2 As 20/2008 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 10/2023- 40 - text 12 10 Ad 10/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobkyně: JUDr. V. O. zastoupena advokátem Mgr. Jaroslavem Zemanem sídlem Masarykovo náměstí 225, 256 01 Benešov proti žalované: Česká advokátní komora sídlem Národní 118/16, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory sp. zn. K 51/2022 ze 14. 4. 2023 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a správní řízení. 1. Jádrem sporu je otázka, zda se žalobkyně dopustila kárného provinění, jestliže jako opatrovnice ustanovená dle § 45 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, nezletilé poškozené X. v trestním řízení vedeném proti jejím rodičům nenavrhla nejpozději 7. 6. 2021 před zahájením dokazování v hlavním líčení, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovaným nahradit poškozené v penězích jakoukoliv škodu nebo nemajetkovou újmu, jež jí byla trestnými činy způsobena. 2. Usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Benešově z 25. 2. 2020 byla žalobkyně ustanovena opatrovnicí poškozené X. (rok narození X.) v trestním řízení vedeném proti jejím rodičům, kteří byli posléze rozsudkem Okresního soudu v Benešově z 6. 10. 2021 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze z 16. 12. 2021 pravomocně uznáni vinnými pro přečin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. a) a d), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a otec zároveň pro zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Kárný senát kárné komise České advokátní komory v rozhodnutí sp. zn. K 51/2022 z 11. 11. 2022 konstatoval, že žalobkyně měla možnost od 25. 2. 2020 až do 7. 6. 2021 (dokazování v hlavním líčení) uplatnit za poškozenou nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy dle § 43 odst. 3 trestního řádu, avšak neučinila tak. Ustanovení opatrovníkem klade zvýšené nároky na advokáty, jejich pečlivost a svědomitost, neboť se klient (natož nezletilý) nemůže hájit sám. Uplatnění nároku přitom nemohlo poškozené nijak ublížit, pouze jí pomoci; bylo proto potřeba využít všech prostředků k uplatnění práv poškozené. Nelze ani tvrdit, že pokud nebyla výše škody (nemajetkové újmy) precizně zjištěna, nemohl by soud nároku alespoň částečně vyhovět. Rychlost trestního řízení a soustředění se na řádné a pravomocné odsouzení rodičů poškozené je primárně rolí státního zástupce, nikoliv opatrovnice poškozené. Její rolí bylo naopak soustředit se na uplatnění dotčených nároků za opatrovance. 3. Žalovaná proto shledala, že žalobkyně nechránila a neprosazovala práva a oprávněné zájmy klienta (čím porušila § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii), při výkonu advokacie nejednala svědomitě a nevyužívala důsledně všechny zákonné prostředky v zájmu klienta (čímž porušila § 16 odst. 2 zákona o advokacii) a zároveň při výkonu advokacie nepostupovala tak, aby nesnižovala důstojnost advokátního stavu, a za tím účelem nedodržovala pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže ukládající jí poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátní stavu [čímž porušila § 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 usnesení představenstva žalované č. 1/1997 Sb., Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex)]. Žalovaná proto žalobkyni prvostupňovým rozhodnutím uložila kárné opatření ve formě pokuty 40 000 Kč a rovněž povinnosti zaplatit 8 000 Kč jakožto náhradu nákladů kárného řízení. Při stanovení výše pokuty vycházela z toho, že žalobkyně při kárném řízení projevila solidní přístup, je advokátkou již od roku 1986 a v rubrice kárných řízení nemá žádný záznam. Zároveň je možné nepodání návrhu na přiznání příslušných nároků v praxi možné zhojit v civilním řízení a žalobkyně nabídla, že bude poškozenou zastupovat i pro toto řízení. Na druhou stranu žalovaná přihlédla i k tomu, že žalobkyně v průběhu řízení neprojevila žádnou sebereflexi nad svým jednáním přesto, že situace byla velice vážná. 4. V odvolání z 27. 3. 2023 proti prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně namítla, že stěžejním zájmem poškozené bylo co nejrychlejší potrestání jejích rodičů, aby mohly být poté příslušné nároky uplatněny v civilním řízení na základě pravomocného odsuzujícího rozsudku. V adhezním řízení je možné uplatnit pouze nárok jasný, nesporný a bezpečně prokázaný ze zajištěných důkazů, aniž by bylo potřeba nad rámec trestního řízení provádět trestní dokazování. Konkrétní rozsah újmy poškozené však z trestního řízení nevyšel najevo, nebylo proto možné nárok uplatnit, resp. soud by v takovém případě nárok poškozené odmítl přiznat. 5. Odvolací kárný senát žalované žalobou napadeným rozhodnutí odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění konstatoval, že opatrovník má chránit zájmy poškozené, která navíc byla zvlášť zranitelnou obětí trestných činů. Základním smyslem účastni poškozené v trestním řízení je právě její oprávnění požadovat náhradu škody nebo nemajetkové újmy. Ze spisu však nevyplývá jediná informace, že by se žalobkyně o nároky poškozené starala, přičemž měla dostatek času k obstarání příslušných podkladů pro jejich uplatnění. Celá věc je o to zarážející z důvodu, že žalobkyně byla ustanovena opatrovnicí, neboť orgán sociálně právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“) se pro danou věc necítil dostatečně kompetentní k hájení zájmů poškozené. Odvolací kárný senát žalované dodal, že žalobkyní uložená pokuta odpovídá okolnostem případu, a to i s přihlédnutím k dosavadní bezúhonné praxi žalobkyně. II. Průběh soudního řízení. 6. Žalobkyně v žalobě opakuje, že jakožto opatrovnice poškozené v prvé řadě usilovala o to, aby trestní řízení proběhlo co nejrychleji a byly tak minimalizovány jeho dopady na další život a psychiku poškozené. Až do pravomocného skončení trestního řízení nebylo zřejmé, zda budou rodiče poškozené odsouzeni a z dosavadního průběhu řízení nevyvstala žádná objektivní zjištění ani podklady (zkoumání společenského uplatnění, rozsah útrap apod.) k uplatnění dotčených nároků. Orgány činné v trestním řízení se v praxi odmítají zkoumáním těchto aspektů zabývat z důvodu časové náročnosti znaleckého zkoumání, ale soustředí se na zjištění trestných činů a pachatelů a jejich spravedlivé potrestání. V dané trestní věci výše škody (zadostiučinění), kterého by se mělo poškozené dostat, nebyla zákonným znakem žádného z trestných činů jejích rodičů; orgány činné v trestním řízení proto neměly důvod zajišťovat podklady pro potenciální rozhodnutí soudu o nároku poškozené. V adhezním řízení je na místě rozhodovat pouze, pokud je nárok uplatněný poškozeným jasný, nerozporný a bezpečně prokázaný ze zajištěných důkazu, aniž by bylo potřeba nad rámec trestního řízení provádět další dokazování. To však v daném řízení nebylo postaveno najisto. Soud by proto v případě uplatnění nároků postupoval ve smyslu § 229 odst. 1 trestního řádu, tedy odkázal by poškozenou na civilní řízení. Žalobkyně dodala, že smyslem institutu opatrovnictví není pouze možnost uplatnit nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy, ale je podstatně širší a zahrnuje celý komplex práv poškozeného. Jejím postupem nevznikla poškozené žádná újma a nebyla zkrácena na žádném svém právu. Relevantním podkladem pro nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy je až pravomocný odsuzující rozsudek, na jehož základě bude možné nároky vymáhat v rámci civilního řízení. V něm bude konečně možné stanovit konkrétní rozsah újmy a tomu odpovídající nároky na náhradu. Pokud by žalobkyně uplatnila „nějaký“ nárok za poškozenou již v rámci adhezního řízení, mohla by ji takovým postupem případně poškodit. 7. Žalobkyně s odkazem na uvedené skutečnosti upozornila, že ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o advokacii je při poskytování právních služeb nezávislá a vázaná pouze právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta. V rámci svého svobodného uvážení učinila takové rozhodnutí o postupu poskytování právních služeb, které považovala v daném čase za nejvhodnější a zcela v souladu se zájmy poškozené. Bylo žalobkyniným právem svobodně rozhodovat o volbě taktiky při zastupování klienta, avšak vydáním napadeného rozhodnutí žalovaná zasáhla do jejího práva na nezávislý výkon advokacie. 8. Žalobkyně dodává, že se kárné orgány žalované nezabývaly jejími námitkami: neuvedly, jaký konkrétní nárok měla žalobkyně uplatnit a nezhodnotily důvody, které žalobkyně při kárném řízení uvedla na obranu svého postupu. Dle žalobkyně je nakonec jí uložená pokuta nepřiměřená, neboť je advokátkou již od roku 1986, nebyla nikdy kárně stíhána a těší se respektu svých kolegů. Upozornila, že kárným žalobcem byla navrhována prvně pokuta ve výši 15 000 Kč, která však byla kárnými orgány navýšena na 40 000 Kč, to vše bez náležitého odůvodnění. 9. Žalovaná ve vyjádření k