemního podlaží nezjistilo přitom žádné z vydaných rozhodnutí, a proto byl i nedostatečně zjištěn skutkový stav. Z důvodu chybné kategorizace podlaží byl přitom nejvyšší přípustný koeficient podlažních ploch překročen a stavbu nelze umístit do plochy. Žalobci a) – d) k tomu v rámci své žaloby dodali, že předmětná stavba zároveň čerpá koeficienty, které jsou vyčerpané stavbou Bytového domu Alfa stejného stavebníka. Žalobci dodali, že je obcházen územní plán, který dané území označuje za všeobecně smíšené „při zachování polyfunkčnosti území“ u hlavního využití, což Záměr nesplňuje. Žalovaný navíc Ministerstvu pro místní rozvoj (dále jen „MMR“) námitky žalobců nepředal k posouzení – napadené rozhodnutí je proto nezákonné, a zároveň žalovaný tyto námitky neposoudil sám – napadené rozhodnutí je proto nezákonné mimo jiné i pro nepřezkoumatelnost.

Ve druhém žalobním bodě žalobci a) – e) namítají chybný způsob doručení napadeného rozhodnutí formou úřední desky namísto adresného doručení. Nadto žalobci a) – d) ve své žalobě dodali, že žalovaný navíc v průběhu řízení nikterak nereagoval na některé z žádostí žalobců (například o zaslání nově založených podkladů nebo změn v projektové dokumentaci), a zatížil tím odvolací řízení podstatnou vadou a napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Průběh odvolacího řízení byl navíc nepřehledný a podkladová závazná stanoviska jsou již zastaralá – nelze je proto akceptovat jako podklady pro stavební povolení.

V rámci třetího žalobního bodu žalobci a) – e) uvádí, že byla porušena zásada reformace in peius. Závazné stanovisko ÚMČ, odboru ochrany přírody a krajiny č. j. P13-50347/2021 z 22. 10. 2021 (dále jen „Stanovisko ÚMČ ke kácení“) bylo totiž v důsledku odvolání žalobců změněno Magistrátem hlavního města Prahy, odborem ochrany životního prostředí vydáním přezkumného závazného stanoviska č. j. MHMP 645501/2022 z 13. 4. 2022 (dále jen „Stanovisko MHMP ke kácení“) v rozporu s uvedenou zásadou v neprospěch žalobců.

Žalobci a) – e) dále namítají nezákonnou změnu závazného stanoviska bez její reflexe v napadeném rozhodnutí. Jednalo se právě o změnu stanoviska uvedeného v předchozím bodě. Dle žalobců byly v průběhu řízení změnou závazného stanoviska změněny podmínky, které měly být promítnuty do napadeného rozhodnutí. Žalovaný měl podmínky doplnit a Povolení změnit – nikoliv potvrdit. Napadené rozhodnutí je tak v rozporu s podmínkami závazného stanoviska, a proto i nezákonné a věcně nesprávné.

Pátým žalobním bodem je tvrzení žalobců a) – e), že Záměr je v rozporu s architekturou a urbanismem, resp. s § 18 odst. 4 stavebního zákona, dle kterého územní plánování ve veřejném zájmu chrání a rozvíjí hodnoty daného území včetně urbanistického a architektonického dědictví a s § 19 stavebního zákona, dle kterého je mimo jiné úkolem územního plánování stanovovat urbanistické, architektonické požadavky na využívání a prostorové uspořádání území na jeho změny. Umisťovaná stavba je i v rozporu s § 20 Nařízení, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze [Pražské stavební předpisy (dále jen „PSP“)], který při umísťování staveb klade důraz na přihlédnutí k charakteru území, zejména ke vztahu zástavby k veřejným prostranstvím, půdorysným rozměrům okolních staveb a jejich výšce.

Žalobci a) – e) dále namítají nedostatky v projektové dokumentaci. Zábor komunikací a dopravní omezení je v obdobných případech (doplnění husté sídlištní výstavby) řešeno velmi podrobně již v územním a stavebním řízení. Vyplývá to mimo jiné z přílohy č. 8 vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, která v bodu B.8 Zásady organizace výstavby vyžaduje uvádět i zásady pro dopravně inženýrská opatření Neúplnost projektové dokumentace dovozují právě z nedostatečného popisu těchto prvků.

Sedmým žalobním bodem žalobci a) – e) poukazují na nedostatečně zjištěný skutkový stav spočívající v tom, že žalovaný ani ÚMČ nezhodnotili, zda funkční využití stavby tvrzené stavebníkem v jeho žádosti je skutečně realistické. Napadené rozhodnutí se v rozporu s požadavky judikatury omezilo na konstatování o souladném stanovisku orgánu územního rozvoje a vázanosti stavebního úřadu žádostí a nezabývalo se vyvrácením pochyb o skutečném účelu stavby.

Dle žalobců a) – e) dále žalovaný nesprávně posoudil dopravu v klidu s ohledem na aktuální nedostatek parkovacích míst v předmětné lokalitě, který se několikanásobně navýší, pokud bude Záměr realizován. Projektová dokumentace navíc vůbec nepočítá s tím, že se současně ruší 28 stávajících parkovacích míst, kde se dnes parkuje.

Žalobci a) – e) ve svých žalobách v rámci devátého žalobního bodu namítají, že doložený souhlas Magistrátu hl. m. Prahy, odboru evidenci majetku, oddělení výkonu vlastnických práv č. j. 1776379/2018, sp. zn. S-MHMP 1625329/2018 z 1. 11. 2018 („Souhlas Magistrátu s nakládáním s majetkem“) je vydán osobou zjevně k tomu neoprávněnou. Trvalé dispozice nemovitými věcmi jsou totiž ze zákona vyhrazeny pouze Zastupitelstvu hl. m. Prahy.

Desátým žalobním bodem žalobci a) – e) tvrdí, že bylo ze strany správních orgánu nezákonně upuštěno od veřejného ústního jednání. Správní orgány nemohou mít znalost místních poměrů ve všech aspektech zde řešeného Záměru.

Žalobci a) – e) dále namítají, že bylo věcně nesprávně posouzeno zatížení území. V místě totiž byly překročeny hlukové limity a není zřejmé, zda budou překročeny v průběhu výstavby, či nikoliv. Požadují proto předložit akustickou studii, která bude posuzovat dodržení hlukových limitů v průběhu výstavby. Zároveň jsou na území dotčené stavby překročeny limity pro znečištění ovzduší a napadená rozhodnutí vůbec nezohledňují vliv vykácení 70 stromů na kvalitu ovzduší. V poslední řadě pak žalobci tvrdí, že umísťovaná stavba bude zatížena nadlimitně vysokými vibracemi a strukturálním hlukem.

Dvanáctým žalobním bodem žalobci a) – e) upozorňují na nedostatečnou kapacitu jeslí, školek a škol. Touto problematikou se správní orgány nezabývaly, ačkoliv dle cílů a úkolů územního plánování (§ 17 a 18 stavebního zákona) je kladen důraz na veřejný zájem a sociální soudržnost.

Žalobci a) – e) dále uvádí, že realizací Záměru dojde k narušení pohody bydlení ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č. j. 8 As 27/2012-113 z 1. 11. 2012. Možné (ne)narušení pohody bydlení navíc nebylo řádně odůvodněno a napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.

V rámci čtrnáctého žalobního bodu žalobci a) – d) upozorňují na vady řízení spočívající v přezkumu závazných stanovisek dotčených orgánů. Žalobci se totiž v rámci vyjádření se k podkladům řízení vyjadřovali k řadě přezkumných stanovisek dotčených orgánů. Tyto námitky však žalovaný nesprávně posoudil sám (navíc naprosto nedostatečně nebo nepřezkoumatelně), namísto toho, aby námitky předal k vypořádání nadřízeným dotčeným orgánům.

Patnáctým žalobním bodem žalobci a) – d) namítají nezákonný proces posouzení vlivů na životní prostředí. Došlo totiž k nepřípustné snaze obejít zákonnou povinnost posouzení dopadu na životní prostředí účelovým rozdělením původního záměru na dva. Celý záměr, bez ohledu na jeho etapování, ve svém důsledku způsobí tzv. salámování záměru.

V rámci návrhu na přiznání odkladného účinku, který byl součástí žaloby, žalobci a) – d) mimo jiné poukazovali na to, že plocha pozemků, na kterých má být záměr umístěn, představuje stávající zeleň, která je důležitá pro ekosystém na sídlišti. Žije zde totiž řaa živočichů, kteří jsou zvláště chráněni a nebyla vydána výjimka z jejich ochrany podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Dané území přitom představuje důležitou plochu mezi metry Luka a Lužiny, která navazuje na centrální park ve Stodůlkách a následně na jednotlivé plochy zeleně uvnitř stávající struktury sídliště. Dalším zrušením takto původně plánované a provázané struktury zeleně by došlo k ohrožení místního ekosystému, ať už z hlediska opylování či volného pohybu živočichů. Díky stávající koncepci sídliště Luka – Lužiny je totiž místní lokalita bohatá na zvěř, včetně hmyzu, obojživelníků a drobných savců.

Žalovaný ve svých vyjádřeních z 8. 12. 2022 k žalobám žalobců a) – e) především odkázal na pasáže napadeného rozhodnutí s tím, že se v nich jednotlivými žalobními námitkami zabýval. Nad rámec uvedl následující.

Ke způsobu doručení napadeného rozhodnutí sdělil, že v prvostupňovém řízení před ÚMČ bylo v souladu se stavebním zákonem žalobcům doručováno úřední deskou; v souladu s judikaturou NSS tak musel tímto způsobem doručovat i v případě napadeného rozhodnutí. Náhlá změna způsobu do doručování rozhodnutí (ať jakýmkoliv směrem) by totiž mohla ohrozit právní jistotu účastníků, kteří mohou oprávněně předpokládat, že jim bude po celou dobu řízení doručováno stejně. K doručování v průběhu odvolacího řízení dodal, že vždy v souladu s § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, seznámil účastníky řízení se všemi podklady pro rozhodnutí a stanovil jim lhůtu pro jejich vyjádření.

Ke změně Stanoviska ÚMČ ke kácení v neprospěch žalobců skrze vydání přezkumného Stanoviska MHMP ke kácení žalovaný konstatoval, že v daném případě nedošlo k žádné změně, jež by se dotýkala práv žalobců.

Stavebník ve svém vyjádření z 3. 11. 2022 k žalobě žalobců a) – d) a ve vyjádření z 9. 11. 2022 k žalobě žalobkyně e) polemizoval s jednotlivými žalobními body a dodal, že jde pouze o opakování námitek, jež byly předkládány během stavebního řízení a ÚMČ, resp. žalovaný, se s nimi již správně a přezkoumatelně vypořádali.

Záměr je v souladu s územním plánem, což vyplývá ze závěrů všech správních orgánů. Podlažnost Záměru je v souladu s platnými normami a celý Záměr je v souladu s cíli a úkoly územního plánování i s PSP. Sporné podlaží splňuje formální i materiální definiční znaky podzemního podlaží. MMR se navíc ve svém přezkumném stanovisku řádně a přezkoumatelně vypořádalo se všemi námitkami žalobců uplatněnými v odvolání. K tomu dodal, že právní předpisy neukládají odvolacímu orgánu předkládat nadřízenému správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska veškerá vyjádření a požadavky účastníků odvolacího řízení, která vyplynou během odvolacího řízení – opačný postup by vedl k nehospodárnosti řízení. Ve správním řízení není navíc možné nařizovat přezkum již jednou přezkoumaného závazného stanoviska či jeho doplnění. Stavebník nesouhlasí ani s námitkou, že byl obejit územní plán, když Záměr je údajně kombinací monofunkčních staveb – všechny sekce jsou využity dominantně pro jediný účel, a to bydlení. Z projektové dokumentace totiž vyplývá, že se jedná o stavbu pro bydlení, ubytování, obchod a služby, tedy stavbu polyfunkční. Územní plán totiž ani neřeší žádné podíly ani poměry multifunkčnosti – stanoví pouze podmínky víceúčelovosti, což Záměr splňuje. K první žalobní námitce pak stavebník dodal, že nedošlo ke dvojímu čerpání koeficientů – Záměr Výhledy Luka a Bytový dům Alfa jsou na sobě nezávislé – a odkázal na přiloženou analýzu souladu připravovaného Záměru s územním plánem, který zobrazuje výpočty koeficientů.

Ke druhé žalobní námitce stavebník shodně s žalovaným uvedl, že napadené rozhodnutí jim bylo doručeno vyvěšením na úřední desce v souladu se správním řádem a judikaturou NSS. Je i očividné, že žalobci se s napadeným rozhodnutím řádně a včas seznámili, neboť ve lhůtě proti němu podali žalobu. V důsledku doplnění projektové dokumentace pak nedošlo ke změně původního návrhu projednaného dotčenými orgány, žalovaný tedy nebyl povinen ji opětovně předkládat dotčeným orgánům, které v dané věci již vydaly závazné stanovisko. Ze správního spisu navíc vyplývá, že žalovaný po každém doplnění projektové dokumentace žalobce seznámil s doplněnými podklady pro rozhodnutí. Žalobci se k těmto podkladům opakovaně vyjadřovali, a nebylo jim tak upřeno jejich právo zakotvené v § 36 odst. 3 správního řádu. Rozdíly proti původní projektové dokumentaci nebyl žalovaný povinen žalobcům dokládat. Nakonec dodal, že právní předpisy nestanoví dobu platnosti závazných stanovisek, kromě stanovisek orgánů územního plánování, která mají stanovenou dobu platnosti dva roky – tato doba však v daném případě překročena nebyla.

Nemohl být porušen ani zákaz reformace in peius. Tuto zásadu stanoví správní řád v § 90 odst. 3, avšak pouze pro odvoláním napadené rozhodnutí – nikoliv závazné stanovisko, které nemá povahu správního rozhodnutí. Postup přezkumu závazných stanovisek je oddělený a nezávislý na samotném odvolacím řízení.

Změna ve Stanovisku ÚMČ ke kácení spočívala ve formálním doplnění souhlasu s kácením zapojených porostů dřevin a byly doplněny pozemky pro provedení náhradní výsadby. Tato změna mohla mít stěží negativní dopad na životní prostředí a jakýkoliv dopad na veřejná subjektivní práva žalobců. Převažuje navíc zájem na využití dotčených pozemků pro výstavbu Záměru nad zájmem zachování dřevin navržených ke kácení, neboť se jedná o běžnou sídlištní zeleň. Této námitce neodpovídá žádné dotčené subjektivní právo kteréhokoliv ze žalobců a žalobci tak nemají aktivní legitimaci k jejímu uplatnění.

K páté žalobní námitce týkající se urbanismu a architektury stavebník odkázal na stanovisko orgánu územního plánování, které přezkoumalo MMR a dle kterých Záměr zapadne do okolní zástavby a rozvine původní urbanistickou koncepci a doplní ji o inovativní přístup. Z územně analytických podkladů pro hl. m. Prahu z roku 2020 navíc vyplývá, že v dané lokalitě je zástavba charakterizována modernistickou strukturou a maximální počet podlaží je stanoven na 18 nadzemních podlaží. Pro podporu své argumentace stavebník předložil v řízení před soudem studii s názvem „Historický vývoj zastavovacích principů v lokalitě mezi stanicemi metra Luka a Lužiny ve Stodůllkách“ z 15. 6. 2009 vypracovanou Doc. ing. arch. I. O. CSc. (dále jen „Historická studie“), která dle stavebníka dokládá, že řešená lokalita byla i historicky určena k zástavbě.

Stavebník k namítaným nedostatkům v projektové dokumentaci týkajícím se absence řešení záboru komunikací – dopravní omezení – uvedl, že se jedná o zvláštní užívání komunikací, která není předmětem Záměru a které podléhá posouzení silničního správního orgánu. Součástí projektové dokumentace mají být toliko zásady pro dopravní inženýrská opatření, což je v tomto případě splněno.

Námitka nedostatečného posouzení funkčního využití objektu je dle stavebníka irelevantní. Z projektové dokumentace i ze žádosti stavebníka o vydání Povolení, která je pro další postup, posouzení a rozhodnutí stavebního úřadu zásadní, jasně vyplývá, pro jaké funkce jsou jednotlivé části Záměru určeny. Není v pravomoci žalovaného, aby predikoval možný nesoulad budoucího funkčního využití ve fázi, kdy se posuzují podmínky výstavby. Posouzení, zda lze stavbu užívat k určenému povolenému účelu, slouží až kolaudační řízení.

K osmé žalobní námitce – nesprávnému posouzení dopravy v klidu – stavebník uvedl, že dle platných předpisů je pro Záměr potřeba 248 parkovacích míst, ovšem Záměr počítá s vybudováním dokonce 356 parkovacích míst. Zákon navíc ani nestanoví, že vlastník či nájemce bytu má automaticky právo na parkovací místo v těsné blízkosti svého bydliště na veřejném prostranství. Dodal, že vlivem tvarové změny stávajících komunikací sice dojde ke zrušení stávajících míst pro parkování, ale zároveň dojde k vytvoření nových, která ta stávající nahradí v plném rozsahu.

Souhlas Magistrátu s nakládáním s majetkem je dle stavebníka pouze podkladem pro společné řízení a nezakládá žádné majetkoprávní vztahy, pouze ukládá stavebníkovi povinnost uzavřít s příslušnými osobami smlouvy o užívání majetku. Souhlas nemá povahu souhlasu s trvalou dispozicí a nespadá tak do působnosti Zastupitelstva podle zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, jak tvrdí žalobci. Stavebník dodal, že zákonnost Souhlasu Magistrátu s nakládáním s majetkem se navíc nikterak nedotýká veřejných subjektivních práv žalobců.

K nezákonnosti upuštění od veřejného ústního jednání stavebník uvedl, že žalovanému byly poměry staveniště dobře známy především proto, že vydal povolení k jiným projektům v dané lokalitě. Během předchozích řízení žalovaný provedl jak ohledání na místě, tak i veřejné projednání, a dostatečně se tak seznámil s relevantními poměry v území. Bylo by tak nehospodárné a neúčelné, pokud by se v souvislosti se Záměrem ohledání na místě a ústní jednání konalo.

Stavebník nesouhlasí, že bylo věcně nesprávně posouzeno zatížení území. ÚMČ i žalovaný totiž posuzovali hluk, vibrace a hygienické limity na základě závazných stanovisek dotčených orgánů, které shledaly, že Záměr může být realizován bez rizika neúnosného zatížení území.

Ke dvanácté a třinácté žalobní námitce týkající se nedostatečné kapacity jeslí, školek a škol a pohody bydlení stavebník uvedl, že výstavba nového projektu, který splňuje všechny zákonné požadavky, logicky do lokality může vnést větší koncentraci osob. Záměr však není takové povahy, aby mohl jakkoliv excesivně zasáhnout do pohody bydlení stávajících obyvatel v lokalitě. Naopak je nastaven tak, aby v co nejvyšší míře přispěl ke zvýšení pohody bydlení. Problematika nedostatečné kapacity jeslí, školek a škol však není v kompetenci ani ÚMČ, ani žalovaného a neposuzuje se ani v rámci společného řízení.

Stavebník dále odmítá vady spočívající v přezkumu závazných stanovisek. Tato totiž byla vydána v souladu s platnou právní úpravou, reflektují reálný stav v území a ke dni vydání napadeného rozhodnutí byla kladná.

K patnácté žalobní námitce stavebník dodal, že údajně nezákonný proces posouzení vlivu na životní prostředí žalobci dovozují ze spekulativních domněnek – tato svá tvrzení však nikterak neprokazují. Záměr není předmětem posuzování vlivů na životní prostředí, protože nedosahuje zákonných kritérií.

Soudu byla 31. 1. 2022 doručena replika žalobců a) – d). Žalobci rozvíjí svůj první žalobní bod o nová tvrzení týkající se nesprávně určeného 1. podzemního podlaží, které je ve skutečnosti podlažím nadzemním, a k tomu odkazují na normu „ČSN 734301 – Obytné budovy“ a výtah z technické mapy Praha z Geoportálu. Nebyl ani dodržen koeficient podlažních ploch, když bylo chybně stanoveno podzemní podlaží, byly nesprávně vypočteny hrubé podlažní plochy (lodžie, apod.) a nesprávně vypočteny velikosti pozemků. Odkázali přitom na Metodické návody a výklady k platnému územnímu plánu z roku 2013 (dále jen „Metodika z 2013“). Doplňují, že žalovaný byl povinen dle judikatury NSS předat jejich námitky proti Stanovisku MMR příslušnému ministerstvu k opětovnému posouzení. Nakonec je nutno do výpočtu zohlednit i bytový dům Alfa, který navíc nesprávně čerpal koeficienty i z pozemku parc. č. 2131/282, na kterém se nachází Záměr. Zároveň opakují, že nebyl dodržen požadavek na polyfunkčnost území – stavba povolená jako polyfunkční na ploše SV musí mít maximálně 50 % ploch jedné funkce (například bydlení) a zbytek musí být jiné služby a nikoliv opět bydlení, i když nájemní.

K devátému žalobnímu bodu žalobci a) – d) doplnili, že ve spise chybí usnesení Rady hl. m. Prahy, které by povolilo Záměr na pozemcích ve vlastnictví hl. m. Prahy. Dle přílohy č. 1 k usnesení Rady hl. m. Prahy č. 1717 ze dne 18. 7. 2017 Pravidla pro vyřizování žádostí o udělování souhlasu je zřejmé, že každý stavebník, který požaduje územní nebo stavební povolení na pozemku hl. m. Prahy, musí k žádosti o povolení stavby doložit souhlas Rady hl. m. Prahy. Tento souhlas však ve spisu chybí, a to je pochybení v celém procesu povolování záměru.

Žalobci pak opakují, že neměli možnost se se spisem seznámit. Neměli vlastní monitoring a byli odkázáni na náhodná zjištění při nahlédnutí na úřední desku. Podání námitek a odvolání není důkazem, že se účastníci mohli se spisem řádně seznámit. Obyvatelé dotčených bytových domů jako účastníci řízení nebyli nikdy o předpokládaném Záměru předem informováni a dozvěděli se o něm náhodně, a to pouze několik dní před termínem možnosti podání námitek. K upuštění od veřejného ústního jednání doplňují, že upuštění je sice z právního hlediska možné, ale v tomto případě se jedná o stavbu odhadem za stovky miliónů až 2 mld., proto je upuštění od ústního veřejného jednání zcela zřejmě účelové a nestandardní.

K urbanismu a architektuře žalobci a) – d) uvádí, že Záměr nerespektuje charakter území. Urbanistická studie, která byla podkladem pro výstavbu sídliště Lužiny, předpokládala max. 1 věžový administrativní dům ve volném prostoru mezi stanicemi metra Luka a Lužiny a nízké, max. pětipodlažní administrativní budovy podél ulice Archeologická nad tubusem metra. Historická studie předložená stavebníkem pak nemůže sloužit jako důkaz, neboť se jedná o nepodepsaný materiál s účelovým komentářem a ani v něm se neuvádí možnost zástavby výškovými budovami, jak je předpokládáno v Záměru.

K nedostatkům v projektové dokumentaci (šestý žalobní bod) žalobci trvají na tom, že v dokumentaci chybně absentuje řešení záboru komunikací – jedná se zejm. o zrušení 100 parkovacích míst v bezprostředním okolí stavby a omezení provozu na přilehlých komunikacích z důvodu dopravních a montážních cest. Dalším problémem je parkování vozidel dodavatelů a pracovníků zúčastněných na stavebních pracích, což není rovněž v projektové dokumentaci řešeno.

K nesprávnému posouzení dopravy v klidu žalobci dodávají, že řešení této problematiky měl ve svém stanovisku požadovat odbor dopravy ÚMČ a rovněž vedení ÚMČ.

Nakonec pak k věcně nesprávnému posouzení zatížení území žalobci uvádí, že nebyly správně posouzeny vlivy stavby na životní prostředí. V dokumentaci „Dopravně inženýrské podklady pro záměry BD Alfa a výhledy Luka“ je na str. 7 znázorněna tabulka, ve které jsou uvedeny zcela mylné údaje, které pak zřejmě byly podkladem pro další posuzování intenzit dopravy.

K ostatním žalobním námitkám žalobci odkázali na svoji žalobu.

Soudu bylo 10. 2. 2023 doručeno vyjádření stavebníka k replice žalobců a) – d) z 31. 1. 2023. Stavebník plně odkázal na své předchozí vyjádření k žalobě a svá tvrzení doplnil následovně.

K nesprávně určenému prvnímu podzemnímu podlaží stavebník uvedl, že definice podzemního podlaží, která byla dle žalobců vytvořena pro budovy, které jsou stavěny v zářezu (čemuž odpovídá obrázek v závazné normě „ČSN 734301 – Obytné budovy“), je pouhým výkladem žalobců, který není ničím podložen. Takovéto odůvodnění se nenachází v jakémkoliv ze závazných výkladových zdrojů. Pokud by navíc byla definice prvního podzemního podlaží zakotvena pouze pro stavby postavené na svažitých pozemcích, neexistovala by definice podzemního podlaží pro stavby umístěné na rovných pozemcích. Navíc ilustrativní obrázek v předmětné normě naopak potvrzuje výklad stavebníka – pro úroveň převažující části podlahy není relevantní výška původního terénu, ale právě upravený terén, z čehož vycházel i stavebník při přípravě projektové dokumentace. Násyp na stropě druhého podzemního podlaží nebyl realizován účelově, ale za účelem zazelenění lokality a optického rozšíření parkové plochy o předzahrádky bytů a tím i splnění minimálního koeficientu zeleně.

K nedodržení závazných koeficientů stavebník uvedl, že Metodika z roku 2013, dle které byly původně lodžie do hrubých podlažních ploch započítávány, byla skutečně platná a bylo dle ní postupováno. Žalobci však vynechali, že tato metodika byla v následujících letech několikrát aktualizována, což stavebník dokládá Metodickými návody a výklady k platnému územnímu plánu z 1. 11. 2016 (dále jen „Metodika z roku 2016“), dle kterých se lodžie do hrubých podlažních ploch již nezapočítávají. Navíc změna územního plánu Z 2832 vydaná opatřením obecné povahy č. 55, nabyla účinnosti 12. 10. 2018, přičemž stanovisko odboru územního rozvoje Magistrátu hl. m. Prahy k Záměru bylo vydáno 15. 10. 2018, tudíž se na něho uplatňuje již změna Z 2832 a Metodika z roku 2016 a lodžie se do hrubých podlažních ploch nezapočítávají.

Tvrzení žalobců, že projektová dokumentace účelově nezapočítává některé plochy podlaží tak, aby koeficient vyšel dle požadavků územního plánu, není ničím podloženo. Body, na kterých demonstrují svá tvrzení, nejsou pravdivá – sporné části budov jsou buď neuzavřenými prostory, které se dle Metodiky z roku 2016 do hrubých podlažních ploch nezapočítávají, nebo se jedná o lodžie, které se dle stejné metodiky v režimu změny Z 2832 rovněž do hrubých podlažních ploch nezapočítávají. Stavebníkovi ani není zřejmé, z jakého důvodu by nebyl dodržen závazný výpočet koeficientu zeleně – není jasné, proč by měl mít tento koeficient hodnotu 0,4. K nutnosti zohlednit do výpočtu i bytový dům Alfa stavebník uvedl, že územní plán stanovuje míru využití území pro funkční plochu jako celek a podstatné je, že součet obou záměrů splňuje parametry hrubých podlažních ploch i koeficientu zeleně funkční plochy jako celku. Míra využití je tak dodržena, není překročena a není čerpáno dvakrát žádných koeficientů. Stavebník k nedodržení požadavku na polyfunkčnost území dodává, že mu není jasné, z čeho požadavek na 50% zastoupení ploch jedné funkce stavby vychází. Dle účinné Z 2832 žádný takový požadavek stanoven není, přičemž před její účinností byl poměr stanoven jako 60/40 ve prospěch bydlení, což i tak Záměr splňuje.

K Souhlasu s nakládáním s majetkem stavebník uvedl, že námitka vznesená žalobci a) – d) v jejich replice představuje nepřípustné rozšíření o další žalobní body po lhůtě pro podání žaloby dle § 71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). V replice totiž bylo nově uvedeno, že ve spisu chybí usnesení rady hl. m. Prahy, které by stavebníkovi povolovalo disponovat s pozemky ve vlastnictví hl. m. Prahy.

Stavebník dále nesouhlasí s tím, že by žalobci o Záměru nebyli předem informováni. Dne 7. 3. 2018 proběhla veřejná prezentace konaná stavebníkem, která byla dostatečně předem oznámena a které se mohl zúčastnit kdokoliv. Tato tvrzení dokládá Pozvánkami na prezentaci projektu „Bytový dům Alfa“ a projektu „Výhledy Luka“ a podacími archy/lístky.

Nakonec stavebník k rozporovanému urbanismu a architektuře opakovaně odkazuje na Historickou studii, která je důkazem dostatečným. Není pravdivé, že by studie neuváděla možnost zástavby výškovými budovami, neboť opak vyplývá z její str. 10.

Soud nejprve usnesením č. j. 10 A 75/2022-132 z 5. 12. 2022 spojil řízení vedená soudem pod sp. zn. 10 A 75/2022 [žaloba podaná žalobci a) - d)] a sp. zn. 10 A 82/2022 [žaloba podaná žalobkyní e)] ke společnému projednání v řízení vedeném pod sp. zn. 10 A 75/2022. Obě žaloby totiž směřují proti témuž rozhodnutí žalovaného, spočívají na obdobných důvodech a shodný je rovněž okruh osob zúčastněných na obou soudních řízeních. Poté shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. Následně vycházeje ze skutkového a právního stavu, jenž zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí, přezkoumal je na základě podané žaloby v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), včetně řízení předcházejícího jeho vydání, jakož i z hlediska vad, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Při tom dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné.

Při jednání konaném 23. 2. 2023 žalobci a) až d) setrvali na svých návrzích, zopakovali některé své žalobní námitky, zdůraznili některé jejich aspekty a svou dosavadní argumentaci mírně rozvinuli. Žalovaný a osoba zúčastněná 1) odkázali na svá procesní podání. Žalobkyně e) se k jednání bez omluvy nedostavila, ačkoli byla řádně předvolána, stejně jako osoba zúčastněná 2), jež byla o jednání vyrozuměna. Žalobci navrhli provedení jednoho nového důkazu – vyjádření Hlavního města Prahy, odboru územního rozvoje č. j. 12645/10 z 31. 1. 2011 k výjimečně přípustnému funkčnímu využití stavby „Bytový dům ALFA – Rezidence Nové Stodůlky“ na pozemcích parc. č. 2131/281, 2131/282, 2131/283, 2166/26 a dalších v k. ú. Stodůlky. Soud tomuto návrhu vyhověl a důkaz provedl.

Soud dále provedl důkazní návrh předložený žalobci v žalobě: Rozhodnutí ÚMČ, odbor stavební č. j. P13-48901/2018 z 3. 12. 2018 o stavebním povolení Bytového domu Alfa (srov. vypořádání v bodech 89. až 92. tohoto rozsudku). Dále pak provedl důkaz navržený žalobci a) – d) v jejich replice z 31. 1. 2023 – norma „ČSN 734301 – Obytné budovy“ (dostupná na https:// www.unmz.cz/files/Stavebn%C3%AD%20normy%20-%20archiv/73%204301.pdf), konkrétně její body 3.3.1 (definice podzemního podlaží), 3.3.2 (definice nadzemního podlaží) a související obrázek 1 (srov. body 75. a 76. tohoto rozsudku), a dále pak „Metodiku z roku 2013“, dostupnou na https://iprpraha.cz/uploads/assets/pup/metodicke_navody.pdf (srov. body 84. a 85. tohoto rozsudku). Rovněž provedl důkazní návrhy předložené stavebníkem v jeho vyjádření z 10. 2. 2023, a to „Metodika z roku 2016“ (taktéž srov. body 84. a 85. tohoto rozsudku) a čtyři „Pozvánky na prezentaci projektu ‚Bytový dům Alfa‘ a projektu Výhledy Luka“ z 5. 2. 2018, adresované X., spolu s „Poštovními podacími archy a podacími lístky provozovatele poštovních služeb“ (srov. bod 114. tohoto rozsudku). Zbylé pozvánky a související podací archy a lístky jsou pro věc nepodstatné.

Soud nad rámec důkazních návrhů účastníků řízení provedl jako důkaz výkres „Struktura území“ Územně analytických podkladů hlavního města Prahy z roku 2016 (srov. bod 128. tohoto rozsudku; dostupný na https://app.iprpraha.cz/apl/app/uap_2020_download/2016/graficka-cast/vykresy/pdf/200_mesto/200_StrukturaUzemi_10000_04.pdf); náhled normy ČSN 73 0833 (srov. bod 196. tohoto rozsudku; dostupný na https://nahledy.normy.biz/ n.php?i=18390); organizační řád Rady hlavního města Prahy, ve znění pozdějších předpisů (dostupný na https://www.praha.eu/public/6b/74/c7/2255107_1194388_Organizacni_rad_MHMP_1._1._2022.pdf). Příslušné části provedených listinných důkazů, relevantní pro posouzení věci, jsou součásti soudního spisu; účastníci řízení s tímto postupem výslovně souhlasili a nepožadovali přečtení a zažurnalizování celých písemností.

Soud naproti tomu neprovedl pro nadbytečnost stavebníkem navržené důkazy – Strategii rozvoje bydlení v hl. m. Praze a Znalecký posudek č. 1834/137/2022 z 2. 8. 2022, neboť se týkaly výlučně tvrzení stavebníka směřujících proti návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, o němž již soud rozhodl usnesením č. j. 10 A 75/2022-96 z 29. 9. 2022.

Žalobci a) – d) k žalobě předložili mimo jiné výstřižky z projektové dokumentace týkající se 1. podzemního podlaží a sumarizace hrubých podlažích ploch – tyto jsou však součástí spisového materiálu, a proto je soud neprovedl. Pro nadbytečnost soud neprovedl ani listinu „Prezentace stavebníka“ (srov. bod 100. tohoto rozsudku). Totéž se týká výstřižku z připravovaného Metropolitního plánu, obrázku „Atlas Praha 5000“, dále pak výstřižku z původní koncepce sídliště Lužiny uvedeného v žalobě i v replice žalobců z 31. 1. 2023 a výstřižků z novin uvedených taktéž v replice z 31. 1. 2023. Také odkaz na internetové stránky https://stavba.tzb-info.cz/denni-osvetleni-a-osluneni/16687-rozdily-v-tradicnim-a-novem-pristupu-k-hodnoceni-denniho-osvetleni -budov a https://cs.wikipedia.org/wiki/Benzo(a)pyren soud považuje za nadbytečné, jak je osvětleno v odůvodnění níže (body 128., 136. a 194. tohoto rozsudku).

Soud neprovedl ani další důkazní návrhy předložené stavebníkem v rámci jeho vyjádření k žalobě: Příloha „Mapa kácení“, „Soulad záměru s územním plánem“, „Mapa nové výsadby“ a „Opatření z 2. 5. 2022 vč. spisové obálky“ již byly součástí spisového materiálu a není o nich sporu. Soud neprovedl ani důkaz studií „Historický vývoj zastavovacích principů v lokalitě mezi stanicemi metra Luka a Lužiny ve Stodůllkách“ z 15. 6. 2009, vypracovaným Doc. ing. arch. I. O. CSc. pro její nadbytečnost, jak podrobněji odůvodňuje v bodě 135. tohoto rozsudku.

Soud dále neprovedl pro nadbytečnost důkazy navržené žalobci a) – d) v jejich replice z 31. 1. 2023: „výňatek z technické mapy Prahy z Geoportálu, prosinec 2022“ ani internetové stránky spolku Zelené Lužiny (https://os-zelene-luziny.webnode.cz/) – srov. bod 78. a 90. tohoto rozsudku.

Soud úvodem souvztažně k výše uvedeným bodům a především k žalobě odkazuje na rozsudek rozšířeného senátu NSS č. j. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS z 24. 8. 2010, dle kterého „[z]ásada volného přístupu k soudu není ale neomezená a bezbřehá, protože její ničím neomezené uplatňování může vést k újmě na týchž právech jiných osob či obecného zájmu. Proto je třeba současně zdůraznit, že správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. Proto také, jak výše uvedeno, musí vymezení žalobního bodu - a setrvání na těchto mezích i v dalších fázích řízení - garantovat zásadu rovnosti účastníků řízení; stanoví tak i žalovanému meze jeho obrany, tedy to, k čemu se má vyjádřit a k čemu má předložit protiargumenty“. S odkazem na citovanou pasáž pak NSS ve svém dalším rozsudku č. j. 4 As 78/2012-125 z 20. 11. 2013 shledal, že této procesní odpovědnosti tehdejší stěžovatel v úplnosti nedostál. „Jeho žaloba je sice impozantní svým rozsahem 50 stran, fakticky se ovšem jedná o zkopírovaný obsah různých podání stěžovatele učiněných v řízení před správními orgány. Značný rozsah žaloby je navíc způsoben i tím, že stěžovatel text svých podání učiněných před správními orgány v žalobě kopíruje i vícekrát (např. text odvolání proti územnímu rozhodnutí je zde zkopírován dvakrát: jednou na str. 17 až 34, podruhé s drobnými obměnami na str. 34 až 49). Část nazvaná ‚žalobní body‘ je tedy kopií textu odvolání, který je pouze na několika místech doplněn reakcí stěžovatele na odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného. Text ‚žalobních bodů‘ je sice členěn do jednotlivých dílčích bodů očíslovaných 1 až 64, v některých případech dále členěných na jednotlivé podbody, aniž by však bylo možné vysledovat logickou strukturu tohoto textu. Mnohdy je text formulován zcela nesrozumitelně. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s hodnocením krajského soudu, že se u všech takto žalobcem vyčleněných ‘bodů‘ nejedná o skutečné žalobní body tak, jak je formulovala soudní judikatura citovaná výše.“

Citace uvedené v přechozím bodě se v základu týkají i žalobců. Žaloba je na mnoha místech doslovnou kopií odvolání, případně dalších námitek žalobců vznesených v průběhu odvolacího řízení (například pátý až třináctý žalobní bod) a žaloba často působí zmatečně a je obtížné určit, proti čemu žalobci brojí a čeho se domáhají – například str. 9 a 10 žaloby a celý žalobní bod 10 (str. 31 – 34 žaloby).

S tímto souvisí i obecnost žalobních tvrzení a odkazy na blíže neurčené důkazní prostředky nacházející se ve spise. Rozšířený senát NSS ve svém rozsudku č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, č. 835/2006 Sb. NSS z 20. 12. 2005 uvedl (podtrženo městským soudem): „Ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [...]. Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých ‚obvyklých‘ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Konkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními body je důležitá nejen z hlediska soudu, tj. pro stanovení programu sporu a vytýčení mezí, v nichž se soud může v souladu s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam i pro žalovaného. Stěžejní procesní zásadou je rovnost účastníků před soudem vyjadřovaná někdy jako rovnost zbraní. Každá procesní strana by měla mít přiměřenou možnost uplatnit své argumenty za podmínek, které ji citelně neznevýhodňují v porovnání s protistranou. Provedením této zásady je potom též požadavek náležité substanciace přednesů stran: jedině tím, že strana svůj přednes dostatečně konkretizuje, umožní druhé straně k tomuto přednesů učinit vyjádření. Pokud je tvrzení jedné procesní strany jen povšechné a nekonkrétní, neví druhá strana, k čemu se má vlastně vyjádřit; tím se přirozeně snižuje i její možnost náležité procesní obrany. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.“ Rozšířený senát tyto závěry doplnil tak, že je-li žalobní bod způsobilý projednání, soud jej posoudí v té míře obecnosti, v níž byl formulován. Míra podrobnosti žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej.

Žaloba je přitom na mnoha místech velice obecná a žalobci v ní na žádném místě neoznačili konkrétní důkazní prostředky k prokázání svých tvrzení. Odkazují na své dřívější námitky vznesené proti různým přezkumným stanoviskům, ale neuvádí data námitek (vyjádření), ačkoli jich je v celém spise dlouhá řada. Nejvíce rušivě toto pochybení působí u žalobního bodu 2, kde žalobci zmiňují (a dokonce i citují) několik dokumentů, ale žádným způsobem je neoznačují, natož aby označili jejich dataci. Žalobci navíc nedodržují pravidla českého pravopisu ohledně citací: jejich text například obsahuje v jediném odstavci několik úrovní citací, které však neodlišují (a leckdy ani neukončují) uvozujícími znaménky, takže nelze jednoduše poznat, kde jedna citace končí a kde začíná a komu je třeba citovaný výrok připsat, což ještě umocňuje obtížnou srozumitelnost jejich podání.

Soud shledal, že žalobní body tak, jak jsou formulované, v určité základní míře zpravidla ještě obstojí, ale předesílá, že čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej.

Žalobní legitimace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu se zakládá tvrzením (rozsudek NSS č. j. 1 Afs 40/2005-62 z 14. 2. 2006). Žalobci jsou obyvatelé domů v těsné blízkosti stavby, která byla napadeným rozhodnutím umístěna. V žalobě tvrdí zcela konkrétně, jak měla být napadeným rozhodnutím porušena jejich práva (viz výše uvedené žalobní body). Dotčení jejich práv realizací Záměru stavby není nemyslitelné, ale naopak zcela reálné. Pokud by v jejich sousedství vyrostla tato stavba v rozporu se zákonem, došlo by k porušení jejich veřejných subjektivních práv. Dle soudu žalobcům zjevně svědčí procesní legitimace k podání žaloby, nikoliv však ve všech jejích bodech. Jak NSS vyložil v rozsudku č. j. 4 As 246/2016-32 z 30. 3. 2017 „[…] stěžovatelé nemohou zpochybňovat správnost územního rozhodnutí tvrzením o zásahu do subjektivních veřejných práv jiného subjektu, neboť jak již judikoval např. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 13. 12. 2011, č. j. 8 Ca 364/2008 - 60, ‚obsahem a účelem subjektivního práva účastníka řízení podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona z roku 2006 je ochrana zájmů vlastníka pozemku. V územním řízení a posléze i v řízení o žalobě proti rozhodnutí stavebního úřadu je žalobce z titulu tohoto svého postavení oprávněn brojit proti všemu, co se podle jeho názoru dotýká jeho subjektivních veřejných práv a co je poškozuje. Naopak není oprávněn domáhat se ochrany práv a zájmů jiných osob, a to ani fyzických, ani právnických (…).‘ Nejvyšší správní soud dále poukazuje na rozsudek ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 As 139/2012 – 40, v němž zdejší soud v bodě 18 vyslovil, že ‚účastenství v územním řízení je vybudováno na principu, že každý účastník v něm smí uplatňovat toliko ty námitky, jimiž mají být ochráněna jeho vlastní práva. Je tak vyloučeno, aby se účastník řízení domáhat ochrany práv osob jiných, jejichž zcela samostatná práva přísluší hájit pouze jim a je jejich věcí, zda tak učiní do důsledků či nikoliv (viz rozsudek NSS ze dne 11. 7. 2007, čj. 2 As 10/2007 – 83). Totéž platí i pro aktivní žalobní legitimaci a námitky uplatněné v soudním řízení správním. Žalobce není oprávněn osobovat si výtky, které se dotýkají práv jiných osob. I kdyby tedy byla výtka uplatněná žalobcem důvodná, nicméně neznamenala by porušení jeho hmotného práva (právní sféry), nejednalo by se o důvod pro zrušení napadeného správního rozhodnutí. Ve vztahu k takové námitce totiž není žalobce aktivně věcně legitimován, což má vždy za následek zamítnutí žaloby (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 12. 2010, čj. 1 As 61/2010 – 98)‘.

Soud uvádí, že zejména devátý žalobní bod a část jedenáctého žalobního bodu judikaturním požadavkům uvedeným v přechozím odstavci neodpovídají, jak soud konkretizuje níže v odůvodnění u těch konkrétních žalobních bodů.

Žalobní námitky soud vypořádal postupně ve výše uvedeném pořadí, v některých případech odkázal na pasáže odůvodnění jiných žalobních námitek z důvodu jejich provázanosti.

PSP definují ve svém § 2 písm. p) bod. 1 podzemní podlaží jako „[…] podlaží, které má úroveň převyšující části podlahy níže než 0,8 m pod nejvyšším bodem přilehlého upraveného terénu v pásmu širokém 3,0 m po obvodu stavby.“ Žalobci tvrdí, že 1. podzemní podlaží, jak jej definuje projektová dokumentace, Souhrnná technická zpráva i Závazné stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy č. j. HSHMP 49383/2018 z 6. 9. 2019, je ve skutečnosti podlažím nadzemním. I z výkresu předloženého stavebníkem je dle jejich slov zřejmé, že většina plochy podlaží nesplňuje požadavky pro jeho určení jako podzemní.

Povolení k tomu uvádí: „Ze souhrnné technické zprávy a příslušných výkresů je jednoznačně patrné, že okolo celé severní fasády a části bočních fasád je část terasy zvýšená o 0,90 m, takže zmíněné podlaží splňuje v námitce citovanou definici podzemního podlaží.“ S tímto hodnocením se soud na rozdíl od žalobců ztotožňuje a konstatuje, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Z jednotlivých parametrů výkresu „Architektonicko stavební řešení“, příloha „ŘEZ A-A“ číslo přílohy „D.1.1.2.20“, je totiž patrno, že upravený terén (zaznačeno jako „UT“), který je přilehlý stavbě (tzn. nachází se v pásmu širokém 3,0 m po obvodu stavby), je zvýšen o 0,9 m oproti podlaze 1. podzemního podlaží. Výpočet lze zjistit například rozdílem mezi výškou zdi od 1. podzemního podlaží do výšky střechy, která se nachází nad 1. podzemním podlaží v místech mezi jednotlivými objekty (dle výkresu 4 550 cm) a výškou od upraveného terénu do úrovně totožné střechy (dle výkresu 3 300 cm + 350 cm). Z tohoto výpočtu je zřejmé, že upravený terén se nachází 0,9 m nad podlahou 1. podzemního podlaží. Soud rovněž ověřil, že přilehlý upravený terén je rovnoběžný s plochou 1. podzemního podlaží – tedy celá plocha 1. podzemního podlaží splňuje parametry stanovené PSP, kde je vyžadována „převyšující část podlahy“.

Žalobci uvedli, že z výkresu předloženého stavebníkem v rámci doplnění projektové dokumentace „část: Soulad záměru s ÚPN – Z 2832/00“ je zřejmé, že většina plochy podlaží nesplňuje požadavky pro jeho určení jako podzemní, avšak neuvedli, na základě čeho (jakých hodnot z daného výkresu) k tomu dospěli. Stejně tak není stěžejní, že Souhrnná technická zpráva v bodě B.2.2.2. uvádí, že 1. podzemní podlaží je vstupním podlaží pro všechny čtyři objekty, sklepy, služby, apod., ani že rovinná hlavní terasa bude výškově na úrovni 1. podzemního podlaží, kde jsou umístěny hlavní vstupy. Nic totiž nebrání tomu, aby 1. podzemní podlaží bylo ve skutečnosti vstupem do budovy, pokud splňuje definici § 2 písm. p) bod. 1 PSP.

Soud se nemůže ztotožnit ani s argumentací žalobců a) – d) uvedenou v jejich replice z 31. 1. 2023. Uvádí, že závazná norma „ČSN 734301 – Obytné budovy“ definuje podzemní podlaží jako „každé podlaží, které má úroveň podlahy nebo její převažující části níže než 800 mm pod nejvyšší úrovní přilehlého upraveného terénu v pásmu širokém 5,0m (3,0m v PSP) po obvodu domu“. Záměr je dle žalobců zcela odlišný, kdy jeho první podzemní podlaží nesplňuje parametry uvedené definice. Soud konstatuje, že je tomu naopak: z výše uvedeného výkresu „ŘEZ A-A“ číslo přílohy „D.1.1.2.20“ je zcela zřejmé, že upravený terén přilehlý ke stavbě (tedy nacházející se v okruhu 5, resp. 3 metrů po obvodu stavby), je zvýšený o 0,9 m oproti podlaze v 1. podzemním podlaží a tento terén je rovnoběžný s touto podlahou, tedy je splněna i podmínka „převažující části podlahy“. Pro úroveň převažující části podlahy není relevantní výška původního nebo stávajícího terénu, ale právě upravený terén. Záměr tak vyhovuje jak PSP, tak i normě ČSN 734301 – Obytné budovy. Není relevantní, v jaké úrovni dnešního terénu se úroveň 1. podzemního podlaží nachází a ani v jaké nadmořské výšce. Proto je i irelevantní poukaz žalobce b) při jednání 23. 2. 2023 na skutečnost, že panuje nesoulad mezi jednotlivými podklady předloženými stavebníkem v rámci projektové dokumentace. I kdyby mezi jednotlivými dokumenty nacházejícími se ve spise byl z hlediska nadmořské výšky rozpor, neměnilo by to nic na tom, že zásadní je poměr mezi nejvyšším bodem upraveného přilehlého terénu ve smyslu § 2 PSP k podlaze prvního podzemního podlaží – nadmořská výška je tak z hlediska posouzení prvního podzemního podlaží zcela bezpředmětná. Sami žalobci a) – d) pak uvádí, že byl proveden zásyp, aby se účelově vyhovělo PSP. Přiznávají tedy, že požadavkům PSP bylo vyhověno. Tvrzenou účelovost násypu však již nikterak neprokazují – naopak stavebník ve svém vyjádření z 10. 2. 2023 racionálně vysvětlil, že účelem násypu je zazelenění lokality a optického rozšíření parkové plochy o předzahrádky bytů, což je potřeba pro splnění minimálního koeficientu zeleně požadovaného územním plánem. Samotná výška nasypaného substrátu je pak podmíněna řešením sadových úprav, protože pro osazení intenzivní vzrostlé zeleně včetně stromů je požadována vyšší mocnost substrátu. Tedy násyp je důvodný a podstatný pro realizaci Záměru a není účelový, jak se žalobci mylně domnívají. Stavebník tak nabídl smysluplné a přesvědčivé vysvětlení dané terénní úpravy, o němž sodu nemá důvod pochybovat.

Žalobci a) – d) mají za to, že stavebník záměrně zkresluje situaci a využívá nesprávnou interpretaci ustanovení PSP a normy ČSN 734301 – Obytné budovy, která jsou určena pro budovy v zářezu ve svahu, a nikoliv k účelovému zasypávání části fasády zeminou. Soudu však není zřejmé, proč by PSP i norma ČSN 734301 – Obytné budovy měly sloužit pouze pro stavby postavené na svažitých pozemcích. Je třeba se ztotožnit se stavebníkem, že v takovém případě by neexistovala definice podzemního podlaží pro stavby na „rovných“ pozemcích. Zásadní však je, že Záměr oběma předpisům stran definice 1. podzemního podlaží vyhoví.

Žalobci a) – d) nakonec poukazují na to, že sám stavebník uznává pouze 2 podzemní podlaží, když v žádosti o územní a stavební povolení uvedl: „Jedná se o 4 nadzemní objekty (byty a ubytování) se 2 společnými PP.“ Tato věta jistě nemůže svědčit o tom, že jsou podzemní podlaží pouze celkem dvě, když se zde hovoří o dvou podzemních podlažích společných pro 4 nadzemní objekty.

Výtah z technické mapy Prahy z Geoportálu, prosinec 2022, soud jako důkaz neprovedl pro nadbytečnost – pro 1. podzemní podlaží není určující stávající terén, ale upravený terén přilehlý k budově.

Z údajně nesprávně určeného podlaží pak žalobci dovozují nesprávně stanovené limity a způsob výpočtu hrubých podlažních ploch. Soud k tomu uvádí, že plán sídelního útvaru hlavního města Prahy, schválený usnesením č. 10/05 Zastupitelstva hl. m. Prahy ze dne 9. 9. 1999, v rozhodném znění (dále jen „územní plán“), charakterizuje oblast umístění Záměru ve své grafické části jako kategorii „SV-I“ (území všeobecně smíšené s kódem míry využití plochy I).

V příloze č. 1 územního plánu nazvané „Regulativy plošného a prostorového uspořádání území hlavního města Prahy“ (dále jen „Regulativy“) je v oddílu 7 – Podmínky prostorového uspořádání části 7a) Míra využití ploch Územního plánu stanoveno, že v rozvojovém území je zpravidla stanovena nejvyšší přípustná míra využití pro plochy mimo jiné kategorie SV. V daném případě jde o kód míry využití plochy „I“, který je vymezen následujícími parametry:

Žalobci tvrdí, že územní plán rozlišuje mezi nadzemním a podzemním podlažím při výpočtu hrubých podlažních ploch, což se zpětně projeví ve výpočtu koeficientu podlažních ploch a míry využití území. S tímto tvrzením se soud ztotožňuje, neboť vyplývá přímo i z Regulativů, které jsou přílohou územního plánu. Z výpočtu stavebníka, který vycházel z předložené dokumentace, pak vyplývá, že u 1. podzemního podlaží je započitatelná plocha HPP (sloužící hlavní funkci u polyfunkčního objektu) 1 184,9 m2, a započitatelné HPP nadzemních podlaží jsou u sekce „B“ 5 434,7 m2, sekce „C“ 7 925,2 m2, sekce „D“ 7 844,1 m2 a sekce „E“ 5 031,5 m2. Celková započitatelná HPP činí 27 420,4 m2 a KPP 2,56 (= 27 420,4 / 10 710 m2). KPP Záměru je tedy nižší než nejvyšší přípustné KPP (2,6), proto je požadavek KPP splněn. S tímto výpočtem však žalobci nesouhlasí, neboť stavebníkem určené 1. podzemní podlaží je podle jejich názoru ve skutečnosti podlažím nadzemním – v takovém případě tak KPP činí 2,87 a je tedy vyšší, než je nejvyšší přípustné KPP (2,6). K tomu soud ve stručnosti odkazuje na odůvodnění týkající se 1. podzemního podlaží výše a shrnuje, že 1. podzemní podlaží bylo zjištěno správně a dostatečně – žalobci tak nemohou být ani s tímto nesprávně stanoveným koeficientem, který dovozují z nesprávně stanoveného podlaží, úspěšní.

Žalobci a) – d) dále ve své žalobě upozorňují, že ve vyjádření k podkladům, resp. k přezkumnému stanovisku MMR [žalobci blíže neurčují, o jaké stanovisko se jedná – patrně jde o stanovisko MMR ze dne 7. 10. 2020, č. j. MMR-5468/2020-81-2 (dále jen „stanovisko MMR“)], uvedli námitky, které žalovaný chybně nepředal MMR k opětovnému posouzení, což představuje nezákonný postup mající vliv na nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný navíc tuto námitku ani nikterak nevypořádal sám, proto je napadené rozhodnutí i nepřezkoumatelné. Soud prvně konstatuje, že v daném případě nebyl žalovaný povinen námitky proti přezkumnému stanovisku MMR předat MMR k opětovnému posouzení, jak soud blíže odůvodňuje v rámci vypořádání čtrnáctého žalobního bodu, a to především z důvodu, že k vypořádání předmětných námitek nebylo třeba dalšího odborného posouzení, ale žalovanému postačovaly informace již obsažené v dostupných podkladech. To nic nemění na tom, že byl žalovaný povinen se s nimi vypořádat jakožto s odvolacími námitkami. Šlo o následující námitky [kupř. Vyjádření k podkladům z 2. 12. 2020 žalobce c)]: „Opět chybí dostatečná kalkulace výpočtu hrubých podlažních ploch a splnění příslušného koeficientu – Ministerstvo totiž jen převzalo vstupní údaje z projektu, aly tyto nijak neověřilo. Tyto skutečnosti mělo Ministerstvo ověřit, avšak nestalo se to, a toto by mělo být Ministerstvem doplněno. Ministerstvo uvádí: Celková výměra záměrem řešeného území v ploše SV-I je dle projektové dokumentace 10 710 m2 (pozemek parc.č. 2131/281 a část pozemku parc.č. 2131/282 v k.ú. Stodůlky ve vlastnictví stavebníka v ploše SV-I). Část pozemku parc. č. 2131/281 však spadá do plochy ZMK a není vůbec jasné jaká, ani to není přezkoumatelně ověřitelné. Do HPP by měly být také počítány např. i předzahrádky, zejména pokud se nacházejí na podzemních částech stavby – to opět není Ministerstvem zohledněno, pouze jsou převzaty údaje z projektové dokumentace. Není navíc vůbec zohledněno, ani posouzeno, zda již koeficienty z uvedených pozemků nejsou vyčerpány pro jinou stavbu – zejména by se jednalo o Bytový dům Alfa, který již byl povolen a v rozhodnutí není vůbec uvedeno, z jakých pozemků čerpá. Žádáme pro o ověření této skutečnosti.“

Této povinnosti však žalovaný dostál. Jakkoliv nereagoval na tyto námitky žalobců přímo a výslovně, odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí jako celek tyto sporné otázky staví najisto. Tak například na jeho str. 21 a 22 je uvedeno, že celková výměra Záměrem řešeného území v ploše SV-I je 10 710 m2 (celý pozemek parc. č. 2131/281 a část pozemku parc. č. 2131/282). Z tohoto odůvodnění je zřejmé, že dle žalovaného celý pozemek parc. č. 2131/281 spadá do plochy SV-I, nikoliv, a to ani částečně, do ZMK (zeleň městská a krajinná). To je ostatně patrné i z Obrázku č. 1 tohoto rozsudku. Soud nevidí důvod, proč by se žalovaný měl jakkoliv blíže vyjadřovat k tvrzení, že část parc. č. 2131/281 se nachází v území ZMK a že uvedená skutečnosti nebyla zohledněna ve stanovisku MMR, když se v daném typu území jednoduše nenachází. I v otázce „předzahrádek“ je odůvodnění žalovaného dostatečné. Cituje totiž oddíl 7a) odst. 7 Regulativů, dle kterého je HPP součet ploch vymezených vnějším obrysem konstrukcí jednotlivých n