7 As 287/2014 — Nejvyšší správní soud

14 A 112/2021- 33 - text 8 14 A 112/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Štěpána Výborného a soudců Jan Schneeweise a Martina Bobáka v právní věci žalobce: B. V. H. zastoupený advokátem Mgr. et Mgr. Markem Čechovským se sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2021, č. j. MD-8696/2021-160/3 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 1. 4. 2021, č. j. MD-8696/2021-160/3, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 28. 1. 2021, č. j. MHMP 118828/2021, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč k rukám jeho právního zástupce Mgr. et. Mgr. Marka Čechovského do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 28. 1. 2021, č. j. MHMP 118828/2021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž správní orgán I. stupně rozhodl o žádosti žalobce tak, že se řidičský průkaz žalobci nevydává. 2. Z obsahu správního spisu vyplývají následující skutečnosti. Žalobce podal správnímu orgánu I. stupně žádost ze dne 21. 1. 2021 o výměnu řidičského průkazu z důvodu ukončení jeho platnosti (dále jen „předmětná žádost“) ve smyslu § 109 odst. 2 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), k níž kromě plné moci přiložil kopie povolení k pobytu jeho manželky a tří dcer, oddací list, rodné listy tří dcer, řidičský průkaz, vyrozumění o dokazování vydané Policií České republiky, ústavní stížnost žalobce proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 Azs 351/2018-50 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2018, č. j. 15 A 110/2018-74, dále kopie uvedených rozsudků, rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 5. 2018, č. j. 110653-3/2018-OPL, usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 9. 3. 2018, č. j. 1008/2018-HANOKO-3 a smlouvu o nájmu bytu ze dne 1. 4. 2020. 3. Správní orgán I. stupně prvostupňovým rozhodnutím vyslovil, že řidičský průkaz se nevydává, protože žalobce nemá na území České republiky obvyklé bydliště. 4. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání. To žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí mimo jiné uvedl, že žalobce zjevně dlouhodobě pobývá na území České republiky se svou rodinou, přičemž jeho pobyt nikdy nebyl povolen. Žalobce totiž, jak vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2018, č. j. 15 A 110/2018 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 Azs 351/2018-54, nepodal žádost o povolení k pobytu. Pobyt žalobce na území České republiky tedy dlouhodobě není legální. Správní orgán I. stupně za takové situace nepochybil, pokud neprovedl další dokazování, neboť by jednal v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení, protože další dokazování by na výsledku řízení nic nezměnilo. K tomu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2015, č. j. 8 As 29/2015-40 a doplnil, že správní orgán není vázán návrhy účastníků a správní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. 5. Žalovaný dále odkázal na zásadu ex iniuria ius non oritur, která se v případě žalobce projevuje tím, že jeho nelegálním pobytem na území České republiky nemůže být prokázáno jeho obvyklé bydliště a tím založeno právo na vydání českého řidičského průkazu. Opačný výklad zcela zjevně nebyl záměrem zákonodárce, o čemž svědčí § 109 odst. 8 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu, přičemž uvedené přílohy žádosti jsou povinné a nelze je ničím nahradit. Právní řád je třeba vykládat tak, aby odpovídal rozumnému uspořádání věcí. Pokud je gramatický výklad normy v rozporu s teleologickým výkladem (tj. výkladem sledujícím účel právní úpravy), je nutno dát přednost výkladu teleologickému. K tomu žalovaný odkázal na stanovisko Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96, na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, a odcitoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96. Žalobce však v odvolací námitce preferoval pouze jazykový výklad právní normy, což je vzhledem k výše uvedenému nepřípustné. Ohledně žalobcem citované judikatury Nejvyššího správního soudu žalovaný poznamenal, že je účelově vytržena z kontextu, neboť ani v jedné z posuzovaných věcí nepobýval žadatel na území České republiky nelegálně, pročež tato judikatura na nyní posuzovanou věc nedopadá. Tvrzená potřeba žalobce disponovat řidičským oprávněním z důvodu přepravy dětí na kroužky a k lékaři jednak není důvodem pro jeho udělení, ale především se v projednávané věci nevede řízení o udělení řidičského oprávnění, ale řízení o výměně řidičského průkazu, a tato námitka se tudíž zcela míjí s předmětem řízení. 6. S námitkou, že správní orgán I. stupně nezohlednil smysl a účel institutu obvyklého bydliště a zatížil své rozhodnutí vadou přepjatého formalismu, se žalovaný vypořádal konstatováním, že správní orgán I. stupně zvolil především teleologický výklad, čímž se zjevně nemohl dopustit vytýkaného přepjatého formalismu, kterého se naopak svým výkladem dopustil žalobce. Žalovaný neshledal provedený výklad pojmu „obvyklé bydliště“ ústavně nekonformním či v rozporu s unijním právem. II. Obsah žaloby 7. Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné, jelikož správní orgány aplikují a interpretují pojem „obvyklé bydliště“ ve smyslu § 2 psím. hh) zákona o silničním provozu způsobem neodpovídajícím standardům stanoveným judikaturou Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) a odporujícím eurokonformnímu výkladu v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2006/126/ES o řidičských průkazech (dále jen „směrnice“). Správní orgány rezignovaly na prokázání veškerých okolností relevantních pro posouzení otázky existence obvyklého bydliště na území České republiky, ačkoli tyto byly žalobcem ve správním řízení tvrzeny i doloženy. Spokojily se tvrzením, že žalobce nemá povolení k pobytu na území České republiky, tudíž nemůže ani naplňovat zákonnou podmínku obvyklého bydliště. Výraz „zejména“ užitý v § 109 odst. 8 písm. f) zákona o silničním provozu značí, že výčet dokladů prokazujících obvyklé bydliště je demonstrativní, a tento výčet tak obsahuje pouze několik typických prvků, kdy „potvrzení o přechodném pobytu“ je pouze jedním z nich. Zákon zjevně umožňuje prokázat své obvyklé bydliště doložením dalších dokladů. Pro interpretaci pojmu „obvyklé bydliště“ podle § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu a interpretaci § 109 odst. 8 písm. f) zákona o silničním provozu má význam shora citovaná směrnice, konkrétněji její čl. 7 odst. 1 písm. e) a čl. 12. 8. Žalobce v rámci správního řízení doložil veškeré možné podklady a prokázal, že má na území České republiky obvyklé bydliště a bezpochyby zde pobývá po dobu mnohem delší než zákonem požadovaných 185 dnů v kalendářním roce. A to zejména z důvodů rodinných vazeb, jelikož pobývá ve společné domácnosti se svou manželkou a třemi nezletilými dětmi, přičemž všichni tito rodinní příslušníci mají na území České republiky povolen trvalý pobyt. Žalobce má na území České republiky celou svou rodinu, osobně pečuje o své nezletilé děti a zajišťuje jejich výchovu. Řidičské oprávnění nutně potřebuje ke svému každodennímu životu, aby mohl pomoci své manželce a pečovat o nezletilé děti. Kromě toho bylo se žalobcem dne 29. 1. 2019 zahájeno řízení o správním vyhoštění, které bylo následně v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2017, č. j. 78 A 3/2017-44 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 8 Azs 31/2015-47 překvalifikováno na řízení o povinnosti opustit území členských států Evropské unie. Po celý průběh právě uvedených řízení je žalobce oprávněn pobývat na území České republiky, přičemž toto správní řízení je se žalobcem vedeno již přes dva roky a dosud nevyústilo ve vydání pravomocného rozhodnutí. Zároveň po dobu probíhajícího řízení žalobce nemůže vycestovat, jelikož by se nemohl vrátit zpět do České republiky. Samotná skutečnost, že je s žalobcem vedeno řízení o povinnosti opustit území členských států Evropské unie dostatečně prokazuje jeho faktickou nepřetržitou přítomnost na území České republiky minimálně od 29. 1. 2019. 9. Žalobce také vyjádřil zásadní nesouhlas se závěrem žalovaného, že v podaném odvolání účelově vytrhuje z kon