6 As 68/2022 — Nejvyšší správní soud

11 A 119/2023- 4 - text 2 11 A 119/2023 11 A 119/2023 - 4 U S N E S E N Í Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudkyně JUDr. Jitky Hroudové a soudce Mgr. Marka Zimy v právní věci žalobce: Mgr. V. V. bytem X proti žalovanému: prezident republiky sídlem Hrad, I. nádvoří 1, 119 08 Praha 1 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve jmenování JUDr. Veroniky Křesťanové do funkce soudkyně Ústavního soudu takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou dne 10. 10. 2023 domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného a žádal, aby soud rozhodl tak, že zásah žalovaného vůči žalobci spočívající v tom, že dne 8. 8. 2023 jmenoval do funkce soudkyně Ústavního soudu JUDr. Veroniku Křesťanovou, byl nezákonný. 2. Žalobce uvedl, že se domáhá ochrany svých veřejných subjektivních práv majících povahu práv ústavně zaručených, a to jednak dle článku 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a jednak dle článku 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Řízení o jmenování soudcem bylo diskriminační, neboť ucházení se o tuto funkci a jmenování do této funkce bylo nepřípustně závislé na jiných. 3. O tvrzeném nezákonném zásahu se dozvěděl z denního tisku a internetového zpravodajství dne 9. 10. 2023 a odkázal na svou argumentaci a judikaturu správních soudů, a sice rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 6 As 68/2022-70, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 8 A 98/2021–76. Dále uvedl, že má právo na přístup k veřejné funkci soudce Ústavního soudu bez důvodného omezení, neboť splňuje zákonné a morální předpoklady ke jmenování do funkce soudce Ústavního soudu. Ocenil, že žalovaný zahájil „výběrové řízení na soudce Ústavního soudu“, brojil však proti tomu, že uchazečem může být pouze osoba navržená vybranými institucemi, neboť žalobce má právo ucházet se o funkci soudce Ústavního soudu sám bez schválení vybranými institucemi. Taktéž uvedl, že si sám dne 5. 6. 2023 podal přihlášku do řízení o jmenování soudcem Ústavního soudu. Žalobce nemůže jako svobodný jedinec jednat sám za sebe před prezidentem republiky v řízení o jmenování soudcem Ústavního soudu a nemá ani v úmyslu u žádného orgánu veřejné správy získávat sympatie za účelem doporučení ke jmenování soudcem Ústavního soudu. Jeho přihláška je tak odsouzena k neúspěchu proto, že nebyl navržen státní správou soudů, státního zastupitelství či představenstvem České advokátní komory. 4. Městský soud v Praze se předně zabýval otázkou, zda lze podanou žalobu věcně projednat, a dospěl k závěru, že tomu tak není. 5. Soud vyšel z následující právní úpravy: 6. Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat. 7. Podle § 2 s. ř. s. ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. 8. Podle § 4 odst. 1 písm. c) s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu. 9. Podle Článku 62 písm. e) Ústavy Česko republiky prezident republiky jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy. 10. Podle Článku 84 odst. 2 Ústavy soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu. 11. Podle Článku 84 odst. 3 Ústavy soudcem Ústavního soudu může být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání. 12. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), v platném znění, prezident republiky si vyžádá od Senátu souhlas ke jmenování soudce. Dle odst. 2 není-li souhlas podle odstavce 1 dán do 60 dnů poté, kdy si jej prezident republiky vyžádal, jen proto, že Senát v uvedené lhůtě o této věci nehlasoval, platí, že k jmenování soudce Senát souhlas dal. 13. V projednávané věci se žalobce domáhal přezkoumání aktu prezidenta republiky, kterým byla jmenována soudkyně Ústavního soudu, a zároveň se fakticky domáhal přezkumu postupu prezidenta republiky při výběru kandidátů na ústavní soudce. 14. K otázce, v jakých případech podléhají akty prezidenta republiky přezkumu správních soudů, se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 27. 4. 2006, č. j. 4 Aps 3/2005-35, kdy uvedl, že „Prezident republiky vystupuje jako správní úřad tam, kde jsou současně splněny dvě podmínky, a to, kdy výkon dané pravomoci je vázán zákonem a dále, kdy jeho rozhodnutí při výkonu takové pravomoci zasahuje do veřejných subjektivních práv konkrétních osob. (…) Pro právní posouzení povahy „správních úkonů“ prezidenta republiky tak není primárně určující, čím je založena předmětná pravomoc prezidenta republiky, ale jak je regulován její výkon.“ 15. Na tyto závěry pak Nejvyšší správní soud navázal v rozsudku ze dne 4. 10. 2022, č. j. 10 As 211/2022 – 31 (obě rozhodnutí jsou dostupná též online na www.nssoud.cz), kdy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí uzavřel, že: „Prezident republiky může vystupovat ve dvojí roli. Některé pravomoci vykonává jako součást veřejné správy a má se přitom chovat jako správní orgán. Jiné pravomoci jsou mu naopak svěřeny jako ústavnímu orgánu. Ústavní akty prezidenta pak nepodléhají přezkumu ve správním soudnictví (§ 4 odst. 1 s. ř. s.). (…) 16. Klíčové je tedy posoudit, zda prezident republiky rozhoduje jako orgán správní, či ústavní. Aby bylo možno považovat prezidenta republiky za správní orgán a podrobit jeho akty soudnímu přezkumu, musí být splněny dvě podmínky. Jednak musí být výkon takové pravomoci vázán zákonem, jednak jím musí prezident zasahovat do veřejných subjektivních práv konkrétních osob – žalobců (takto již cit. věc 4 Aps 3/2005). (…). Podstatné však je, že zkoumaná pravomoc prezidenta republiky není upravena primárně zákonem ve smyslu shora citované judikatury, ale jen Ústavou, proto zde prezident republiky vystupoval jako ústavní orgán, nikoli orgán správní.“ 17. Z výše citované judikatury vyplývá, že pravomoc správních soudů přezkoumávat akty prezidenta republiky, je vázána na splnění dvou kumulativních podmínek: 1) výkon dané pravomoci je regulován zákonem, a zároveň 2) prezident republiky výkonem této pravomoci zasáhl do veřejných subjektivních práv konkrétní osoby. 18. Soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není tato pravomoc soudu dána. Je tomu tak proto, že je pravomoc prezidenta republiky jmenovat soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy, zakotvena v Čl. 62 písm. e) Ústavy. Základní hmotněprávní podmínky, jež musí soudce Ústavního soudu splňovat, jsou pak vymezeny čl. 84 odst. 3 Ústavy. Jinými slovy řečeno, veškeré hmotněprávní podmínky pro jmenování soudce Ústavního soudu vyplývají bezprostředně z Ústavy, a jejich jmenování, resp. výběr kandidátů prezidentem republiky, nejsou na podústavní úrovni nijak regulovány. 19. Jak vyplývá i z odborné literatury: „Ústava svěřuje prezidentu republiky pravomoc jmenovat soudce Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že výkon této pravomoci není podmíněn návrhem jiného orgánu, je třeba za její imanentní součást považovat i vlastní výběr osob, které do této funkce mají být jmenovány. Prezident tak na jejím základě fakticky formuje složení Ústavního soudu jako celku. Rozhodne-li se však někoho jmenovat, může tak podle čl. 84 odst. 2 učinit pouze se souhlasem Senátu. Další omezení výkonu této pravomoci pak vyplývají z čl. 84 odst. 1 a 3, jenž stanoví počet soudců Ústavního soudu, délku jejich funkčního období a základní podmínky pro jmenování do této funkce.“ [cit. HERC, Tomáš. Čl. 62 (Základní pravomoci prezidenta republiky) In: RYCHETSKÝ, Pavel. Ústava České republiky: Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7478-809-3)]. 20. Na absenci podústavní právní úpravy poukazuje taktéž prof. Jan Filip: „Zákon o Ústavním soudu neupravuje kompetenci ke jmenování soudců Ústavního soudu a jeho funkcionářů, neboť to je s ohledem na význam Ústavního soudu zakotveno přímo v ústavní rovině [čl. 62 písm. e) a čl. 84 odst. 2 Úst].“ (cit: FILIP, Jan. § 2 [Jmenování]. In: FILIP, Jan, HOLLÄNDER, Pavel, ŠIMÍČEK, Vojtěch. Zákon o Ústavním soudu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 7.). 21. Na základě výše uvedeného nelze než uzavřít, že výběr konkrétního kandidáta na ústavního soudce a jeho následné jmenování je ústavním aktem. Prezident republiky v tak